Prokletá expedice

Report

Ponořit se do dění kolem velké expedice Tatra kolem světa 2, která odstartovala přesně před rokem, představuje poněkud toxický zážitek. Od startu ji provázely spory, původní tým se postupně rozpadal, plány zkřížil covid. Přesto se nyní Tatra chystá na druhou etapu do Afriky a těsně před odjezdem vydává prohlášení s podivuhodným titulkem „Tatra kolem světa 2 inspiruje, a to jak v cestování, tak i v mezilidských vztazích“. Nic bohužel nemůže být vzdálenější pravdě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Měla to být největší česká cestovatelská expedice v porevoluční historii, ale zatím je spíš nejkontroverznější; naprosto nevypočitatelná a divoká.

Organizátoři slibovali velký příběh, v čemž nelhali – jen si sami nedovedli představit, nakolik se jim ten příběh vymkne z rukou.

Pro představu: Tatra měla loni v říjnu dojet do východoruského Vladivostoku a letos už putovat Jižní Amerikou.

Namísto toho skončila v Íránu, odkud ji členové expedice poslali do přístavu v Astrachani, po třech měsících bleskurychle převezli do Petrohradu, a odtamtud – zní to šíleně, ale je to tak – nechali po moři převézt do Džibutska. Nyní se tedy chystají pokračovat na jih Afriky, ale ve vzduchu visí zásadní otázka: dá se během pandemie cokoli plánovat?

Buďme spravedliví – s covidem měla dlouho chystaná expedice smůlu.

Šéf ale rozhodl, že se žádným virem zastavit nenechá, a od té doby potíže jen narůstaly.

Teď je jistá šance, že v Africe výprava začne od nuly, bude mít štěstí a na první nepovedený rok se zapomene: přáli by jí to i lidé, kteří mají k dosavadnímu průběhu zásadní výhrady.

Pravděpodobnější je ale možnost, že před sebou Tatra problémy pohrne dál, což by ještě nebylo nejhorší – jde spíš o to, aby ji nezavalily.

 

Kdysi byli kamarádi

Nejdůležitějšími postavami podivné akce jsou dva původní vedoucí s podobným příjmením, čtyřicátníci Marek Havlíček a Petr Holeček. Skutečným duchovním otcem expedice je Marek, podnikatel a cestovatel, který se nikdy nebál dobrodružství, a tak například ve válečném roce 2014 vyrazil na motorce do Donbasu.

Vůbec nic proti dobrodruhům!

Navíc je Markovi H. třeba přičíst k dobru, že dostal vynikající nápad navázat na třicet let starou Tatru kolem světa moderním a zajímavým stylem – totiž nabídnout zájemcům, aby si vybrali a zaplatili etapu, jíž se pak zúčastní.

Velmi hovorný, přesvědčivý, sebevědomý až sebestředný Marek H. k sobě nutně potřeboval nějakého rozvážnějšího, manuálně zručného a pracovitého partnera, který se skvěle vyzná v tatrovkách. A při výběru měl – jak se poté dlouho zdálo – šťastnou ruku. Už při své cestě Afrikou roku 2009 narazil v Angole na Petra H., který tam dlouhodobě žil, provozoval autodopravu a náročnými terény jezdil právě v Tatrách, které fanaticky miloval.

Marek s Petrem se docela skamarádili a Markův nápad na expedici Petra později zcela nadchl: měl dokonce pocit, že je kousek před ním splnění životního snu.

Každý z nich má jiné rodinné poměry. Marek je bezdětný, Petr vychovává děti dvě, a tak si rozdělili budoucí role: Petr bude tím hlavním při přípravě vozu a nejméně dva měsíce z každého roku (reálně devíti měsíců) expedice usedne za volant. Jinak bude doma s rodinou a v práci, zatímco Marek pojede po celou dobu.

Marek se tím pádem docela oprávněně vžil do role náčelníka, jak si taky nechal říkat.

Skutečně to byla silná dvojice, která strhla tisíce milovníků značky Tatra, z nichž mnozí si koupili svůj zájezd: toto nadšení pomohlo expedici k částce zhruba pěti milionů korun.

Další desítky dobrovolníků pomáhaly stavět speciální Tatru, do níž se vejde lidí skoro jako do autobusu a která je schopna projet i případným středně těžkým terénem.

Byl rok 2019, doba vzrušeného očekávání.

 

Jak se blížil termín odjezdu, začaly první potíže spíše technického rázu: Náčelník Marek nerozumí tatrovkám tak jako Petr a mnoho dalších mechaniků, kteří se na stavbě podíleli, ale měl tendenci šéfovat, což nedělalo dobrotu.

Znalci věděli a opakovali, že auto ještě není na cestu připraveno, postavili ho například příliš těžké. Jenže Marek je podle všeho typ, který věřil, že „to nějak dopadne“, a podle všeho „nějak dobře“, jako zatím všechna jeho dobrodružství, takže trval na odjezdu 22. února 2020, což byl den jeho pětačtyřicátých narozenin (součástí startu bylo předání narozeninového dortu před jeho neratovickou pizzerií).

Ale pořád by to ještě šlo.

Tatra kličkovala na jihovýchod, Petr H. s dalšími mechaniky a řidiči se ji stále snažil ladit, aby se například přestaly přehřívat pneumatiky, Marek H. jel většinou o něco napřed v doprovodném obytném voze zvaném Bludička a snažil se cestu organizovat.

Bylo znát, že někdejší kamarádství vyprchává a z těch dvou jsou spíše kolegové. Mírně napjatou situaci vyřešil fakt, že Petr se od bulharsko-tureckých hranic vracel plánovaně domů s tím, že řídit Tatru (s přezdívkou Trajda) bude přes léto v horách Tádžikistánu a Kyrgyzstánu.

Pořád to tedy bylo dobré a v Turecku se přidali první dočasní pasažéři, jenomže do naprosto zásadního momentu zvratu chybělo pár dnů.

V polovině března se covid rozšířil po celém světě a Petr H., který už sledoval situaci z Prahy, měl lepší intuici než jeho kolega.

Napsal Markovi do Turecka e-mail, že by bylo lepší expedici zmrazit a o rok posunout: „Argumentoval jsem tím, že se přesouvají i mnohem větší podniky, a hlavně – lidi, kteří si zaplatili cestu, nemůžou za expedicí odcestovat,“ vyprávěl později.

Marek zásadně nesouhlasil, takže poslední zbytky přátelství vyprchaly.

Ačkoli čas dal za pravdu Petrovi, Marek dodnes trvá na tom, že rozhodl správně: „Kdybychom zastavili, přestaneme plnit smlouvy vůči partnerům, nenatočíme seriál, nebudeme mít z čeho platit PR… Pro expedici by to znamenalo smrt.“

Turecko uzavřelo hranice a Tatra po něm začala kličkovat. „Kontaktovali jsme ambasády v regionu a čekali, až se někde otevřou hranice. Vždyť kdybyste jel přes Kongo a propadl se most, tak přece taky nepojedete domů; nebudete dokonce ani čekat, než postaví nový. Začnete hledat alternativy, což je podle mě základem cestování,“ vysvětluje Marek H. svou filozofii: „Nevzdat se a hledat alternativy.“

Alternativou bylo čtvrt roku v uzavřeném Turecku bez možnosti nabrat pasažéry, což ovšem Marek za ztrátu času, peněz nebo energie nepovažuje: „Mohli jsme vidět a natáčet Kappadokii bez lidí,“ nabízí svůj pohled, „zastavili se s pasáčkem a poslouchali jeho příběhy. Podle mě jsme vlastně dobře plnili plán…“

V tu chvíli se to už ale mnoha původním příznivcům v Česku nezdálo, navíc Marek H. ztratil respekt těch techničtějších z nich kvůli své tvrdohlavosti. Dlouhodobě mu psali, že Tatra má nějaký problém, motor divně zní, ať to nepodceňuje, ale Marek jel sebevědomě dál – dokud motor skutečně nezkolaboval: „Pomoc, prasklé ventily!“

Například tahle situace byla důležitá pro jednoho z účastníků výpravy, dokumentaristu Michala Prskavce: „Tehdy jsem ještě očekával,“ vzpomíná, „že se omluví a řekne, kluci, byl jsem hloupej. Ale to se nestalo. Díky podobným zážitkům jsem si nakonec uvědomil, že tohle Marek ani neumí, protože je přesvědčen o své pravdě a mistrovsky o ní umí přesvědčovat taky ostatní.“

Michal Prskavec popisuje i scénu, kdy se náčelníka přišel s kamerou zeptat, jestli opravdu expedici nepřerušit a nepočkat na dobu, kdy se svět otevře. „Vystartoval na mě s tím, že jestli se mi něco nelíbí, klidně můžu odjet domů. Nechtěl jsem nechat ostatní ve štychu, navíc jsem chápal, že pro kameramana je to nečekaně zajímavé téma, tak jsem zůstal až do června. A všichni ostatní členové posádky byli výborní, s těmi jsme si rozuměli…“

Docházelo k dalším podivným scénám, které dnes už nikdo pořádně nerozsoudí. Jednoho dne například napsala Petrovi H. do Prahy příslušnice kurdské samosprávy e-mail (kontakt byl napsaný na autě), ať rychle shrne silné důvody, proč nemají ozbrojenci vletět na Tatru, která se motá po horké turecko-syrské hranici. Petr se zděsil Markovy nezodpovědnosti, ten ale dodnes říká, že o nic nešlo: „Místní policisté a vojáci nás odvezli na bezpečné místo, kde nebyl ani náznak ohrožení…“

Těžko říci, nicméně pánové si už vůbec nerozuměli, a byl to Marek, kdo začal neshody ventilovat veřejně: „Za zastavení expedice bojuje Petr Holeček,“ řekl koncem dubna pro MF Dnes. „To mě mrzí, nerozumím tomu, ohrožuje nás to víc než koronavirus. Od začátku jsme měli jasnou dohodu, že moje pozice v projektu bude silnější než ta Petrova s ohledem na investice a čas, jaké jsme ochotni výpravě věnovat. On je ten, kdo dokonale rozumí tatrovkám, v tom je skvělý. Já jsem ten, kdo objel svět a má cestovatelské know-how, takže považuju za naprosto nekolegiální, když on přesvědčuje další členy výpravy, abych ji ukončil...“

Vzápětí vznikla na Facebooku alternativní skupina (někdy už bývalých) příznivců expedice, k níž se brzy přidaly stovky členů. Oficiální profil blokoval jakoukoli kritiku, a ta se tedy ve velkém rozjela tady – skoro denně přibyl status, který za něco kritizoval styl šéfování Marek H.

Jedním z kritiků byl a stále zůstává další známý cestovatel, vedoucí žlutých trabantů Dan Přibáň, který dnes svoji pozici shrnuje slovy, z nichž čiší postupně nahromaděná alergie: „Nemám rád šmejdy a křiváky, ale protože se nemůžu věnovat všem,“ říká, „věnuju se těm ve svém cechu. Pan Marek Havlíček kazí dobré jméno českých cestovatelů, stejně jako dobré jméno českého crowdfundingu (Tatra vybrala tři miliony korun na Hithitu), za který cítím určitou zodpovědnost.“

O něco klidnější je další z mnoha kritiků Daniel Walter, který strávil první měsíc na palubě coby elektrikář: „Z mého pohledu to je tak,“ konstatuje, „že Marek vysává na úkor vlastního úspěchu všechny okolo sebe. Lidi i instituce, soukromé i veřejné. Má pocit, že jsou všichni ostatní stvořeni k tomu, aby sloužili jeho věci...“

 

Tvrdé lokty

Ke všemu zlému se ukázalo, že kromě Marka H. nikdo nerozumí expedičním financím a jejich toku.

Jednoho dne přišla Petrovi H. od bojovně naladěného Marka zpráva, ať se postaví čelem k více než třímilionovému dluhu, který expedice má, což Petra silně znepokojilo. Od počátku dělal obrovskou chybu: i když byl jedním ze dvou vedoucích výpravy, nikdy se příliš nezajímal o účetnictví, dokonce k němu neměl ani přístup. Teď o něj Marka okamžitě požádal. „Předpokládal jsem,“ vysvětloval později, „že takhle začátkem cesty musíme být těžce v plusu...“

Nejenže nedostal přístup k účetnictví, byl například odstřižen i od expedičního e-mailu. Teď už to byl regulérní boj, který se odehrával i veřejně na sociálních sítích, takže je zpětně zarážející, jak málo si toho všímala tradiční média, která pravidelně přinášela střípky z cestovatelských dobrodružství – a v červnu mohla podat radostnou zprávu, že se Tatře konečně podařilo dostat do další země, tedy do Íránu.

V téže době ale spousta pozorovatelů ztratila poslední iluze o Markovi H. – náčelník udělal jednu z mála věcí, kterou i on sám později označil za chybu. Uchýlil se k podlé taktice a napsal šéfům svého někdejšího kamaráda a stále ještě expedičního partnera Petra (jenž dělá investičního specialistu ve švýcarské finanční skupině) e-mail nazvaný výkřikem: „Neplatič ukrývající se za značku SWISS LIFE!“

V e-mailu oznámil, že „chce upozornit na neplatiče“, který kazí dobré jméno společnosti tím, že dluží 1,2 milionu korun za reklamní plochu o velikosti zhruba A4, „kde je vaše dominantní logo a jeho jméno…“

Tento vyděračský tah byl poslední kapkou například pro zmíněného dokumentaristu Michala Prskavce: „Tohle je věc,“ říká, „kterou chlap nesmí udělat a pro niž v mých očích není omluva.“

Mimochodem, Prskavec svých tří měsíců na expedici nelituje a doufá, že Tatra přes všechny potíže pojede dál: jen má pocit, že to dost dobře nepůjde s Markem na pozici náčelníka.

I Marek H. o této možnosti jistě přemýšlel – v posledních měsících dostával rady, aby se alespoň naoko stáhl z popředí a svěřil vedení výpravy nějaké méně problematické osobnosti, ale on stále považuje Tatru za své dítě, takže chce velet sám: i když ví, že tím pádem bude další cesta pod drobnohledem napružených kritiků a pochybovačů.

Po aféře s udavačským e-mailem nezbylo Petrovi H. než najmout právníka – začal se bát toho, do čeho je vlastně namočený. „Musím říct,“ přiznal později, „že nemít trénink z poměrně náročného života v Angole, tak se možná psychicky zhroutím. Emočně jsem se od expedice nakonec odpoutal, ale potřeboval jsem to celé uzavřít i formálně...“

V létě se totiž začali o své peníze hlásit lidé, kteří kvůli covidu neměli šanci vycestovat za tatrovkou, ale Marek H. reagoval velmi zvláštně – ukázalo se, že nastalou situaci nemá promyšlenou a z jakýchsi důvodů není schopen vracet podle jednotného klíče: někteří klienti si stěžovali, že si peníze buď museli složitě a tvrdě vybojovat, nebo jich dostali málo, případně se jen smířili s příslibem, že se s nimi expedice v budoucnosti vyrovná.

A o to pak šlo celý podzim: „Napsal jsem Markovi,“ říkal tehdy Petr H., „ať si všechno nechá za formální jednu korunu, že nechci žádné majetkové vyrovnání, ale trvám na jednom: na vrácení peněz lidem, kteří si o to řeknou.“

Právníci obou stran se dlouho nemohli dohodnout. Ještě začátkem letošního ledna evidentně vyčerpaný Petr H. mluvil v rozhovoru pro Radiožurnál o tom, jak si s Markem neví rady a že je rozpačitý i z podivného stavu účetnictví, do kterého nakonec směl nahlédnout, ale začátkem února podle všeho dosáhl svého: zbavil se jakéhokoli vztahu k Tatře a dostal od bývalého kolegy záruku, že žadatele o vrácení peněz v dohledné době uspokojí.

Proč jen podle všeho? Protože dnes se už Petr H. odmítá vyjadřovat: „Je to součástí dohody,“ napíše pouze krátkou zprávu, „kdybych cokoliv řekl, platím vysokou pokutu.“

Završením je tedy ona zpráva s neuvěřitelným titulkem o „expedici, která inspiruje v cestování i v mezilidských vztazích“, v níž se dočteme například tuto citaci Marka H.: „Stejně jako v jiných partnerstvích jsme i my museli najít způsob, jak si některé věci vyříkat. Hodně důležité bylo, že jsme se přes to oba přenesli, dokázali se navzájem jeden druhému omluvit za chyby a přešlapy a dohodli se na zastavení veškerých aktivit, které poškozovaly samotný projekt.“

 

Budiž jim přáno

Ačkoli má Marek H. pocit, že „expedice plnila plán“, od června do září jezdila Trajda s doprovodným obytňákem Bludičkou jenom po Íránu. Občas tekly nervy. Například velmi zkušený a klidný řidič jménem Fanda si jednoho dne sbalil batoh, odjel autobusem do Teheránu a následně odletěl do Prahy, protože nesouhlasil s Markovým vedením cesty.

Tehdy poprvé musel usednout za volant kamionu sám náčelník, což dodnes vzbuzuje rozpaky, protože nevlastní pro takto speciálně postavené vozidlo se spoustou pasažérů řidičský průkaz kategorie D – on ale sebejistě tvrdí, že ho nepotřeboval, o čemž jej prý ujistila íránská policie.

Přesvědčivě odpovídá na otázku, proč začátkem září, když šlo do tuhého, nezamířil s Tatrou nazpět do Turecka, tedy co nejblíže k domovu. Prý byl ujištěn, že se přes hranice do Turecka už nedostane – tak dejme tomu…

K čemu tehdy došlo?

Íránci výpravě neprodloužili víza a zemi bylo nutné urychleně opustit. Začala další eskapáda – Marek H. poslal obě auta na trajektu přes Kaspické moře do ruské Astrachaně.

Posádka odletěla do Česka, kde byla přátelsky přivítána novináři, a Marek nejspíš ještě doufal, že se rychle povede sehnat víza do Ruska a cesta na východ bude pokračovat.

Jako by mu nedocházelo, že je covid…

Auta stála v přístavu čtvrt roku, přičemž normální přístavné by bylo sto tisíc korun měsíčně (Marek H. prý naštěstí domluvil jakousi slevu).

V prosinci dostala alespoň trojice expedičníků konečně ruská víza, ale pravděpodobně to nebylo jen tak, protože brzy následoval například rozhovor pro web Sputnik, v němž partnerka Marka H. líčí, kterak se v roce pětasedmdesátého výročí vítězství nad fašismem rozhodli jet po takzvané Cestě paměti a navštívili památkový soubor věnovaný vítězství v bitvě u Stalingradu nebo Památník sovětskému vojákovi ve Tverské oblasti.

Tatra mířila na sever a vypadalo to, že se chce přes Pobaltí vrátit do Česka, kde by se dočkala oprav, které nutně potřebuje, ale Marek H. všechny překvapil, když z Petrohradu poslal auto za další obrovské peníze do východo-africké zemičky jménem Džibutsko, z níž chce nyní vyrazit na jih.

Zopakujme: Budiž mu přáno.

Snad zůstanou hranice otevřeny, snad v době covidu nebudou žádat afričtí úředníci, vojáci a policisté mnohem vyšší úplatky než obvykle, snad se k expedici dostanou všichni platící dočasní pasažéři.

Nezbývá než souhlasit s Markovými slovy: „Vnímám, že nad námi pluje mrak, ale ten je teď třeba nějakou krásnou a pozitivní formou rozdýchat…“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama