Modrooké tornádo

Do berlínského hotelu Kaiserhof přichází Adolf Hitler o hodinu později, než bylo domluveno. Ještě není vládcem Německa, píše se rok 1931, zatím vede jen nacistickou stranu – přesto nechává známou americkou novinářku Dorothy Thompsonovou čekat ještě déle, ačkoli už je v hotelu.

„Když jsem konečně vstoupila do salonku AH, byla jsem přesvědčená, že mě čeká setkání s budoucím německým diktátorem,“ napíše Thompsonová v časopiseckém rozhovoru, jenž vyjde později i jako útlá knížka s názvem I Saw Hitler! (Viděla jsem Hitlera!).

„Ovšem během zhruba padesáti vteřin jsem z této utkvělé myšlenky vystřízlivěla,“ pokračuje, „jen tak dlouho trvalo, než jsem odhadla naprostou bezvýznamnost tohoto člověka, z kterého byl paf celý svět. Je beztvarý, téměř bez výrazu, jeho vzezření je zároveň karikaturou, postavou připomíná tvora bez kostí, tvora chrupavčitého. Je nelogický a užvaněný, nevyrovnaný a nejistý. Je to pravý prototyp malého muže.“

Thompsonovou ovšem zaujal Hitlerův pohled. „Za zmínku stojí jeho oči, protože měly ten zvláštní lesk, který bývá známkou géniů, alkoholiků a hysteriků. Tvář herce, schopnou vmžiku měnit výraz.“

Ačkoli Thompsonová v knize rozkrývá nebezpečí nacistické ideologie a pronásledování Židů, později se bude říkat, že Hitlera podcenila. Přesto se rozhovorem zapsala do historie, o pár let později, v roce 1934, ji ostatně německé úřady, tehdy již pod pevnou kontrolou nacistů, vyhostí. Kniha je označena za urážku národní cti.

 

Do Evropy. Dorothy Thompsonová se narodila v létě 1893 v městečku Lancaster ve státě New York jako dcera metodistického kazatele. V dětství přišla tragicky o matku. Studovala na univerzitě. Podstatná se pro ni stala plavba do Evropy v roce 1920. Na prahu třicítky začala jezdit tam, kde se něco šustlo, ať už šlo o malá povstání, či počínající revoluce, a své články nabízela americkým novinám. Měla reportérské štěstí i drzost. V Irsku uskutečnila interview s Terencem MacSwineym, vůdcem republikánské Sinn Féin, který brzy po setkání zemřel ve vězení při hladovce. Následně exkluzivně pořídila rozhovor s posledním rakouským císařem Karlem I., když se do jeho sídla dostala v převlečení za ošetřovatelku Červeného kříže.

 

Hlas jemný, rozhodný. Její hlas je zachován v archivech amerických rá­diových stanic NBC, zní jako velice jemný, účastný a přece rozhodný a přímočarý. Dorothy v sobě měla jisté charisma, včetně ženských půvabů a usměvavé tváře s výraznýma modrýma očima, které jí pomáhalo získávat důvěru a otevíralo mnohé zavřené dveře. Ne nadarmo jí kolegové začali přezdívat „modrooké tornádo“.

 

Kavárna–klub, kavárna–kancelář, kavárna–kouř. Brzy se začala soustřeďovat na geopolitické problémy střední Evropy, výborně si osvojila německý jazyk a postupně se stala vídeňskou korespondentkou filadelfského Public Ledger a New York Post. Vhled do středoevropské mentality jí v roce 1921 poskytl i sňatek s maďarským spisovatelem Josefem Bardem. Za svého pobytu ve Vídni a Berlíně se spřátelila se spisovatelem Stefanem Zweigem. A hlavně pokračovala v sérii rozhovorů. Namátkou jmenujme zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, skladatele Richarda Strausse, poslední rakousko-uherskou císařovnu Zitu nebo dramatika Bertolta Brechta.

V té době také jezdila reportovat do Prahy, seznámila se s Janem Masarykem a měla možnost hovořit i s jeho otcem, prezidentem T. G. Masarykem. Později o něm napsala: „Měl mysl učence, postavu sportovce, chování aristokrata, postavení krále. Ale měl srdce demokrata.“ Několikrát také navštívila Karla Čapka.

 

Zuřivá reportérka. „Dějiny se odehrávají příliš rychle, než aby se o jednotlivých událostech daly psát sáhodlouhé knihy. Tato doba patří novinářům,“ napsala Dorothy Thompsonová ve dvacátých letech. Když v roce 1927 Dorothy odjela referovat do Ruska o desátém výročí bolševické revoluce, měla za sebou rozvod. Z ruské cesty se jí podařilo vytěžit knihu Nové Rusko a další řadu interview. Při návštěvě Moskvy se setkala s Lvem Trockým, bolševickým předákem, kterého ještě tehdy Stalin nevyhnal ze země. Thompsonová ovšem také otevřeně popisovala bolševickou decimaci náboženství a řádění všemocné tajné policie NKVD. Později bude velice kriticky referovat o Stalinově diktátorském režimu, paktu Molotov–Ribbentrop a katyňském masakru.

Thompsonová se stala jednou z prvních žen mezi dopisovateli, které získaly status opravdové celebrity. V Berlíně se seznámila s americkým spisovatelem Sinclairem Lewisem, který hledal námět na novou knihu. Vzali se v květnu 1928 v Londýně, v maringotce podnikli svatební cestu po Anglii a vrátili se za oceán. Z evropské zkušenosti Lewis o pár let později vytěžil skvělý utopický román U nás se to stát nemůže, popisující, jak by vypadala nacistická diktatura ve Spojených státech, maskovaná falešnými demokratickými hesly.

 

Tři otázky Hitlerovi. Když se manželům narodil v roce 1930 syn Michael, Dorothy se začala plně věnovat roli matky, ale napětí v německé společnosti k ní doléhalo neobyčejně naléhavě a ona se záhy vrátila do Německa, aby zachytila rozpadající se Výmarskou republiku. Hitlerův vzestup k moci sledovala přinejmenším od roku 1923, už tehdy se neúspěšně pokusila vyzpovídat budoucího diktátora po pivním puči. Druhý pokus setkat se s Hitlerem již – jak už bylo řečeno – vyšel, svoji žádost protlačila v roce 1931 přes Hitlerova důvěrníka, svého známého Ernsta Hanfstaengla, přezdívaného „Putzi“, německo-amerického podnikatele a obratného manipulátora. Hitlerovi mohla položit pouze tři otázky, které musela poslat den předem.

 

Save Czechoslovakia. V letech těsně před válkou a v době válečné se stala opět korespondentkou. Táhlo jí na padesát, ale ona jako by o dvacet let omládla. Cestovala do Velké Británie a řada britských politiků, včetně Winstona Churchilla, vyhledávala její konzultace a zkušenosti. Známá je také její podpora české věci. Ještě před válkou, když prezident Edvard Beneš navštívil Spojené státy, se účastnila řady oficiálních akcí. Společně s Thomasem Mannem vystoupila na důležitém setkání 25. září 1938 s americkými politiky nazvaném Save Czechoslovakia, Zachraňte Československo.

V roce 1941 navštívila za doprovodu svého přítele, ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka, jednu ze základen československé vojenské jednotky ve Velké Británii. Filmové záběry zachytily Dorothy Thompsonovou v tmavém lesklém plášti, s vlasy svázanými dozadu a s vehementními a energickými gesty a chůzí. Mezi vojáky působila přirozeně a šaramantně, Masaryk v letním světlém saku na záběrech nepřipomínal politika ohroženého válkou, ale spíš nonšalantního lorda na výletě. Thompsonové vzdala čestná jednotka hold, ona se pozdravila s vojáky a prohlédla si jejich ubikace.

 

Domov s Maxem. Manželství se Sinclairem Lewisem se zhroutilo a rozvod je v roce 1942 osvobodil. Dorothy Thompsonovou, navzdory jejímu všudypřítomnému zaujetí veřejnými záležitostmi a uznání, kterého se jí dostalo, neúspěch druhého manželství hluboce zasáhl. V roce 1943, když byla Dorothy zaneprázdněna pomocí uprchlíkům, kteří hledali cestu přes Atlantik, se seznámila s pražským malířem Maximem Kopfem (1892–1958), umělcem převážně rakousko-německého původu, jehož babička z otcovy strany ovšem byla Češka. Zkrátka klasická středoevropská situace.

Když se potkali v New Yorku, oběma bylo kolem padesáti let, oba za sebou měli dobrodružná i bouřlivá léta a oba dva toužili trochu povystoupit z mumraje světa do pevného domova. Jejich láska jim vydržela až do posledních dní, vlastně až za ně. Pobývali v New Yorku, ale hlavně na Dorothyině farmě v lesnatém Vermontu na severovýchodě Spojených států. Usedlost několika stavení, rozložených na mírné stráni se skalkou a stromy, z velkých oken byl výhled na blízký rybník, dohlédnout se dalo na vzdálené Stříbrné jezero a hlavně na zalesněné kopce Green Mountains. Do městečka na nákup jen pár kilometrů, jinak blahodárný klid. Prostorná farma s bohatou knihovnou, krbem, moderně zařízenou kuchyní, terasou i ateliérem se stala domovem Maximu Kopfovi. Ramenatou postavou spíš připomínal boxera, duši měl vehementní, jadrnou a vitální, a navíc se narodil do pohnuté doby. Přátelé mu říkali „nezničitelný Max“.

 

Praha. V létě 1947 se Dorothy rozhodla odjet na studijní cestu do Československa, neboť psala doktorandskou práci na téma „Československo ve vztazích s Francií během období 1867–1885“. Do Prahy napsala v dopise: „Kvůli válečným událostem jsem nemohla obdržet řadu dokumentů, které byly pro mou práci potřeba. A především jsem nemohla studovat český jazyk, který práce vyžadovala. Je mým záměrem toto léto strávit tři měsíce v Praze a studovat co nejintenzivněji a publikovat v budoucnu monografii na téma Československo-francouzské vztahy před rokem 1918.“ Thompsonová skutečně do Prahy přiletěla, ale po několika týdnech, aniž by se stačila rozkoukat, se musela vrátit. Důvodem byl zdravotní stav jejího otce. Zemřel dva měsíce po jejím návratu do USA.

 

Válka nebo konec svobody. S Dorothy Thompsonovou se Jan Masaryk naposledy setkal při své poslední zahraniční cestě do USA v listopadu 1947.

Dorothy setkání popsala následovně: „Před třemi měsíci jsem ho potkala na večírku, šla jsem za ním a sedla si vedle něj a upřímně jsem mu řekla: ,Jsem tak ráda, že jsi tu, všem se nám po tobě stýskalo. Několikrát jsem ti telefonovala a nechala zprávy, a ty nic – myslela jsem, že jsi na mě naštvaný.‘ Všechno to s veškerou vřelostí popřel a po chvíli jsme se začali bavit o pozici malých zemí – o způsobu, jakým zemřela idea o svobodných Spojených státech evropských a jak byla Evropa jednoduše rozdělena mezi velké mocnosti. Kolega novinář Walter Duranty se zeptal: ,Proč nezajdeš do Spojených národů, kde jsi velmi oblíbený a respektovaný, a neřekneš jim svůj názor?‘ Jan zakýval hlavou: ,Ano, někdo by měl.‘ Druhý den ráno jsem impulzivně napsala Janovi dopis. Napsala jsem, že mi připomíná Hamleta, který všechno vidí jasně a zřetelně, ale který nemůže učinit rozhodnutí, neboť každé rozhodnutí s sebou nese vždy nějaké hrozné zlo. Jednou volbou může být vyvolána válka s příšernými následky, jiné rozhodnutí může znamenat konec svobody československých občanů. Napsala jsem, že takové je vždy dilema lidí s dobrou vůlí, ale dopis byl především vyjádření nezlomného přátelství, sympatie a náklonnosti. Vzápětí jsem obdržela odpověď.“

 

Pánové, máte otevřený poklopec. Jan Masaryk Dorothy Thompsonové napsal: „Dorothy, drahoušku, /.../ Tvůj dopis je pro mě velice důležitý, víc, než si dokážeš vůbec představit. Mohu pouze citovat českou válečnou báseň z první světové války: ,Políbila jsi jeho zlomené srdce.‘ Zlomené je přehnané – ne zlomené, ale spíše zmrzačené. /.../ Víš, Dorothy, můj osobní kontakt s Tebou a můj způsob, jak tě oslovovat, se nikdy nezměnil. /.../ Je pravda, že stojím (ještě nejsem v podřepu) mezi dvěma ne příliš stabilními židlemi. A bojím se, že mám mnoho takových podobných kolegů, roztroušených po celé planetě. /.../ Jsem si jistý, že mě nestáhnou do stoky bez toho, abych vydal velký skřípot. Zatím jsem persona grata pro své lidi doma. Je to velice dojemné, jak se mě drží, jako by od mě stále něco očekávali. Jak je co nejméně zklamat? To je otázka. Protože rebus sic stantibus (Za předpokladu, že věci zůstanou tak, jak jsou – pozn. aut.), nemůžu jim dát to, co si tolik zaslouží. Promyslím si to a udělám pro ně vše, co zmůžu. /.../ Musím se co nejdříve vrátit domů a při nejbližší příležitosti dát najevo plnou podporu těm, kteří se snaží uskutečňovat báječnou českou tradici proti cynickým a dobře organizovaným dialektickým materialistům. Zatím se držím. Jak dlouho, to nevím. Někde, někdy, nějak se postavím na zadní nohy a zařvu na velké mocnosti: ,Pánové, máte otevřený poklopec!‘ Ale načasování – to je ten problém.“

 

Všechno odposlouchávají. Když se Dorothy dozvěděla o tragické smrti dávného přítele Jana Masaryka 10. března 1948 – která přišla po komunistickém puči –, napsala do časopisu Live vzpomínkový článek „Jan Masaryk našel jednu odpověď“ s podtitulkem: „V pasti a hořké deziluzi obžaloval komunisty jedinou zbraní, která mu zbývala – svým vlastním životem.“ V osobně laděném textu popsala, jak se o „Johnnyho“ smrti dozvěděla, a následně v řadě drobných epizod přiblížila jeho lidský i politický profil.

Začala setkáním těsně před koncem války v Londýně na československém velvyslanectví: „Když jsem jej navštívila, okázale se zvedl a zavřel dveře se slovy: ,Všechno odposlouchávají.‘ ,Oni.‘ Vysvětlil mi, že komunisté jsou součástí jeho úřadu. ,I když, co o mně můžou sakra zjistit, když už dávno všechno vědí, to opravdu nevím. Své názory nijak neskrývám – ale víte, oni věří ve spiknutí.‘ Během našeho rozhovoru dal najevo přesvědčení, že se Sověty musíme vycházet, především proto, že jsme byli přiřazeni do jejich sféry vlivu. Každopádně moje Československo je jako malá drogerie ve sféře, řekněme, britských imperiálních chemikálií. A Západ se úplně nepředvedl v naší ochraně, že? Na druhou stranu, jsme zemí západní. Takže Československo musí vypracovat syntézu mezi ruským socialismem a západní svobodou. S Ruskem půjdu za každou cenu – tedy s jednou podmínkou. Socialistická ekonomika – dobře. Ale jestli se někdo pokusí vzít nám naši svobodu – svobodu myslet a otevřeně říkat, v co věříš, právo na vlastní myšlenky, vlastní duši –, pak tedy Tatínek a Maminka přijdou a řeknou mi ,Johnny, to se nesmí‘.“

Thompsonová na závěr celého článku dodala: „Hamletův problém. Mohl by odporovat? Kdo může odporovat v totalitním režimu? /.../ Jediné ,poslední slovo‘ světu byl skok na kamenné nádvoří. Ale přinuťme svět porozumět tomu skoku. Řekl: Ten, kdo spolupracuje s komunisty, volí otroctví, zradu, zostuzení – nebo sebevraždu.“

 

Portrét. Dorothy v padesátých letech psala pro měsíčník Ladies’ Home Journal. Ve sloupcích se zabývala zahradničením, moudrostí pohádek, výchovou dětí, důležitostí lásky ke zvířatům, nutností chodit k volbám nebo uměním Artura Toscaniniho.

Její Max jí namaloval portrét. Sedí na něm státnicky vzpřímeně. Středem obrazu je prosvětlená jemná barva pleti v obličeji. Sebevědomý, rozhodný výraz a nastavení urostlejšího těla kontrastuje s jemným šátkem, uvázaným pod krkem, a odevzdaným spočinutím rukou. Jednoduchý střih kostýmu, nepovislá ramena, masivnější tvář s vysokým čelem, silnými rty a výrazným obočím ji modelují jako přísnou „vládkyni“ panství. A také jako respektovanou autoritu a neohroženou reportérku.

Když obraz vznikal, slavila jednapadesáté narozeniny. Na reprodukci portrétního obrazu je vlevo nahoře černým fixem připsáno: „Dorothy Thompson, autor Maxim Kopf 1944.“

 

Zlomené srdce. Manžel Max zemřel v roce 1958, jeho smrt jí doslova vyrazila pero z ruky. V kruhu přátel byl pohřben na pozemku farmy, prý se tam později zjevoval jeho duch. V prosinci 1960 letěla Dorothy do Portugalska, aby mohla strávit vánoční svátky se svými vnoučaty a snachou. V Lisabonu ji několikrát postihl srdeční záchvat a byla hospitalizovaná v místní nemocnici. Zemřela na srdeční infarkt, několik dní po propuštění ze špitálu, 30. ledna 1961. Její syn Michael Lewis zemřel v roce 1975 ve svých čtyřiačtyřicet letech. Celé stavení Twin Farms vyhořelo na konci osmdesátých let.

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli. Stálý spolupracovník Reportéra.