Nepoučitelní demokraté

Ten proslov byl příznačný. „Když se podíváte na mapu Spojených států, uvidíte uprostřed spoustu červené (republikánské barvy), tam, kde vyhrál Trump. Já vyhrála na pobřeží, zvítězila jsem v Illinois a v Minnesotě a podobných místech,“ říkala Hillary Clintonová na konferenci v Bombaji v březnu 2018. „Co vám ale ta mapa neukáže, je, že jsem vyhrála v místech, která představují dvě třetiny amerického hrubého domácího produktu. Takže jsem vyhrála v místech, která jsou optimistická, rozmanitá, dynamická, hledí kupředu, zatímco celá jeho kampaň hleděla do minulosti,“ říkala hrdě.

Potíž však je, že její slova lze naopak číst jako přesné pojmenování chyb, kterých se Demokratická strana v uplynulých desetiletích dopustila.

Nechme nyní stranou tahanice o výsledek právě proběhlých voleb. Byrokratické soukolí předání moci sice letos skřípalo o dost více než obvykle, ale zadřené nebylo – Joe Biden po malých krůčcích skutečně směřoval do oválné pracovny. Přinejmenším v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra se nezdálo, že by tomu byl Donald Trump schopen jakýmikoliv soudy a přepočty zabránit.

Znamená ovšem výsledek prezidentských voleb, že se demokraté poučili z uplynulých čtyřech let? Nebo budou opakovat stále stejné chyby a Spojené státy čeká období střídajících se „obamovských“ a „trumpovských“ prezidentů?

Výsledky letošního hlasování zatím spíše naznačovaly, že se demokraté utvrdili ve vlastních pozicích. Pokud Clintonová vyhrála v okrscích produkujících dvě třetiny HDP, u Bidena už toto číslo přesáhlo 70 procent – částečně proto, že volby na rozdíl od ní vyhrál.

A že demokraté už dávno nezastupují „lid“ či „dělnickou Ameriku“, ostatně říkají i republikáni. „Budoucnost naší strany je založena na multietnické, multirasové koalici pracujících,“ prohlásil po volbách floridský senátor Marco Rubio. Sám je jedním z těch konzervativců, kteří od Trumpova vítězství před čtyřmi lety mluvili o nové definici republikanismu, jenž by oslovil právě pracující Američany.

Proč volí republikány?

Demokraté se začali ve větší míře proměňovat po bouřlivých šedesátých letech, během kterých se rozklížila jejich koalice – především rozkolem mezi odbory a městskými liberály. Po stranických reformách z té doby bylo jasné, že se strana chce v budoucnosti orientovat spíše na předměstské voliče, na rasové menšiny, studenty. Naopak odbory ze stranických struktur vesměs vypadly a jejich členové volili demokraty spíše ze setrvačnosti. Typickým novým demokratem se tak stal kalifornský Pete Stark, jenž před svým zvolením do Sněmovny reprezentantů v roce 1972 nechal namalovat obří mírový symbol – používaný demonstranty proti válce ve Vietnamu – na střechu sídla banky, kterou sám založil.

Od těch let jsou pak demokraté pravidelně překvapeni, když řadoví pracující Američané čas od času zvolí republikány, i když jde o stranu tradičně více spjatou se zájmy byznysu. Překvapení byli třeba v osmdesátých letech, když se objevili takzvaní „Reaganovi demokraté“ – tedy dělníci pracující v průmyslu či dolech, kteří předtím volili demokraty, ale pak začali podporovat republikána Ronalda Reagana.

Přesto zaměření Demokratické strany na takzvané bílé límečky, tedy „profesionálně-manažerské třídy“, doplněné o hlasy rasových menšin, v posledních letech kulminovalo. Volební stratégové demokratů opakovaně zvěstují, že kvůli demografickému vývoji v Americe, například zvětšujícímu se podílu hispánských voličů, přichází doba jasné dominance Demokratické strany. Místo ní však přichází často se opakující „překvapivá“ výhra republikánů.

Přitom věcně vzato – se snahami republikánů o přeměnu ve stranu, jež zastupuje pracující Ameriku, to není bůhvíjak slavné. Donald Trump se sice chlubil vyšší podporou u zmíněných hispánských a také afroamerických voličů, ale skutečnost byla trochu složitější. Jednak zde mají demokraté stále obrovský náskok – téměř 9 z 10 afroamerických voličů si stejně vybralo demokraty –, jednak mezi bílými voliči bez vysokoškolského vzdělání zaznamenal podle dosavadních průzkumů Trump jeden z největších propadů. Naopak oproti roku 2016 si masivně přilepšil například v texaských okrscích podél mexické hranice: v jednom z nich, s téměř výhradně hispánskou populací, si polepšil o 45 procentních bodů. Podle deníku Los Angeles Times přitom mnozí tamní obyvatelé jako důvod své volby necitovali žádný z kroků, se kterými je Trump nejčastěji spojován, jako daňové škrty nebo tvrdá protiimigrační politika: naopak zmiňovali letošní koronavirové šeky na 1 200 dolarů, které části Američanů přinejmenším dočasně výrazně pomohly – a jež byly distribuovány s Trumpovým podpisem.

Šlo přitom o jeden z mála jeho kroků, které by se daly označit jako jednoznačně ekonomicky populistické. Jinak ale, ať už to bylo kvůli jeho vlastní roztěkanosti, nebo kvůli tomu, že přišel do Washingtonu nepřipravený a bez politických zkušeností, většina kroků jeho vlády prospěla bohatším, nikoli chudším vrstvám. Jeho potenciální populističtí nástupci – jako zmíněný Marco Rubio, nebo kolegové senátoři Tom Cotton z Arkansasu a Josh Hawley z Missouri – sice rádi mluví o obyčejných Američanech a útlaku ze strany obrovských korporací, když ale přijde na lámání chleba, schválí jmenování Amy Coney Barrettové soudkyní Nejvyššího soudu, jež je známa postoji podporujícími korporace. Pokud si mají zmínění republikáni vybrat mezi ekonomickým populismem a kulturními válkami s levicí, vyhrávají kulturní války a hesla o morálce a víře.

Drbat se na hlavě

„Učiníme kroky, abychom schválili můj ekonomický plán, díky němuž bude tato země konečně oceňovat práci, nikoliv bohatství,“ řekl Joe Biden na mítinku ve státě Georgia před volbami. Byla to jedna z mnoha příležitostí, kdy Biden výslovně hovořil o odkazu slavného demokratického prezidenta z třicátých a čtyřicátých let Franklina Delano Roosevelta s tím, že by chtěl být podobně transformativním státníkem. Jenže když se Roosevelt ujal moci, jmenoval kabinet, v němž bylo několik lidí bez titulů – a pocházeli z malých měst po celých Státech. Koho však Biden v druhé polovině listopadu nominoval do své administrativy? Ačkoli sliboval „kabinet, který vypadá jako Amerika“, zdálo se, že si pod tím představuje především rasovou diverzitu, zastoupení menšin a žen, nikoli třeba reprezentaci chudších lidí z amerického vnitrozemí.

„Demokratická strana je méně politickou stranou, která usiluje o konkrétní politické cíle, a více profesním sdružením, jež se snaží hájit a rozvíjet kariéry svých nejváženějších členů,“ prohlásil loni cynicky novinář Osita Nwanevu. A listopadové zprávy o Bidenově kabinetu mu dávaly za pravdu. Jak jinak vysvětlit, že v souvislosti s vysokými posty padalo jméno bývalého šéfa Obamova štábu a chicagského starosty Rahma Emanuela zdiskreditovaného mnoha neúspěchy a kontroverzemi? Podobně se vzhledem k chabým výsledkům demokratů ve volbách do Kongresu, při nichž ztratili spoustu křesel ve Sněmovně reprezentantů a prohráli různé senátní souboje, nabízelo, aby si šéfka strany v dolní komoře Nancy Pelosiová a hlava demokratů v senátu Chuck Schumer sbalili kufry: přesto si svá místa drží.

Většina ministerských jmen, která už Bidenův tým oficiálně oznámil, nebo se o nich spekulovalo, jako by vypadla z předchozích demokratických kabinetů – mnozí z navrhovaných ministrů ostatně pod Obamou nebo Clintonem skutečně sloužili. Spíše než projev poučení z předchozích let tak Bidenova vláda vypadala jako projev jasné kontinuity s předchozím přístupem demokratů. Stranický establishment se zkrátka vrátil; jedinou otázkou zůstává, zda se aspoň za poslední čtyři roky nepoučil.

Abychom se vrátili k citátu Hillary Clintonové ze začátku textu: pokud se bude Biden coby prezident zaměřovat na místa, „která jsou optimistická, rozmanitá, dynamická, hledí kupředu“, zásadně mu hrozí, že tím zařídí vítězství republikánů v dalších volbách. A demokrati pak zase budou překvapeni, budou se drbat na hlavě a ptát se, proč američtí pracující volí republikány.

Autor je publicista, spolupracuje s různými médii – např. Finmag, Český rozhlas či A2larm. Autor podcastu o americké politice a společnosti Redneck.