Pátý dveře!

Kultura

Podivná doba. A těžko pochopitelná. Koronavirus ovládl naše životy, ať jsme zodpovědní, nebo ne. Vláda v demisi nás od poloviny listopadu dennodenně drtila tiskovými konferencemi se závěry, v kterých už se nikdo nevyznal. Jeden den nás odstupující premiér ujišťoval, že nouzový stav nebude, aby ho pozítří vyhlásil. Všechno je jinak, ví někdo jak? Už zase na covid začalo umírat plus minus sto lidí denně. Z veřejného prostoru mizí laskavost. Co s tím?

Audio
verze

Je těžké psát už na konci listopadu poslední letošní fejeton. Co bude, až vyjde? Konečně je jmenovaný nový premiér, bude i nová vláda? Přesvědčí někdo neočkované diskusí zezdola, jak si čerstvá předsedkyně sněmovny myslí, aby se nechali naočkovat, protože povinnost vakcinace by podle ní vyvolala rebelii? Už teď je tu rebelie víc než dost. Může to být horší? Vždyť antivaxeři nadávají zdravotníkům, chodí křičet a hrozit před domy hlavní hygieničky nebo předsedy Lékařské komory. Je to ve vyspělé společnosti vůbec možné?

Mnozí neočkovaní se i po návratu z nemocnice, kde jim jen taktak zachránili život, dušují, že se nikdy vakcinovat nebudou. Hloupých argumentů pro to mají mraky. Co s nimi? Je přece žádné povídání nepřesvědčí; na jiné důkazy než na ty své neslyší. Teď budou mít nějaký čas přirozenou imunitu po nemoci. Až vyvane, co pak? Budeme padat z pandemie do pandemie a dál se ve veřejném prostoru o očkování hádat, dokud všichni neztratíme iluze? Nebo ne-umřeme? Má nová vláda představu, jak překlenout zákopy, které se ve společnosti za rok od prvních vakcín vyhloubily?

Proč jsme nemoc zase nechali tak rozjet? Když to nebyli lékaři, kteří by před jejím náporem jedním hlasem varovali – několik z těch, co se k pandemii často veřejně vyjadřovali, nás naopak ubezpečovalo, že už to vůbec tak hrozné nebude –, někteří matematici svými výpočty tenhle průšvih předpověděli přesně. Jak to, že vláda po tom všem, co jsme vloni a letos na jaře s covidem zažili, zase neměla plán pro všechny i ty nejhorší varianty?

 

 

Od začátku pandemie se u nás vzdychá po české nápodobě německého Institutu Roberta Kocha, ale pro jeho zřízení se nic nedělá. Dokázaly by se na jeho fungování naše odborné kapacity dohodnout? Vždyť skoro platí, že co odborník, to jiný vehementní názor. A dovedete si představit, že by prezidentem českého institutu byl – tak jako v Kochově – veterinář?

A tak u nás nemocnice praskají ve švech. Ve čtvrtek 25. listopadu vláda v demisi pro zlepšení situace kromě jiného vymyslela, že s platností hned od následujícího dne zakáže adventní trhy pod širým nebem. Farmářské trhy pod tím samým nebem se ale mohly konat dál. I nákupní centra bez širého nebe prodávala bez omezení. S blížícími se svátky v nich jistě budou davy narůstat, pokud nenastane lockdown. Jakou má tohle opatření logiku kromě té, že je tu další segment společnosti poškozen? Podveden? A znechucen?

Mrtví přibývají. Bohužel umírají i očkovaní. Podle dat jich je však mnohem míň než těch, co „odmítají podporovat farmaceutický byznys a nechtějí do svého těla nechat prát nevyzkoušenou vakcínu, chemii, protože nejsou pokusní králíci“.

Že budou lidi v jednadvacátém století podléhat konspiracím, bludům a tmářství jako za času honů na čarodějnice, které se navalily na jeden z největších vynálezů lidstva, očkování, nad tím mi zůstává rozum stát. Najde se u nás autorita, která to zastaví? Zvrátí? Komu rozdělený národ bez víry uvěří?

Je skvělé, že vystoupili bok po boku oba premiéři, jmenovaný i v demisi, aby oznámili alespoň nějaký plán na zlepšení situace v nemocnicích – naočkovat za týden milion lidí třetí, posilující dávkou. Bude to stačit, když k nim kohorta neočkovaných nepřibude?

Samé otázky a žádné odpovědi. Je těžké nespadnout do deprese, zvlášť v těchhle krátkých zimních dnech bez slunce. A tak jsem nedávno v rámci posílení duševního zdraví šla v Praze kus pěšky, kus tramvají a pak zase pěšky vyzvednout novinářskou kartu do Národní galerie. Od třetího prosince je tam výstava Buddha zblízka a já se na ni chystala. Vzala jsem s sebou osmiměsíční psí mládě, velké, nadšené a chvílemi z přebytku energie a emocí splašené.

Na náměstí Kinských jsme spolu nastoupili do prvních dveří moderní nízkopodlažní tramvaje; já měla na mordě respirátor, pes na puse košík, nebo naopak. Je tam hned před dveřmi do kabiny řidiče prostor jako stvořený pro umístění čtyřnohého kamaráda; pěkně se tam vejde a nikomu nepřekáží. Vměstnala jsem ho právě tam.

V další stanici přistoupilo dost lidí, tramvaj se zaplnila. Mezi jinými sem vešla i paní, která se hned k mému pejskovi vrhla: „Ty jsi ale krásnej,“ řekla rozněžněle a chtěla ho pohladit, když se dveře za psem rozrazily, až splašeně z prostoru vyletěl. Stál v nich rozlícený řidič. Začal na mě řvát.

„Tady nemá pes co dělat! Ihned s ním jděte k pátým dveřím!“ Namítla jsem klidně, že by mi to mohl říct slušně. A taky, že ve starších typech tramvaje má být pes naopak vepředu a já nevěděla, že tady je to jinak. „Mě to nezajímá,“ řval, „máte si zjistit, kde se tady vozí pes. Je to tam označený!“

Lidi kolem nás se snažili řidiči domluvit. Vždyť nemusí být tak arogantní, nic strašného jsem přece neprovedla. „Pátý dveře!“ Křičel. Zeptala jsem se ho, jestli se fakt mám se psem drát dozadu přes celou plnou tramvaj?

„Pátý dveře!“ Stál v těch svých zapikolovaný. Bylo jasné, že dokud nepůjdu, tramvaj dál nepojede. Šli jsme, vyděšený pes a rudá já, šli jsme jako dva trestanci uličkou na popravu. „Blbec!“ sykla jsem nahlas, přestože jsem sama sebe v duchu zapřísahala, že se nenechám vyprovokovat; budu lepší. Počítala jsem dveře. Páté jsou předposlední. Tak šikovný prostor pro psa jako u prvních tam není. Když je plno a nikdo vás na samostatné místo k sezení, kde je i na zemi trochu víc prostoru, nepustí, je to utrpení.

Tramvaj se rozjela. I když jsme brzy vystoupili a šli na Staroměstské náměstí, kde se adventní trhy i vánoční strom teprve (zbytečně) chystaly, trvalo mi, než jsem to rozdýchala. Jo, zloby je teď mezi lidmi hodně. Nesmíme se jí vzdát!

Požehnané, klidné, pěkné Vánoce.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Autor také napsal

Reklama