Nedostudovaná gymnazistka a její čest

Vzepřít se režimním pořádkům bylo během nejtužší normalizace neobvyklé. A ještě vzácnější to bylo v regionech vzdálenějších od hlavního města.

Kateřina se narodila v prosinci 1956 a vyrůstala v Napajedlích kousek od Zlína (tehdy Gottwaldova). Začala chodit do skautského oddílu, ale když jí bylo dvanáct, přišel zlom: pamatuje si, jak ulicí, kde bydlela, projížděly sovětské tanky. Nedlouho poté byl skauting opět zakázán – stejně jako za války během nacistické okupace.

V roce 1971 začala studovat gymnázium. A nic nenasvědčovalo tomu, co přišlo na konci čtvrtého ročníku: po svatém týdnu (volno k přípravám na maturitu) už do školy nepřišla. Vyhledala třídního učitele a vysvětlila mu, že v dokončení studia nevidí smysl. „Dokonce jsem mu řekla, že nebudu mít ani děti, protože nechci, aby žily v tak hnusných podmínkách.“

Nejlíp jí bylo s „partou“. „Četli jsme beatniky, diskutovali u piva, objížděli zábavy. Líbil se nám únik ze společnosti, kde pořád někdo nařizoval, jak se máme chovat. Probírali jsme věci, které jsme považovali za důležité, a mně docházely souvislosti. Vážila jsem si rodičů, ale viděla jsem, jak musejí uhýbat. Furt se něco nesmělo, všechno mi přišlo stísněné a nelogické,“ zavzpomínala Kateřina pro studenty pražského gymnázia.

V té době se seznámila s budoucím mužem Jaroslavem. O rok starší vlasáč z Kyjova se už tou dobou snažil dýchat plnými doušky osobní svobodu, kterou si vyvzdoroval. V roce 1974 zanechal studia na břeclavském gymnáziu, cestoval po republice stopem, přespával u známých nebo v parcích a na nádražích.

To už měl za sebou fingovaný pokus o sebevraždu, aby se vyhnul nástupu na vojnu, a následný dvouměsíční pobyt v psychiatrické léčebně.

Facky od režimu

V lednu 1976 se Jaroslav Spurný dostal do prvního vážnějšího konfliktu se Státní bezpečností. V bytě, který si s kamarády pronajali, někdo na zeď napsal: „Přežili jsme Hitlera, přežijeme i Brežněva.“ Další den přišli estébáci. „Nevím, co je k nám přivedlo. Samozřejmě si nápisu všimli a odvezli nás na služebnu. Tam jsem spustil něco o lidských právech a hned dostal dvě facky,“ vzpomíná. Byl obviněn z příživnictví a v únoru 1976 odsouzen na půl roku vězení s dvouletou podmínkou.

Aby se ztratil policii z dohledu, odjel na východní Slovensko, i tady jej ale dvakrát zadrželi. Vrátil se do Kyjova a nastoupil do skláren. Těsně před vypršením zkušební lhůty dal výpověď a v červenci 1976 byl obviněn z držení drog – policie u něj našla lék s psychotropními účinky. Ve vazbě strávil jedenadvacetiletý mladík pět a půl měsíce. „Chodili jsme křičet pod okna, brali jsme to jako dobrodružství,“ vzpomíná Kateřina a dodává: „Říkali jsme si, že koho zavřou, je dobrý člověk s dobrými názory.“

Disidenti z paneláku

Zkušenost s komunistickou justicí posílila touhu mladé dvojice zapojit se ještě víc do otevřeného odporu proti režimu. Tehdy k tomu neodmyslitelně patřila i hudba. Kateřina a Jaroslav proto dál s přáteli jezdili po koncertech undergroundových kapel, občas proběhl pokus natočit vlastní skladbu: „Myslím, že to bylo u Miloše Kölbela v Kyjově. Já jsem bouchala na hrnce, Jarda zpíval vlastní text, bylo to zábavné,“ vybavuje si Kateřina krátké působení kapely Smetol.

V roce 1978 se vzali a narodila se jim dcera. Do soukromí se však nestáhli, naopak: po seznámení s disidentem Stanislavem Devátým a s bratry Lamperovými začali přepisovat na stroji zakázanou literaturu a šířit informace pomocí cyklostylových vydání takzvaného Infochu a zpráv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Jaroslav se živil například jako hlídač parkoviště. Přestal pít alkohol, jíst maso a kouřit, psal poezii, obrátil se ke katolické víře.

Když se manželé Spurní přestěhovali v roce 1984 do Prahy, měli už dvě dcery. V paneláku na Střížkově tiskli dál Infoch, později i ilegální Lidové noviny či Revolver Revue. Kateřina pokračovala v přepisování knih, jejichž šíření režim potíral. „Průklepák, šest kopií na sebe a už to jelo. Uměla jsem psát všemi deseti a bavilo mě to,“ zavzpomínala pro Paměť národa. Zároveň se starala jako domovnice o pořádek v sídlištním bloku. Jaroslav podepsal Chartu a živil se broušením parket a mytím oken v podniku Úklid.

„Věděli jsme, že když si odpracujeme svoje, nebude nás nikdo buzerovat. A že kdybychom se pokoušeli o jinou práci, byli bychom pod větším drobnohledem,“ shrnuje to Kateřina a dodává: „Možná to trochu odnesly naše holky. Když jsem se jich jednou ptala, ta starší mi řekla, že jí bylo líto, že neměla žádné hezké věci. Je fakt, že jsme vydělávali málo peněz a všude se válely papíry a knížky.“ Na konci osmdesátých let se rodina Spurných zúčastnila téměř všech nedovolených demonstrací.

Čestná a pozitivní

V listopadu 1989 začal vycházet Informační servis, na jaře 1990 přejmenovaný na Respekt. A manželé Spurní se stali jeho nedílnou součástí. Jaroslav se vypracoval na elitního novináře, který už třiatřicet let mapuje činnost tajných služeb, odhaluje nejrůznější mafie, bankovní tunely, korupci a defraudace veřejného majetku. Kateřina byla čtyřiadvacet let dobrou duší redakce, bez které by její provoz upadl do těžko zvládnutelného chaosu, dnes se věnuje hlavně svým třem vnoučatům. „Paní Spurná je neuvěřitelně milá a hlavně čestná žena, která i v těžkých životních situacích zůstala optimistická a pozitivní,“ zní závěr studentské práce v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Jako bývalý Katčin kolega mohu tato slova stoprocentně potvrdit.

Příběh Kateřiny Spurné zpracovaly Zuzana Bednářová, Veronika Jeníková, Michaela Pohanková, Nicole Nouman a Anna Soukalová z Gymnázia Špitálská v pražských Vysočanech pod vedením Marie Musálkové.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.