Očista duše v prázdné zemi

Report

Camino de Santiago, česky svatojakubská cesta. Málokdo o ní neslyšel a hodně z těch, kdo slyšeli, se na ni už buď vydali, mají to v plánu, nebo si s tou myšlenkou minimálně na chvíli hráli. Jak to ale na cestě vypadá letos, v době boje s covidem? Rok 2021 je z hlediska katolického světa pro toto poutní místo „svatý“. Vydali jsme se do Španělska a šli po stopách poutníků coby reportéři. Na cestě nám často pršelo, jednou zuřila vichřice. Trasa byla prázdná, někteří místní měli roušky dokonce i za okny svých bytů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Starobylé město Oviedo na severu Španělska, zhruba třicet kilometrů od Atlantického oceánu, deset hodin večer, konec ledna. Zákaz vycházení je, tady, v regionu Asturie od jedenácti hodin večer, ale potemnělé ulice už zejí prázdnotou. Přitom jsme v zemi, která je za normálních okolností zvyklá žít převážně večer. Sem tam někdo venčí psa, ale restaurace a bistra jsou ode dneška zavřené, výdejová okénka byla otevřena jen do osmi, takže už je všude tma a ticho. Na recepci v hotelu nám dezinfikují i pasy a tužku pečlivě otřou snad po každém podpisu. Už z prvních dojmů je vidět, že v téhle zemi mají z nákazy velký respekt.

Začíná naše pěší pouť do španělského města Santiago de Compostela. Cesta, která by za normálních okolností byla plná lidí. Ne tak v době, kdy se země, stejně jako zbytek Evropy a světa, potýká s covidem.

 

•••

Svatojakubských poutních cest je dvanáct a všechny se stýkají u hrobu sv. Jakuba v katedrále ve zmíněném Santiagu de Compostela. Obliba těchto cest nabývá v posledních desítkách let na popularitě nejen mezi věřícími, ale i mezi lidmi, kteří podstupují pouť za sebepoznáním nebo ji absolvují čistě turisticky. Cesty jsou přehledné, precizně značené a více než saturované nejrůznějšími kiosky s občerstvením a ubytovnami pro poutníky. Místní dokázali boomu využít a dalo by se říct, že z toho vznikl skvělý poutnický byznys.

Zaznamenala jsem i hlasy, že cesty jsou už obchodníky tak zprofanované, že nemůže jít o žádný duchovní zážitek. Já, z vlastní zkušenosti z roku 2019, kdy jsem se vydala na svou první pouť, Camino Portugués, mohu upřímně říct, že duchovní zážitek lze dobře prožít i mezi dalšími hledajícími. Že k hlubokému prožitku a obrácení se do sebe není potřeba naprosté samoty a strádání.

Přemýšlela jsem ale, jaké by bylo jít na pouť teď, v zimě, kdy je trasa vždy méně frekventovaná, a podívat se, jak navíc vypadá v „době covidové“.

Ze dne na den jsme se tedy s fotografem Radkem Mičou domluvili, že se tam spolu vypravíme. Od schválení nápadu k realizaci uplynul přesně týden. Vzhledem k tomu, že v dnešní době člověk neví dne ani hodiny, kam se opatření v různých zemích vyvinou, nezvolili jsme původně plánovanou portugalskou trasu, abychom nemuseli víckrát překračovat hranice a neustále se nechávat testovat, ale nejstarší, nejkratší, prý nejkrásnější, ale také nejnáročnější trasu Camino Primitivo, která vede z města Ovieda v Asturii do galicijského Santiaga de Compostela a měří přes tři sta kilometrů.

 

•••

Dva dny před odletem se dozvídáme, že se v Galicii zavádí na tři týdny přísný lockdown a cestovat se smí jen pracovně. To jako reportéři splňujeme, ale také si uvědomujeme, že už tak náročná cesta se tímto stává celkem bláznivým nápadem. Poutnické ubytovny, takzvané „albergues“, kterými je cesta poseta a člověk může díky nim spontánně změnit cíl dne dle náročnosti trasy, jsou totiž zavřené. Spoléháme tedy na penziony a hotely ve větších městech, která jsou od sebe ale více vzdálena. Často i padesát kilometrů. A ani u nich nevíme, jestli budou otevřené.

Dva dny před odletem nemohu klidně spát. Máme se vydat do tak náročného hornatého terénu s nejistou vidinou noclehu, jídla i toho, že nás v polovině cesty nepustí dál? Chceme risknout takovou nejistotu?

Rozhodli jsme se, že ano. Nejistota je přece takové motto posledního roku. A je to i jakýsi návrat k původnímu poutnictví, kdy lidé, kteří se vydali na cestu, též neměli žádnou vidinu komfortu. A byť máme situaci ztíženou strachem místních z nákazy, nemaluji si, že by to dřív mívali poutníci jednodušší. Navíc, já mám na rozdíl od původních poutníků bundu s vysokým vodním sloupcem a v kapse proteinovou tyčinku.

 

 

•••

Vyrážíme z Vídně do Madridu, kde čekáme několik hodin na přelet do Ovieda. Obě letiště jsou téměř prázdná, na odletových cedulích svítí informace jen o pár spojích. Lidé se pohybují v povinných respirátorech v bezpečné vzdálenosti od sebe; člověk i sebemenší nutkání zakašlat raději potlačí, aby mu nehrozilo, že mu nedovolí odletět. Do Španělska je povinný negativní test ne starší než 72 hodin a vyplněný příjezdový formulář ministerstva zdravotnictví. Většina obchodů je zavřená a u každého vchodu vám měří teplotu.

 

Den první. Oviedo–Grado: 27 km

Protože máme první den před sebou jen krátký úsek, vyrážíme až v deset dopoledne z hotelu ke katedrále, kde celá cesta začíná nákupem poutnického průkazu. Oviedo je malebné městečko, ve kterém se setkává stará architektura se spoustou modernistických soch. Lidí je na ulici málo, vždy nás obejdou významným obloukem, který má do jižanské vřelosti dál než my do Santiaga, všichni roušku nasazenou pečlivě na nose. Pokud by vám snad nedopatřením sklouzla rouška pod nos, vždy vás na to mile, ale důrazně upozorní. Na rozdíl od spousty lidí u nás, tady neberou opatření na lehkou váhu.

V opuštěné katedrále narazím jen na kaplana, který mi španělsky vysvětluje, že „credencial“, průkaz poutníka, teď nikde neseženeme a bez něj nemůžeme pouť jít. No pasarán? Tak to ne! Ačkoliv jsem do téhle chvíle neměla se španělštinou kromě pár slovíček z devadesátkové telenovely Divoký anděl tu čest, nějak ho přesvědčím a pán po chvíli volá příteli, který pro nás za hodinu otevře nedalekou kancelář, kde si průkaz můžeme koupit. Za hodinu se opravdu na místo setkání dobelhá asi osmdesátiletý muž, a kromě průkazu nám nabídne návštěvu koupelny.

Tímto nám tedy začíná doba základních potřeb: dojít na místo určení a sehnat jídlo a nocleh s koupelnou. Víc teď nebudeme potřebovat.

Počasí nám přeje. Zatím. Slunce svítí, je asi 20 stupňů, přesto se ani jeden necítíme nejlépe. Já mám špatně sbalenou krosnu, takže záda trpí už po první hodině chůze. No, to teda bude. Obvolám noclehy, opět se španělsky dozvídám, že je všude zavřeno, nicméně nakonec se mi podaří sehnat bezhvězdičkový hotel za 30 eur za osobu. Místo obchodů s potravinami jsou na cestě jen automaty s nápoji a sladkostmi, takže pospícháme do Grada, abychom si stihli pořídit v obchodě něco k večeři. Na hotelu je zima, ale to je mi při té únavě jedno. Teď si ještě pustit tutorial, jak se správně balí krosna.

 

Den druhý. Grado – albergue Fontenonaya (Salas): 29 km

Ráno využijeme posledních zbytků civilizace, kdo ví na jak dlouho, a posnídáme venku, na zahrádce kavárny. Slunce stále svítí, je teplo, ale za chvíli se nám cesta zvedá do hor. Dnes a zejména zítra nás čeká prudké převýšení. Těch pár lidí, které potkáme, na nás kouká jako na exotické ptactvo. Běžně tudy prochází stovky poutníků, ale teď jsme tu jen my dva. Procházíme prázdnými vesnicemi. Lidé mají zabedněná okna, roušky nosí i v autě, na vlastní zahradě, nebo dokonce na procházce v lese. Když zahlédnu paní sedět ve svém domě za zavřeným oknem v roušce, pochopím, jak velký strach v zemi panuje.

Cesta je strmější a strmější, do hotelu to máme v pozdním odpoledni ještě 15 kilometrů. Potkáme ale mladou Číňanku se psem, která nás dovede do ubytovny, kde pracuje jako dobrovolnice. Je to malý útulný domek v kopcích, který majitel Nicolas svépomocí upravil na bydlení pro poutníky. Žije z dobrovolných příspěvků lidí a vzhledem k tomu, že jsme byli letos jeho první poutníci, padá na mě tíseň. Nicolas nás varuje před večerní cestou do hor, protože hned za domem začíná náročný úsek. Rádi zůstáváme na noc. K večeři je španělská tortilla z vajec a brambor od sousedů, sklenička vína, čaj.

Asi nejvíc se mi líbí Nicolasova invence při výrobě sedací soupravy, ke které využil rakve, které našel ve sklepě, a taky historka, že při prvním lockdownu, kdy uzavřeli camino a všichni poutníci se vrátili domů, tak jedna dívka z Německa neodjela. Zůstala u něj tři měsíce, po které lockdown trval, a pak pokračovala v cestě. Tomu říkám odhodlání dokončit započaté.

 

Den třetí. Albergue Fontenonaya – Campiello: 29 km

V noci mě budí vichřice za okny a ráno to není lepší. Vítr jako by hledal všechny skuliny a díry ve starém domě, aby si zahrál nějakou melodii. Má vlast to fakt není, spíš Rammsteini. Nicolas nabízí, ať zůstaneme. To tak, ani si nevšimneme a jsou z toho tři měsíce, že?

Ale vážně, nejenže nechci zůstat, protože nohy si zatím nic moc neužily, ale hlavně už teď máme ztrátu oproti plánu a musíme ji někdy začít dohánět. Jediné větší město, kde máme domluvený nocleh, je odtud jen 29 kilometrů. To je už třetí den podprůměr oproti tomu, co potřebujeme, abychom se včas dostali do cíle a stihli letadlo domů.

I když je silný vítr a prší, jde se krásně. Vzduch je čerstvý a příroda už začíná omamovat. Kolega jde hodně napřed a já se ztrácím mezi pastvinami v kopcích, bořím se do bahna, podlézám ostnaté dráty, abych se vrátila zpět na trasu. Déšť sílí. Skoro mě bičuje do obličeje. Pak už jdeme opět spolu a dorazíme do městečka Tineo. Jestli je to za současné situace město duchů, tak za deště tuplem. Najdeme restauraci, kde si koupíme první teplé jídlo. Než ho připraví, jdu si na toaletu vysušit fénem boty. (Takové bezdomovectví first class.) Fén považuju za nejlepší věc na cesty. Na vlasy ho vážně moc neužiju, ale mokré oblečení suším pořád.

Po celodenních přeháňkách, mlze, přeskakování potoků a překážek na lesních cestách dorazíme do hotelu, ve kterém jsou pokoje s vyhřívanou podlahou. Haleluja, aspoň je kde usušit mokré prádlo.

 

Den čtvrtý. Campiello – Grandas de Salime: 52 km

Majitelka hotelu nám poradila, že vzhledem k tomu, že na další etapě není žádné ubytování, může pro nás večer zajet, dovézt zpět na přespání a ráno opět odvézt tam, kde jsme skončili. Hm, to je bezva plán B, ale už psychologicky – nechci ujet za pár minut trasu, kterou jsem se celý den plahočila.

Shodneme se, že si dnes dáme do těla a zvládneme přes 50 kilometrů do města Grandas de Salime. Vyrážíme raději brzy ráno, ještě před snídaní, což se později ukáže jako velký nerozum.

Slabě prší, to půjde. Vše je ale po několikadenních deštích rozbahněné a já, přestože bych si ve skoku mezi kalužemi nezadala s kamzíkem, mám po hodině promočené boty. No jo, co už. Horší je, že jsme nějak sešli z cesty a delší dobu si nevšimli. Celkem nás to stojí asi pět kilometrů navíc. No, tak zrovna dnes se to moc hodí. Ženeme tedy rychleji dál. Že bude dnes nejtěžší úsek cesty, jsme naštěstí předem nevěděli.

Vystoupáme do vysokých kopců, kde to musí být v létě nesmírně nádherné, ale my jdeme šílenou asi dvouhodinovou vichřicí s deštěm. Hází to s námi o metr sem i tam, chvílemi se bojím, ať nás neshodí ze srázu. Mít s sebou dítě nebo čivavu, tak letí, tak silný vítr fučí. Některé úseky jdu přikrčená u země a děkuji si, jak nepraktická jsem, že mám tak těžkou krosnu. Zde dokonce žena uvítá i jindy nenáviděná kila navíc. Uf, po šesti hodinách a jen dvaceti kilometrech scházíme do údolí.

Přezouvám náhradní letní tenisky a pospícháme dál. Pozdě odpoledne konečně najdeme otevřený obchod a kávu. Jupí. Nakoupím si raději jídlo i na zítra. Teď ale musíme přidat pořádně do kroku. Brzy se bude stmívat a jediné ubytování, které se mi podařilo sehnat, může počkat maximálně do devíti. Ještě zbývá dvacet kilometrů a je půl šesté. Zvolíme cestu po silnici, protože ta je ve tmě přehlednější. Běžím dopředu. Děsím se nocování venku. V horách, kde nejsou města a osvětlené silnice, je tma opravdu černočerná. Vytahuju čelovku a běžím. Dobíhám tři minuty po deváté, ale pán naštěstí opravdu čeká.

 

Den pátý. Grandas de Salime – Cadavo Baleira: 56 km

Den po takovém výkonu by se nabízelo, že si dáme volnější výšlap, ale mapa trasy a ubytování nemá slitování. Dnes pod padesát zase nepůjdeme. Navíc přecházíme z Asturie do ještě více zavřené Galicie. Vyrážíme opět kolem osmé, ještě je tma. Snídani musíme zase oželet, ale mám včerejší tvrdší chleba a sýr a doufám, že se za 23 kilometrů v Paradanově najím. V dešti je bezva, že tvrdý chleba nezůstane tvrdým dlouho.

Policejní hlídku, která nás kontroluje hned při vstupu do Galicie, se mi daří přesvědčit, že Česko už netrpělivě čeká na naši velkou zprávu o stavu jejich země. Na tohle asi neměli v manuálu argumenty a pouští nás dál.

Do Paradonovy bohužel přicházíme v době siesty, takže jídlo se opět nekoná. Dovolám se do ubytovny, která nás přijme i v devět večer, jen teda ani na večeři to dnes nevypadá. Kupuju na benzince zásoby sušenek a ořechů. Procházíme mlhou, která by se dala krájet, jen my nemáme ten správný nůž. Na neustávající dešťovou sprchu jsem si už zvykla. Do místa ubytování docházíme včas a já usínám snad dřív, než se zavřou dveře pokoje.

 

Den šestý. Cadavo Baleira – Lugo: 30 km

Ráno vstávám výjimečně bez shonu, v opuštěné ubytovně si dávám kafe z automatu a sepisuju poznámky z cesty. Dnes nás čeká kratší úsek, jen už bych potřebovala vyprat několikrát v batohu zvlhlé oblečení. Nakoupím si opět raději větší zásobu jídla a vyrážíme. Dnes už jsme v nížině, takže vítr je mírný, příroda působí moravsky a jediné, co neustává, je déšť. Bolí mě z toho neutuchajícího větru, deště a zimy kolena. V lékárně koupím návleky a jde se. Ubytování se mi daří sehnat už na druhý pokus. Anglicky tu vážně moc lidí neumí, ale já už všechny telefonáty sebevědomě válím ve své verzi španělštiny, u které bych se vsadila, že ani jedno ze slovíček ve slovníku španělštiny nenajdete. No, každopádně, zatím to vychází. „Hurra!“ (K mé španělštině: když se vyjadřujete v citoslovcích, často to klapne.)

Do hotelu přicházíme v sedm večer. Mé chůzi už se úplně chůze říkat nedá, přesto nelením a najdu nedaleko prádelnu a „zajdu“ si pro teplou večeři do hotelové restaurace.

 

Den sedmý. Lugo – San Roman de Retorta: 19 km

Vědět, že dnes dokážeme najít ubytování pouze v kempu tak blízko Luga, pořádně bych si to město užila a prošla. I když slovo chůze už je v mém případě opravdu eufemismus a spíš než catwalk připomíná chůzi Joffrey de Peyraca.

Počasí se ale umoudřilo a svítí nám slunce. Já se už dostávám do fáze pouti, kdy se člověk od všeho oprostí a je mu skvěle nehledě na okolnosti. Nohy sice šíleně bolí, ale ty jsou dole. Hlava nahoře jásá. Všude okolo sluncem rozjasněná zeleň. Víc není potřeba. Odpoledne už začne přituhovat, nohy slábnou podle počtu kilometrů, které jim hlava předem určila. Takže do kempu vedle hřbitova, kde dnes nocujeme, se dobelhám z posledních sil. Kemp běžně otevírá v dubnu, kdy je také sezona téhle trati, což už mi začíná dávat smysl. V létě to tu musí být skvělé. Teď jsou to jen opuštěné vymrzlé chajdy v lese. Co už.

Než usnu, tak se dozvídám, že zrovna vyšlo v Česku nařízení, že lidé vracející se ze Španělska musí mít před cestou negativní testy. To jsem zvědavá, jak se nám je podaří sehnat.

 

Den osmý. San Roman de Retorta – Melide: 29 km

Po noci strávené v chladném zahradním domku s nevýkonným topením člověk rozmrzá dlouho. Ale už u druhého čaje a toastu, při jehož výrobě jsem jistě ugrilovala i pár pavouků, se mi to daří a vyrážím dál. Dnes už se s kolegou rozdělujeme. Až najdu ubytování, pošlu mu souřadnice. Ono je přece jen náročné sladit po tolik dní tempo. Ráno je sychravé, o půl deváté se ještě pořádně nerozednilo. Poutní cesta je tady, v Galicii, krásně upravená. Unijní peníze tu jsou opravdu vidět. Kdo tu ale moc vidět není, jsou lidé. Je zvláštní, že do domů zalezli i obyvatelé vesnic. Užívám si ale to nezvyklé ticho, přírodu a klid. I když jsem stále online a denně se na mě valí různé vlivy běžného života, dá se to odfiltrovat. Dnešek se vážně povedl, ačkoli s jídlem je to opět trochu boj. Zase jsem jedla hlavně ořechy a čokoládu, která už i mně, naprosté čokoholičce, leze ušima. Ale jinak je to nádhera. Dokonce se mi podaří na několikátý pokus sehnat ubytování v hotelu Carlos, který má na pokoji vanu. Jupí. Zde se z malých radostí stávají opravdu velké.

 

Den devátý. Melide–Pedrouzo: 33 km

Ráno se budím stresem, že budu muset řešit, jak se dostaneme zpět domů. Nové přísnější nařízení ministerstva zahraničních věcí platí ode dneška, a i když se do zjišťování našich možností zapojili také lidé doma, není snadné cokoliv konkrétního zjistit. Stres není při chůzi dobrý společník. Navíc se mi nedaří sehnat ani ubytování. Naprosto vše hlásí zavřeno. Až asi na šestnáctý pokus se dovolám do penzionu Maribel, kde paní řekne, že si to musí rozmyslet, ať zavolám za pět minut. Nohy mě bolí šíleně, nejde se dobře, ale moc dobře si uvědomuju, že je to nahromaděným stresem. Na to, dojít až do Santiaga se dnes necítíme, poslední naději tedy vkládám do Maribel. Po pěti minutách mi potvrzuje, „že nás teda vezme. A ano, i v osm večer.“ Část stresu ze mě odpadá, řeším už jen testy. Dozvídám se, že by nás snad měli do letadla pustit a otestujeme se buď v Madridu, nebo hned po příletu do Česka. Ale není to jisté, No, tak snad. Stejně mi nezbývá než doufat.

Najednou mi odpadá celý stres a spolu s ním i já. Dost mě vyčerpal, takže si nevšimnu, že navečer teplota prudce klesne asi o 10 stupňů. Dvacet minut před cílem najednou nemůžu jít. Dá se do mě zima. Co nejrychleji se snažím projít černým lesem, ale nebojím se. Dojde mi, že když je člověku zle, tak se strach z temného lesa stává naprostou banalitou. Za lesem u opuštěné továrny si musím na chvilku lehnout na zem, tělo stávkuje a já si říkám, kde že ty Zátopkovy rezervy jsou. Ale nerada bych si jako pointu dne zapsala větu: „Spala s batohem na zádech dvě ulice od Maribelu.“ Do hotelu už to totiž mám jen pět minut, takže po chvíli se přece jen zvednu a jdu dál.

Dojdu do hotelu celá prokřehlá a zaplatím paní Maribel 40 eur za studený pokoj s vyskákanou matrací. „Večeře? Ne, je lockdown, señorito.“ Nemůže být každý den posvícení, že jo.

 

Den desátý. Pedrouzo – Santiago de Compostela: 19 km

Trochu se bojím slézt z postele, abych třeba nezjistila, že už nohy nechtějí chodit. Musíme ale vyrazit v osm, ještě za tmy, abychom stihli odpolední let do Madridu. Stejně v Maribel nejsou snídaně, co bychom za ty prachy chtěli.

Už jen 19 kilometrů. Tak to je pohoda. Všímám si, že v posledním úseku viditelně zpomaluju. Samozřejmě, že už chci být v cíli, ale zároveň se ještě snažím zachytit poslední okamžiky. Chvíle, kdy jdu a jsem jen sama se sebou.

Vcházím do města. Překvapí mě větší množství lidí v ulicích, ale jak se později dozvím, i tady je to výjimka a lidé vyšli jen proto, že vysvitlo slunce. Samozřejmě, že jich zas tak moc není, ale mně po téhle v podstatě desetidenní karanténě přijde i pět lidí na jednom místě jako nával.

Vcházím na náměstí, kde stojí katedrála svatého Jakuba. Náměstí je prázdné, katedrála částečně zahalená lešením, je mi zima, jsem unavená, ale je to krása. Cíl splněn.

Přichází ke mně místo slavobrány medička Anežka, která je v Santiagu na Erasmu a podává mi nealko pivo Estrella. Cesta je tedy tímto oslavena a my ještě vyrážíme do poutnické kanceláře, aby nás zapsali na seznam poutníků cesty Camino Primitivo v únoru 2021. Asi letos nebude moc dlouhý.

 

•••

Byla to jízda… teda chůze. Ztížené podmínky připomínaly spíš Spartan Race než pouť, ale stálo to za to. Poznala jsem hranice své fyzické stránky a u psychické jsem pochopila, na čem mám máknout. A jestli to půjde, vydám se tam v létě zas. Tak snad bude covid milostiv – a taky už někam odkráčí.

 

Autorka je stand-up komička a moderátorka. Loni psala pro Reportér reportáže z putování po Česku.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama