Těžká obnova Sýrie. Lidé volají po zrušení sankcí

Uprostřed sutin, které zbyly z jeho domu, rozkládá Ghassán Faráh rukama a zaníceně vypráví. Oči se mu občas zalesknou slzami.

Těžko se mu divit. Dům v historické vesnici Ma´lúla, která byla chloubou Sýrie a kolébkou křesťanství – stále se zde vedou mše v Ježíšově rodném jazyce aramejštině – je zcela zničený. Běsnění džihádistů z organizace Fronta al-nusra (jde o skupinu napojenou na al-Qá´idu) a následným střetům se syrskou armádou padla za oběť větší část historických domů.

Ulicemi, ze kterých už byla vyklizena suť, prochází muži a osli se stavebním materiálem. Pytle s cementem leží i u Ghassánova domu. „Rekonstrukce jdou pomalu. Nejdřív musím koupit jídlo pro rodinu, pak až stavební materiál. Člověk má přednost před kamenem.“

Podobně jako většina ostatních Syřanů, má i Ghassán problém s financemi. Platy v Sýrii výrazně klesly – před válkou státní zaměstnanci například v oblasti památkové péče dostávali v přepočtu 400 USD, nyní pouze 25 USD. Od státní pokladny zruinované i v důsledku mezinárodních sankcí se záchrany nedočká. A těch pár zahraničních organizací, které skrze sankce proniknou, nabízí jen omezenou pomoc.

Sýrie se ocitla pod sankcemi Evropské unie, Spojených států, Kanady, Švýcarska a států Arabské ligy kvůli porušování lidských práv. Tato opatření neumožňují vývoz ani dovoz a zbavují Sýrii západní orientace – aktuálními vojenskými spojenci jsou Rusko a Írán, potřebné zboží do země dováží Čína. Ačkoliv cílem sankcí je zlomit vládu a režim, trpí jimi především obyčejní lidé.

„Chtějí nás sankcemi donutit postavit se proti vládě, svrhnout ji. My už ale další válku nechceme. Chci opravit svůj hotel. Chci tu zase vidět cizince,“ říká Akram, majitel hotelu v blízkosti legendárního hradu Crac des Chevallier. Stejně jako jiné domy, i Akramův hotel byl zničený. Vynaložil v přepočtu jedenáct milionů korun ze svých úspor, aby opravil alespoň první patro a terasu s nádherným výhledem.

Patřilo mu také stádo arabských koní, které miloval. Aby je zachránil před džihádistickou skupinou Džund aš-Šám (Vojsko Velké Sýrie, skupina složená hlavně ze zahraničních bojovníků z Libanonu a Čečny), která přišla z Libanonu a zabrala hrad i jeho okolí, poslal koně na lodi pryč ze země.

Podobné hlasy jako ten Akramův slyším po celé zemi. Potkávám lidi, kteří bezvýhradně milují prezidenta, ale stejně tak je tu plno těch, kteří Bašára al-Asada rádi ani trochu nemají. Do dalších demonstrací se ale nikomu z nich nechce. Deset let konfliktu přineslo tolik destrukce, že lidé nechtějí další ozbrojené konflikty. Myslí spíš na útěk ze země.

Některé části Sýrie jsou totiž zcela vybydlené a neobyvatelné. Celé čtvrti města Homs, kde se tvrdě střetla syrská armáda s protivládním odporem, připomínají poválečný Berlín. A odklízení suti zatím zdaleka není na programu dne.

 

 

Málo elektřiny i vody

Starověká Palmýra a město, které ji obklopuje, se stalo středem zájmů Islámského státu – hlavně pro svoji pozici přímo uprostřed země. ISIS město dobyl v roce 2015 – ničil památky, popravoval lidi. Ani po osvobození v roce 2017 se ale do města, kde dříve žilo třicet tisíc lidí, nevrátilo více než pět tisíc z nich. Domy jsou rozbořené, palmové háje s vyhlášenými datlemi byly spáleny.

Dnes je Palmýra pod kontrolou armády, která má podporu ruských vojáků. Ruskou přítomnost připomínají i nápisy „Min niet“ (Miny tu nejsou) na zdech mnoha domů. Městem projíždějí pravidelné hlídky a všichni zůstávají obezřetní. Palmýra je srdcem země a poušť, která ji obklopuje, stále ukrývá islamistické bojovníky.

Díky strategické pozici má nicméně Palmýra jednu výhodu: elektřinu fungující 24 hodin denně. Například i bohaté čtvrti Damašku mají elektřinu jen v tříhodinových intervalech, některé regiony v zemi třeba jen hodinu denně.

Problémy jsou i s dodávkami pitné vody, které někdy na celé dny vypadávají. Nedostatkový je i benzín, který se pašuje z Libanonu, kde cena benzínu také prudce stoupá. Na benzínkách stojí dlouhé kolony aut.

 

Země rozložená i krásná

Ne celé území Sýrie je ovládáno z Damašku: vláda drží asi dvě třetiny syrského území. Země se totiž během konfliktu prakticky rozpadla na několik částí.

Na severovýchodě syrští Kurdové vytvořili nezávislý region, kterému říkají Rožava, a pro jehož existenci a autonomii se snaží získat podporu. Nachází se zde bohatá ropná naleziště a dále na východ na jimi ovládaném území (u irácké hranice), stále operuje Islámský stát.

Oblast Idlibu na severozápadě drží v moci protivládní opoziční skupiny, a to včetně džihádistických typu Haj´at tahrír aš-Šám (Organizace za osvobození Sýrie). Operuje tu i mnoho bojovníků ze zahraničí, například Islámská strana Turkistánu, složená hlavně z čínských Ujgurů. Některé z těchto skupin mají podporu Turecka, jako například Národní fronta za osvobození. Vláda se s ruskou podporou snaží Idlib znovu dobýt, přičemž v kleštích mezi oběma stranami jsou civilisté.

Území severně od Idlibu je pod kontrolou Turecka, které jej zabralo v rámci operací Štít Eufratu (2016-17) a Olivová ratolest (2018). Turecké jednotky jsou obviňovány z řady excesů: porušování lidských práv včetně vraždění, ničení kulturního dědictví, ale také z toho, že v jejich řadách bojují džihádisté. Turecko zabralo i další část hraničního pásma na severovýchodě země, a to během operace Pramen míru v roce 2019.

 

 

Na jihu zase propukají nepokoje u jordánských hranic a vláda nemá pod plnou kontrolou ani pouštní oblasti u hranic s Irákem.

Faktický rozklad země je obrovský a syrská vláda se snaží rozvrat přibrzdit. Po celé zemi se nachází velké množství check-pointů, i v zabezpečených oblastech je rozmístěna armáda a policie.

Nebe nad Damaškem občas rozzáří izraelská raketa – v rámci ostřelování strategických pozic za městem. Rakety sestřelené protivzdušnou obranou padají přímo do města, ale lidé už se tím nenechávají vyrušovat.

Mezi zabezpečenými oblastmi jsou ale i takové, které válku nezažily. Přímořská města Tartús a Latákíje, a s nimi celé regiony v horách nedaleko pobřeží žijí dál svým vlastním životem. Při pohledu na upravené vesnice, kvetoucí sady a živá města se člověku až nechce věřit, že se stále ještě nachází ve stejné zemi.

 

Autorka je arabistka.