Rudolf Hrušínský: „Těch sedm ztracených let mi nikdo nevrátí...“

Lidé

Jeden z nejslavnějších českých herců všech dob Rudolf Hrušínský se narodil před sto lety, 17. října 1920. Vztah komunistického normalizačního režimu k němu byl dost komplikovaný, o čemž svědčí i příběh jeho rozhovoru pro Mladý svět z roku 1988. Dusno, které interview pro tehdy velmi populární časopis obklopilo, a hercův protestní dopis popisuje tehdejší redaktor Mladého světa a dnešní spolupracovník magazínu Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Při třídění starých písemností jsem narazil na lehce zažloutlou obálku. Na zadní straně má elegantním písmem natištěnou zpáteční adresu Rudolfa Hrušínského a v ní je dopis, který mi na jaře 1988 doporučeně poslal domů. Napsal ho na stroji a je formulován pečlivě, suše až stroze – ale když jsem si ho po třiceti dvou letech znovu přečetl, pobavil mě.

 

Radši o něm nepište

O Rudolfovi Hrušínském nestačí říct, že pocházel z hereckého rodu; oni jsou herecká dynastie. Jeho pradědeček hrával s Josefem Kajetánem Tylem, dědeček měl vlastní kočovné divadlo a Rudolf, pojmenovaný po otci, se narodil doslova v zákulisí na štaci v Nové Včelnici. A jeho syny Rudolfa a Jana určitě znáte.

Profesionálním hercem byl od patnácti let a ve čtyřiceti, v roce 1960, nastoupil do Národního divadla; zůstal v něm prakticky, dokud nezemřel. Nebyl vysoký, urostlý ani krásný, už ve středním věku se trochu zakulatil, a neměl výjimečně zvučný hlas – přitom stačilo, aby vešel na jeviště, a ono mu patřilo bez ohledu na velikost role. Měl charisma.

Ještě více než divadlo mu ale seděl film. Teprve v detailním záběru kamery naplno vynikla jemná melancholie jeho pohledu; co všechno dokázal vyjádřit nejúspornější mimikou v dějinách české kinematografie a zdánlivě monotónní, pomalou mluvou... Navíc svůj specifický styl dokázal uplatnit v jakémkoliv žánru, od psychologického hororu až po komedii.

V červnu 1968 podepsal jako jeden z prvních Vaculíkův manifest Dva tisíce slov a po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa odmítl svůj souhlas s kritikou komunistického režimu vzít zpět. Z Národního divadla ho za to nevyhodili, ale zmizel z filmu, televize, novin, časopisů. A i v divadle jen paběrkoval.

Až v půlce sedmdesátých let si ho režisér František Vláčil doslova vydupal do hlavní role doktora Meluzína v Dýmu bramborové natě. Komunističtí normalizátoři asi vzali na vědomí, že z toho nic závadného z jejich pohledu nevyplynulo, a Hrušínský se postupně vrátil do hereckého koloběhu. Jeho filmografie nakonec čítá téměř dvě stě položek (a další stovky televizních filmů, inscenací a seriálů).

Koncem osmdesátých let už o něm recenzenti referovali jako o géniovi a legendě, ale jinak se o něm pořád psalo málo. Žádné obsáhlé rozhovory s fotkou na titulní stránce. V kancelářích šéfredaktorů se kolem Hrušínského pořád vznášel jakýsi odér maléru... Neurčitá obava, že by jeho publicita mohla „nahoře“ způsobit nelibost, ne-li rozhořčení, či dokonce vztek... Žádný zákaz vydán nebyl, ale „radši ne, radši napište někoho jiného“...

Já byl tehdy redaktorem kulturní rubriky týdeníku Mladý svět a štvalo mě to. Pod vlivem sovětské perestrojky zahájené Gorbačovem se sice i u nás poměry uvolňovaly, ale zdaleka ne tak rychle a radikálně jako v jiných komunistických zemích.

Začátkem roku 1987 jsem navrhl šéfredaktorce Olze Čermákové, že s Rudolfem Hrušínským napíšu velký rozhovor. (Čermáková byla složitá osobnost – někdy a v něčem rigidní stalinistka, jindy na poměry té doby a své funkce relativně liberální. Nebyla ale cynická, záleželo jí na tom, aby vydávala co nejlepší časopis. Nestačila jí pochvala od soudruhů z ÚV KSČ, chtěla uznání i od čtenářů, a jak se jí blížil odchod do důchodu, na tom druhém jí myslím záleželo víc a víc.)

Nejdřív mě podle očekávání rovnou vyhnala, vůbec o Hrušínském nechtěla diskutovat. Byl jsem ale zatvrzelý a měsíce jsem ji zpracovával. Bylo to skoro, jako když Marcius Porcius Cato přemlouval římský Senát: on uzavíral každý svůj projev, ať už se týkal čehokoliv, pověstnou větou „Ostatně však soudím, že Kartágo musí být zničeno“; já zase při každé příležitosti, kdykoliv jsem se na redakční poradě dostal ke slovu, znovu a znovu navrhoval rozhovor s Hrušínským – dával jsem si přitom záležet, aby to vyznívalo spíš jako komické pošťuchování, ne jako agresivní nátlak. Kolegové se bavili, nakonec se tomu začala smát i šéfredaktorka.

 

Jindy jsem jí zcela vážně a dost demagogicky vysvětloval, že když filmaři a televize využívají Hrušínského nesmírné popularity, tak proč bychom nemohli i my? Vždyť jde z role do role! Ten zákaz-nezákaz je k nám nefér!

Koncem roku řekla, ať to teda udělám: „Ale buď rozumnej!“

 

Sedm ztracených let

Rudolf Hrušínský byl vstřícný a nepřekonatelně zdvořilý. Strávili jsme spolu několik hodin, jednou v divadelní kavárně, podruhé u něj doma, a fascinovalo mě, že i v civilu mluví a re--aguje stejně jako v roli: pozorně poslouchal otázky, a když to šlo, odpověděl jedním slovem nebo kratičkou větou. Někdy se rozpovídal. Nečekaně se rozesmál. Občas udělal dlouhou pauzu a já si s překvapením uvědomil, že mě to nijak neruší; Rudolf Hrušínský uměl s tichem pracovat.

Na psaní rozhovoru jsem si dal mimořádně záležet a dobře to dopadlo, měl skvělou odezvu. Největší pozornost budila tato pasáž:

 

Já prožil sedm ošklivých let, kdy jsem občas hrál v divadle, ale jinak nic. Ani jedna role v televizi nebo ve filmu. Režiséři mi říkali, že mě chtěli obsadit, ale pokaždé dostali zákaz. Tak jsem jim navrhoval, ať si to nechají potvrdit písemně. Jenže na papír jim to nikdy nikdo nedal. Všechno se vyřizovalo telefonicky.

 

Co jste v té době dělal?

Nic. Seděl doma. Teď jsem zase na roztrhání. Zatím.

 

Těší vás to?

Samozřejmě. Ale těch sedm ztracených let mi už nikdo nevrátí.

 

Když zmizel jeden z nejobsazovanějších herců z obrazovky a filmového plátna, každý přirozeně věděl, že se o tom rozhodlo na nejvyšších místech komunistické strany, na ÚV KSČ. A oni nemohli nevědět, že to každý ví. Přesto se to nesmělo veřejně říct, natož napsat. Zakazovali, ale veškerou silou své absolutistické moci předstírali, že nezakazují. Takže když se ona pasáž objevila v nejčtenějším časopise, v nákladu téměř půl milionu výtisků, v atmosféře roku 1988 to bylo pro čtenáře další potvrzení, že beton „diktatury proletariátu“ se drolí.

Několik týdnů poté se Olga Čermáková vrátila z pravidelné úterní porady šéfredaktorů na ÚV KSČ, práskla dveřmi své kanceláře a poslala pro mě.

„Strašně zuří,“ šeptla mi její sekretářka Dáša. „Asi dostala pořádnou čočku.“

Šéfredaktorka mě seřvala jako už dávno ne, vykřikovala cosi o mé zradě a vyhazovu. Tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík, nejvyšší pán nad všemi médii, ji totiž sepsul za Hrušínského; nejvíc ji rozčílilo, když jí před ostatními šéfredaktory vyčetl, že podle Hrušínského jsem ho doslova nutil, aby mluvil o tom, že v sedmdesátých letech nesměl hrát. On teď říká, že o tom mluvit nechtěl a už vůbec si nepřál, aby se tato pasáž objevila vytištěná v rozhovoru. Já ji tam prý vsunul až po Hrušínského autorizaci. A že si Čermáková má v redakci udělat pořádek, anebo ho udělá někdo jiný, pravil Fojtík.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že bych nic takového neprovedl, proč bych proboha ze sebe dělal lháře před Hrušínským a před ní a celou redakcí... Ale ona nevypadala, že by mě vůbec slyšela.

Už si nevzpomínám, jak ten monumentální řev skončil, ale vím, že mě hodně vyvedl z míry a že jsem usilovně přemýšlel, jak se k tomu postavit. Nakonec jsem se rozhodl, že to budu ignorovat, třeba všechen ten rámus vyšumí do ztracena, ale Hrušínský by měl vědět, co se děje.

Napsal jsem mu dopis, ve kterém jsem ho ujistil, že té historce absolutně nevěřím a píšu mu o ní jen proto, aby věděl, co se o něm povídá na ÚV KSČ.

On mi pak zavolal. Stejně jako Čermáková nadával, i když ne mně, ale na ně. Až jsem se začal trochu obávat – přece jen, už měl za sebou čtyři infarkty, těžký kuřák v pokročilém věku...

„Já vaší šéfredaktorce zavolám a řeknu jí, kdo tady lže!“

„To je zbytečné, pane Hrušínský. Já ji znám. Buď jí to už došlo, anebo bude navždy přesvědčená, že já jsem lhář a vy zbabělec, a stejně s ní nikdo nepohne.“

„Tak vám aspoň dám písemně, že to, co o vás a o mně tvrdí Fojtík, není pravda. Ať to máte v ruce a můžete se bránit.“

Za pár dnů mi od něj přišel dopis, který pak na mě po dvaatřiceti letech vykoukl z hromady dalších písemností:

 

Vážený pane redaktore,

dovolte ještě, abych se ke dvěma bodům, o kterých jsme spolu hovořili, vyjádřil písemně. I když nic podobného nevyžadujete, pokládám to za správné.

1) Nikdy a nikde jsem si na Váš přístup ke mně nestěžoval, nikdy a nikde jsem neřekl, že by Vaše vedení rozhovoru nebylo korektní, ani že jste mne „tlačil“ k prohlášením, kterých jsem se nechtěl dopustit.

2) Náš rozhovor jsem samozřejmě autorizoval a žádné moje výroky jste nezveřejnil proti mojí vůli.

 

Pokračoval ještě několika odstavci a skončil slovy Se srdečným pozdravem a úctou k Vaší práci.

 

Ani famózní herec Rudolf Hrušínský určitě nebyl pyšný na všechno, co v životě udělal, to není žádný soudný člověk, ale byl rovný chlap.

Šéfredaktorka pořád ještě ostentativně dávala najevo, že jsem v nemilosti, ale už na mě aspoň neřvala, že jsem grázl a že mě vyhodí. Ten dopis jsem jí ukázal.

Mlčky si ho přečetla a pak s kamennou tváří řekla: „Fojtík si to vymyslel a předvedl ten tyátr, aby si ostatní šéfredaktoři nemysleli, že se už smí úplně všechno.“

Taková to byla doba. Koncem roku Rudolfu Hrušínskému udělili titul národní umělec; člověk nevěděl, jestli se tomu všemu má smát, nebo brečet.

 

Autor je manažer a novinář.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama