Pane doktore!

Povídku Petry Dvořákové si můžete poslechnout zde.

 

 

...

 

Do hajzlu, kolik těch lidí v čekárně ještě může bejt? Zatímco sestra otvírá dveře a volá dalšího, odběhnu si aspoň se vychcat. V kapse mi vibruje mobil. Už po stopadesátý. Ani se na něj nepodívám, zajdu na záchod, v šatně si přehodím propocenou chirurgickou halenu a přes sádrovnu se vracím na ambulanci.

Do ordinace skáče po jedný noze mladej kluk. Sestra mi natáčí před oči monitor se snímkem. Aby to urychlila, pakuje lidi na rentgen už rovnou z čekárny.

„Co jste dělal?“ prohmatávám mu nárt a zírám na obrazovku.

„Při tréningu, dupl mi na to spoluhráč,“ odpoví kluk a čeká, co já jako s tím. Fakt nechápu, proč tyhle lidi lezou sem a nezajedou si rovnou někam na traumačku. Jenže to jim nedojde. Jak se tu otevřel tenhle jakože špitál, maj pocit, že se tu vyřeší všechno. Jenže tohle je taková sranda nemocnice – interna, porodní, chirda, dva maličký sály. Kostní se tu vůbec nedělá. Schopnýho doktora sem nikdo nedostane ani heverem.

Kluk má samozřejmě zlomeninu metatarsu, dislokovanou. Na to kašlu, abych se s tím rovnal. Kydnu na to dlahu a odešlu ho do pořádnýho špitálu. Ať si to tam vyřešej.

Pak jede řada píčovin. Jednou sešiju kůži na dlani starýmu chlápkovi, šlachy jsou dobrý, tak je to rychle. Podruhý malý děcko, co si rozrazilo obočí, tam stačí rychlosteh. Hned nato mladá baba, že ji bolí břicho. Docela pěkná. Je kravina myslet si, že doktor nevidí baby jako sexuální objekty. Kolikrát když přijde nějaká kost a začne se svlíkat, mám co dělat, aby to na mně sestra nepoznala.

Holka se bojí, že je to slepák. Prohmátnu břicho, celkem měkký, bolí spíš v podbřišku, nabereme aspoň leukocyty, ale hned ji lifruju na gyndu. Tohle k nám nebude. Ještě tři lidi a mám klid. Teda relativní. Sloužím sám pro celou chirurgii, jestli se něco podělá, musím to vyřešit.

„Budu na oddělení,“ zvednu se od stolu a nechám sestru na ambulanci. Na vizitu se vybodnu, stejně tady nic vážnýho není. Nějaká baba po žlučníku prej naříká na bolest, ani se na ni nekouknu, dělalo se to ráno, tak je jasný, že to bude bolet, do drenu prej nic moc neteče. Fiknu jí do papírů jen tak od oka dolsin. Kdyby něco, sestry stejně přilítnou. Slouží staniční, na tu je spoleh. Ta druhá nevím, je tu dva tejdny a nic moc zajímavá.

Zalezu na lékařák. Zase mi zvoní mobil. Ať jde do háje! Kurva, ať už jde do háje! Ty její kecy, že jsem doktor, tak ať solím. Že jsem jí nechal bejvák, to jí je jedno. Výživný na kluka by nejradši zvyšovala co půl roku. A moc dobře ví, kolik tady beru! Stejně je to kvůli tobě, krávo, pomyslím si v duchu a típnu mobil.

Otevřu skřínku a sáhnu pod pláště. Mám tam schovanou flašku. Jo, tu flašku, kvůli který mě před třemi lety vykopla. Že měla dávno šamstra, tím se nepochlubí. Víc se jí hodí roztrubovat, že prej chlastám. Chvíli flašku jen tak otáčím v ruce a uvažuju, jestli si cvaknout. Do prdele, kurva, já přece vím, že bych neměl! To jsou přesně ty situace, kdy se píše o doktorech, že nametený udělali nějakej průser. Jenže na rozdíl od těch pitomců já to mám ještě pořád pod kontrolou. Jasně že vím, že si to myslej všichni. Ale já to FAKT mám pod kontrolou.

Odšroubuju vršek flašky a do nosu mě udeří pach vodky. Zhluboka se nadechnu a pořádně si přihnu. Ať si všichni políbí... A nejvíc Zuzana. Mobil zazvoní znovu.

Nakonec to nevydržím a zvednu to. „Co chceš,“ vyjedu na ni.

„Promluvit si. Už máš tejden zpoždění s výživným.“

Jak jinak. I v tom telefonu je mi odporná. Celý roky na mě kašlala, jen jsem domů nosil prachy, aby ona mohla chodit s kamarádkama po nákupech. Já jsem jí byl ve skutečnosti úplně ukradenej.

„Až budu mít, tak ti je pošlu,“ odbudu ji.

„Takžes to zase prochlastal,“ slyším v jejím hlase posměšnej tón. „Měl by ses začít léčit, táta říkal...“

Nenechám ji dopovědět: „Tvůj tatíček ať jde do prdele i se všema svejma radama.“

Mám toho akorát tak po krk. To jen kvůli němu chtěla bejt paní doktorová. Představovala si, že bude žít jak její matka. Madam! Jenže to si holt neměla brát chirurga. Tatíček jí jaksi zapomněl říct, že chirurgové jsou prasáci. Žádní doktůrci, co maj v hlavě. Řezníci, co dělaj fachu jak řemeslo. Znova si přihnu. Cejtim, jak mně chlast stoupá do hlavy.

„Tak jak myslíš. Když se chceš soudit, máš to mít,“ dodá sebejistě. Její pohrdání z telefonu přímo kape. A přitom jsem v týhle zaprděný díře skončil jen kvůli ní. Celý to zbuntoval ten její tatík s naším primářem. Chtěli sem nalákat doktory. Slibovali bůh ví co. Specializovaný pracoviště. Cévní chíra. Jenže místo toho děláme holej základ. A navíc mě primář nechává věčně trčet na ambulanci. Abych mu ještě děkoval, když mě pustí ke žlučníku.

Ani nevím, kdy se to tak posralo. Čumím na flašku. Vlastně vím, kdy se to podělalo. Vím to úplně přesně. Civím na mobil a přemejšlím, proč to Zuzanino žvanění vlastně poslouchám. Znovu si cvaknu. Navalí se mně. Měl bych něco sníst, uvědomím si. Naposledy jsem jedl v jedenáct dopoledne. Teď je skoro osm večer. V ledničce mám rybí salát z kantýny a někde tu budou rohlíky od včerejška. Aniž bych cokoliv řekl, típnu hovor.

Pro jistotu brnknu na oddělení, zvedne to ta nová.

„Všechno v pohodě, pane doktore,“ zašišlá jak malý děcko. Už podle hlasu je slyšet, že to bude tele.

Nechce se mi zvednout ani k tý ledničce. Na další tři hlty je pryč skoro půl flašky. Měl bych si aspoň svlíknout hadry z ambulance, ale dlabu na to. Na chvilku si lehnu.

 

„Pane doktore,“ buší někdo na dveře. Nejdřív se nemůžu zorientovat. „Pane doktore, máme příjem,“ slyším ženský hlas. Jasně, jsem ve špitále. Zatočí se mi hlava. Kruci, uvědomím si. Rychle seberu flašku a strčím ji za postel.

„Jo, hned jsem tam,“ zavolám a začnu se sbírat. Dělá se mi na blití. U umyvadla si srknu trochu vody, potřeboval bych ale strčit pod kohoutek celou hlavu, abych se z toho chlastu trochu probral. Pro jistotu si pusu vypláchnu ústní vodou, kterou tu kdosi nechal stát. Zabouchnu lékařák a vleču se na ošetřovnu. Staniční na mě podezřívavě čumí.

„Není vám nic, pane doktore?“ vyptává se.

„Co by mně bylo,“ zavrčím a jdu vedle. Ještě že je tu ta mladá. Staniční by na mně chlast okamžitě poznala. Sice to není žádná udavačka, ale i tak si musím dávat pozor. Moc dobře vím, že primář po mně jde. Bůh ví, jestli personál nedostal povel všechno mu hlásit.

Vedle na ošetřovně leží malej kluk, u něj nějaká starší holka ve skautským kroji. Pěknej zadek i v těch neforemnejch hnědejch kalhotách. Evidentně kluk z tábora.

„Tak co vás trápí, mladej pane,“ začnu na vystrašenýho kluka. Může mu bejt tak sedm. Z chodby se otevřou dveře a hrne se sem s papírama sestra z příjmu.

„Už hodinu brečí, že ho bolí bříško,“ řekne holka, zatímco mačkám na břicho tuhý jak buben.

„Jděte si trochu stranou,“ odstrčím ji od lehátka a tvářím se, že překáží. Ve skutečnosti nechci, aby cejtila chlast. Určitě to ze mě táhne. Dávám si pozor, abych nevrávoral. Chvíli kluka vyšetřuju, mladá dělá odběry. I bez toho je ale jasný, že tohle je slepák jak vyšitej. Podívám se na hodiny, jestli to má šanci vydržet do rána. Teprve půl jedenáctý. Ani hovno.

„Kdo má příslužbu?“ huknu na mladou, která vypisuje papíry.

„Primář,“ odpoví.

Takže průser. Tomu zavolat nemůžu. Kdyby zjistil, v jakým jsem stavu, vykopne mě do minuty. Budu to muset udělat sám. Musím se sebrat.

„Ať nachystají sál,“ zahučím. Sice ještě čekáme na leukocyty a sono, ale otevřít se to musí tak jako tak. „Áru řekněte, že v jednu začínáme,“ otočím se ještě ve dveřích. Zbytek nechám na sestrách. Však vědí, co mají udělat.

Na lékařáku si strčím hlavu pod umyvadlo. Snažím se probrat. Ty vole, tohle nesmím posrat, říkám si v duchu. Zkouším do sebe dostat kafe a rohlík, ale okamžitě to vyhodím. Uvažuju, jestli se nemám narychlo prolít fýzákem, ale pak to zavrhnu. Akorát bych se na sále pochcal. Nakonec si kopnu ještě jednoho panáka, protože pořád lepší než tenhle příšernej mezistav. Ještěže na sále budu mít na ksichtě roušku, nikdo to neucejtí. Jen aby se mně neklepaly ruce.

Na druhou stranu, je to jen slepák, ten bych zvládl i po slepu.

Skrz sklo ve dveřích umejvárny vidím, že děcko už leží na stole, klepe se jak ratlík. Někde vzadu v hlavě mně prolítne myšlenka, co bych dělal, kdyby nějakej nametenej doktor šel operovat mýho kluka. Rychle to zaplaším. To bych se musel zbláznit. Drhnu si kartáčkem jeden prst po druhým, pak dlaně a po lokty, ještě sterilium a vlezu na sál. Instrumentářka mně podává rukavice a oblíká operační prádlo.

„Dáte to z ruky, pane doktore?“ vyptává se.

Jasně, chce si to ulehčit. Maj to rády, když si jen vezmu do ruky pár nástrojů z pytlíku a ony pak nemusejí uklízet celej stolek.

„Stolek,“ odpovím, ani se na ni nepodívám. I přes roušku mi je jasný, že protáhla hubu.

Děcko spí, můžeme začít. Anesteziolog si samozřejmě odejde na cigárko, nechá tam sestru samotnou. Jindy bych byl naštvanej, ale teď jsem rád, že mně neciví pod ruce. Dezinfikujeme, rouškujeme, ještě si srovnám světlo a jdu říznout. Udělám to celkem jistě. Hlavně aby to nebylo už prasklý, modlím se v duchu. Vtáhnu střevo do rány a obhlížím to. Apendix je totál shnilej. Na sále je strašný vedro, zatočí se mně hlava, musím se na chvíli zastavit.

Instrumentářka na mě čumí. Je jí to určitě jasný. Podvážu mezonterium, protnu střevo, prostě klasika. Kupodivu to jde dobře. Teda až do chvíle, než mi sjede steh. Začne to chcát, samozřejmě, je to překrvený. Rychle odsávám, snažím se střevo chytit znova. Obraz se mi rozmlžuje před očima, nemůžu se jehlou trefit. Jako naschvál, děcko začíná tlačit do břicha. Štěknu na sestru na anestezii, ať laskavě relaxuje, okamžitě přidává do žíly nějakej sráč, břicho povolí. Konečně chytím cévu, podvážu to znova, zkontroluju meckela a pinzetou zastrkám střevo dovnitř. Počítáme roušky a tampony.

„Jeden chybí,“ přepočítává instrumentářka, „musí bejt v břichu.“

Ksakru, to mně ještě chybělo. Střevo už je zpátky. Čumím mezi háčky, ale nikde nic. Tampon nasáklej krví se tam ztratí jak nic. Jak to chcalo, moh jsem ho přehlídnout. Vytahuju pinzetou kus střeva, prstama prohmatávám ránu, nikde nic. Strašně se potím. Dělá se mně šoufl, teď už viditelně vrávorám. Instrumentářka mě instinktivně zachytí.

„To snad není pravda,“ neudrží se a vyjede. Ale co mně může – jestli měla podezření, že jsem nametenej a neměl bych jít ke stolu, měla mě prásknout předem. Takhle padá průser i na ni. Zhluboka se nadechnu. Není tu obíhačka, árová sestra neví, co dělat. Jak se předkláním, aby se mi trochu prokrvil mozek, všimnu si, že jeden tampon leží pod stolkem.

„Kurva, vždyť se vám válí támhle,“ vyjedu na instrumentářku. Ani se na ni nepodívám, píča jedna. Hlavně že mě bude buzerovat. Beru si sám jehelec ze stolku a šiju.

„Budíme?“ hrne se do dveří anesteziolog. Pěkně si na pohodu zakouřil, to je vegáč, že? Zatírám šití dezinfekcí a jdu pryč. Ať si to instrumentářka zalepí sama.

Na ošetřovně vypiju hrnek vody, vypíšu papíry a po hodince se jdu na kluka podívat. Bude dobrej. Zalezu zpátky na lékařák. Na chvíli usnu, ale pořád se budím, od pěti už nemůžu zabrat. Je mi šíleně zle. Měl bych se dohrabat na oddělení, než přijde ranní služba. Musím si dát aspoň jeden vyprošťovák. Flaška je skoro prázdná. Doklopím zbytek. Předávám službu, konec.

Před špitálem sednu do auta. Nejradši bych tady zůstal a trochu se prospal, ještě je sice tma, ale jak se rozbřeskne, někdo by si mě mohl všimnout. Aspoň popojedu na tu benzinku kousek za špitálem.

Strašně se mně točí hlava. Nastartuju a pomalu vyjedu. Ještěže je to taková odlehlá silnice. Všechno se se mnou sice houpe, ale jinak se mi zdá, že jedu celkem v pohodě. V dálce vidím benzinku. Uvnitř se svítí, u stojanů stojí jen tmavej volkswagen. Teprve až přijedu blíž, dojde mi, že je policejní. Samozřejmě si mě všimli. Ten větší na mě rovnou mává. Stočím okýnko a snažím se na ně nekoukat. Dělám, že tahám z kapsy doklady.

„Odkud jedete?“ vyptává se ten mladší. Rychle uvažuju, co mám říct. Jestli přiznám, že z práce, bude to průser. Okamžitě se proflákne, že jsem byl nalitej na službě. „Od přítelkyně,“ zalžu.

Skoro si nejsem jistej, jestli se mně to celý jen nezdá.

„Tak si dejchněte,“ vnímám z dálky, jak mi strká testr před rty. Nic mi nezbejvá. Dejchnu do trubičky, policajti čuměj na displej. 1,7 promile. Do hajzlu.

„Tak si vystoupíme,“ postaví se ke mně nekompromisně ten větší.

Snažím se vylízt, ale znova se mi zvedne pajšl, pobleju se jim div ne na boty. Na místě mi seberou papíry. Chvíli to sepisujou, dostanu od nich záznam. A samozřejmě nesmím odjet.

„A co tady mám podle vás jako dělat?“ vyjedu na ně, ale oni se se mnou vůbec nebavěj.

„To jste si měl rozmyslet, než jste do toho auta sedal,“ štěkne na mě stejným tónem ten menší. Čekaj, až se odlifruju pryč. Chtěj si bejt jistý, že se k autu nevrátím.

Chvíli uvažuju, jestli je někde poblíž zastávka autobusu, ale jediná je u špitálu. Pustím se po silnici zpátky. Zase mám ale motáka, takže se musím po pár metrech zastavit. Raději zalezu trochu do lesa, aby na mě policajti neviděli. Je strašná kosa, jehličí je mokrý, ale i tak si do něj hecnu. Jak se všechno kolem nese, slyším z dálky policajty. Ještě chvíli rozebíraj, co to bylo za vola a že jsem moh někoho zabít.

To vím i bez vás, vy kreténi, že jsem moh někoho zabít, pomyslím si. Všechno se kolem mě houpá, jehličí mě studí do prdele a před očima mi naskakuje tvář toho malýho kluka. To vím i bez vás, kreténi! •

 

 

Autorka (1977) je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny, za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Zájem vzbudily i její další tituly Já jsem hlad a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí. Kniha Julie mezi slovy byla oceněna Zlatou stuhou (beletrie pro mládež) a Cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Vloni jí vyšel román Dědina.