Světlana Witowská: Neptej se furt, chvilku mlč

Lidé

Říká, že je hrozně zvědavá, a proto se ráda vyptává. A to nejen v rámci diskusních pořadů v České televizi, ale i v soukromí. „Myslím, že tím občas můžu už lézt blízkým trochu na nervy,“ říká novinářka Světlana Witowská, která má za sebou stovky rozhovorů s hlavními tvářemi české politické scény. Co všechno při nich zažila, jak reaguje na nepřiměřený nátlak a proč nemá vlastní účet na sociálních sítích?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dorazila jste od lékaře, za kterým jste byla proto, že jste si na dovolené naštípla pažní kost. Stávají se vám podobná zranění častěji?

Přímo zranění ne, ale maléry na dovolené ano. Minule mi po příletu na dovolenou propukl covid, i když jsme odjížděli s negativními testy. Takže jsem tam sice byla dva týdny místo jednoho, ale zavřená na pokoji. Jindy zase kvůli bouřkám neletělo letadlo zpátky. A tentokrát jsme se ve velké rychlosti převrhli s takovým tím banánem, co ho tahají po moři za člunem. Jsem ale docela ráda, že se všechny ty nehody naštěstí stávají mně, a ne dětem, ty obvykle dovezu zpátky v pořádku a zdravé.

 

Je bolavé rameno nějak limitující v práci? Jste při rozhovorech zvyklá hodně gestikulovat?

Mluvím „rukama“ docela hodně, pohyb do strany naštěstí tolik nebolí a nahoru rukou hýbat nebudu.

 

Jak vlastně vypadá ta část práce, která není v televizi vidět? Jak se chystáte, co se odehrává před Interview a co pak po něm?

Záleží na tom, kdy máme pro pořad domluveného hosta. Někdy je to den předem, jindy až v den vysílání. Od chvíle, kdy víme, kdo přijde, se začínám připravovat. Hledám informace, čtu a pouštím si starší rozhovory, řeknu si s editorem, odkud kam by měl rozhovor směřovat.

 

Jak dlouho před vysíláním musíte být na Kavčích horách?

Teď v covidu máme pokyn, abychom se v budovách zdržovali co nejkratší dobu. Většinu přípravy si tak dělám doma. Napevno je dané jen to, že musím být v půl čtvrté v maskérně. Pak v 18.26 začínáme a v 19.05 je hotovo a jedu domů.

 

Co je na té práci pro vás nejzábavnějšího?

Mě strašně baví se ptát. Bohužel se mi to přeneslo i do soukromého života, taky se pořád na něco ptám. Často i na věci, na které by se asi normální lidi nezeptali. Moje kamarádka mi občas říká – prosím tě už se na nic neptej a buď chvíli zticha. Jenom seď a mlč.

 

Jste zvědavá?

Jsem. Chci se při rozhovoru něco dozvědět. Proto mě baví si chystat otázky tak, aby musel host odpovědět. Baví mě také přemýšlet nad první otázkou. A zároveň mě baví reagovat na to, co mi respondent říká, a klidně úplně změnit směr od původní přípravy.

 

A co je naopak největší „opruz“?

Asi ta hodina v maskérně. Raději bych ten čas věnovala přípravě na rozhovor, než abych jen seděla v křesle a někdo mě česal.

 

 

Světlano. Ale Jaroslave…

Do hodinového pořadu Interview Speciál si oslovujete hosty sama. Ozývají se pak politici na soukromé číslo i po odvysílání? Koketují s vámi, nebo vám nadávají?

To spíš nadávají.

 

Dovedu si představit, že takový Miroslav Kalousek umí celkem nahlas vyjádřit své rozhořčení…

Zrovna ten se rozčiloval. Pak ale uznal, že to bylo zbytečné. On mi psal už po natočení rozhovoru. Já jsem mu psala, ať počká, až to uvidí odvysílané v celku. Pak to uznal, a dokonce se i omluvil.

 

Je lepší, když politici řeknou rovnou, že se jim něco nelíbilo? Slyšel jsem historku, jak vám Tomio Okamura děkoval za férový rozhovor a za pár hodin pak „tu strašnou Českou televizi“ ztrhal na sociálních sítích.

To je pravda. On to takhle dělá docela často, že na nás zpětně někde naplive. Při natáčení se přitom celou dobu tváří příjemně, je usměvavý, milý. Asi jako když kdysi býval jedním z porotců v pořadu Den D. Když jsem byla na Primě a skončil mi moderátorský partner, přišel dokonce můj šéf Pavel Zuna s nápadem, že by možná mohl být mým partnerem právě Tomio Okamura. Třeba by se pak jeho kariéra vyvíjela jinak.

 

Předseda poslanců ANO Faltýnek se vám ve vysílání snažil říkat křestním jménem. Vy jste mu řekla, že ho také neoslovujete Jaroslave. Je v tom z jeho strany taktika, aby vás vyvedl z konceptu?

On to dělal několikrát a já jsem mu před vysíláním říkala: Pane Faltýnku, neoslovujte mě ve vysílání ani nikde jinde Světlano, já nejsem vaše kamarádka a nechci ani, aby si to někdo myslel. Stejně to použil, aby na mě trochu psychicky zatlačil, tak jsem se ve vysílání ohradila a byl pokoj. Zrovna u něj je typické, že se vyhýbá odpovědi a používá přitom různé taktiky k odvádění pozornosti.

 

A pak je potřeba otázku několikrát zopakovat?

Přesně tak, občas studentům na seminářích pouštím ukázku, kde mi Jaroslav Faltýnek šest minut odpovídá na jednoduchou otázku a pořád se z ní vykrucuje.

 

Když vám Andrej Babiš říkal, že nahrávky, na kterých úkoloval redaktora MF DNES, jsou celé podvod, vypadalo to, že se u toho smějete. Připadalo vám to legrační?

Já jsem se opravdu smála. Bavila jsem se tím, jak se postupně odkopává. Nebyla jsem nijak útočná v otázkách, jen jsem se usmívala a on se do celé té věci víc a víc zamotával. Zajímavé je, že tenhle rozhovor byl nejsdílenější na sociálních sítích, vidělo ho asi půl milionu lidí na internetovém vysílání, a přitom jsme tam spolu komunikovali úplně mimoběžně. Já se na něco zeptala a Andrej Babiš si vedl svou o něčem úplně jiném.

 

I taková situace ale může říkat divákovi mnohé.

To ano, myslím, že to Andreje Babiše vystihovalo docela dobře. Jen to vlastně vůbec nebyl rozhovor.

 

Když už jsme u těch vrcholných politiků a zážitků s nimi, už vám Ivan Bartoš vrátil ponožky?

Vrátil. Dokonce místo jedněch troje.

 

Jak se ocitl šéf Pirátů ve vašich ponožkách?

To je takový lehce zamotaný příběh. Bylo to při debatě před volbami do Evropského parlamentu. On přišel a z černých bot mu koukaly příšerné hnědé ponožky. Tak jsem ho na to upozornila. A on říkal, že měl připravené černé, jenže je půjčil kolegovi Ferjenčíkovi, který šel někam na kladení věnců. Říkala jsem mu, že ty fusekle, co má na sobě, budou ale při diskusi vidět. Tak se ptal, co s tím může udělat, a já si vzpomněla, že mám v šatně černé ponožky a můžu mu je půjčit pod podmínkou, že mi je už nebude nikdy vracet. Pak přinesl troje nové.

 

 

Prezidentská nervozita

Za finálovou debatu prezidentských kandidátů před volbami 2018 vás všichni chválili. Byla jste někdy předtím nebo potom podobně nervózní jako právě před prezidentským duelem?

Byla jsem určitě takhle hodně nervózní mockrát, ale jinak. Určitě jsem se víc bála před státnicemi na právech, to jsem ale měla strach sama za sebe. Tady to bylo něco jiného... myslím, že nervózní byli úplně všichni, jen mi to předem neřekli. Ale viděla jsem na svých nadřízených, jak se jim všem po skončení debaty ulevilo.

 

Co je nejtěžší? Vědomí důležitosti a extrémní sledovanosti, nebo to, že je na to člověk na pódiu úplně sám?

Nejvíc jsem se bála, abych to nepokazila České televizi. Na přípravu nebylo moc času, protože rozhodnutí padlo docela na poslední chvíli. Vztahy mezi Hradem a ČT jsou docela komplikované, pan prezident nám nedává rozhovory, a tak tam bylo cítit určité napětí. A já jsem cítila odpovědnost za to, abych to té své instituci nepokazila.

 

Navíc se jen těsně předtím odehrála debata obou finalistů na Primě, která se trochu vymkla moderátorovi z rukou…

Já nevím, jestli se vymkla. Třeba měl Karel Voříšek takové zadání ze strany televize a udělal to podle toho. Nad tím jsem nepřemýšlela, zabývala jsem se tím, kde se to může pokazit nám. Naštěstí to všechno klaplo.

 

Už se ví, jestli se budete podílet na debatách před letošními volbami?

Doufám, že budu, chtěla bych.

 

Jste ráda ve středu pozornosti?

V profesním smyslu ano.

 

Problém pro mužské ego

Když jsme se před lety poznali, byla jste Ševčíková, pak zhruba deset let Zárubová a teď přibližně stejně dlouho Witowská. Budete časem Kolářová?

Na to asi odpovídat nebudu.

 

To s těmi přibližně deseti lety na jeden vztah je, předpokládám, náhoda…

Holt někdo má život v pětiletkách, já to měla v desetiletkách. Ale vážně, když se podívám na veřejně známé ženy v médiích, jen málokterá má od začátku urovnané rodinné a partnerské vztahy.

 

Je pro takové ženy těžké najít k sobě partnera?

Je. A myslím, že je to náročné hlavně pro ty muže. Myslím, že je pro ně určitě zpočátku atraktivní, když je partnerka vidět a ve společnosti budí zájem. Po čase jim to ale může začít vadit. A co si budeme povídat, je to trochu náročné i pro jejich ego. Ten muž musí být velmi silný a sebevědomý, aby takovou situaci ustál.

 

Přemlouval vás některý z partnerů, abyste práce v televizi nechala? Dovedu si představit argumenty o času pro rodinu, větší volnosti a podobně…

Abych nechodila tak brzy do práce po mateřské, to ano. Ale asi všichni tuší, že bych té práce úplně nechat nechtěla.

 

Četl jsem, že jste se s Robertem Zárubou seznámili v televizi při štítkování kazet. Jak jste se poznala s vaším druhým mužem a současným partnerem?

Na fotbale a při práci.

 

Nastavím si hranici

Letošní kauza poslance Feriho znovu upřela pozornost na obtěžování žen. Setkávala jste se vy během své kariéry s nevhodnými návrhy či nátlakem ze strany mužů?

Setkala jsem se s tím při studiu na právech, ze strany jednoho vyučujícího. Tehdy jsem to nikomu neřekla a teď po tolika letech už bych jeho jméno nezveřejňovala.

 

Jak rozlišujete situace „neškodné“ od těch opravdu obtěžujících?

Nevadí mi, když mi v práci někdo řekne, že mi to sluší, podrží mi dveře nebo když se snaží neškodně zaflirtovat. Ale já si umím sama dobře vytyčit hranici, kam ten chlap může a kam ne.

 

Pokud by vám bylo nějaké chování protivné, ozvete se?

Samozřejmě. Takže jsem se vlastně nikdy nedostala do defenzivní situace, kromě té školy, kde jsem ovšem byla v pozici studentky, nad jejímž osudem má vyučující dost velkou moc. Svěřila jsem se tehdy nejbližším kamarádům, ale jinak jsem moc nevěděla, jak to dál řešit. A po letech jsem jednou měla toho člověka jako hosta ve vysílání.

 

Jaké to bylo?

Nepříjemné, okamžitě se mi i po takové době vybavila ta situace. On si ji, myslím, nepamatoval, protože jsem nejspíš nebyla ani zdaleka jediná studentka, na kterou to zkoušel.

 

Říkali mi Kabrhelová

Když jste se rozhodovala, kam půjdete po gymnáziu, vybrala jste si práva. Proč?

Moje teta, sestra mého táty, je právnička. Připadalo mi to jako dobré a pěkné povolání, a ona je navíc bezvadná ženská. Tak jsem v ní nejspíš měla vzor.

 

Na práva není úplně snadné se dostat, musela jste být na gymnáziu nejspíš celkem dobrá studentka…

My jsme byli u přijímaček druhý porevoluční ročník a tehdy se nabíralo hrozně moc lidí, myslím, že to bylo asi osm set padesát. Takže bych spíš řekla, že jsem se tam dostala díky velkému počtu přijímaných. Vystudovat tu školu už potom zase až tak komplikované nebylo, je potřeba se naučit učit.

 

Mimochodem, mívala jste na některé ze škol nějakou přezdívku?

Říkali mi Kabrhelová. Na základní škole jsem totiž byla předsedkyně třídy a byla jsem taková ta hrozně spravedlivá. Když spolužák něco ve třídě shodil botou, říkala jsem mu: Zdeňku, přiznej se paní učitelce, víš, že říkala, že kdo se přizná, tomu se nic nestane.

 

Počítám, že se Zdeněk přiznal a měl průšvih…

Přesně… Já mám v sobě hluboce zakořeněný pocit spravedlnosti a nesnáším, když je někdo k někomu nespravedlivý nebo mu křivdí. To byl možná další motiv, proč jsem šla na práva. Měla jsem představu, že budu soudkyně, státní zástupkyně nebo policistka a budu prosazovat tu spravedlnost.

 

Jak probíhal listopad 1989 na litoměřickém gymnáziu a ve městě vůbec? Pokud se nepletu, byly Litoměřice dost vojenské město…

K nám na malé město to došlo trochu později. Byl tam pořád cítit strach, nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. U nás na gymnáziu se ale poměrně rychle zformoval stávkový výbor – samozřejmě i s „Kabrhelovou“ – a přidali se k nám i někteří učitelé. Strašně ráda na to vzpomínám.

 

Já také, je to asi nejsilnější zážitek mého mládí, a když slyším Modlitbu pro Martu, mívám slzy na krajíčku.

Pamatuji si, jak mi táta někdy v osmdesátých letech, když poslouchal Svobodnou Evropu, říkal: Václav Havel bude jednou chodit po červeném koberci. A vida, trefil se.

 

Co táta dělal?

Spoustu různých prací. Například v dozrávárně banánů, v mlékárně, rybičkárně…

 

Takže jste doma měli banány…

… a pak smetanové Bobíky, nakládané rybičky. Jenom když potom dělal ve strojírnách, tak z toho nebylo nic.

 

Maminka byla učitelka?

Ano, na učilišti. A po revoluci se stala na dvacet let ředitelkou dětského domova. K tomu, aby se přihlásila do konkurzu, ji přiměl náš táta. Stejně jako mě i sestru zase vedl k tomu, abychom vystudovaly vysokou školu. On sám je středoškolák, ale pro nás všechny kolem měl vždycky vyšší cíle. Po mně chtěl, abych si ještě udělala doktorát.

 

A na ten už nedojde?

To už fakt ne a rozhodně ne na pražských právech, vždyť tam už teď chodí můj syn.

 

Taky chce být soudcem?

Ne, chce být novinářem. Dostal se na práva i na žurnalistiku a chtěl poradit, co si má vybrat. Tak jsem mu říkala: Můžeš se žurnalistikou dělat právníka? A můžeš s právy dělat novináře? Myslím, že si vybral dobře.

 

Asi si ťukají na čelo

Do redakce MF DNES jste nastoupila ještě při studiu, nebo až po dokončení?

Ještě při škole, v pátém ročníku. Tehdy jednu mou kamarádku soudkyni odvolal ministr spravedlnosti Jiří Novák. Prý měla hodně neřešených případů, ale já věděla, že je zdědila po předchůdcích, a připadalo mi to hrozně nespravedlivé. Říkala jsem si, že se to musí dát nějak veřejně vědět. A k tomu jsem v Mladé frontě narazila na inzerát, že hledají eléva na zpravodajství ze soudů. Tak jsem se přihlásila.

 

Jak to dopadlo s tou kamarádkou soudkyní? Vrátila se někdy do justice?

Nevrátila, nějaký čas působila jako novinářka.

 

V MF DNES se tradovala historka o vašem nástupu. Šéf domácího zpravodajství sdílel kancelář s jinou mladou novinářkou, kterou po vašem příchodu vystěhoval, že se teď musí věnovat vašemu rozvoji… Bylo to tak?

Ano, to je pravda. Musím ovšem říct, že to byl bezvadný šéf, nikdy na mě nic nezkoušel a opravdu jsem se od něj hodně naučila. S tou kolegyní jsme ale měly trochu napjaté vztahy, dnes už je to dobré, ale tehdy mě moc nemusela.

 

Jak dlouho jste byla v novinách, než jste zamířila do ČTK?

Zhruba rok.

 

O „četce“ se vždycky říkalo, že je to škola zpravodajské novinařiny. Co se tam člověk naučí?

Být rychlý, stručný a nepsat zbytečnosti. Nejdůležitější tehdy byla ta rychlost. Psala jsem šest sedm zpráv denně a od soudů jsem vždycky chodila do nejbližší telefonní budky, abych zavolala zprávu do redakce.

 

Vzpomenete si ještě, kdo vám v roce 1996 nabídl práci v České televizi?

Byl to Roman Prorok, který mě přivedl za šéfem zpravodajství Otou Černým. Ten byl samozřejmě hrozně „hustej“.

 

V čem?

Ve všem. Chodil po chodbách, křičel, pořád ho bylo všude plno. První úkol, který mi dal, byl seznam asi čtyřiceti lidí, se kterými jsem měla natočit, co by nepřáli Václavu Havlovi k narozeninám. Ptala jsem se, kde mám ty lidi sehnat, a on mi na to řekl: To je mi jedno, sežeňte je. Tak jsem je sehnala.

 

Proč jste vlastně šla po deseti letech na Primu?

Bylo to v době, kdy šel můj starší syn do první třídy. Tehdy jsem dělala do noci Události, komentáře. Na Primě mi nabídli moderování hlavních zpráv, což končilo po půl osmé. A k tomu navíc lepší plat. Takže to bylo zcela pragmatické rozhodnutí. Jsem ale ráda, že jsem si ten svět komerční televize vyzkoušela.

 

A jaký byl důvod k návratu zpět do České televize?

Trochu jsme na sebe narážely s tehdejší šéfkou zpravodajství na Primě. A po pěti letech už mě ani moc nebavila ta práce samotná. Jednak komerční zpravodajství a taky moderování hlavních zpráv. Daleko víc mě baví, když se můžu ptát a bavit s hosty. Proto mně taky na ČT vždycky přišla zajímavější práce v Událostech, komentářích a v Interview než v hlavních zprávách, přestože ty jsou brány obecně jako moderátorský vrchol.

 

S moderováním hlavních zpráv jste se loni rozloučila i v České televizi…

Bylo to i v kombinaci s vysíláním Událostí, komentářů. Přišla jsem si říct, jestli bych mohla s ohledem na mladšího syna mít angažmá v Interview ČT24. Myslím, že si moji šéfové trochu klepou na čelo, proč jsem se vzdala toho postu, který je považován za nejprestižnější. Ale já tu chci být pro svého syna Filipa, na starším Viktorovi jsem dobře viděla, jak rychle dětství uteče. Navíc máme syna ve střídavé péči a mohlo by se stát, že bych ho opravdu moc neviděla.

 

Přítelkyně ve věku babičky

Předloni jste napsala knižní rozhovor s Kamilou Moučkovou „Hlavou proti zdi“. Jak jste se daly vy dvě dohromady?

Chystali jsme speciální vysílání Událostí, komentářů k padesáti letům od sovětské okupace, kam jsme ji pozvali jako hosta. A Kamila tehdy byla v nemocnici na Malvazinkách. Chtěla, abych za ní přišla, že se mnou chce probrat, co by tam chtěla říkat. Tak jsem za ní vyrazila. Zaťukala jsem na dveře, ozvalo se dále, vešla jsem a ona byla v negližé. Tak jsem se zarazila, že přijdu za chvíli, a ona říká: Pojď dál, prosím tě. A bylo to.

 

Bariéry okamžitě padly?

Úplně. Po vystoupení v televizi jsem za ní chodila pravidelně nejdřív na Malvazinky, pak k boromejkám a pak i domů. Potom mi jednou volal kolega novinář Honza Pergler s tím, že by se mnou chtěl napsat knižní rozhovor. To jsem odmítla, že je na to ještě aspoň dvacet let čas. Ale nabídla jsem mu, že bych věděla o skutečně zajímavé ženě na knižní rozhovor. Nadchlo ho to, začali jsme se scházet všichni tři.

 

A mezitím jste se spřátelily?

Honza nás pak občas bral do jedné restaurace na Vinohradech, kde si to Kamila v těch devadesáti letech, myslím, docela užívala. Byla se mnou i u rodičů. Bylo to takové rychlé a úplně bezprostřední přátelství. Myslím, že to bylo i tím, že jsme měly podobné osudy jako matky, manželky, partnerky, sdílely jsme stejnou profesi. Stala se z ní moje kamarádka, přestože by věkem mohla být moje babička.

 

To by byla docela fajn babička, ne?

Ale ona jako babička vůbec neuvažovala, přemýšlela třeba jako padesátiletá. Jednou jsem se jí ptala, proč třeba nezajde do nějakého seniorského klubu. A ona říká: Prosím tě, co bych si tam s těma starejma bábama vykládala? A to jí bylo devadesát a byla by tam nejspíš nejstarší. Hrozně těžce nesla covidovou izolaci, protože byla živel a chtěla být mezi lidmi.

 

Zmiňovala jste, co jste měly společného. Nicméně třeba vztah s otcem, na rozdíl od vás, měla Kamila Moučková velmi složitý. Bavily jste se o tom?

Bavily, i v knize je mu věnována docela velká část. Byl to prominentní komunista, v patnácti jí věnoval rudou knížku a pak se jejich cesty úplně rozešly, dokonce jí dal ve čtyřiceti facku. Kamila měla nejraději babičku, která ji vychovávala, s mámou měla docela složitý vztah, o tátovi nemluvě.

 

Mluvily jste spolu i o současné politice? Jak jako někdejší významná chartistka vnímala situaci třicet let po pádu socialismu?

Byla dost kriticky naladěná vůči premiérovi i prezidentovi. Štvalo ji, že i třicet let po revoluci tady mají komunisti velkou moc a že jim k tomu Babiš a Zeman ze svých mocenských důvodů pomáhají. Byla zděšená tím, jak se v prezidentské funkci v jejích očích Miloš Zeman proměnil.

 

Od prezidenta Zemana přitom dostala v jeho prvním roce medaili Za zásluhy.

Prý tehdy dost přemýšlela, jestli ji převzít, ale děti ji přesvědčily, že to má považovat za vyznamenání od státu, nikoli od konkrétního člověka. Prezidentovi vyčítala podle ní až příliš vstřícné postoje k Rusku, které ona sama rozhodně nesdílela.

 

Nechystáte se na nějaký další knižní rozhovor? S kým by vás ho bavilo dělat?

Určitě zase s nějakou silnou ženou. O některé jsme bohužel v poslední době přišli, moc ráda bych se ptala třeba Vlasty Chramostové, Věry Čáslavské nebo Jiřiny Šiklové. Ale jsem si jistá, že nějakou zajímavou dámu s nakladatelstvím vybereme a domluvíme.

 

Život bez sítí

Dnes je moderní, že známí novináři mívají své vlastní podcasty nebo videopořady. Vás by něco takového nelákalo?

Můj vlastní podcast nebo videokanál určitě ne. Připravuju podcast České televize, který se jmenuje Kavky. Je to o tom, co televize chystá. Ale že bych měla nějaký vlastní, to ne.

 

Zjistil jsem, že nemohu najít váš účet na Facebooku, Twitteru nebo třeba Instagramu. Jsem tak nešikovný, nebo skutečně žijete bez sociálních sítí?

Žiju bez sociálních sítí a myslím, že už to tak zůstane. Mám jeden anonymní twitterový profil, abych mohla sledovat, co na téhle síti píšou různí politici, ale vlastní účet, kde bych něco publikovala, mít nebudu.

 

Nemáte pocit, že vám něco uniká? Necítíte potřebu se veřejně vyjadřovat?

Myslím, že právě proto, že pracuji ve veřejnoprávní televizi, bych své názory vyjadřovat neměla. Větší službu veřejnosti i samotné televizi můžu udělat svými otázkami než názory. Myslím, že správně se zeptat je mnohem důležitější než být hrdina na síti... A z nadávek mi stačí ty, co chodí mailem.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement