Ha Thanh Špetlíková: Už je mi jedno, co si kdo myslí

Lidé

Herečka známá třeba z Ordinace v růžové zahradě (ale taky výtvarnice a podnikatelka) zažívá těžké jaro, protože ji živí kultura a gastronomie. Seriály se od března nenatáčely, divadla byla zavřená, kavárny stály, čili výplata v nedohlednu a ke krachu kousek. Překvapuje mě, jak je klidná, ale po pár hodinách pochopím. Ha Thanh neměla jednoduchý život; zázrak, že se nikdy nezhroutila. Napjatě poslouchám, některé věty až bolí, ona se nepřestává usmívat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ráno jsem potkal herce Lukáše Hejlíka...

... to je můj skvělej kamarád od roku 2013, kdy jsme spolu hráli v Ordinaci!

 

No právě – prý jste spolu i vařili.

Založili jsme takzvaný Gastrokroužek.

 

A tak jsem se zeptal, co by ho na vás zajímalo.

Začínám se bát.

 

Řekl, že obdivuje tu vnitřní sílu, se kterou jste zvládla postupně jedenáct stěhování z města
do města...

... možná dvanáct...

 

... a taky své poněkud zvláštní rodiče.

Poněkud?

 

No a potom se mám zeptat ještě na lásku a na Afriku. Chápete to?

Chápu, ale nevím, co si s tím počít. Ráda bych s vámi mluvila bez kličkování, jinak nepochopíte celek, ale na druhou stranu jde o osobní věci, takže se od téhle vteřiny pohybujeme na hraně... Ale Lukáš vás navedl správně, a nejspíš se dostaneme i k dalším velmi osobním záležitostem: například my jsme se dnes sešli v Pragovce, jedné ze tří pražských kaváren, které jsme rozjeli společně s manželem, ale protože už jde o exmanžela, tak si je zrovna v tuhle chvíli, během pandemie, snažíme nějak rozumně rozdělit. Niterných témat řeším dost.

 

Ještě někde je tenký led?!

Bohužel. Dlouhodobě mám potíž s tím, že aniž bych o to stála, bývám považována za hlas vietnamské komunity. Protože jsem děvče od rány a nebojím se mluvit o věcech dobrých i špatných, čas od času schytám od té naší komunity kritiku, ale co si budem: Vietnamci nejsou jenom usmívající se večerkáři, kteří rozdávají roušky, a zároveň to nejsou všechno mafoši pěstující marihuanu... Mně se líbí, že když je něco na hovno, tak to hovno Češi nepřikrášlují. Sama jsem se dlouho a pomalu učila nehledět na to, co si kdo myslí, ale snad už to umím, takže se zkuste ptát.

 

Čím jsou zvláštní vaši rodiče?

Uf. To jsou dva neuvěřitelní lidé, kterým jsem se nějak zvláštně přihodila; anebo oni mně.

 

Co táta?

V mládí měl dobře nakročeno – prvorozený syn vlivného otce, ministerského mluvčího, on sám se stal policistou. Mohl mít veliké cíle, ale chlastal, takže je nenaplnil, což ho trápilo. Chlapství si dokazoval třeba tvrdým chováním vůči mámě, což jsou moje první vzpomínky z dětství; no a nikdy se z bludného kruhu nevymotal.

 

Co ta máma?

Taky příběh: I máma byla v dětství úspěšná a ambiciózní, vystudovala vysokou školu, začala pracovat ve farmacii. Snila o vlastní lékárně, a tak se hodilo, když roku 1993 zavolal strejda z Česka, aby mu přijela na rok pomáhat s podnikáním, čímž si na ni vydělá.

 

To vám bylo kolik?

Skoro čtyři. Ale pak se máma nechtěla vzdát výdělku v Česku a nevrátila se. Namísto toho jsme přijeli my za ní.

 

Rok jste byla sama s tátou?

Ano, s povedeným tatíčkem. Jedna šílená vzpomínka za druhou.

 

Měl vás rád?

Svým způsobem určitě měl a má, ale Vietnamcům obecně chybí povědomí o dětské psychice a o traumatech, která můžou svým dcerám a synům způsobit. Během toho roku, kdy jsme byli ve Vietnamu sami, táta žertoval třeba tím stylem, že když se na nebi objevilo letadlo, dával mi falešné naděje: „Hele, máma!“ Anebo vzpomínám, jak jsem občas neměla chuť k jídlu, a on: „Spolykal jsem jed na komáry, možná umřu, ale ty mě můžeš zachránit tím, že tu polívku sníš...“ Takovéhle věci.

 

Naznačila jste, že byl alkoholik?

I z toho vyplývaly některé jeho kousky. Když se mu nechtělo vařit, občas mě načančal a vetřeli jsme se na cizí svatbu, abychom se tam najedli a on napil. Jindy mě vezl na kole, spadli jsme, táta zas nasedl a ujel, protože zapomněl, že na sedačce bylo taky jeho dítě. Což se stávalo pravidelně, takže jsem časem už ani nebrečela – bylo jasné, že se po nějaké době vrátí... Ono nejde jen o něj, vztah většiny Vietnamců k dětem je zvláštní. Dodnes to pozoruju na těch, kteří žijí v Česku, ale úplně se neintegrovali: často jim přijde normální, že jedno z dětí pošlou žít do Vietnamu, protože to je finančně výhodnější. Rozdělí sourozence a nepřemýšlí nad následky.

 

Na čem bývá ten vztah rodičů s dětmi založený?

Děti jsou často vnímány jako investice.

 

Budoucí důchodové zabezpečení?

Taky. Nebo mají naplnit sny a ambice svých rodičů. Ti dbají na to, aby jim umožnili vzdělání, do něj investují hodně, ale jinak ten vztah obvykle není postavený na blízké, až kamarádské bázi, kterou známe v Evropě. Jsem ráda, že tohle se u mladých Vietnamců začíná měnit.

 

Bylo vám necelých pět, když jste se objevila v Česku. Nějakou pěknou vzpomínku máte?

Spíš pokračovala rodinná kovbojka. Táta si pořád ještě ze setrvačnosti myslel, že je prominentní dítě, a když najednou zjistil, že musí makat v tržnici, tak se mu to samozřejmě nelíbilo. Říkal, že takhle trapčit nehodlá, strašně se kvůli tomu s mámou hádali, jeden měl pod polštářem bouchačku, druhý nůž, já spala mezi; věru veselé dětství. Celé to pochopitelně směřovalo k rozvodu.

 

Z čeho jste měla největší strach?

Z táty. Když šli od sebe, tak já jezdila kolem baráku na tříkolce, a jakmile jsem ho v dáli zahlédla, hodila jsem tříkolku na rameno a utíkala pryč. Spoustu nocí jsme s mámou předstíraly, že nejsme doma – on bušil na dveře, my chodily čurat do škopku, aby nic neslyšel. Otec tehdy mámě vyhrožoval, že mě odveze do Vietnamu.

 

A odvezl vás někam?

Čapnul mě a několik dnů jsme chodili po hospodách. Spala jsem v nonstopáčích, hrála automaty.

 

Žije táta ještě?

Žije, je to nezmar, ale už se ho nebojím. Spíš se bojím o něj. Před rokem mu v nemocnici diagnostikovali krvácení do žaludku, tekutinu v plicích, zánět slinivky a poškození jater. Má vážnou cukrovku, k tomu je slepý. Snažila jsem se o něj starat, ale už na to nemám; můj otec je ke všemu zlému člověk, který neumí říct děkuju – takže teď bydlí v pečovatelském domě.

 

Hodně si přeju, aby vyprávění o mámě bylo pozitivnější.

Máma si logicky našla jiného muže, Vietnamce, se kterým má moji skvělou, o osm let mladší ségru. S novým partnerem se přestěhovali do Františkových Lázní, kde zpočátku spali přímo v tržnici v boudě, a protože chtěli, abych byla na lepším místě, strčili mě k jakési českoněmecké rodině – byli to dva důchodci v chomutovském paneláku, u kterých jsem se večer co večer musela modlit německy. Tehdy šlo hlavně o to, aby táta nezjistil, kde jsem, a neodvedl si mě. Máma přijela jednou měsíčně, ale v Chomutově bydleli příbuzní, kteří chodívali na návštěvu častěji.
Já vždycky brečela, že chci odejít s nimi, a tehdy ten můj takzvaný děda vytáhl bouchačku a střílel do stropu, aby všichni odešli a on měl klid. Psycho.

 

Je v první generaci českých Vietnamců, která přišla před třiceti lety, hodně nešťastných existencí?

Mám pocit, že s čím většími dorazili ambicemi, tím horší hrozil pád. Spousta Vietnamců přišla s otevřenou hlavou, byli ochotni dělat cokoli, ale zrovna mí rodiče patřili mezi ty ambiciózní. Nicméně obecněji bych řekla, že tahle první generace je vykořeněná. Oni tvrdí, že vykořenění jsme my, jejich děti, ale pletou se, protože my jsme tady doma, a i Vietnam často známe líp: oni tam letí, aby něco řešili, my po něm cestujeme.

 

Takže i vaše máma byla ambiciózní?

Ve Vietnamu dělala v laboratořích, kde měla lidi na to, aby jí pomáhali s oblékáním do pláště a podobně. Její sebevědomí pramenilo z toho, že je vysokoškolačka – a skončila jako prodavačka.

 

Taky začala pít?

To ne. Jen se stala malým Napoleonem, k čemuž měla předpoklady, ale ty mám i já. Babička žila se šesti dcerami, takže musely zastat i mužskou práci. Navíc v devadesátých letech čeští Vietnamci většinou obchodovali s oblečením, v čemž se ženské vyznají líp, proto rozhodovaly o byznysu, a to přispělo k rodinné diagnóze, která je vidět i u tet: našly si podpantofláky, čemuž se já a moje sestřenice chceme za každou cenu vyhnout... Na mámu toho bylo moc. Stres a frustrace vedly k výrazným psychickým problémům, které se stupňovaly.

 

Deprese?

V nejtěžší formě. Nastalo děsivé období, peklo pro všechny zúčastněné, které trvalo roky, aniž si máma přiznala, že má problémy. Coby Vietnamka nemohla chodit k nějakému terapeutovi, a tak její léčba vypadala jako metoda pokus a omyl s medikamenty. Proč o tom mluvím: Z té její často frustrované generace určitě nebude jediná, a je mrzuté, že čeští Vietnamci nemají možnost zpracovat si těžká životní témata s odborníky.

 

Vy, žena hovořící dokonale česky, k nějakému terapeutovi chodíte?

Tu a tam na to myslím; asi by bylo zajímavé slyšet, jak mě hodnotí. Na druhou stranu mám pocit, že jsem spoustu traumat vědomě zpracovala, a nechci být hypochondrem, který se dokola hrabe v minulosti… Nezačneme už mluvit o něčem jiném?

 

Pracovití a povrchní

Ten příběh je tak neuvěřitelný, že ještě několik otázek mám. Vy jste doma opravdu nikdy nezažila chvíle lásky?

Máma byla tak tvrdá, že nám to narušilo vztahy. Vždycky říkala, že z nás se sestrou udělá úspěšné lidi, i kdyby to stálo cokoli – a myslím, že cena byla příliš vysoká. Nezapomenu, jak jsem studovala DAMU, na život měla čtyři tisíce měsíčně, a ona zavolala, že mě od zítřka přestává podporovat – zaplatila jsem nájem a byla v háji.

 

Jaké jsou vaše vztahy dnes?

Neutrální. Máma je díky lékům stabilizovaná. Nevlastní otec pracuje v továrně, ona v krámě. Hlavou rodiny už není. A už se ani nestěhují – máma mívala utkvělou představu, že všude jinde musí být tráva zelenější, a proto jsme se co dva roky stěhovali, což nás stálo nekonečné úsilí. Nepochopila, že problém není v místě bydliště, ale někde jinde.

 

Chápu správně, že pro generaci vašich rodičů byla na prvním místě práce a výdělek s ní spojený?

Většinou to takhle platilo; naším národním znakem je jak pracovitost, tak jakási materiální povrchnost. Co se týče Vietnamců českých, tak těm se v devadesátkách dařilo – ne proto, že by byli tak chytří, ale někdo chytrý vymyslel funkční systém prodeje levného zboží, ostatní to okopčili, a kdo nebyl líný, ten si našetřil. Pak někteří dobře zainvestovali, a jiní přestali rozumět moderní době a trhu, takže se jim moc nedaří; je to různé.

 

Pokud tihle lidé peníze mají, dovedou je pak utrácet například na dovolené?

Moc ne. Pořád počítají ztráty, o kolik přijdou i během jednoho dne volna. My jeli na rodinnou dovolenou jen jedinkrát, a to na Makarskou. Některé z mých tet donedávna neviděly ani Karlův most, protože když jedou do Prahy, tak výhradně nakoupit zboží do Sapy, a to tu žijí třicet let. Jednou jsem je přece jen vytáhla k Vltavě, na šlapadla, a byly z toho hotové, ale priorita je jinde: Vydělat, dát peníze dětem, vnoučatům, něco poslat do Vietnamu... Nedovedou si užívat.

 

Mladí Vietnamci jsou jiní?

Zase zobecňujeme, ale většinou jsou. Kdo tu vyrostl, vystudoval a umí dobře česky, ten si užívat dovede, jen se musím vrátit k oné povrchnosti – často v nás zbyl jakýsi mindrák z toho, že jsme dětství strávili v tržnici.

 

Doslova?

Někdo v obchodě. Vzpomínám, jak jsem v létě jezdívala na prázdniny k tetám a tátovi do Chomutova – každý víkend jsme vstávali ve tři, nabalili zboží, o půl sedmé ho ve Varech rozložili na blešáku, prodávali, hlídali... A právě z toho pramení ten komplex v mé generaci – spousta mladých Vietnamců si užívá tím stylem, že okatě předvádějí úspěch, který ještě nafukují: čili značkové zboží, drahá auta... Věci, na které často ani sami nevydělali, i když kdo prožil dětství na tržnici, ten bývá nesmírně pracovitý.

 

Ve zdejší vietnamské komunitě se musí odehrávat neuvěřitelný mezigenerační střet!

Nejen mezigenerační, ale i mezikulturní. To už se nesčítá, ale násobí. Mnozí z nás žijí dvojí život: jeden skutečný, druhý prezentujeme rodičům.

 

Mimochodem, kdo by se ujal nemocného táty, nebýt vás?

Nevím. Kdyby nebylo zbytí, vrátil by se do Vietnamu. Což bych stejně chtěla zařídit co nejdřív, protože tady je sice v pečovateláku, ale slepý, a protože moc nerozumí česky, vlastně i trochu hluchý a němý, takže jako ve vězení. Je mi ho líto. Ve Vietnamu by si snad našel kamarády.

 

Myslíte, že v sobě máte nějaký jasně vietnamský povahový rys?

Řekla bych, že ten se projeví při výchově dětí. Už dnes mě někdy u Čechů mrzí, že nemají na své děti žádné nároky, že je vůbec nezapojují do rodinné ekonomiky. V tom budu jiná, protože opakuju, my jsme si v létě museli odmakat to, že nás přes rok rodiče živí. Od svých dvanácti let jsem se starala i o domácnost – nakupovala, když rodiče přišli domů, museli mít nachystanou večeři, polévku, rýži, maso i zeleninu, pak zase všechno uklidit... České děti jsou v tomhle ohledu kolikrát rozmazlené.

 

Vás tehdy ta práce neštvala?

Radost jsem neměla, ale s odstupem a z dnešního pohledu to bylo dobře. Samozřejmě bych na své děti netlačila tolik, budovala bych větší důvěru a blízkost, ale v žádném případě mi nebude vadit, když si vydělají peníze na brigádách... Teď už opravdu trochu změním téma, můžu?

 

I brigády mě zajímaly.

Já před sedmi lety považovala za brigádu i svoje prvotní angažmá v Ordinačce; myslela jsem, že v tom seriálu budu čtrnáct dní, ale zůstala jsem dodnes, prostě zapomenutý inventář. A zpočátku jsem se snažila chovat tak, aby mě pozitivně vnímala vietnamská komunita, takže žádné milostné scény, žádné líbačky. I v soukromém životě jsem dřív chodila jen s Vietnamci, věčně řešila, co se hodí, a trvalo to, než jsem dokázala přepnout a uvědomit si, že jde jen a jen o můj život… Další vzpomínka na tohle téma: Kdysi šly herečky z Ordinace na propagační akci jakéhosi wellness studia. Seděla jsem v sauně, kam vtrhlo deset fotografů, já v prostěradle, a sice byl vidět jen kotník a krk, ale za chvíli vrčí telefon od mámy, že už jí kvůli tomu volalo několik pohoršených známých. Snažila jsem se to vysvětlit, marně, ale proč to říkám: Dnes je mi konečně jedno, co si kdo myslí, i kdyby mi koukal celej zadek.

 

Vy jste žena několika profesí, a já nevím: Která z nich je pro vás zásadní?

Taky nevím. Dělám toho hodně, ale pořádně nerozumím ničemu. Studovala jsem nejdřív oděvku, jenže v tomhle oboru jsem neviděla hloubku, navíc mi došlo, že nejsem tak zručná, jak jsem si myslela, a potom scénografii na DAMU.

 

Což vás už bavilo?

Jasně. Každé představení je jiné, přenese vás do jiného světa, musíte nastudovat nové téma, to je nádhera. Nebo takhle: miluju proces vymýšlení. Realizace je už otravnější, a nejhorší je nakonec honorář. Vždycky si říkám, že pracuju za míň, než sama platím svým zaměstnancům v kavárně.

 

Čili kdybyste dělala jen scénografii, nevyžijete?

Těžko. A já například vždycky počítala s tím, že se o rodiče budu muset velmi brzy postarat – proto potřebuju stabilní příjem, nebo aspoň nezávislost na tom, jestli mě někdo osloví s nabídkou. Když mi bylo pětadvacet, začali jsme s exmanželem provozovat kavárnu, ke které později přibyly dvě další. Jen tak pro vlastní potěšení bych do toho nešla, ale většina scénografů buď musí mít vedlejšák, nebo dělat naráz čtyři projekty, a já zvládám jeden nebo dva do roka, což je spíš drahý koníček. Ale vzdát se ještě nechci.

 

Nedávno jste dělala kostýmy k ostravské Rusalce, že jo?

Například, ta měla premiéru v říjnu. A donedávna jsem připravovala operu pro Smetanovu Litomyšl, ale festival se odkládá.

 

Pojďme dál: Vaší druhou profesí je tedy provozování kaváren...

... anebo kavárny – uvidíme, jak dopadne dělení firmy.

 

Rozvod byl hodně těžký?

To víte, rozvod. Ale exmanžel je úžasnej člověk, tak to snad zvládneme.

 

Když je úžasnej, proč jste se rozváděli?

Například proto, že jsme spolu nejen podnikali, ale oba se taky věnujeme divadlu, on je světelný designér. Buď jsme se neviděli, nebo řešili kavárny, a to i doma. Společného nepracovního času bylo málo, a vůbec: byznys ve dvojici s partnerem bych nikomu nedoporučovala.

 

Vaší třetí profesí je herectví. Do jaké míry ho berete vážně?

I když jsem se k němu dostala náhodou, časem mě začalo bavit, nicméně ani na herectví se nemůžu úplně spolehnout, jistou zatím mám jen svoji malou roli v Ordinaci. Jiný herec by po sedmi letech uvažoval o změně, aby si ho lidi navždy nezaškatulkovali a aby se posunul dál, ale v tomhle já nemám stejné možnosti. Na spoustu kolegů musím působit jako seriálová rychlokvaška. Sice jsem si zahrála i hlavní roli ve filmu Miss Hanoi, ale to byla výjimka, naprostý úlet...

 

Jak to myslíte, že nemáte stejné možnosti?

Pokud hraje hezká a šikovná Češka princezny, jednou nejspíš bude hrát královny, ale já? Vždyť mě pořád oslovují jenom na základě etnika – a mě by nebavilo hrát pořád dokola večerkářky, připadá mi to trapné a zpátečnické. Když se náhodou točí filmy ze současnosti, tak ano, i mně se někdy ozvou, ale proto, že tam potřebují mít žlutou a šikmookou, což je mi trochu líto. Na druhou stranu si říkám: Kdo by to měl posouvat, když ne já? Minimálně můžu připomínat, že v téhle zemi žije už i spousta vietnamských doktorů nebo právníků, a možná je na čase, aby se to odráželo ve filmech.

 

Ono to přijde.

Věřím. A sobecky doufám, že v té době nebudu vhodná už jen do rolí starých večerkářek.

 

Divadlo hrát nechcete?

Nedávno jsem dostala nabídku z Činoherního klubu od Ondřeje Sokola, a to si samozřejmě ráda zkusím. Dlouho jsem tvrdila, že divadelní herectví nikdy, ale v posledním roce jsem si ho přece jen oťukala – ve Studiu Paměť jsme třeba připravili takzvané Večery vězněných básníků, na kterých jsme inscenovali básně protirežimních vietnamských nebo čínských autorů, a to mě naplňovalo hodně.

 

Nebojíte se, že kvůli tomu můžete mít v rodné zemi potíže?

Není úplně vyloučeno, že moji činnost nějací vietnamští vládní agenti sledují, takže až tam příště poletím, může se stát, že mě nevpustí do země; ale zároveň si uvědomuju, že jsem od pěti let mohla vyrůstat ve svobodném Česku, aniž bych se o to sama nějak zasloužila, a proto je podle mě fér postavit se přinejmenším za svobodu projevu. A hlavně: vždyť to je krásná poezie!

 

Dá-li Nejvyšší Bůh...

Nakolik se vás dotkla pandemie koronaviru?

Výrazně. Divadla nehrají, natáčení Ordinace se pozastavilo, provoz kaváren taky. Je jasné, že i když se teď zase rozjíždějí, tržby budou nižší, takže jsem musela propouštět, což není nic příjemného. Krach hrozí. Samozřejmě se bojím, ale nezblázním se z toho.

 

Co byste bez kavárny dělala?

Věřím, že bych se víc věnovala herectví a scénografii. Ale taky mám věk na děti. Nejen věk – já bych si to i přála.

 

Teď jste mi připomněla, že se mám zeptat na lásku a na Afriku.

A já celou dobu doufám, že jste zapomněl, ale ono by to stejně jednou prasklo: Ano, koncem roku jsem byla tři týdny v Kongu Brazzaville a týden ve Středoafrické republice.

 

Co jste tam dělala?

Oficiálně, podle papírů, veterinářku.

 

Co doopravdy?

Přijela jsem za Arthurem Sniegonem.

 

Toho znám: léta bojuje pod značkou Save-Elephants proti pytlákům.

Ano, a Arthur mi udělal papír se třiceti bramborovými razítky, jako že jsem paní veterinářka – když jsem pak absolvovala spoustu kontrol, vždycky to stačilo.

 

Jak dlouho se vy dva znáte?

Před šesti lety potřeboval natočit osvětové video na ochranu slonů s nějakou Asiatkou, protože černý trh se slonovinou je dnes problém hlavně v Číně a okolních státech. Pak žil Arthur dál v Africe a jednou za rok, když přijel, jsme se potkali na kafi, které on vlastně nepil. Měla jsem ho v kolonce dobrodruh lomeno magor lomeno dobrý člověk, a nenapadlo by mě, co mezi námi jednou vznikne. Podle tradičního vietnamského výběru partnera to rozhodně správný adept není.

 

Ten by byl jaký?

Správný partner vlastní tři mercedesy a je úspěšným podnikatelem, právníkem, případně doktorem... Arthur je biolog, ochranář, a jak říkám: blázen, který po Africe najezdil tisíce kilometrů na kole a na kajaku. Nicméně stalo se. Dokonce byl ochoten vrátit se postupně domů.

 

Kvůli vám?

Ano. Do Afriky bude jezdit pořád, ale žil tam už dlouhé roky a po nějaké dílčí změně toužil, protože chránit přírodu v naprosto zkorumpovaných zemích bývá těžké. Vy sice můžete chytit pytláka, ale to ještě neznamená, že ho i zavřou... Já přijela za Arthurem na těch posledních pár týdnů jeho pobytu na rovníku – a chtěla jsem, aby mě svým druhým domovem provedl i v nepracovním duchu, například po několika národních parcích.

 

V Kongu Brazzaville jsem byl, to je drsná, chudá země.

Jak se to vezme. Má přístup k oceánu, ropu, dřevo, nerosty, ale drtivou většinu zisku z toho bohatství běžní lidé nikdy neuvidí. Zisk má buď vláda, anebo velké korporace, obvykle z Číny. Tím pádem černoši nemají Číňany rádi, ale ke mně byli překvapivě vstřícní, většinou se usmívali. Čehož taky Arthur rychle využil – před pytláky a překupníky jsme zahráli etudu, že mám zájem o luskouní šupiny, abychom mohli všechno zdokumentovat.

 

Není to nebezpečné?

Ne tolik, jak by se mohlo zdát. Konžané jsou vesměs naivní a důvěřiví – když potřebujete najít dejme tomu obchodníka se slonovinou, zeptáte se dvou lidí v krčmě a už tušíte, kam jít, takže s Arthurovými zkušenostmi jsem si připadala bezpečně... V Africe se mi definitivně potvrdila jedna věc: totiž jak mě ten kluk inspiruje a drží při zemi. Spousta lidí má pocit, že jejich práce je veledůležitá, ale ve skutečnosti jsme skoro všichni nahraditelní, spíš se jen tak zabavujeme – Arthurova práce smysl má.

 

Říkáte, že vás inspiruje: k čemu?

Například i já teď chystám takový ekologický, trošku ochranářský projekt – natočím sérii videí určených hlavně pro tu první generaci Vietnamců v Česku, kteří často nedovedou česky a spousta zpráv jim uniká.

 

O co vám půjde konkrétně?

Třeba o udržitelnost. Moje matka netřídí, a když se zeptám, jak je to možné, odpoví, že má jenom jednu popelnici – nezaregistrovala, že vedle stojí kontejnery na tříděný odpad. Vietnamci ve svých večerkách a restauracích produkují spoustu odpadu, a tak chci natočit video, které by naznačilo, že to není nutné. A v dalším chci třeba vysvětlit, proč není dobré kupovat různé exotické zvířecí produkty – říct jim, že proti rakovině nepomůže medvědí žluč, tygří zuby ani roh nosorožce.

 

Co my víme?

Jasně, jako placebo to pomáhat může. Ale mně jde hlavně o to, aby se kvůli tomu nezabíjela zvířata, která jsou na pokraji vyhubení; a třeba mě někdo pochopí.

 

Chápe Arthur, že byste se nebránila rodině?

Chápe.

 

A souhlasí?

Náš vztah vznikal v tak nelehké si-tuaci, že jsme se museli opřít o brutální upřímnost – ujasnit si, kdo co chce, čeho se nehodlá vzdát, a jestli to má smysl. Souhlasí. Sní podobně jako já. A dá-li Nejvyšší Bůh... Uvidíme. •

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama