Návrat ztracené, čerstvě čtyřicetileté dcery

Post Image

Návrat ztracené, čerstvě čtyřicetileté dcery

Play icon
4 minuty
Díky tátovi jsem dětství částečně strávila po hospodách, což mě bavilo. Už za minulého režimu byl správcem lyžařské chaty, a to na nedaleké Soláni, kde jsem se učila lyžovat. Sice jsem byla holka, která se drží mámy za sukni, ale když naši neměli čas, tak jsem se nakonec odhodlala, vzala lyže a šla z chaty lesem dva kilometry na sjezdovku. Zhruba do třinácti jsem snila o tom, že budu výbornou lyžařkou, ale pak pro mě začala být důležitější muzika.

foto archiv

Zpěvačka Helena Zeťová oslavila v sobotu 7. listopadu čtyřicáté narozeniny. Otevřeli jsme s ní rodinné album a zalistovali pozoruhodným životním příběhem, který vede z Valašska na Kanárské ostrovy, z Kanárů do Prahy (a k velké slávě), z Prahy pod řecký Olymp, pak zase do Prahy, ale poslední dobou čím dál víc na rodné Valašsko. Domů. Do Beskyd.

Jako dcera hostinského se nikdy netajila tím, že má ráda hospody, bary, pivo, a tak je logické, že oslavu čtyřicátin si Helena Zeťová představovala jinak. „K tátovi do restaurace bych pozvala sto přátel a cimbálovku, ale smůla, pandemie. Ve velkém oslavím až padesátiny…“

A tak si jen sedli s tátou ke krbu, přiťukli pivem, a Heleně zbývá čas na vzpomínání.

Po letech vytahuje z krabic fotky.

Vzpomene si třeba na dobu po revoluci, kdy si táta pronajal na nedalekých Pustevnách parkoviště a ona mu (když nelyžovala) pomáhala vybírat peníze; první brigáda.

Bylo jí deset – a ve stejné době se víc než pro lyžování nadchla pro muziku: „Mamka už žila s Leškem Semelkou, který mi pouštěl kvalitní rockové desky. A právě Lešek poprvé prohlásil, že jsem talentovaná zpěvačka…“

Vzpomíná, jak jí bylo šestnáct a zpívala na motorkářských srazech. „Samozřejmě jsem taky pomáhala tátovi v hospodě, míchala drinky, obsluhovala, a vlastně mě to bavilo.“

V devatenácti odletěla na Kanárské ostrovy: „I tam jsem rok zpívala po barech, byla to sranda. Bydlela jsem v bytě s pěti bezvadnými surfaři a můj pokoj měl dva na dva metry. Jenom matrace, lampička a jeden šváb, na kterého jsem si zvykla natolik, že se z nás stali nejlepší kámoši.“

Vzpomíná, jak se na podzim roku 2000 vrátila coby host televizního pořadu, v němž měly zazpívat dcery známých otců (i otčímů). Takhle se seznámila s Terezami Kerndlovou a Černochovou, jejich hlasy si rozuměly, děvčata založila trio Black Milk a zažila několik let slávy. „Na druhou stranu mně bylo jasné,“ říká Helena Zeťová, „že se do showbyznysu úplně nehodím. Milovala jsem zpívání, ale všechno okolo mě spíš znervózňovalo: focení, natáčení, rozhovory… To platí dodnes.“

Spoustu fotek má z Řecka, kde napůl žila osmnáct let. „Po první sezoně s Black Milk jsem odjela do Mexika, a pak mi zbyly dva týdny, tak jsem namátkou vybrala Řecko. Nejdřív se mi nelíbilo, po Mexiku bylo vše slabé, ale našla jsem si přátele, první řeckou lásku, plavčíka Zika, a bylo rozhodnuto.“

V Řecku se naučila jazyk a dlouhé vztahy tam nakonec zažila tři. Že kvůli pendlování mezi Českem a Řeckem přichází o peníze a nejspíš taky o popularitu, jí moc nevadilo.

Před rokem se vrátila do rodné země – myslela, že na čas. Že tady natočí sólovou desku, uspořádá turné, a pak se nejspíš zase vrátí na jih. Album Consequences vydala, ale turné mělo začít v březnu, pročež z něj sešlo.

Helena Zeťová neměla důvod zůstávat v pražském centru dění a stáhla se do rodných Beskyd; do chalupy, kde vyrůstala. Když nebyly koncerty, vlastnoručně si ji zrekonstruovala: „Abych se netrápila myšlenkami, co s námi muzikanty bude,“ směje se.

Pochopila, že jí Valašsko po celý dospělý život chybělo. „Přijížděla jsem na krátké návštěvy a zapařit, ale pak jsem zase mizela na koncerty nebo do Řecka. A koronavirus mi pomohl zjistit, že tady žijí lidi, kteří jsou mi ze všech nejbližší. Že to tady mám ještě radši než u moře pod Olympem, a to je co říct…“

Nevylučuje, že se po otevření všech hranic do Řecka zas vrátí: „V tomhle je výhoda, že jsem zatím svobodná a bezdětná.“ Pak ale zaklapne album a přizná: „Jestli můžu mít jediné přání pro další dekádu, tak je to právě dítě. Kdysi jsem si přála čtyři, ale brala bych nakonec i jedno.“

Podpořte Reportér sdílením článku