Když kůň zívá, léčí nejvíc

Post Image

Když kůň zívá, léčí nejvíc

Play icon
19 minut

foto Klára Krátká

Osm koní, tým terapeutů a trenérů, patnáct bezbariérových apartmánů. V Bohuslavicích na Vysočině pomáhá dětským pacientům s pohybovými problémy kontakt se zvířaty. Děti se baví jízdou na koni nebo hlazením psa a vlastně ani nevědí, že pod vedením terapeuta cvičí. Komplexní týdenní program hipoterapie kombinované s canisterapií pomůže některým dětem postavit se na vlastní nohy a udělat první krok. U jiných aspoň brzdí vývoj nemoci.

Kůň Majda dřív soutěžil v prastaré disciplíně – drezuře, ale kvůli trombóze musel se závoděním skončit. „Patřil naší kamarádce, která věděla, že ho může dát do jezdeckého kroužku, kde bude trpět střídáním jezdců, nebo k nám, kde se bude mít dobře,“ říká fyzioterapeutka Kateřina Maříková. Spolu s manželem Majdu z následků krevní sraženiny zcela vyléčili, takže už nekulhá: v Centru hiporehabilitace Mirákl v Bohuslavicích se dokonce stal vůdcem stáda a v terapeutickém výcviku pokročil nejdál.

„Když nemám čas pracovat se všemi, tak vím, že co udělám s Majdou, se odrazí i na dalších koních,“ říká Katka. Kůň často vozí děti v takzvaných asistovaných sedech, kdy na něm sedí terapeut a před sebou má dítě. Pohyb v transverzální rovině – dělící tělo na horní a dolní polovinu – dokáže pomoci s rotací dětské pánve, uvolní hrudník a změní špatné dechové stereotypy. „Mimochodem, když kůň hodně léčí a dítě namáhavě rozdýchává, sám začne kašlat,“ poznamenává Katka Maříková.

Jednou z kobyl v bohuslavickém stádě je Jackie. Dokáže třeba naučit nemocné děti aktivovat břicho nebo uvolnit kyčelní klouby. „Je trochu přecitlivělá, vyladit ji, aby byla v psychické a fyzické pohodě, je umění.“ Našla se ale v další činnosti, které se věnuje ve svém „volném čase“, tedy po hipoterapii. Ve westernových závodech Barell racing, při soutěžích rychlosti a obratnosti vypustí Jackie přebytky energie a je spokojená.

Kůň Filípek na fotce slzí. I tato zvířata mají emoce. Filípek je nejstarší a ve stádu platí tak trochu za outsidera. Čím víc se mu terapeuti snažili pomáhat, tím víc ho stádo odsouvalo; jejich lítost vůči němu byla kontraproduktivní. „Koně někdy slzí, když pracujeme s jejich psychikou a emocemi a prožívají to, nebo i po kontaktu s dětmi. Když jsou s dítětem hodně uvolnění a opravdu léčí, začnou zívat. Když vidím, že kolečko dvě prozívají, vím, že tenhle kůň byl pro dítě správná volba,“ doplňuje Katka.

Poník Amík vystřídal několik majitelů, u kterých doplácel na to, jak je hodný: jejich potomci si s ním nejspíš dělali, co je napadlo. Přestože jeho pohyb není pravidelný, má nejlepší výsledky, s dětmi dělá téměř zázraky. Třeba holčička s epilepsií, genetickým onemocněním a výraznou skoliózou, která se na vstupním vyšetření v podstatě křivila do boku, sedí po týdnu s poníkem rovně.

Podpořte Reportér sdílením článku