Jiří Langmajer. Krása středního věku

Když jsem ho kdysi dávno žádal o rozhovory, kladl si podmínku, abych nejdřív zašel na představení pod Palmovku, kde byl nejjasnější hvězdou. Z jedné hlavní role přecházel do druhé, na jevišti často umíral, vnitřně se drásal, což mu zůstávalo ve tváři i dlouho po poslední děkovačce, bylo to strhující.

Teď už si podmínky neklade, ale stejně jsem šel. Nehraje pod Palmovkou, nýbrž v malinkém Ungeltu a netrhá kulisy, tam to ani nejde, právě naopak – působí velmi civilně. Ve hře Cesta k vodopádům vystupují jenom dva, on a mladičká Anežka Šťastná, a znovu to bylo strhující, znovu plné divadlo tleskalo vestoje, i když do Ungeltu se vejde sotva stovka diváků.

V divadelním klubu jsme pak měli dělat rozhovor, ale Jiřímu zvanému Langoš toho dne odvezli mámu na plzeňskou JIP, a proto o pár dnů později přijíždím do Pyšel v Posázaví, kde si našel domov – respektive přistěhoval se sem ke své dnes už manželce Adéle Gondíkové.

Opravdu se lehce usmívá. „Pojďte dál,“ zve mě nikoli do hlavního domu, ale do přístřešku naproti: „Zařídil jsem si tu takovou svoji pracovnu, budete první host.“

Odkráčí pro kafe a v patách má dva a půl roku starou fenu retrívra jménem Maybe. Ti dva jsou na sobě závislí – následující dvě hodiny se Langoš sice hodlá věnovat mým otázkám, ale zároveň bude drbat psa. Někdy jako by spíš mluvil k němu, něžně, a Maybe bude dělat, že rozumí…