Teď už jsme severněji než Severní Korea. Co říkají Rusové

Tatínek

„Pamatuješ si to? Pamatuješ? Jak jsme tehdy, po Krymu, křičely na všechny strany? Zastavte to! Zastavte ho! Protože když to neuděláte, on se rozhodně nezastaví!“

Lena skoro brečí. Je Ruska, narodila se ještě v Sovětském svazu, z otcovy strany má ukrajinské kořeny. Z Ruska, tehdy už Putinova, odešla před lety do jedné evropské země, jako novinářka už doma neviděla perspektivu.

Potkaly jsme se v březnu 2014 na Krymu, obě jsme přijely psát o „referendu“, které Moskva použila jako záminku k anexi ukrajinského poloostrova. Pro Lenu to byla dramatická cesta: unesli ji a skoro 24 hodin vyslýchali agenti ruské tajné služby. Nakonec ji pustili – s tím, že musí z Krymu okamžitě odjet.

Což udělala – a dlouho se pak bála. Že kvůli ní budou mít problémy její staří rodiče, kteří žijí v Rusku. Že když za nimi pojede, možná se už ze země nedostane ven.

„Tati, co když si pro vás přijdou? Co když vás zavřou?“

„Lenočko, ať jdou třeba do prdele. Neboj se a piš pravdu, co jsi viděla. O nás neměj strach,“ řekl tehdy tatínek.

A tak psala. Mimo jiné o tom, že když Západ nezastaví Putina, ruský vládce dřív nebo později dostane chuť na víc než „jen“ Krym a Donbas.

A teď? Je začátek března, Krym je ruský už osm let – a Vladimir Putin bombarduje Ukrajinu, táhne na Kyjev. Lena má sestru v Charkově, Naďu. „Je v centru města, ale nechce mi říct kde přesně. Jsou s dcerou v nějakém hotelu, ve sklepě, kde dřív bývala kuchyň. Všude oprýskaný bílý dlaždičky, po zemi žíněnky a matrace. Nikdo se neodvažuje vyjít ven, každou chvíli je poplach, bombardování.“

Necelé dvě hodiny cesty od Charkova, jen kousek za hranicí na ruské straně, žije Nadin a Lenin tatínek. Je mu šestaosmdesát, skoro nevidí a většinu času tráví na lůžku. Před pár dny se musel narychlo přestěhovat do domova důchodců: pečovatelka, která se o něj chodila starat, hned po Putinově invazi sbalila kufr a ve strachu odjela přes půlku Ruska do svého rodného města.

Tatínek teď denně nad hlavou slýchá stíhačky. Přelétají nad jeho městem a míří do ukrajinského vzdušného prostoru. Bombardovat Charkov, kde ve sklepě obloženém oprýskanými dlaždičkami sedí jeho dcera Naďa.

 

Sergej

„Všem je nám úplně jasný, že nás teď všude na světě nenávidí. Chápeme to. Sami jsme totálně paralyzovaní, stydíme se, že jsme Rusové.“

Sergejovi je přes čtyřicet, žije v Moskvě. Je filmový kritik, doteď pracoval pro jednu státní filmovou instituci a k tomu psal pro různé weby a časopisy. Co bude dál, netuší. Za peníze od státu už dělat nechce a filmové weby končí jeden za druhým, nemají peníze a nemají ani, o čem by psaly, v Rusku odteď nebudou dávat žádné západní filmy.

Politika Sergeje dlouho nezajímala. Vedl bohémský život, vstával po poledni, snídal po obědě, večery trávil v kině a noci u počítače. K volbám sice chodil (a Putina nevolil), ale to bylo v zásadě všechno: patřil k velké skupině Rusů, kteří měli pocit, že proti kremelské svévoli beztak nic nezmůžou.

To se změnilo v zimě 2011, když se v Rusku rozhořely velké protirežimní protesty. Prezidentem byl tehdy Dmitrij Medveděv, Putin zastával funkci premiéra, nicméně všem bylo jasné, že skutečným vládcem země zůstává zas a jen on. Když pak, zkraje podzimu 2011, Medveděv s Putinem oznámili, že se v nadcházejících volbách hodlají zase vyměnit (rozuměj Putin se hodlá vrátit do Kremlu), část Rusů zůstala jako opařená. Ne že by se „škatulata“ v nejvyšších funkcích neočekávala. Jenže plamínek naděje i tak hořel: ono se během „medveděvovských“ let v největší zemi světa přece jen začalo o něco volněji dýchat. A tak tihle nespokojení Rusové začali vycházet do ulic. Sergej taky. Na moskevské třídě akademika Sacharova, kde se 24. prosince 2011 sešlo na sto tisíc demonstrantů, měl pod džínami termoprádlo, aby vydržel třeskutý mráz.

„Rusko bez Putina!“ skandovaly davy.

Nevedlo to ale k ničemu. Putin se vrátil do Kremlu, občanskou společnost začal dusit s ještě větší vehemencí než dosud a protestní energie davů postupně vyvanula.

Sergej už se o politiku zajímat nepřestal. Když se letos 24. února vzbudil a přečetl si zprávy, udělalo se mu zle.

 

Skrytá tragédie

Státní ruský sociologický ústav VCIOM v půlce března zveřejnil pravidelný rating důvěry k politikům. Vyplynulo z něj, že prezidentu Putinovi teď důvěřuje 79,6 procenta Rusů. Což je rekordní číslo, až do války proti Ukrajině se Putinova podpora dlouhodobě držela kolem pětašedesáti procent, bezprostředně před invazí (20. února) to bylo 67,2 procenta.

Jakékoli výsledky sociologických šetření v Rusku je samozřejmě třeba brát s rezervou, nicméně popsaný trend je jasný a potvrzují ho i průzkumy jiných organizací: Putin zahájením invaze na Ukrajinu u většiny spoluobčanů „zabodoval“. Příčin je víc a jsou dlouhodobé, za všechny však jmenujme hlavně bezuzdnou propagandistickou mašinerii probíhající na státních televizních kanálech, které zůstávají pro většinu ruské populace hlavním zdrojem informací. Kremlem ovládané televize nynější válku prezentují jako „speciální operaci“ (jiné výrazy jsou zakázané novým zákonem, za jehož porušení hrozí až patnáct let vězení), již Moskva musela zahájit, aby zabránila šíření ukrajinského, respektive globálního fašismu.

„Lidé tomuhle narativu doopravdy věří. Když válka začala, všude se o ní mluvilo. V kavárnách a restauracích, na ulici, v metru... Tu a tam jsem se zaposlouchala a mrazilo mě, jak všichni opakují fráze, které slyšeli v televizi. Třeba že Putin musel zaútočit, protože Ukrajina si chtěla obstarat jadernou zbraň, kterou by potom naopak zaútočila na Rusko. A to se, prosím, bavíme o Moskvě, která je kosmopolitní, řada lidí tam umí nějaký cizí jazyk a setkala se, na rozdíl od obyvatel venkova, s neruským prostředím,“ popisuje Ivana Milenkovičová, reportérka Českého rozhlasu, která se zkraje března vrátila ze stálého zpravodajského postu v Rusku. „I přesto ale v Rusku zůstává spousta lidí, kteří Putina nepodporují a kteří režimu dlouhodobě vzdorují, a to i přes hrozbu vysokých trestů. Tihle lidé dobře vědí, co se na Ukrajině doopravdy děje,“ dodává Milenkovičová.

„A jsou to právě tihle lidé,“ doplňuje ji rusista Štěpán Černoušek, „kteří teď ztělesňují takovou ‚vedlejší‘ tragédii. Tragédii skrývající se za nezměrným utrpením Ukrajinců, Ukrajinek a jejich země. Je jasné, že Ukrajině je teď potřeba pomáhat v první řadě, a já jsem strašně rád, že se to děje, že je Česko v pomoci tak aktivní. Ale neměli bychom zapomínat ani na ty Rusy, kteří se nyní kvůli Putinově agresi ocitli ve velmi obtížné situaci a potenciálně i v ohrožení života,“ říká Černoušek, předseda spolku Gulag.cz a také šéf české pobočky legendárního ruského sdružení Memorial. To se věnuje historickému zkoumání sovětských represí a ochraně lidských práv.

 

Anna

„Jak je? No, venku je krásně, svítí slunce, nebe je modré. Jsme s mužem doma, máme home office. V poledne jsme si objednali jídlo z gruzínské kavárny za rohem, už nás znají, tak nám dali placku chačapuri navíc. Kdybychom nečetli zprávy, mohli bychom si klidně myslet, že se nic neděje. Jenže my je čteme. Neustále. A je nám zle, brečíme a nevíme, jak to celé vůbec pochopit,“ říká Anna. Je jí – podobně jako filmovému kritiku Sergejovi – přes čtyřicet. Narodila se a celý život žije v Moskvě, roky pracovala v různých humanitárních a lidskoprávních organizacích nejen v Rusku, ale i v dalších zemích bývalého SSSR. Posledních pár let působí v komerční sféře, i v jejím rámci se však věnuje sociálním projektům.

Putina také nikdy nevolila a vždycky poctivě chodila na všechny protesty, které se proti jeho režimu konaly. Ve čtvrtek 24. února se probudila do pekla – a od té doby nemůže spát. „Nejdřív jsme úplně oněměli. Máme na Ukrajině tolik kamarádů! Když jsme se trochu vzpamatovali, napadlo nás, že odejdeme. Že v Rusku už prostě žít nemůžeme. Víš, jak to je, napadne tě to, převaluješ tu myšlenku v hlavě… Co bychom venku mohli dělat, třeba by to šlo, máme oba vysokou, umíme anglicky, i nějaké peníze jsme našetřili. Ne moc, ale do začátku by to stačilo. Jenže pak ti dojde, že nikam nemůžeš. Máš tady rodiče. Můj táta je těžce nemocný, má rakovinu, a jak dlouho bude žít, se neví. Pár týdnů? Měsíců? Odjedeme – a už ho nikdy neuvidíme?“

Úvahy o emigraci tak Anna s mužem Sašou rychle zavrhli. Jenže co dělat, aby nezešíleli? „Rozhodli jsme se poslat své úspory ukrajinské kamarádce Nataše, která je teď u vás v Česku, v jednom menším městě u Prahy. Má malé děti, je samoživitelka, strašně akční a pracovitá ženská. Z Ukrajiny utekla narychlo, jen s jednou taškou. A tak jsem sedla k počítači a přes internetové bankovnictví jí poslala tisíc eur. ‚Transakce zamítnuta‘. Zkouším to znovu. ‚Transakce zamítnuta‘. Pořád dokola. Zavolala jsem do banky, řekli, ať přijdu osobně. Tak jsem teda přišla a ukázalo se, že je pozdě, první sankce už začaly platit, poslat z ruského účtu valuty na účet do zahraničí nejde. Respektive je tam prý nějaké složité schéma, převody jsou možné jen mezi přímými příbuznými a jen do nějaké částky, aspoň tak mi to řekli. Takže holt budu hledat někoho, kdo mi pomůže. Po cestě domů jsem viděla fronty před bankomaty, lidi si v panice chtěli vybrat co nejvíc hotovosti. Ale o pár dní později už ani žádné fronty nebyly. Život v Moskvě jako by běžel dál, co na tom, že zavřeli McDonalda. Všechno je normální. Chce se mi zvracet.“

 

Sergej

„Vydali jsme se na jeden protiválečný protest do centra. Přicházíš a už z dálky vidíš jeden policejní anton za druhým. Říkáš si: Za chvíli budou všechny přeplněné. Nahází tam lidi a odvezou je bůhvíkam. Říkáš si: Mám kuráž být jedním z těch, kterým hrozí patnáct let vězení? Faktem je, že zatím ten nový cenzurní zákon proti nikomu reálně nepoužili. Rozdávají pokuty a správní tresty, člověk většinou stráví několik dní ve vězení. Ale kdy se to změní? Podle mě je jen otázkou času, kdy zase přituhne, zvlášť jestli se tažení na Ukrajině nebude dařit. Teď jsme třeba četli, že policie prověřuje telefony. Jdeš po ulici, zastaví tě a projedou ti mobil, jestli tam nemáš protirežimní zprávy nebo kanály na sociálních sítích, jako je Telegram. Nebo i Facebook, který sice zablokovali, ale všichni dál jedou přes VPN. Sám jsem to neviděl a osobně ani od nikoho neslyšel, ale klidně bych si tipl, že to s tou kontrolou mobilů bude pravda. Ruské silové složky získaly pocit, že teď už můžou opravdu úplně všechno. Jsme na potápějící se lodi, chápeš? Teď už jsme severněji než Severní Korea. A fakt si dvakrát rozmyslíš, jestli půjdeš a roztáhneš v centru města protiválečný plakát...“

 

Kluk se slunečnicí

Vyjádřit veřejně, na ulici, svůj politický názor nebylo v putinském Rusku nikdy snadné. Odpůrci režimu vždycky čelili všelijakým úskokům a šikaně: jeden z klasických scénářů spočíval třeba v tom, že úřady opoziční akci v centru města třeba i povolily, ale úplně na poslední chvíli se najednou ukázalo, že na daném místě je potřeba urgentně opravit kanalizaci. Akce tak „musela“ být zrušena nebo přesunuta jinam, nejlépe někam na okrajové sídliště. Často se taky stávalo, že na akcích bylo skoro víc „černého kaviáru“, jak se kvůli lesklým černým helmám přezdívá těžkooděncům ze speciálních jednotek OMON, než demonstrantů. Účastníci protestů, zvlášť hráli-li třeba nějakou roli v opozičním hnutí, dobře věděli, že se na každou demonstraci musejí dobře obléknout a do kapsy si pro jistotu strčit zubní kartáček.

Nicméně oproti tomu, co se v Rusku děje v posledních dvou až třech letech, byly opravy kanalizace a kordony černého kaviáru v podstatě slabým odvarem. Potírání opozice je obrovské, propracované, komplexní. Nespočívá zdaleka jen v rostoucí brutalitě pořádkových jednotek, i když i ta je enormní: Štěpán Černoušek připomíná, že mnozí z těch, koho zadrželi v uplynulých týdnech v souvislosti s protesty proti válce, byli ve vězení vystaveni mučení.

Režim však v obrovském měřítku využívá například i systém automatického rozpoznávání obličejů. „Bylo to strašně znát už během pandemie koronaviru, a to v Moskvě i dalších městech. Najednou začalo mohutně přibývat pouličních kamer, což režim odůvodňoval bojem proti terorismu nebo potřebou dohlížet na lidi, kteří mají být v karanténě,“ popisuje Ivana Milenkovičová.

Ještě zásadněji prý kamer přibylo poté, co se zkraje roku 2021 konaly po celém Rusku demonstrace na podporu zatčeného opozičního lídra Alexeje Navalného. „Dneska když jdete po Tverské třídě, což je jedna z hlavních ulic v centru Moskvy, je kamera snad na každém druhém sloupu. A na Puškinově náměstí, kde se tradičně konají protesty, vypadají sloupy veřejného osvětlení jako chobotnice. Jsou obsypané rameny s kamerami namířenými do všech stran. A opravdu to funguje: byly zaznamenány případy, kdy člověka přišli sebrat několik dnů nebo i týdnů poté, co se zúčastnil nějaké demonstrace. Právě na základě dat z kamerových systémů.“

Jedinou formou protestu, která nevyžaduje úřední povolení, je takzvaný „odinočnyj piket“ neboli osamocený protest, kdy si člověk prostě stoupne na veřejné místo a například rozvine plakát s nějakými hesly. Pikety mají přísná pravidla, člověk musí být skutečně sám, dána je i vzdálenost, do jaké se kolem něj nesmí nacházet nikdo jiný. Právě k těmto osamoceným protestům se demokraticky smýšlející Rusové nejprve začali uchylovat, když Putin vtrhl na Ukrajinu. „Jenže policie začala dost drsně potírat i je,“ popisuje Milenkovičová s tím, že sólo protesty většinou netrvaly déle než několik vteřin. „Policejní brutalita skutečně velmi vzrostla. Hned první víkend po invazi jsem viděla mladého kluka, který stál na ulici a v ruce držel slunečnici ovázanou modrou stužkou. Nic nedělal, nic neříkal, jen tam stál s kytkou v ruce. Nekompromisně ho sebrali.“

 

Tatínek

„Tati, je válka.“

„Neblázni, Lenočko. Putin přece není až takový idiot, aby házel bomby na Ukrajinu…“

„Tati, on bombarduje Charkov!“

Lena si s tátou telefonuje každý den, někdy i několikrát. Tatínek, ač skoro nevidí, ještě zvládne na mobilu rozpoznat ikonu aplikace Viber, kliknout na ni a zavolat. O válce mu Lena vlastně ani moc říkat nechtěla, ale nebylo zbytí: pečovatelka mu, ještě než odjela, nabulíkovala všelijaké nesmysly a on se lekl.

Lena vypráví, jak táta vloni v listopadu dostal těžkou chřipku. Lena přijela do Ruska a zůstala tam několik týdnů. Vzpomíná na šok, který tehdy zažila: „Doma na ruskou televizi nekoukáme. Ale u táty běžela pořád a já nemohla uvěřit, co to tam vysílají za hysterii a zrůdnou protiukrajinskou propagandu. ‚Tati,‘ povídám, ‚tys byl vždycky takový bystrý. Matematik, analytik. Jak na tohle můžeš koukat?‘ No nic, televizi jsem vypnula a tátovi koupila tablet, kde jsem mu na YouTube nastavila normální kanály. Ruskou službu BBC, Echo Moskvy, kanál Navalného...“

Když byly Lena s Naďou malé, táta poslouchal západní rádio Svoboda a dcery učil, jak ho naladit. „Kladl nám na srdce, abychom o tom nemluvily. Ani s kamarády, a už vůbec ne ve škole. Bylo to vlastně traumatizující, žít obyčejný sovětský život, do toho poslouchat, co se poslouchat nesmí, a ještě o tom nemoct komukoli říct. V životě by mě nenapadlo, že se to jednou otočí, že budu tátu učit, kde najde skutečné zprávy,“ uvažuje Lena. Její otec ještě v dobách, kdy byl zdravý a úplně při smyslech, dobře věděl, co je ruský režim zač. Ani on pro Putina v životě nehlasoval. Ale televizní propaganda se nakonec začala vkrádat i do jeho hlavy – a tak tomu Lena učinila přítrž.

Když se tatínek počátkem března přestěhoval do domova důchodců, jedna z pečovatelek mu řekla, že když bude poslouchat BBC, může dostat pokutu tisíc eur. A když ani pak nepřestane, půjde do vězení. „Samozřejmě se strašně lekl. Ale oni pak YouTube stejně začali blokovat. Takže to teď děláme tak, že mu vždycky zavolám, pustím tady u sebe zprávy a on poslouchá přes telefon. Jednadvacáté století.“

Rozhovor z 8. března, tatínek leží v posteli v domově seniorů:

„Lenočko, pořád nám tady nad hlavou létají letadla, je to strašný hluk.“

„Tati, chápeš, kam letí?“

„Chápu.“

V tu chvíli se Lena z jakéhosi hromadného chatu na síti Telegram dozvídá, že v Charkově je letecký poplach. Volá Nadě, je nedostupná.

„Až za několik hodin jsem od ní dostala esemesku: ‚Všechno o. k., žijeme!‘ Byly to nejhorší hodiny mého života.“

 

Sergej

„Ideu emigrace jsme pořád ještě úplně nezavrhli. Ale ono je to strašně těžký. Létat se teď dá jen do Jerevanu, Tbilisi, Istanbulu nebo Dubaje. Letenky jsou beznadějně vyprodaný, a i kdyby nebyly, stojí třikrát tolik než dřív. Čili bychom všechny peníze utratili za cestu – a co pak? Nemůžeme se přece jen tak nakvartýrovat ke gruzínským kamarádům a sedět jim tam za krkem. V Rusku bude čím dál hůř, to je bez diskuse. Nemusíme koukat na tu jejich odpornou propagandu, abychom věděli, že každý den vymýšlejí nová překvápka. Jak dlouho to bude trvat? Rok? Pět let? Anebo je to proces, který už se nedá zvrátit? Teď ještě žertujeme – i když hořce –, že první, co nám po zavedení sankcí zdražilo, je francouzské víno. Ale myslím, že tak začátkem léta už nám do smíchu nebude, sankce na nás dopadnou plnou vahou. Jak budeme žít, jak budeme vydělávat? Dostaneme se na internet? A nebudeme už náhodou ve vězení? Tuhle jsem četl, že jen za první týdny války z Ruska odešlo snad dvě stě tisíc lidí. Mezi nimi spousta mladých a vzdělaných. Kdo tady zbude? Však říkám, potápějící se loď.“

 

Epilog

Naďa, Lenina sestra, která se od počátku války schovávala ve sklepení charkovského hotelu, se v polovině března dostala z města ven. Uprchla z Ukrajiny a odjela do Německa, kde se jí a její dceři dostalo pomoci od rodinných přátel. „Když se to tatínek dozvěděl, brečel štěstím,“ říká Lena.

Anna našla v Moskvě známou, jejíž syn žije v Paříži. Přes její, respektive jeho účet se podařilo dostat k Annině ukrajinské kamarádce část Anniných úspor. Annin otec, který bojoval s rakovinou a kvůli němuž Anna nechtěla z Ruska odjet, dvacátého prvního března zemřel.

Rusko bylo vyloučeno z Rady Evropy, což mu otevírá cestu k obnovení trestu smrti. Debatu na toto téma už zahájil bývalý prezident Medveděv.

 

Poznámka: Jména Rusů, kteří v textu vyprávějí svůj příběh, byla změněna.