Cesta do srdce říše Tálibánu

První kontakt. Z mobilního telefonu se ozývá hlas rušený praskáním. Zní rozhodně, ale i mladě, takřka zranitelně. Hlas nám udílí poslední pokyny, ačkoli už jsme na cestě. Naším cílem je provincie Ghazní ve středním Afghánistánu, čtyři hodiny jízdy od Kábulu. Na cestě po hlavní afghánské spojnici míjíme zničené vojenské základny a vraky vypálených armádních vozidel. Silnice je na dlouhých úsecích každých zhruba sto metrů rozpáraná krátery po výbuších.

Hlas z telefonu nám nařídí sjet z hlavní komunikace a vede nás od ní stále dál. Hlouběji do oblasti, kde už skoro nejsou silnice, jen kozí stezky. Pneumatiky naší toyoty se protáčejí v písku a podvozek dře o kameny. O chvíli později mineme poslední vládní základnu v kopci, nad níž vlaje afghánská vlajka. Pak se spojení ztrácí.

„Jsme na správném místě?“ ptá se o něco později náš řidič. Nervózně postáváme uprostřed vesnice. Je úplně prázdná. Řidič se dívá na telefon, který nadále ukazuje, že jsme bez signálu. Řekli nám, že se setkáme na prvním osídleném místě na druhé straně od vládní linie. Vidíme pár mizerných hliněných chatrčí. Lidé odsud utekli ve strachu už před lety. Země nikoho. Najednou na náměstí vstoupí sedm ozbrojených mužů. „Mír s tebou,“ pozdraví jeden z nich. Má ten samý chlapecký hlas, který známe z telefonu.Usměje se, ale jen na okamžik. Představí se jako Nisar, jménem, o němž ví, že víme, že není pravé. Příštích několik dnů nás bude doprovázet. My, reportéři časopisu Zeit, jsme strávili přípravou této cesty měsíce. Přesto jsme stále nervózní. Vkládáme svůj osud do rukou lidí, kterých jsme se donedávna báli, že nás unesou.

Západní novináři s Tálibánem pobývali z bezpečnostních důvodů vždy jen pár hodin. Jsme po letech první reportéři, kteří se jim sami odevzdají na několik dnů. Chceme napsat reportáž o lidech, kteří svým odporem zastavili nejmocnější armádu světa, o lidech, kteří vytvořili zemi, jež oficiálně není na žádné mezinárodní mapě. Stát Tálibán. Mnozí se Tálibánu obávají, přesto ho vysoce ctí. Lidé jsou ochotní zemřít pro Tálibán, nechat se v jeho jménu mučit nebo věznit. Tálibán je pro mnohé majákem naděje.

V době, kdy tuto cestu podnikáme, ovládají tálibánští bojovníci, islamističtí radikálové, osmdesát procent území Afghánistánu. Vládu prezidenta Ašrafa Ghaního zahnali do hlavních měst provincií a do metropole Kábul. Stát je na pokraji zhroucení. Tálibán v uplynulých letech dorazil i na předměstí Kábulu a uprchlíci se tísní na stále menším prostoru. Korupce v úřadech nabývá obřích rozměrů. Mnozí se snaží dostat ze země co nejvíc peněz, aby se připravili na vlastní odchod. Už loni začala americká administrativa prezidenta Trumpa stahovat z Afghánistánu jednotky, které přišly před dvaceti lety bojovat s teroristy z al-Káidy, jež měla v Tálibánem ovládané zemi základny. Nový prezident Joe Biden ve stahování pokračuje: vojáci USA by měli odejít do září 2021.

Vnutili jste nám válku