Když se s inflací smíříme, půjde zastavit jen šokem

Jak byste nyní popsal stav, ve kterém se nachází česká ekonomika?

Jako velmi vážný, ohrožují ji vysoké ceny energií. Prozatím se řešily kompenzace pro domácnosti. Ale tyto ceny jsou také vysoko nad tím, co dokáže unést český průmysl i celá česká ekonomika. Jsme země s nadprůměrným podílem průmyslu, a tím pádem i s vyšší energetickou náročností, takže nás to ohrožuje ještě více než některé jiné země.

 

Je nějaká naděje, že se podaří tuto kritickou situaci zvládnout?

My ji musíme zvládnout. Vysoké náklady zde objektivně jsou a vyplývají z vnějších důvodů, takže se jich nemůžeme jednoduše zbavit. Teď je jen otázkou, zda půjde o společné celoevropské řešení, nebo zda nakonec každá země pojede podle vlastních not. Měli bychom mít připravený i národní plán, kdyby se společné řešení nepodařilo.

 

Vysoké ceny energií dále tlačí vzhůru už tak vysokou inflaci. Ta ale začala růst už před ruskou invazí na Ukrajinu. Co bylo její příčinou?

Inflace má tři klíčové faktory, které ji ovlivňují. Tím prvním jsou externí nákladové položky, nejedná se jen o energie, ale také o suroviny, potravinářské plodiny a řadu dalších. Druhým faktorem je domácí poptávka a tím třetím jsou pak takzvaná inflační očekávání.

 

Plyn a ropa zdražují pro celou Evropu stejně. Proč je tedy růst cen v mnoha jiných zemích výrazně nižší? Mohou za to u nás zbylé dva faktory?

Domácí poptávku v loňském roce výrazně přiživila minulá vláda rozpočtovým deficitem. Šlo o stovky miliard korun, které se musely začít v ekonomice nějak projevovat, a při omezeních na straně nabídky logicky docházelo k růstu cen. Vedle toho zde byly další stovky miliard korun, které se nashromáždily navíc jako úspory domácností z dob covidové pandemie a působily stejně.

 

Jak jde dohromady domácí poptávka s tím, že sedmdesát procent domácností udává v průzkumech, že začaly šetřit na výdajích?

Musíme rozlišovat různá časová období. Velký rozjezd po pandemii, kdy lidé vzali obchody doslova útokem, dozníval až do prvních měsíců letošního roku. Teď už řada domácností opravdu šetří. Byť je zde pořád ještě těch třicet procent, která netrpí a jsou schopna to ve svých útratách dohánět i za ty šetřící. Nicméně poptávka podporovala inflaci hlavně loni a na začátku letošního roku. V současné době hrají velkou roli zvýšená inflační očekávání firem a ta jsou velmi nebezpečná.

 

Proč?

Protože nám mohou zachovat vysoké růsty cen na dlouhou dobu. Za normálních okolností se inflační očekávání pohybují na úrovni dvou procent, nyní jsou na úrovni sedmi procent pro příští tři roky. Firmy si tedy myslí, že v příštích třech letech mohou každý rok zvedat ceny své produkce o sedm procent.

 

Jak se takové inflační očekávání měří? Nějakým dotazníkem?

Je to dotazníkové šetření České národní banky mezi manažery firem každé čtvrtletí.

 

Léčba fackou

Pokud si ale budou všichni pořád říkat, že potřebují zdražovat, ceny se nemohou přibrzdit…

Inflační očekávání jsou taková sebenaplňující se prognóza. Právě proto je zlé, když jsou příliš vysoká, jelikož se pak dlouho nedaří tu inflaci přibrzdit. Podnikatelé a manažeři si řeknou: všichni zdražují, tak já musím taky, abych nebyl za hlupáka. Tím se dostáváme do zacyklené situace, na kterou pak funguje už jen šoková terapie, která dá ekonomice facku, lidé se proberou a začnou očekávat normální nízkou inflaci.

 

Jak taková terapie vypadá?

Známý je příklad šéfa amerického Fedu Paula Volckera z osmdesátých let. USA se potýkaly s dlouhodobou inflací, ale když dosáhla jedenácti procent, Volcker zvedl úrokovou sazbu na dvacet procent. Sice tím krátkodobě poslal ekonomiku do recese, ale zároveň uvedl inflaci do normálu.

 

Je to recept pro nás?

Zatím to není potřeba. Ale centrální banka si to musí pečlivě hlídat, čím více by nechala inflační očekávání rozjet, o to razantnější bude muset být v budoucnosti.

 

Nové vedení ČNB naznačuje, že s dalším zvyšováním úrokových sazeb bude spíše otálet. Považujete to za rozumné? Nehrozí, že tady růst cen zůstane delší dobu?

Je to velmi rizikové. Když se podíváme, jaká je úroková sazba centrální banky a jaká je inflace, vidíme, že je to sedm procent a sedmnáct procent. My máme tedy reálné úrokové sazby výrazně záporné. A další věcí jsou ona inflační očekávání. To vše by mělo hovořit pro to, aby se měnová politika dále zpřísňovala.

 

Jenže pokud by k vysokým cenám energií přibyly ještě úrokové sazby ve výši deset či patnáct procent, spoustu podniků to zničí…

Je potřeba, aby vláda pracovala na cenách energií a omezila toto riziko. Tím by mohla i psychologicky více rozvázat ruce ČNB k tomu, aby sledovala svůj hlavní cíl, tedy boj s inflací. Já jsem přesvědčen, že centrální banka by si měla více hledět dlouhodobých inflačních cílů než toho, aby zastavením růstu sazeb krátkodobě sanovala stav ekonomiky či firem.

 

 

Hrozba pro montovny

Vláda nyní rozhodla, že státním zaměstnancům vzrostou platy o deset procent. Chce jim kompenzovat zdražování. Není to ale zároveň krok, který zase podpoří další růst cen?

Vláda je ve složité situaci. Na jedné straně soupeří o lidi se soukromým sektorem a mohlo by se stát, že lidé ze státních služeb budou hledat práci jinde, aby osobně tu náročnou ekonomickou situaci zvládli. Na druhé straně vláda nesmí přidat moc, aby situaci s inflací nepodpořila právě růstem platů. Řekl bych, že těch deset procent je na horní hranici možného a rozumného.

 

Pokud by měly soukromé firmy reagovat podobně, musely by buď snížit své zisky, nebo opět zvýšit ceny výrobků a služeb.

Právě proto firmy vždy bedlivě sledují, kolik bude přidávat veřejný sektor. Odbory v podnicích budou žádat o stejné nebo vyšší procento. Já jsem přesvědčen, že v soukromém sektoru bude nakonec růst o něco málo menší, jelikož hrozí, že kvůli vysokým nákladům budou muset firmy snižovat stavy zaměstnanců. A právě riziko propouštění bude nejspíš držet růst mezd na uzdě.

 

Zvyšovat ceny si mohou snáz dovolit producenti základních životních potřeb. Energie, potraviny a další si většina koupit prostě musí. Patří právě tyto obory mezi pomyslné vítěze v inflačních obdobích?

V těchto odvětvích bývá poptávka méně citlivá na cenu. Proto jsou marže firem stabilnější, jelikož mohou růst nákladů snáze přenášet na koncového spotřebitele. Proto to firmy produkující „nezbytné zboží“ mají v tomto směru jednodušší.

 

Mezi nejohroženější by pak měly patřit oblasti „zbytných výdajů“, například rekreace, kultura, sport a podobně. Bývá to tak?

Bývá a platí to také pro zboží, které je hodně nákladné. Proto podobné výkyvy postihují třeba i autoprůmysl.

 

Jak se vysoká inflace projeví v konkurenceschopnosti českých firem? Mohou mít problém ty, jejichž byznys plán je postaven na levné ceně práce?

Firmy, které jsou uprostřed výrobního řetězce, obvykle realizují nejnižší marži. Mají tak nejmenší možnost absorbovat různé vnější šoky. Musejí se pak snažit přenést vyšší náklady na své odběratele, čímž se ale mohou stát příliš drazí, a tudíž nekonkurenceschopní.

 

V Česku je řada montoven či výrobců komponentů, kteří mají jednoho či několik dominantních odběratelů. Těm se asi nebudou zvyšovat ceny snadno.

Právě proto je naše ekonomika ohrožena energetickou krizí více než mnohé jiné. V řadě oborů máme energeticky vysoce náročnou výrobu a zároveň minimální marže. Závislost na jednom či několika odběratelích pak tuto kritickou situaci ještě podtrhuje.

 

Může se stát, že ty energeticky nejnáročnější obory, jako jsou například sklářství či výroba hnojiv, ve střední Evropě úplně skončí?

Pokud se situace s cenami energií nevyřeší rychle, může se stát, že zmizí z celé Evropy a přesunou se tam, kde jsou energie levnější. Ať už jsou to Spojené státy, nebo Asie.

 

Rozdělit elektřinu a plyn

Bavili jsme se o firmách, mohou nějak relevantně pomoci i úspory na spotřebě v domácnostech. Narážím na onu diskusi o svetrech a osmnácti stupních v bytech…

Myslím, že úspora na spotřebě domácností smysl má, protože Evropě nechybí zase až tak moc k tomu, aby mohla celou situaci zvládnout relativně v klidu. Pokud si zajistíme energie od jiných dodavatelů a něco málo došetříme, můžeme to zvládnout.

 

Lze smysl úspor nějak vyčíslit?

Například analýza Mezinárodního měnového fondu ukazuje, že i kdyby došlo k úplnému výpadku dodávek ruského plynu do Evropy, při úsporném chování a vzájemné solidaritě mohou i ty nejhůře postižené země, včetně Česka, počítat s poklesem ekonomiky asi o dvě procenta. Bez úspor a solidarity mezi jednotlivými zeměmi EU by to byl dvakrát větší pokles, o čtyři procenta.

 

Ve veřejných debatách to občas vypadá, jako když nás čeká ekonomicko- energetický armagedon, při kterém budeme potmě mrznout v bytech a dělit se o superdrahé rohlíky. Jak se vám jako ekonomovi takové prognózy čtou?

Nejhorší je smrt z vystrašení. Teď se může zdát, že stojíme na hraně bezedné propasti a každým dnem do ní můžeme spadnout. My ovšem nehrajeme o tuto zimu, ale o ty další, pro které musíme najít cestu, jak se odstřihnout od Ruska a jak si zajistit stabilní dodávky jednotlivých druhů energií. K tomu je samozřejmě potřeba teď hned pomoci domácnostem a firmám, které nemají fixované ceny energií, aby nespadly do fatálních problémů.

 

Jak velké množství je těch, komu může cena vyletět ze dne na den prudce vzhůru?

Je jich menšina, ale pořád dost významná. Rozhodně není možné je hodit přes palubu.

 

Jaké řešení může stát nebo celá EU přijmout?

Možných řešení je více. Nejvíce se diskutovalo o „iberském modelu“, kdy se od sebe odstřihnou cena plynu a cena elektřiny tím, že se uměle zastropuje cena plynu používaného k výrobě elektřiny. Se slibným řešením přišla Evropská komise, která navrhuje naopak zastropovat ceny elektřiny ze zdrojů s nízkými provozními náklady (obnovitelné zdroje, jaderné elektrárny), které nyní mají obrovské ziskové marže.

 

Zde by asi bylo namístě vysvětlit, jak se vlastně cena elektřiny tvoří.

Zjednodušeně řečeno je to takto: elektrárny se v každém okamžiku postupně připojují do sítě v pořadí od nejlevnějšího zdroje po ten nejdražší. Té elektrárně, která je jako poslední potřeba k naplnění požadované kapacity elektrické sítě, se říká závěrná. Podle ceny, za kterou je schopna dodat elektřinu ona „závěrná“ elektrárna, se pak určuje veškerá cena silové elektřiny. Těmi závěrnými elektrárnami jsou pak nejčastěji právě elektrárny, které jedou na plyn.

 

Takže když tyto elektrárny budou mít pevně danou cenu plynu, kterou mohou promítnout do ceny, zlevní se veškerá cena elektřiny na trhu?

V tom ten princip spočívá. Vznikne tam pak samozřejmě rozdíl mezi úředně stanovenou cenou plynu, kterou mohou elektrárny počítat do ceny, a reálnou cenou, kterou za plyn opravdu zaplatí. A ten rozdíl musí někdo doplatit. Buď to může být státní rozpočet, nebo se ten doplatek rozpočítá mezi všechny spotřebitele. Tak to dělají Španělé. I tak je to ale pro spotřebitele mnohem výhodnější, než když se veškerá cena elektřiny vyrobené ve všech zdrojích počítá podle aktuální vysoké ceny plynu.

 

Dnešní dluhy, příští daně

V jakém stavu se teď nacházejí české veřejné finance? Nezdá se, že by se situace oproti předcházejícím dvěma rokům nějak dramaticky měnila k lepšímu…

Zatím se nic moc nestalo. Měli jsme zde a máme sice výrazné mimořádné události jako covidová pandemie a válka na Ukrajině, ale v našem rozpočtu je také výrazný strukturální problém mimo tyto vlivy. Bavíme se zhruba o dvou set miliardách korun ročně, které se nám nějak rozkutálely, a bude na ministru financí, aby to dal celé zase dohromady.

 

Vysvětlete mi, prosím, jako školákovi, v čem jsou velké rozpočtové schodky problematické a proč je třeba s nimi bojovat. Od minulé vlády jsem slýchal, že to žádný problém není.

Dnešní schodky jsou v podstatě budoucí daně. My si tak utrácením na dluh projídáme vlastní budoucnost. Dluhy se do určité míry dají snést. A při správném využití může být dluh rozumný instrument. Když si mladý člověk vezme hypotéku na byt, aby měl teď kde bydlet a na stáří měl vlastní střechu nad hlavou, je to ra---cionální zadlužení. Podobně by to bylo u státu, kdyby si půjčoval a investoval do dalšího rozvoje, například dopravní infrastruktury, která by zvýšila ekonomickou výkonnost země nebo nějakého regionu.

 

Jenže to se příliš neděje. Naše schodky jsou způsobeny spíše běžnými provozními výdaji.

My jsme se dlouho zaklínali tím, že jsou naše dluhy malé. Ale ono už to tak není a měli bychom být velmi obezřetní. Pokud trhy uvidí, že jedeme nekonečný výdajový večírek, mohou nám půjčovat čím dál tím dráž. Tím spíše, když ty dlužné peníze z větší části neinvestujeme, ale „projídáme“.

 

Kudy vede cesta ze současných hlubokých schodků? Přes úspory ve výdajích, přes vyšší daně? V jakém by to mělo být poměru?

Cesta rozpočtové konsolidace je výsostně politická záležitost. Jinak to bude dělat vláda levicová, jinak pravicová. Ekonomové mohou mluvit o limitech a rizicích, nicméně je na politicích, aby rozhodovali o poměru úspor a zdanění.

 

Jakými daněmi byste zvyšoval příjmy státu vy? Pojďte se vžít na třicet vteřin do kůže ministra financí…

Máme abnormálně nízké majetkové daně, řádově nižší než v jiných zemích. Nikdo nezvedá daně rád, ale pokud by to bylo nutné, přes majetkové daně to podle mne bude menší zlo než třeba přes daně příjmové. Další oblastí by mohla být spotřební daň nebo DPH. Mně se velmi líbí dánský model, kde mají jednotnou sazbu DPH na všechno.

 

Jak je vysoká?

Dvacet pět procent.

 

To není zrovna málo…

To není. Ovšem kdybychom zavedli něco podobného my, máme velkou část rozpočtového problému vyřešenou.

 

My máme sazby pět, deset a dvacet jedna procent. V těch nižších jsou například potraviny nebo léky. Kdyby se snížené sazby zrušily, znamenalo by to další zdražení…

Důvod, proč jsou ty sazby snížené, jsou sociální. Aby to zboží bylo dostupnější. Ale proč by měla vláda dělat sociální politiku přes nepřímé daně? Sociální politika se může dělat přes příjmové daně, formou různých daňových pásem či přes výši nezdanitelného minima. Nebo ji lze dělat prostřednictvím různých dávek. Nevidím důvod, proč by to mělo být plošně přes ceny zboží. Aby měl levnější rohlík někdo, kdo to potřebuje, má ho levnější i ředitel banky.

 

Co znamená výraz „windfall tax“? Má v současné době u nás smysl o ní uvažovat?

Je to daň z nenadálých zisků, v Česku se nyní operuje s výrazem válečná daň. Osobně nejsem jejím příznivcem. Nemyslím, že je správné, aby vlády číhaly, kde se objeví mimořádné příjmy, a pak po nich hrábly. Dnes to mohou být banky a energetické firmy, zítra rafinerie a pak kdokoli jiný, u koho stát uvidí peníze. Ten princip mi připadá nefér. Mnohem lepší bude, pokud vlády dokážou zkrotit ceny energií, pak nebudou žádné nepřiměřené zisky vůbec vznikat. Je lepší řešit příčinu než danit následek.

 

Kdo rychle dává…

Opozice vládě vyčítá, že je příliš pasivní. Má to reálný základ, mohla by být aktivnější?

Nejprve je třeba říct, že současná vláda zdědila hodně problémů po té vládě předchozí a zároveň čelí bezprecedentní situaci v podobě války na Ukrajině a následné energetické krize. To ale neznamená, že by se nemohly věci dělat lépe. To, že se až nyní – více než půl roku poté, co je vláda ve funkci – diskutuje o podobě rozpočtové konsolidace, je chyba. Ty recepty měly mít strany připravené již z opozice a pak jen vybrat ten nejsprávnější. Zbytečně tak ztrácíme čas.

 

Průmyslníci vládě vyčítají, že mohla už od jara využít možnosti tak zvaného Dočasného krizového rámce EU, který umožňuje mimořádnou ekonomickou pomoc, ale přikročila k tomu až teď. Je tato kritika oprávněná?

Řešení pro firmy i pro domácnosti přicházejí se zpožděním, to je potřeba dohnat.

 

V Česku je 4,5 milionu domácností. Kdyby každé dal stát tisíc korun měsíčně, což není žádný zázrak, bude to přes padesát miliard za rok. Neříká nám tato matematika, že se zkrátka na stát spolehnout nemůžeme?

Je potřeba vzít v potaz dvě věci. Podpora by měla být adresná, stát by ji měl směřovat k deseti či dvaceti procentům těch nejpotřebnějších. Při plošné podpoře to těm nejpotřebnějším stejně stačit nebude. Na druhé straně může být adresná podpora pomalejší a hrozí tak, že bude sice dobře zacílená a přijde pozdě. V tomto případě je platné pořekadlo „kdo rychle dává, dvakrát dává“.

 

Dá se výplata pomoci nějak urychlit?

Například tím, že by nebylo potřeba všechny nároky předem doložit, ale že by se oprávněnost kontrolovala zpětně a případně se uplatnily nějaké sankce. Jestli přitom dosáhne součet neoprávněných výplat pár milionů, které se budou zpětně vymáhat? To je ve chvíli, kdy se k lidem mají dostat desítky miliard korun, snesitelné riziko.

 

Cesta do normálu

Ekonomové předpokládají na konec letošního roku a začátek příštího propad růstu HDP do záporných hodnot. Směřujeme k tomu?

Je realistické počítat s tím, že se to stane a dostaneme se do recese.

 

Co v praxi recese znamená pro ekonomiku, co pro státní rozpočet a co pro běžné obyvatelstvo?

Pro ekonomiku recese znamená především ochlazení trhu práce, tedy riziko nárůstu nezaměstnanosti. To je rizikem i pro domácnosti, protože u těch, které by ztráta zaměstnání postihla, klesne životní úroveň. A pro rozpočet to znamená vyšší výdaje na sociální kompenzace a zároveň nižší příjmy z daní.

 

Může mít recese vliv na růst inflace?

Recese by ji měla brzdit. Firmy nemohou tak jednoduše zdražovat, protože poptávka poklesne a lidé budou citlivější na ceny.

 

Prognózy ČNB počítají i pro první čtvrtletí 2023 s inflací kolem 15 procent. Máme se tedy připravit na to, že co je dnes drahé, bude ještě dražší?

Může to tak být. Řada firem stále nepromítla zdražení energií plně do cen, což se ještě během podzimu a zimy nejspíš stane.

 

V jakém stavu se budeme podle vás nacházet za rok?

Já doufám, že v podstatně veselejším než dnes. Pokud se na Ukrajině přestane válčit nebo pokud se alespoň Evropa poučí a začne lépe promýšlet svou strategii jak v energetické, tak i bezpečnostní oblasti, můžeme se zase vrátit do normálních časů. Po pandemii bylo vidět, že jsme se – byť jen na krátký čas – dovedli vrátit k normálnímu stavu bez dlouhodobých škod. To samé se může stát i nyní, pokud budeme reagovat dostatečně rychle a dobře.