PODCAST: Kvůli hře jsem studovala Rusko, s premiérou přišla invaze, říká Štěpánka Fingerhutová

Když se Poláček chlubí dvěma reparáty, Štěpánka ho trumfne: „Já ale Budějovickou ani nedokončila, tvrdě jsem narazila na chemii a odešla. Mám pocit, že později bych buď propadla, nebo skončila na právech, ale nevěnovala bych se herectví.“

V podcastu hovoří o tom, jak vzápětí začala sbírat zkušenosti nejen před kamerou, ale taky v divadlech, například v pražském Činoherním klubu. „Ve filmech nebo seriálech hraju dodnes často dceru nějakému uznávanému herci, a Ondřej Sokol byl roku 2016 mým otcem v komedii Dvojníci. Zároveň začínal v Činoheráku režírovat inscenaci Kati, oslovil mě a přesvědčil, že na něco tak úžasného mám – v těch Katech hraju vděčně a ráda dodnes.“

První angažmá dostala na oblasti, v Pardubicích, ale tehdy o sobě jako o herečce lehce zapochybovala. „V Praze už jsem často něco natáčela, a asi hlavně kvůli dojíždění mi najednou nebylo psychicky ani fyzicky dobře… Můj partner, lékař, se zrovna včera ptal, jestli mi jako herečce nehrozí vyhoření. Žijeme každý v jiném rytmu – on se odpoledne vrací z práce a já odcházím do divadla. Po představení v sobě mívám adrenalin, nechce se mi spát, a o víkendech se často učím texty. Odpověděla jsem mu, že to samozřejmě hrozí, pokud herce práce vyloženě nebaví. No a já jsem teď v divadle, kde mě to baví neskutečně.“

Hovoří o pražském Divadle v Dlouhé, kde dostala angažmá těsně před začátkem covidové pandemie, která zastavila kulturu. „V souboru jsem ještě nikoho pořádně neznala, bylo mi trapné, že mám pobírat plat za nic, tak jsem aspoň vymyslela a spustila rozhovorový podcast Dlouhá chvíle, který mimochodem dělám dodnes. Zabila jsem tím dvě mouchy jednou ranou, protože jsem za mikrofon od začátku zvala a tím pádem i poznávala kolegy, ale dozvěděla jsem se něco taky o historii našeho divadla. Registrovala jsem ho sice od útlého dětství, ale jenom proto, že jsem milovala Skoumalovy písně z představení Kdyby prase mělo křídla.“

Dnes už v Dlouhé hraje velké role, například začátkem března mělo premiéru představení Konec rudého člověka. „Pro mě bylo výjimečné za prvé kvůli nádhernému zkoušení s režisérem Michalem Vajdičkou, ale potom taky z toho důvodu, že se děj odehrává v Rusku devadesátých let, takže jsem si tuhle historickou etapu musela pořádně nastudovat – ve škole nám o ní nikdo nic neřekl. Bohužel to dopadlo tak, že se naše premiéra kryla se začátkem invaze na Ukrajinu, ale díky divadlu jsem se v té situaci najednou docela orientovala.“

V Dlouhé je šťastná ještě z jednoho poměrně zajímavého důvodu. „Jsme tam tři mladé herečky, kromě mě taky Maruška Poulová a Eva Hacurová. Zpočátku jsem měla strach, že mezi námi vznikne konkurenční dusno, že si budeme role závidět, ale stal se přesný opak – staly se z nás dobré kamarádky.“

Celý rozhovor si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.