Tomáš Klus: V tu chvíli se něco zlomilo…

Rozhněvaný mladý muž vstoupil do Kristových let. Za třiatřicet let stihl už několik zásadních životních zlomů. V deseti přišel o tátu, v sedmnácti ukončil kariéru vrcholového sportovce, po jedné zaskočené housce přestal být divadelním blbečkem a po seznámení s ženou Tamarou se odnaučil vodit holky na pokoj. Rozhovor o odolnosti, volnosti, politice, lásce, nenávisti a sebekontrole.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdy jste naposledy něco prohrál?

To si vlastně ani neuvědomuji. Možná mě postihly různé události, které by se daly brát jako prohra, ale já si to při svých růžových brýlích nepřipouštím.

 

Když něco nezvládnete, mrzí vás to, nebo vybičuje k většímu nasazení do budoucna?

Mívá to dvě fáze, nejprve přichází samozřejmě zklamání. Ale protože se snažím vědomě pracovat s tím, co se mi honí hlavou, tak si situace, kdy bych třeba chtěl na něco rezignovat, rozeberu. A většinou zjistím, že důvody, proč se vzdát, jsou tak slabé, že nemůžou obstát. Tím se dostanu do druhé fáze, kdy si řeknu, že tomu dám dvakrát tolik času a úsilí a bude to lepší.

 

Řekl byste o sobě, že jste v tomhle směru odolný?

Řekl bych, že ano – a že za to hodně vděčím sportu. Od mých deseti jedenácti let, kdy mi umřel táta, jsem se na sport dost fixoval. I proto, že tam vždycky byli trenéři s pevnou rukou a já k nim vzhlížel jako k otcům. A každý z trenérů, které mi osud do života poslal, si mě tak trochu adoptoval. Výcvik v tom, že ne každý závod dopadne dobře, i když jsem se na něj poctivě připravoval, mám od dětství v sobě, a tak se asi hned tak z něčeho nezblázním.

 

Býval jste moderním pětibojařem. Jak jste se dostal k takovému ne zcela obvyklému sportu?

Nejdříve jsem začal chodit na hokejovou přípravku. Tam mi taktně naznačili, že to asi není pro mě.

 

Jako že jste na hokej kopyto?

Přesně tak. Ale součástí výcviku malých hokejistů bylo i plavání a to mi šlo, dokonce dost dobře. Tak jsem se rozhodl, že budu chodit na plavání. V té době jsem také začal chodit na třineckou školu Dany a Emila Zátopkových, která je atletická. Když mi bylo třináct, přišel do Třince jako hlavní plavecký trenér Ivo Konvička, bývalý pětibojař. Protože základem pětiboje je právě plavání a běh, tak řekl: Ty budeš dělat pětiboj a já tady v Třinci založím oddíl.

 

Takže jste byl první kůň nové stáje?

Trenér ve mně viděl potenciál a opravdu hodně se mi věnoval. Podařilo se už tehdy rozjet velmi slušný oddíl, i když to někdy bylo docela punkové, střelbu jsme například trénovali v bazénových šatnách. Dnes je to špičkový pětibojařský klub, jeden z nejlepších v republice. A já jsem pak ve čtrnácti odešel do Prahy, do Dukly.

 

Jak váš odchod do Prahy nesla maminka?

Je to hrdinka. Ona mi vlastně zasvětila život. Abych mohl dělat pětiboj a měla to z čeho utáhnout, měla jednu dobu i dvě zaměstnání. Protože ale tím mým sportem opravdu žila, tak byla zároveň potěšená, že mě pozvali do Dukly, což byla úplná špička. Náš vztah byl hodně intenzivní a dálka mu nijak neublížila.

 

Ptám se proto, že když vám bylo osm, přišel jste kvůli nevyléčitelné nemoci o sestřičku, o dva roky později i o tátu. Nebylo by divu, kdyby se na vás maminka hodně upnula…

O to víc ji obdivuji. Ona mi dala do života hodně důvěry.

 

Je to hodně dávno, ale desetiletý kluk si už docela dost pamatuje. Jaké máte vzpomínky na tátu?

Úplně skvělé. My jsme mívali takovou partu, byli to pro nás strejdové a tetičky a jejich děti, často jsme společně někam jezdili. A tihle lidé potom, když táta umřel, z mého života zmizeli. Bylo to těžké, protože jsme se dostali i do nějakých finančních problémů. Táta byl podnikatel a žili jsme si docela dobře, a tohle všechno zmizelo. Když jsem se pak po letech s některými potkal, tak jsem se ptal, kde byli, že mi scházeli. Říkali, že když táta umřel, tak se ztratil ten tmel. On byl tím člověkem, který společné akce organizoval a dělal tu partu. Můj táta byl ten, kdo s kytarou držel mejdan do rána. Ale zároveň stíhal být i tím, kdo vymýšlel zábavu pro děti, a dlouho ve mně držel dětský fantazijní svět.

 

Jak se to projevovalo?

 

Pamatuju si, jak jsme byli u babičky a tam rostla obrovská dutá lípa. Já jsem tam byl s kamarádem na noc a táta nám vykládal, že v té lípě žijí víly. My si klepali na čelo a říkali si: no, to víš, že jo, to ti tak budeme věřit… O půlnoci nás vzbudil, vzal nás k té lípě a z ní začaly vylézat víly a tančily kolem. My z toho byli úplně hotoví. Po letech jsem se dozvěděl, že táta přemluvil svou sestru a ještě tři další holky, kterým dal peníze za to, že se převlékly za víly, aby nám dokázal, že kouzla existují. Takového tátu mi všechny děti z té party záviděly.

 

Zjišťoval jste někdy později, jak k té nehodě na tatranském Kôprovském štítu došlo?

Bylo to vinou jeho nezodpovědnosti. Vyrazil sám na velký výšlap, a to se prostě nemá. Jeho největší láskou byly vysoké hory. Jezdil tam s námi, ale když toho měl hodně v práci nebo nějaký stres, tak i sám. A v těch Tatrách přecenil své síly a zůstal tam. Na druhou stranu je na místě, kde to měl nejraději. Asi to tak mělo být.

 

Prozření v hospodě

Vraťme se zpátky na ubytovnu pražské Dukly, kam jste se přistěhoval. Jak nesla odloučení maminka, o tom už jsme mluvili. Jak se to líbilo vám?

Hrozně rád na to vzpomínám. Byl jsem tam v armádním oddílu mezi zkušenými pardály a celý ten pobyt byl takovou kouzelnou směsicí mezi vojenskou disciplínou a naprostou anarchií. Pro mě bylo užitečné i to, že jsem se od těch čtrnácti patnácti musel umět o sebe postarat, hospodařit s penězi. Myslím, že to ze mě udělalo použitelnějšího člověka.

 

Bavily vás v pětiboji víc závody jednotlivců, nebo družstev?

Družstev, jsem docela týmový hráč. Pětiboj je malý sport, takže jsme se mezi sebou všichni znali a dost jsme spolu kamarádili. Proto pro mě měly ty závody družstev ještě větší kouzlo.

 

Byl jste v jedné tréninkové skupině s pozdějším olympijským vítězem Davidem Svobodou. Kdo z vás byl v dorostu lepší?

Byli jsme na tom docela podobně. Pamatuju si přesně den, kdy se David objevil na závodech. Bylo to v Praze na Strahově v bazénu. Já jsem vždycky v plavání suverénně vyhrával, a najednou se tam zjevil kluk, který dohmátl těsně za mnou. Já si říkal, co to je, to je přece moje disciplína! David byl ale předurčen pro to, aby vyhrával, on měl vždycky vysoké sebevědomí a nikdy nepochyboval o tom, že v závodě zvítězí. Pak nám David ulétl, protože byl skvělý v technických disciplínách, a mně to zároveň začalo být trochu jedno.

 

Kdy se váš vztah k pětiboji začal lámat?

Právě tehdy, když se ze čtyřboje stával pětiboj. V tomhle sportu se totiž disciplíny přidávají postupně – a poslední je kůň. Na koni jsem odjel dva závody, pak jsem z něho při jednom tréninku spadl a dost hustě si zlomil ruku.

 

Zlom se tehdy asi neodehrál jen v kostech, ale i v hlavě, že?

Když jsem s tou zlomenou rukou začal chodit se spolužáky ze střední do hospody, zjistil jsem, že tam nikoho nezajímá, jestli jsem ten den zaběhl osobák. Pochopil jsem, že mám trošku klapky na očích, a došlo mi, že bych se chtěl umět bavit také o jiných věcech, než je sport.

 

Nicméně po pádu z koně jste ještě neskončil.

Ne, ale šlo to vlastně docela rychle, když vezmu, jak jsem býval do sportu zažraný. Ještě dva roky jsem pětiboj dělal, ale už jsem mu byl myšlenkově nevěrný. Seznámil jsem se s partičkou od divadla a věděl jsem, že mezi těmihle lidmi by se mi líbilo. Když mi bylo sedmnáct a půl, přišel jsem za trenérem Jiřím Adamem a řekl mu, že chci skončit. On na to, že to je fér, protože prý bylo cítit, že už tomu nedávám tolik, co by bylo potřeba.

 

Co na konec vaší sportovní kariéry říkala máma?

Zaskočilo ji to. Protože to bylo celé jasně dané, všichni čekali, že půjdu na fakultu tělesné výchovy, bude ze mě špičkový sportovec a po konci kariéry trenér. Tak jsem jí zavolal a říkal, že končím, ale že je to v pohodě, že už vím, co budu dělat. Že jsem si našel místo a že budu hrát v Divadle bez zábran. Bylo to ovšem divadlo gayů, leseb a travestitů…

 

Jak zareagovala?

Vzala to dost statečně. Mluvil jsem, myslím, hodně o tom, že už by to ode mě nebylo poctivé, kdybych tam chodil a věděl, že to nechci dotáhnout až na vrchol. A že by to nebylo fér ani vůči trenérům. To máma vzala, protože je sama altruistka. Nicméně stejně hned druhý den i s babičkou přijely do Prahy na kontrolu, jak to tedy se mnou je. Šli jsme na procházku a já jim v Karlově ulici ukazoval DAMU s tím, že tam chci jednou chodit. Obě se strašně smály: tam na tebe určitě čekají… Tak ve mně zahořel oheň a řekl jsem si, že se tam jednou dostanu.

 

Fascinace volností

Než se tak stalo, tak jste hrál „bez zábran“. Naplnilo to vaše očekávání?

Byl to skvělý svět. Bavily mě samozřejmě i mejdany, ale ještě víc se mi líbili ti lidé kolem divadla. Z dřívějška jsem znal hlavně tréninky a dril, a tady jsem se najednou pohyboval mezi lidmi, kteří neměli žádné zábrany, ale opravdu žádné. To byl fascinující svět. K tomu pak přišlo to, že jsem se začal strašně zamilovávat do hereček a vrátil jsem se ke kytaře, na kterou jsem hrával ještě v Třinci.

 

Psal jste holkám písničky?

Přesně tak. A když jsem to pak hrál v té divadelní partě, tak mi říkali, že to je fakt dobrý a ať s tím někam jdu. Byl tam taky kluk, který dělal provozního v restauraci Fama a nabídl mi, že bych tam každý pátek mohl hrát lidem k večeři. Pak jsem přišel na to, že bych chtěl nějakou reakci i od lidí mimo okruh mých kamarádů, a přihlásil jsem se do soutěže Czechtalent Zlín. Ale to už jsem byl mezitím v prváku na DAMU.

 

Všiml jsem si, že jste opakovaně zmiňoval herečku Jaroslavu Adamovou. Jednou, jak vás chtěla vyrazit už od přijímaček, jindy, že neuznávala studenty, kteří nebyli stoprocentně divadelní. Neměl vy jste kvůli ní nějaké trauma?

Měl, a veliké, až do třeťáku. Ona zůstávala v tom velkém „dívadle“, jak sama říkávala. A rozčilovalo ji, že někde zpívám, že už jsem v prváku točil seriál. To neměla ráda, a já už dnes ten její pohled chápu. Proto bych se taky nikam necpal hrát velké role, to skutečně patří lidem, kteří zasvětili život divadlu. Ale tehdy jsem tím dost trpěl, ona mě vážně neměla ráda, iritoval jsem ji, už když jsem pozdravil, a říkala mi „blbečku“.

 

Kdy se to změnilo?

Při jedné lekci ve třeťáku jsme zkoušeli hru Jak je důležité míti Filipa, scénu, kde něco jíme. Správně by to mělo být pečivo bez zrníček, ale nějak nevyšel čas, a tak jsem měl celozrnnou housku, zaskočila mi a začal jsem se hrozně dusit. Až tak, že ona ve svých čtyřiaosmdesáti přiběhla a podala mi lahev s vodou. Já se napil, vyprskl a zmáčel ji od hlavy k patě. Chvíli stála, kroutila hlavou, a pak se začala hrozně nahlas smát. V tu chvíli se něco zlomilo, pak jsme v té učebně zůstali, dali jsme si víno a zjistili jsme, že si vlastně docela rozumíme. A to jak v náhledu na divadlo, tak i třeba na politiku.

 

Stejně jako jste se rozhodl, že nebudete sportovcem, rozhodl jste se později, že nebudete ani hercem. Kdy došlo k tomuhle rozhodnutí?

Bylo to v době, kdy jsem psal diplomku. Psal jsem právě o DAMU, o tom, že vás na tu školu přijmou na základě nějaké vaší osobitosti, a pak vás rozeberou na tisíc kousků a skládají z vás prototyp správného herce. A dále pak o tom, jaké problémy to přináší a v čem by se třeba mohl přístup změnit. Při tom jsem si znovu uvědomil, jak je pro mne důležitá autenticita, a že je jasné, že pro ztvárnění předem daných jasných rolí bych se nehodil. Zahrát si v nějaké autorské hře, to ano, ale na to velké divadlo bych jít nechtěl.

 

A odkdy jste začal věřit tomu, že vás hudba může živit?

To bylo jasné už ve druháku na škole. Tehdy jsem se rozhodl, že tohle je moje cesta. Že chci přímo komunikovat s publikem – moje koncerty jsou tak i koncipované, nejen jako písničky, ale jako společný prožitek s publikem.

 

Androš z mainstreamu

Vaším dlouholetým parťákem je kytarista Jiří Kučerovský. Kdy a jak jste se dali dohromady?

Hned na počátku, když jsem vyhrál Czechtalent Zlín. Jednou z cen je i to, že můžete natočit desku. Šéf soutěže mi doporučil spolupráci s Jirkou, který tam druhý den přijel z nějakého plesového hraní a byl v obleku. To bylo možná naposledy, co jsem ho v obleku viděl, ale tehdy jsem si říkal, ježíšmarjá, co to je za panáčka. Když pak vyndal kytaru z pouzdra, tak jsem pochopil, že je to pan Hudba. Večer jsme šli na pivo a domluvili se, že spolu budeme hrát. Strašně moc mě toho naučil – a vlastně pořád učí.

 

Jiří Kučerovský je, spolu s manažerem Janem Seidelem, také vaším společníkem ve firmě Tomáš Klus, s. r. o. Proč jste zvolili zrovna uspořádání v podobě společné firmy?

Já jsem to tak vždycky vnímal, bez Jirky by to nikdy nebylo takové, jaké to je. On je spoluzakladatelem značky Tomáš Klus, takže mi připadá logické, že to máme jako společnou firmu.

 

Zaujalo mne, že ve firmě, která nese vaše jméno, jste sice největším podílníkem, ale nemáte nadpoloviční většinu. Je to proto, aby vás zbylí dva případně korigovali?

Je to asi i proto. Mně navíc byly tyhle věci vždycky dost jedno. Nikdy jsem nepotřeboval víc, než jsem měl, takže nemám potřebu mít někde většinu a nějak se nad svoje parťáky nadřazovat. Naše firma navíc funguje dost specificky, protože se rozhodujeme na základě totální intuice. Když se na naše fungování dívá někdo, kdo rozumí tomu, jak se má podnikat, tak většinou nechápe, jak to, že nám to vlastně vůbec funguje. Pro nás je vždycky stěžejní poselství, a ne úvaha, kolik to vydělá.

 

Jak vlastně vypadá takové hospodaření hudebníka, nebo ve vašem případě firmy? Na čem stojí? Jsou to příjmy z koncertů?

Sice jsem vnímán jako mainstreamový umělec, ale podstatou fungování jsem spíše „androš“. Asi bychom uměli udělat ty hezké písničky, co jsou dobré pro rádia, jenže já mám radši, když to není takové uhlazené, trochu to smrdí. Máme písničky dlouhé, protože máme skvělé muzikanty a já chci, aby si zahráli. Takže spolupráce s rádii mi moc nejde. Tím pádem jsou naše příjmy v drtivé většině z koncertů. Proto jsme si také založili firmu, všechno si děláme sami, vydáváme si sami desky, produkujeme si koncerty. Začínají tak fungovat i další muzikanti a kapely.

 

Hraje u vás nějakou roli sezonnost?

Na jaře většinou jedeme klubové koncerty, pak se to v létě přelomí do festivalové sezony a na podzim máme větší kulturáky nebo menší haly. Nejradši hraju pro publikum do 3 000 lidí, to je podle mě hrana, kdy jsem schopen dát lidem to, pro co si přišli. A my jim chceme dát co nejvíc, naše koncerty trvají tři a půl hodiny, v tom bude zřejmě zase dozvuk té sporťácké duše – nechat tam všechno.

 

Distanc od Babiše

Loni v létě jste vzbudil pozornost prohlášením, že nebudete hrát na akcích spojených s Andrejem Babišem či jeho firmami, protože vám připadá divné na jedné straně ho veřejně kritizovat, a na druhé brát, byť zprostředkovaně, jeho peníze. Pořád to platí?

Platí. Můj vztah k Andreji Babišovi je pro mě obecně velmi poučný. Setkávám se s hodně lidmi, kteří k němu mají podobný postoj jako já, a jakmile se s nimi člověk dostane do hlubší debaty, tak se mi tam zrcadlí i to, s čím bojuji já, a to je nenávist či nepochopení, jak už osoby Andreje Babiše, tak i těch, kteří mu věří. V mých očích je to lhář a manipulátor, který představuje velké nebezpečí pro demokracii – a plundrováním půdy a přírody vlastně i pro budoucí život v naší zemi. Myslím, že je nutné mluvit o tématech, jako je etika ve veřejném životě, kterou podle mě lidé jako premiér Babiš a prezident Zeman nectí. Máme se bavit o tom, kde je ta hranice, co si už nenechat líbit. Ale nechtěl bych zaměňovat činy jednotlivců s jejich voliči.

 

Jak to myslíte?

Pokud bychom se nechali ovládnout nenávistí a zlobou vůči voličům takových politiků, s nimiž nesouhlasíme, bylo by to podle mě to nejhorší, co by se nám mohlo stát. Když se začneme vzájemně nenávidět, tak to může vést k strašným koncům. Mou ambicí je přispět vším, čím můžu, k tomu, abychom i při jasném formulování názorů a jasných postojích dokázali být tolerantní a vzájemně se respektovat.

 

To si tedy nekladete malé cíle. Zvlášť v zemi, kde je málokdo ochoten poslouchat někoho s jiným názorem, aniž by o něm hned řekl, že je debil.

Mám zkušenost, že když lidé cítí, že se zajímáte o jejich názory a argumenty, jsou ochotni poslouchat, co jim říkáte vy.

 

Docela často jsem narazil na názor, že svým hitem s refrénem „za co, pane Bože, za co“ jste se i vy podílel na vyvolání atmosféry, která nakonec vynesla Babiše k moci. Slýcháte tyhle výtky také?

Neslýchám, čtu je, osobně mi to lidé neříkají. U téhle písničky se stalo, že ji přijali za svou ti, o kterých byla. Je to písnička o věčných brblačích, kteří sice nadávají u televize nebo v hospodě, ale nejsou ochotni udělat nic pro to, aby se něco zlepšilo. Úplný bizár pak byl, když mi někdo poslal video, že si ji hrajou komunisti na svých mítincích. Ta píseň se minula účinkem, proto jsem ji také několik let nehrál, než jsem si řekl, že sama skladba za to přece nemůže.

 

Ale publikum za to přece taky nemůže. V žurnalistice se říká, že když čtenář nepochopí, co chtěl autor říci, není chyba ve čtenáři, ale v textu.

Přijímám, že jsem k tomu, aby se ta písnička stala songem nespokojenců, mohl přispět. Protože já sám, když jsem ji psal, jsem byl hrozně naštvaný. Vyplivnul jsem ji za jedno odpoledne a jednu krabičku marlborek. Říkal jsem si, že jsme se asi už úplně zbláznili, protože víme, co nám vadí, ale když se máme zvednout a jít pro to něco udělat, tak se ani nehneme. Takže tu nakonec teď máme chlápka, který těm naštvaným slíbí, že to za ně vyřeší: nestarejte se, já to udělám, já to ošéfuju, jen mi do toho nemluvte. A jestli mu k tomu částečně dopomohla i moje píseň, tak je mi to líto.

 

Připojil jste se k protestům hnutí Milion chvilek pro demokracii, které požaduje odstoupení ministryně spravedlnosti a přijetí pojistek pro nezávislou justici. Proč? Máte pocit, že justice je v ohrožení?

Mám, myslím si, že Andrej Babiš má před očima Orbánovo Maďarsko a že by se mu líbilo mít vliv úplně na všechno. Mně je ovšem iniciativa Milion chvilek pro demokracii sympatická už od počátku, líbilo se mi, že jdou přímo ke zdroji, za vítězem voleb a premiérem, a pokládají mu jasné a konkrétní otázky. A on na ně neodpovídá. Že lidé jdou na náměstí a vyjadřují svůj názor, je pro mě součást demokracie. Nemůže to být jen tak, že jednou za čtyři roky naházíme někomu své hlasy, a pak se nebudeme o nic starat. Je naše zodpovědnost, abychom si ty politiky také kontrolovali a byli bdělí.

 

City na síti

Mluvili jsme o vaší firmě. Máte ještě jednu se svou ženou (a manažerem). Zaujal mne název Yakoono. Je v tom narážka na Yoko Ono?

Je v tom ta narážka. Jednak proto, že miluji příběh Johna Lennona a Yoko Ono, který mi připadá ještě silnější než příběh Beatles. Oni se rozhodli ve svém životě pro lásku, přestože to muselo hodně bolet a všichni jim předhazovali, jak rozbili Beatles.

 

Předhazovali to spíše Yoko Ono, ona byla tou „zlou“, která Lennona „odloudila“.

To ano, ale on se nikdy neschovával a vždycky ji hájil, hájil tu lásku. To je to, pro co tady jsme, milovat se bez rozdílů, a v momentě, kdy to cítíte, tomu musíte obětovat všechno; pak budete šťastní. To byl jejich vzkaz světu. Tamaru přirovnávali k Yoko, protože mi přivodila nějakou změnu v životě a já místo toho, abych jen zpíval pro holky, jsem se najednou začal zajímat o společnost, lásku a potřebu lásky pro každého živého tvora. Někteří lidé začali tvrdit, že mi hráblo. Tehdy jsme si udělali trička právě s Johnem a Yoko. Na jednom bylo PRO NI JSEM LEN ON a na druhém JSEM YAKO ONA.

 

Pak je vznik názvu jasný. Čím se firma zabývá?

Věnuje se merchandisingu, to znamená produkci a prodeji oblečení, doplňků. Protože je to Tamara, kdo přivedl všechny spolupracující umělce, a je produkčně velmi zdatná, tak jsme se domluvili, že tuhle část našeho fungování oddělíme do samostatné firmy.

 

Jak se vaše žena vyrovnává s tím, čím si procházejí partnerky mnoha slavných umělců, tedy směsicí určité žárlivosti od fanynek a podezření, že „s ním ta mrcha manipuluje“?

Myslím, že teď už to je v pohodě. Ze začátku to bylo drsné, my jsme se k našim záležitostem nevyjadřovali, ale bulvár si je prostě vymýšlel. Anebo byli fotografové schopni čekat před domem, pak Tamaru vyfotit, jak vynáší odpadky, a napsat: „Šok! Chodí jenom v teplákách!“ Tak jsme si řekli, že použijeme sociální sítě a naše soukromí otevřeme. Myslíme si, že to, co prožíváme, je hezké, jsme hodně rodinně založení a naše veřejné aktivity míří pozitivním směrem. Proč to tedy nesdílet s veřejností?

 

Jaké reakce od té veřejnosti máte?

Najednou se k nám hlásí další lidé, kteří sdílejí podobné hodnoty, nestydí se za to, že mají spokojený rodinný život a že pak chtějí láskyplnou pozornost rozšiřovat i dál, pomáhat bližním. V tomhle spatřuji velký smysl a chci budování takového společenství věnovat co nejvíc energie. Těch lidí je totiž mnohem víc, než si oni sami myslí.

 

Vedle příznivců máte i početný dav vášnivých odpůrců. Přemýšlíte někdy nad tím, proč jim tak ležíte v žaludku?

Přemýšlím, a často. Řekl bych, že je to hlavně v nedostatku komunikace. Spousta lidí si o nás dělá úsudek podle toho, co se dočtou na sociálních sítích nebo v různých článcích. Chápu, že leckoho mohou iritovat moje názory nebo fakt, že třeba kritizuji politiky, kteří jim slibují snadné řešení problémů. Ty vzkazy jsou někdy drsné, a když někdo přeje smrt mně i celé naší rodině, nečte se to úplně dobře. Většinou to ale bývá tak, že když jim na ty ošklivé vzkazy odepíšu, tak pak ty hnusné věci vezmou zpět a třeba se i omluví. A když si třeba po nějakém veřejném vystoupení s někým povídám, často se zjistí, že ačkoli mě nemá rád, dokážeme si docela normálně promluvit.

 

Možná je to věkovým rozdílem, ale to, co v rámci otevřenosti na sociálních sítích nechápu, je probírání citových záležitostí. Vy veřejně napíšete, že jste nebyl vždy věrný, vaše žena vám veřejně odpustí. Tohle je ten život v pravdě?

To bylo poněkud jinak. My jsme měli problém na začátku. Já jsem jako člověk, který hrával na koncertech holkám a byl zvyklý si také dívky z koncertů odvádět domů, najednou přešel do pevného vztahu. Nebyl jsem schopen to ustát, takže jsem dělal hlouposti. To jsme si vyřešili, já jsem se změnil a máme to dávno za sebou. Loni v létě jsem pak psal delší úvahu o potřebě pravdy v životě a jednou větou jsem tam zmínil i tohle. A vytrženo z kontextu se z toho pak v bulváru udělalo, že jsem přiznal nevěru. Mé ženě pak psaly různé dámy, jak může být tak blbá, že mi to odpouští. A my to přitom měli už léta za sebou.

 

Děti jako meditace

Loni na podzim jste mi říkal, že po koncertech už s kapelou nechodíte pařit, ale spát. To byl vaší nejmladší dceři zhruba rok. Už se vyspíte víc? A zbývá energie i na ty večírky?

My jsme si s klukama v kapele docela oblíbili chodit po koncertě do sauny. Hrajeme od sedmi, tři hodiny, pak ještě dvě hodiny autogramiáda, kdybychom o půlnoci začali pařit, tak by to druhý den bylo znát. Sauna přispívá k tomu, že koncert druhý den je taky dobrý, navíc když se člověk vrátí domů, není tam zbytečný. Ale je fakt, že už se to se spaním zlepšuje – a občas i na nějaký ten večírek zbyde energie.

 

Je pro děti výhoda, když je táta muzikant?

Já jsem za to vděčný a myslím, že děti také. Mám to rozděleno půl na půl, vždycky jsme půl měsíce po koncertech a půl doma. A když jsem doma, tak můžu být s dětmi od rána do večera, nebo s nimi třeba někam na pár dnů jet. Jsem rád, že mi tohle život umožňuje.

 

Jak často vás dovedou děti vytočit?

Máme ještě dva psy. Takže se mi občas dějí věci, že přebalím dítě, otočím se a šlápnu do psího exkrementu. To mi pak letí tlak prudce vzhůru. Tyhle stresové situace jsou ale zároveň skvělé pro to, aby si na tom člověk trénoval ovládání vlastní mysli. Využívám tyhle momenty namísto meditace, učím se zklidnit, vydýchnout a racionálně si rozebrat, co může dítěti být, že ve tři ráno pláče, a jestli je lepší začít s úklidem po dětech, nebo po psech.

 

Když je řeč o dětech, dám vám nakonec otázku, kterou mi pro vás připravily moje děti. Co byste chtěl dělat, kdybyste přišel o hlas a nemohl zpívat?

Chtěl bych být spisovatelem a vyjadřovat se písmem, když by to nešlo hudbou. Ačkoli v dnešní době bych možná byl spíš blogerem než spisovatelem.

 

O politice byste neuvažoval?

Rozhodně ne, protože bych to neuměl. Myslím, že dovedu pojmenovat nějaký jev či náladu ve společnosti, ale politika je profese a musí se umět. Obdivuju lidi, kteří se místo nadávání pustí třeba do místní politiky a pracují na tom, aby něco změnili k lepšímu. Já ale zůstanu u toho pojmenovávání a do politiky fušovat nezačnu. 

 

 

 

Písničky pro holky a punk s vodkou
Na začátky společného hraní vzpomíná Jiří Kučerovský, kytarista, který hraje s Tomášem Klusem od první vydané desky 
 
Jezdíval jsem z Brna do Zlína hrávat jako studiový hráč. Jednou mi majitel studia Luděk Malár, který byl zároveň pořadatelem soutěže Czechtalent Zlín, poslal demonahrávky nějakého Tomáše Kluse. Byly to takové ty banální písničky pro holky, ale na jeho textech bylo přece jen něco zajímavého. Jel bych to natočit tak jako tak, i kdyby se mi to vůbec nelíbilo, ale takhle to bylo příjemnější.
Tomáš nikdy netrpěl ostychem nebo nedostatkem odvahy s někým komunikovat. Takže se na mě obrátil, že bude hrát někde na náměstí a jestli nechci jít s ním, když už ty písničky stejně znám a se dvěma kytarami to zní líp než s jednou. A už nám to zůstalo.
Rádi vzpomínáme třeba na jeden pražský koncert, kde jsme se ocitli mezi samýma punkovýma kapelama, jeden nářez větší než druhý a mezi tím jsme měli vystoupit my dva, oba jen se španělkou. Před vystoupením jsme vypili lahev vodky a na pódiu jsme předváděli divoké kreace, včetně hraní vleže na zádech. Dodnes jsme přesvědčení, že jsme to zvládli se ctí a pankáčům se to líbilo. Rád bych ovšem potkal někoho, kdo tam tehdy byl, aby nám řekl, jak to vypadalo doopravdy.

 

 

Tomáš Klus
Nechci dělat to, co se ode mě všeobecně očekává
 
Říká, že nemá rád, když má předem jasně nalajnovaný život. Proto se v sedmnácti vzdal solidně rozjeté sportovní kariéry a přešel k divadlu. Ani u herectví ale nakonec neskončil.
Tomáš Klus pochází z Třince, narodil se 15. května 1986. Po neúspěšných hokejových začátcích se začal věnovat plavání a atletice, pod vedením trenéra Ivo Konvičky se z něj stal závodník v moderním pětiboji. V patnácti letech přešel do pražské Dukly, kde trénoval po vedením bývalého olympionika Jiřího Adama. V roce 2002 byl součástí družstva, které vyhrálo dorostenecké mistrovství Evropy.
Dnes sportuje už jen nárazově, denně se ale snaží cvičit, zejména protahovací cviky nazývané Pět tibeťanů. Přenosy ze závodů moderního pětiboje ale sleduje v televizi dodnes.
Prvním divadelním působištěm Tomáše Kluse se stalo Divadlo bez zábran. Nastoupil ke studiu na Divadelní akademii múzických umění (DAMU), kterou roku 2012 absolvoval. V té době se již naplno věnoval pěvecké kariéře.
V roce 2007 vyhrál soutěž Czechtalent Zlín, v dalším roce vydal u Sony BMG svou první desku Cesta do záhu(d)by. Už od první desky spolupracuje s kytaristou Jiřím Kučerovským. V seskupení nazvaném Cílová skupina hrají vedle Kučerovského také Jan Lstibůrek a Petr Škoda.
V září 2013 se oženil s přítelkyní Tamarou Kubovou. Dnes mají manželé Klusovi tři děti: Josefínu, Alfréda a Jenovéfu.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama