Smutné loučení Miloše Z.

Letenská pláň v Praze, chladná sobota 25. listopadu 1989. Před stovkami tisíc lidí žádajících změnu režimu promluvil z tribuny i „prognostik“ Miloš Zeman, šlo o jeho první veřejné politické vystoupení. Ekonom Zeman v projevu zmiňoval řadu statistik, jak je na tom socialistické Československo bídně. Za docela typické se dá považovat, že už tehdy byly některé z těch statistik citovaných Milošem Zemanem nepřesné nebo vymyšlené. To ovšem tehdy nikdo z nás, kdo stáli v davu pod pódiem, netušil. A když mluvil Zeman o někdejším generálním tajemníkovi KSČ Milouši Jakešovi jako o člověku, který neumí dát dohromady jedinou větu, nadšeně jsme mu tleskali. A ještě více, když prohlásil, že jedinou cestou ze špatné situace jsou svobodné volby.

Část veřejnosti už předtím znala jeho text Prognostika a přestavba, který vyšel v srpnu 1989 v Technickém magazínu a který na svou dobu velmi otevřeně kritizoval poměry v pozdním socialismu, zejména pak v oblasti hospodářské. Pro široké vrstvy obyvatelstva však Miloše Zemana „stvořil“ právě letenský projev. Začala tak pozoruhodně dlouhá politická kariéra, která se uzavřela letošního 9. března, kdy prezidentský úřad převzal jeho nástupce Petr Pavel.

Miloš Zeman nyní odchází z politiky podruhé a tentokrát už nadobro. Poprvé odešel v létě 2002, ve chvíli, kdy mu bylo sedmapadesát let, aby se následně pokusil získat funkci prezidenta ve volbě, která ještě byla v rukou českého parlamentu. Tehdy však své kroky přetaktizoval a i kvůli odporu, který měli k jeho volbě dva nejvlivnější muži tehdejší ČSSD, Vladimír Špidla a Stanislav Gross, prohrál. Na pátek 24. ledna 2003, který byl dnem jeho největšího politického ponížení, nezapomněl. Řada dalších politických kroků byla vedena právě mstou za onu chvíli před dvaceti lety, kdy musel předčasně opustit Pražský hrad. Čímž se uzavřela první část politické kariéry Miloše Zemana.

I toto období mělo řadu slabých míst, nicméně najdeme i dobré věci a úspěchy. V roli předsedy sociální demokracie, jímž se stal zkraje roku 1993, vytáhl stranu ke dvěma významným volebním úspěchům. Zejména ten první v roce 1996 – kdy ČSSD získala 26,44 procenta hlasů – lze označit za překvapivý a nečekaný. O dva roky později už potvrzovala sociální demokracie roli favorita a s 32,31 procenta volby vyhrála.

 

Děkuji ti, Ameriko

Zeman pak stanul v čele menšinového kabinetu, který vznikl po uzavření opoziční smlouvy s ODS. Strany si rozdělily mocenské i ekonomické posty ve státních i polostátních strukturách. Pro mnoho voličů v Česku se toto období stalo synonymem klientelismu. Personální složení vlády vedené Milošem Zemanem lze označit za poněkud problematické a výkony řady ministrů za dosti tristní. Nicméně byla to tato vláda, která úspěšně dokončila dlouholeté snažení svých předchůdců o členství v Severoatlantické alianci. A především výrazně pohnula s přípravami na přistoupení České republiky k Evropské unii.

Referendum o vstupu do EU v červnu 2003 a skutečný start našeho členství 1. května 2004 přišly až za vlády Zemanova nástupce Vladimíra Špidly – nicméně právě za Zemanovy vlády proběhla podstatná část přípravných kroků a jednání. Harmonizace českého a evropského práva, kterou měl ve své agendě tehdejší vicepremiér Pavel Rychetský, představovala přijetí a zpracování přibližně dvanácti tisíc právních dokumentů.

Samotný Miloš Zeman se v té době profiloval jako jasný zastánce vstupu do Unie, sám sebe také označoval za eurofederalistu.

V době svého premiérského působení rozvíjel Miloš Zeman i vztahy se Spojenými státy. Podle očitých svědků zazářil svým projevem v listopadu 1999, kdy jej spolu s tehdejším slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou pozval na návštěvu americký prezident Bill Clinton. Své poděkování za podporu USA během deseti let rozvoje demokracie v Česku zakončil Zeman památnou větou: „Chtěl bych shrnout svůj projev do pouhých tří slov – děkuji ti, Ameriko.“

Spojeným státům vyjadřoval jasnou podporu i po teroristickém útoku z 11. září 2001. Miloš Zeman tehdy opakoval svůj oblíbený výrok o tom, že se s teroristy nevyjednává, ale bojuje. Patřil k těm, kdo jednoznačně podporovali americkou operaci v Afghánistánu proti hnutí Tálibán, které poskytovalo zázemí útočníkům z organizace al-Káida i samotnému strůjci útoků Usámovi bin Ládinovi.

 

Konec bankovního socialismu

Zemanův kabinet nastoupil k moci v době, kdy se český bankovní sektor potýkal hned s několika problémy. Tížily jej staré úvěry z dob socialismu, nesplácení nových úvěrů z dob budování kapitalismu, podlomená důvěra v malé banky po sérii krachů či nucených správ a důsledky politických vlivů na rozhodovací procesy ve velkých bankách, které byly stále ve vlastnictví státu.

Za výrazné plus Zemanovy vlády tak bývá považováno právě postupné odstátnění bankovního sektoru. Vláda nejprve v roce 1999 rozhodla o prodeji Československé obchodní banky belgické skupině KBC. Následně v roce 2000 prodala Českou spořitelnu rakouské Erste a o rok později Komerční banku francouzské Société Générale.

Mezitím ještě kabinet ve spolupráci s Českou národní bankou řešil krizi likvidity v tehdejší Investiční a poštovní bance. Ta vedla až k uvalení nucené správy v červnu 2000, kdy do banky doprovázely nuceného správce ozbrojené oddíly Útvaru rychlého nasazení. Následně byla tato banka prodána ČSOB. O adekvátnosti zásahu i postupu státu a ČNB při řešení této situace se následně vedly dlouhé spory. Jisté nicméně je, že se podařilo předejít masovému vybírání hotovosti z IPB, které by nejspíše uvrhlo do velkých problémů celý bankovní sektor.

Prodej státních podílů v největších bankovních domech tak byl faktickým dokončením přerodu českého finančního sektoru ze socialistického na skutečně kapitalistický. Za více než dvacet let od dokončení privatizace se české bankovnictví ani jednou nedostalo do vážnější problematické situace, a to ani v dobách finanční krize, která začala v roce 2008 a postihla řadu amerických a evropských bank.

Za Zemanovým prvním politickým obdobím zůstalo samozřejmě také mnoho problematických momentů a kauz, rozhodně není možné si jeho politické působení v letech 1989 až 2002 nějak přehnaně idealizovat. Nicméně, jak bylo popsáno výše, k jeho tehdejšímu politickému odkazu patří i věci částečně, či dokonce zcela pozitivní.

 

Epizoda SPOZ

Jakési intermezzo v jeho politické dráze tvořilo založení Strany práv občanů Zemanovci na přelomu let 2009 a 2010. Miloš Zeman byl tehdy předsedou přípravného výboru a na ustavujícím sjezdu byl zvolen i prvním předsedou strany. Na funkci však po neúspěšných volbách v květnu 2010 rezignoval. Hlavním výsledkem působení SPOZ tak zůstalo to, že část levicových voličů dala přednost Zemanovcům místo sociální demokracii, která tudíž získala méně hlasů, než se čekalo, a nemohla sestavit vládu. Což de facto ukončilo politickou kariéru tehdejšího předsedy strany Jiřího Paroubka.

Za zmínku toto období stojí zejména proto, že se Zemanovým nástupcem v čele SPOZ stal podnikatel Vratislav Mynář a významným sponzorem strany ve volební kampani 2010 byl další podnikatel Martin Nejedlý. Oba se pak významným písmem vepsali i do druhého politického poločasu Miloše Zemana během jeho působení na Pražském hradě.

 

Prezidentský návrat

Nejúspěšnějšími počiny Miloše Zemana za dob jeho působení v roli prezidenta byla samotná volební vítězství.

Velký comeback v roce 2013 a potvrzení ve funkci o pět let později. Po prvním volebním vítězství a následném pádu Nečasovy vlády v létě 2013 si Miloš Zeman vytvořil svou vlastní vládu v čele s Jiřím Rusnokem, ačkoli bylo dopředu jasné, že nemá šanci na získání důvěry ve sněmovně. Pokud bylo cílem této operace zvýšit šance SPOZ jako „prezidentské strany“ v předčasných volbách na podzim 2013, pak je třeba říct, že to skončilo katastrofálním neúspěchem. SPOZ získala 1,51 procenta hlasů.

Budeme-li hledat pozitiva, která by bylo možné zařadit do politického odkazu Miloše Zemana z dob jeho prezidentského úřadu, mohlo by to snad být obsazování funkcí soudců Ústavního soudu do doby, než se rozešel ve zlém s jeho předsedou Pavlem Rychetským. Možná bychom mohli vzít do úvahy i jmenování většiny členů bankovní rady – ovšem až do loňského roku: volba současného guvernéra Aleše Michla totiž mezi ekonomy a na finančních trzích, mírně řečeno, žádné nadšení nevyvolala.

Čímž výčet pokusů o nalezení dobrých stránek Zemanova prezidentování v zásadě končí.

 

Rusko-čínská trapnost

V zahraniční politice se někdejší „eurofederalista a přítel Ameriky“ přeorientoval na utužování vztahů s Ruskem a Čínou. Z velkolepé ekonomické spolupráce s Čínou, kterou Miloš Zeman nadšeně prosazoval a obhajoval zejména během svého prvního prezidentského období, nezbylo vůbec nic. Žádné desítky a stovky miliard nepřitekly a někdejší Zemanův čínský poradce pan Jie skončil kdesi v útrobách čínského represivního systému.

V paměti však zůstane jen pochlebování Miloše Zemana čínskému komunistickému režimu, jehož nejodpudivějším projevem byl výrok o tom, jak se musíme „od Číny učit stabilizovat společnost“. To byla taková ostuda, že i Zeman, který sám sebe považoval za téměř neomylného, později alespoň částečně uznal, že to byla chyba.

Podobně Miloš Zeman rozvíjel své osobní vztahy s Ruskem a tamějším vládcem Vladimirem Putinem. Toho označoval za svého osobního přítele. Ruské pozice hájil i poté, co české bezpečnostní složky označily agenty ruské tajné služby za strůjce výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Ještě pár dnů před ruskou invazí na Ukrajinu prezident Zeman veřejně zpochybňoval informace amerických tajných služeb o tom, že se Putin chystá k útoku, a o CIA se vyjadřoval s despektem.

Po Putinově invazi na Ukrajinu loni v únoru otočil a přiznal, že se ve svém ruském příteli mýlil. To, že pak na podzim udělil státní vyznamenání ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, působilo už jen jako poněkud trapná pozdní lítost. Po svém obratu navíc ztratil podporu té části veřejnosti, která i po Putinově agresi zůstala prorusky naladěná.

 

Hradní horda

K Zemanovu politickému odkazu budou patřit i činy jeho hradní suity. K jejich prohřeškům byl jinak vždy kriticky naladěný Zeman shovívavý, až slepý. A protože zejména kancléř Vratislav Mynář nebyl rozhodně žádný intelektuální gigant, jeho činy tomu odpovídají. Kšeftování se dřevem z lánské obory, výpůjčky stanu z hradního fundusu na soukromou sjezdovku, pokusy o obchodní akce v Kyrgyzstánu nebo zdarma odstřelení jeleni a daňci.

Symbolem této části Zemanova odkazu bude milost pro pravomocně odsouzeného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. A ještě navíc s vysvětlením, že byl Balák obětí systému, protože dělá právě pro prezidenta.

 

Porážky, samé porážky

„Toto je mé poslední politické vítězství, po kterém už nepřijde žádná politická porážka,“ prohlásil Miloš Zeman v lednu 2018 poté, co byl podruhé zvolen v přímé volbě prezidentem republiky. Nic nemohlo být dál od pravdy.

Prohrou byla jeho sázka na čínské investice. Prohrou bylo přátelství s Vladimirem Putinem. Prohrou bylo nakonec i spojenectví s Andrejem Babišem – tato karta Zemanovi nevyšla ve sněmovních volbách 2021 ani v těch prezidentských letos v lednu.

Prezidentská období Miloše Zemana – a to druhé ještě více než to první – byla ve skutečnosti spíše cestou od porážky k porážce.

Poslední velký hráč české politiky z těch, kteří se zrodili přímo v listopadu 1989, a muž, který vždy překypoval nekonečným sebevědomím, tak ve skutečnosti odchází do dějin jako docela smutná postava.