Peníze zmizely. Věřitelé doplácejí na falešné sliby

Report

Lidé, kteří půjčili peníze firmám a teď se marně domáhají vrácení svých peněz. Miliardy, které tečou přes internetová dluhopisová tržiště a zprostředkovatele do různých, někdy pochybných společností. Takový je český svět toxických podnikových dluhopisů, jakási místní zlatá horečka posledních let. Magazín Reportér přináší první ze série článků popisujících tento problém: první díl se věnuje malým investorům.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na začátku se zdálo, že je vše zalito sluncem. Alexandr Herma kývl koncem roku 2018 na nabídku stát se ředitelem zahraniční pobočky české společnosti Anilo Drinks. V bulharské Sofii měl rozjet byznys s nápoji v plechovkách. Bývalému československému a poté českému diplomatu Hermovi to přišlo jako atraktivní nabídka: v Bulharsku dlouhodobě žije a má tam zázemí – k tomu měl získat třicet tisíc korun měsíčně, hrazené měl mít i náklady na byt, cesty a diety.

Šéf společnosti Anilo Drinks Vladan Janovský mu vykreslil plány na vznik evropského nápojového obra s pobočkami napříč střední a jižní Evropou. Na plán zahraniční expanze do dvacítky států začal Vladan Janovský vybírat peníze. Vznik nové pobočky v Bulharsku měl pomoci zajistit financování, především přesvědčit investory, aby si koupili podnikové dluhopisy jeho malé společnosti s úrokem 7,2 procenta ročně. Majitelům těchto cenných papírů pak začaly chodit každý měsíc úroky, ale jistina, tedy původně investovaná částka, se měla lidem vrátit až nyní, v dubnu 2021. K tomu však již nedojde a lidé, kteří slibům o nápojovém impériu uvěřili, získají zpět jen zlomek vložených peněz.

Janovského Anilo Drinks je jedním z posledních případů společností, které si prostřednictvím dluhopisů půjčily peníze od menších investorů, přestaly vyplácet úroky a vzápětí zkrachovaly.

Až dodatečně vychází najevo, že sluncem ve skutečnosti nebylo zalito nic. Bývalý diplomat Alexandr Herma, který měl za úkol rozjíždět bulharskou pobočku Anilo Drinks, loni podal návrh na konkurz svého zaměstnavatele. Za více než rok svého ředitelování v Bulharsku nedostal zaplacenou mzdu. Žádný mezinárodní obchod s nápoji se ani nikdy konat nemohl, protože pan Janovský mu žádné zboží do Bulharska neposlal. „Nejprve říkal, že ho okradli zaměstnanci. Pak údajně nestíhal pro nával objednávek a exkluzivní spolupráci na koncertech Eda Sheerana, pak byl problém na celnici, pak byl skladník nemocný, zaváděl se nový software, potom onemocněl správce IT a tak dále,“ líčil ve výpovědi pro insolvenční soud Alexandr Herma.

Až u soudu vyšlo najevo, že nesedí ani údaje v účetnictví a společnost se od počátku topila v dluzích. Šéf firmy Vladan Janovský byl sám v několikanásobné exekuci a ani se nikdy neměl stát jednatelem společnosti, protože v jiné kauze přišel o bezúhonnost. Podle právního zástupce Alexandra Hermy mohlo být „podnikání od samého počátku podvodem a pouhou fasádou a divadlem pro investory a věřitele“.

 

 

Šéf Anilo Drinks Vladan Janovský naopak vinil z pádu firmy Alexandra Hermu a jeho „urputného právníka“, protože prý zbytečně spustili insolvenční řízení. Firma byla údajně solventní minimálně do loňského října, dokdy splácela úroky z vydaných dluhopisů. Z čeho však chtěl splatit celou vypůjčenou částku a  jak to bylo s jeho dluhy, k tomu se pro magazín Reportér vyjadřovat nechtěl. „Mě baví podnikat, a ne všechno v mém životě se povedlo. Občas je potřeba za své chyby zaplatit. Mé chyby jsou bez výjimky stále stejné – špatný odhad na lidi, kterými se obklopuji,“ uvedl Vladan Janovský.

Soud měl na věc jiný názor a nápojovou společnost poslal do konkurzu. Zlomovým okamžikem bylo, že Vladan Janovský bez vědomí soudu nabídl věřitelům rychlou směnu dluhopisů Anilo Drinks za dlužné papíry vydané jinou svou společností. Soudce Tomáš Jirmásek, specialista na insolvence u Krajského soudu v Praze, dal v lednu dokonce podnět ke státnímu zastupitelství, aby se k řízení přidalo. „V průběhu řízení jsem nabyl dojmu, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu,“ uvedl soudce a důvody shrnul do několika vět: z firmy odešlo celé vedení, se soudem nespolupracují a společnost vydala „dluhopisy za několik desítek milionů, aniž na jistině cokoliv splatila“.

Dluhopisy přitom vydala minimálně ještě jedna firma spojená s Vladanem Janovským. Jde o společnost Anilo Trade, která vybrala peníze na rozvoj obchodu s vlastní „převratnou dezinfekcí“. Cenné papíry slibující výnosy ve výši 8,4 procenta ročně z půjčené částky jsou splatné v říjnu 2023. Této firmě se podle Janovského „daří dobře“ a obrat za tři měsíce roku 2021 už „několikanásobně převyšuje hodnotu upsaných dluhopisů“. Obchodník s dezinfekcemi Anilo Trade měl ve sbírce listin k začátku dubna založené údaje jen za rok 2019, kdy měla společnost obrat dvě stě tisíc korun. Aktuálně má podle registru smluv prodejní automaty na několika velkých nádražích v Česku.

Vladan Janovský vysvětluje, že podnikové dluhopisy vydává, aby mohl podnikat. „Dluhopisy jsou obrazem doby. Pokud jste podnikatel a potřebujete peníze, vždy tu od toho byly banky. Od roku 2009 je ale prakticky nemožné financovat startup úvěrem,“ tvrdí Vladan Janovský. „Takže buď se smíříte s tím, že prostě podnikat nebudete a nastoupíte do korporátu nebo státní správy, anebo si pomůžete,“ dodává.

 

Dluhový boom

Boom ve vydávání podnikových dluhopisů nastal už v poslední dekádě, klíčové bylo uvolnění pravidel pro jejich vydávání a nabízení. S jistou nadsázkou to lze popsat tak, že prodej těch nejrizikovějších dluhových papírů v Česku funguje v posledních letech jako Klondike během zlaté horečky.

Vydání nejmenší emise podnikových dluhopisů do milionu eur, tedy zhruba šestadvaceti milionů korun – což byl i případ Anilo Drinks –, jsou v Česku neregulovanou, prakticky nehlídanou a velmi rizikovou částí investičního trhu. Ještě do loňského května neexistovala ani povinnost nabídku těchto cenných papírů kamkoliv hlásit. Dodnes fakticky neexistuje spolehlivý přehled o tom, kdo, komu a jaký počet těchto papírů prodal. Jejich nabídka přitom programově cílí na drobné a málo zkušené investory, kteří často až po krachu zjistí, na co a komu ve skutečnosti půjčili.

Obdobně narostla i nabídka větších emisí podnikových dluhopisů nad milion eur, které musí mít ze zákona schválený prospekt Českou národní bankou. To je sice dokument zevrubně popisující, kdo a za jakým účelem dluhopis vydává, není však žádnou zárukou vrácení peněz: národní banka byznysové plány firem nezkoumá a nehodnotí. (O těchto papírech bude řeč v dalším vydání Reportéra.)

„Prozatím,“ napsala loni Česká národní banka (ČNB) do zprávy o finanční stabilitě, nepředstavují podnikové dluhopisy „systémový problém“, protože objem těch nejrizikovějších papírů nabízených přes neregulovaná internetová tržiště dosahuje „nejvýše nízkých desítek miliard korun“. Jako důvod pro růst zájmu o jejich vydávání a koupi uvádí ČNB na straně podniků nízkou administrativní zátěž a možnost financovat záměry, které by přes úvěráře v bance nikdy neprošly. Na straně klientů vidí jako hlavní důvod „honbu za výnosem“. Průměrný roční výnos měl být loni u malých emisí dluhopisů do milionu eur 7,3 procenta ročně. U větších emisí, které mají povinnost nechat si od národní banky schválit prospekt, byl úrok o něco nižší –
6,6 procenta ročně. Loni přitom nabídka dluhopisů přes internetová tržiště, která ještě před čtyřmi lety neexistovala, rychle rostla. ČNB odhadla, že nabídka nejrizikovějších podnikových dluhopisů na šesti zkoumaných webech se loni zdvojnásobila na miliardu korun u nižší kategorie, u těch větších, které vyžadují zmíněný prospekt, se ztrojnásobila z jedné ke třem miliardám korun.

Ve skutečnosti si však patrně menší investoři ročně nakoupí rizikových podnikových dluhopisů ještě o jeden řád více, a to hlavně přes „šedé“ prodejce. Petr Borkovec, společník velké poradenské společnosti Partners, odhaduje, že loni různí neregulovaní prodejci udali podnikové dluhopisy až za čtyřicet miliard korun. Naopak profesionální finanční poradci, licencovaní národní bankou, nesmí malé emise dluhopisů bez prospektu vůbec nabízet a obvykle neprodávají kvůli vyššímu riziku ani ony podnikové dluhopisy s prospektem.

„Běžný klient nedokáže u podnikových dluhopisů rozlišit, kdy to je finanční letadlo, co jen nabírá peníze a utrácí za nesmysly, a kdy půjčují podnikateli, který to třeba myslí dobře, ale ani on nemusí být úspěšný, což k podnikání patří,“ vysvětluje Petr Borkovec jeden z hlavních důvodů, proč by se měl prodej podnikových dluhopisů drobným klientům výrazně zpřísnit. Lidé si podle něj neuvědomují, že se jim rizikové dluhopisy bez pořádného zajištění nevyplatí ani při úrocích šest sedm procent ročně. „Riziko ztráty nese u takových dluhopisů klient, ale výnosy z podnikání zůstanou podnikateli. Je tam často významný nepoměr mezi výnosem a rizikem,“ vysvětluje Petr Borkovec. Naopak k dobře zajištěným dluhopisům firem s delší historií a reálným byznysem, jako byla dříve emise Student Agency nebo nyní Rohlík.cz, nemají menší investoři moc šancí se dostat.

Dalším důvodem, proč nastal dluhový boom, jsou vysoké provize pro zprostředkovatele. Prodávat rizikové podnikové dluhopisy je lukrativní záležitost. Většina se prodá mimo jakoukoliv regulaci a dohled, formou „tipu“, bez toho, že by šlo o licencované investiční zprostředkovatele. Provize u takového prodeje se běžně pohybuje mezi pěti až osmi procenty z hodnoty dluhopisu. Internetová tržiště si běžně berou za „tip“, tedy zprostředkování kontaktu mezi zájemcem a vydavatelem dluhopisu, pět procent. Celkové náklady na distribuci u menší emise dluhopisu se obvykle přehoupnou přes deset procent. Jinak řečeno, k firmě vydávající dluhopis doputuje méně než devadesát korun z každé vypůjčené stokoruny od investora. Úroky se přitom samozřejmě počítají z celé částky, stejně tak musí podnik splatit celou jistinu, tedy ofi--ciálně půjčenou základní sumu peněz, i když z ní část nikdy neuvidí.

Problém s krachy „malých dluhopisových ryb“, tedy menších emisí za desítky milionů, je zatím skrytý, podobně jako tsunami blížící se ke břehu. První větší vlna splatnosti malých podnikových dluhopisů doběhla loni a další přichází letos. Boom v jejich vydávání začal v letech 2017 a 2018 a jejich obvyklá splatnost jsou tři až čtyři roky. Velkou část z nich tvoří kontroverzní firmy, problematičtí emitenti, nejčastěji jde o nové schránky s ručením omezeným, které o svém hospodaření nezveřejňují nic. Před splatností celé částky často vymění jednatele i majitele, který občas bývá sám v exekuci nebo má bydliště na obecním úřadě. Než takového dlužníka nespokojení majitelé dluhopisů pošlou do konkurzu, uplyne často další rok. Důvod je prostý: typicky si takový dluhopis koupí stovka lidí, kteří vloží v průměru dvě stě tisíc, vzájemně se neznají a chvíli trvá, než se zorganizují a pochopí, že už je opravdu zle.

 

Profesionální dlužníci

Magazín Reportér při pátrání po osudech vydavatelů rizikových dluhopisů narazil na desítky „zombie firem“, které právně stále ještě existují, ale fakticky již nevykonávají žádnou činnost a neuvádějí žádný fungující kontakt. Jednou takovou velkou skupinou, která rozjela sériové vydávání dluhopisů do milionu eur a přestala je splácet, je ČPH – Český průmyslový holding. Jde o klubko vzájemně propojených společností, kdy každá z nich vydala jednu nebo dvě emise dluhopisů do pětadvaceti milionů. V čele této skupiny stáli Lukáš Jeřábek a Miroslav Hašpica, prodej dluhopisů organizoval David Tesař přes majetkově spřízněný portál Českédluhopisy.cz. Na žádosti o vyjádření nereagují. Loni v polovině roku přestali vydané dluhopisy splácet a to, kam peníze zmizely, vyšetřuje nyní policie.

Jeden z jejich bývalých spolupracovníků odhaduje, že přes skupinu ČPH proteklo zhruba čtvrt mi---liardy korun a z toho zhruba 70 až 80 milionů skončilo v různých nepromyšlených investicích a splátkách předchozích dluhů.

„Když jsem poznal pana Hašpicu, jezdil tramvají, a odůvodňoval to tím, že je ekolog,“ vzpomíná bývalý manažer skupiny ČPH na první setkání před čtyřmi lety. „Potom, to bylo začátkem roku 2018, prodali dluhopisy společnosti ENTEF za 24 milionů a pan Hašpica začal jezdit v Mercedesu-AMG za
3,8 milionu,“ dodává. Podle bývalého spolupracovníka ČPH se na pádu podepsaly jednak špatné investice, jednak peníze rozhazované bez rozmyslu za spotřebu. „Denně tam byl obrovský tok peněz z dluhopisů, které se měly investovat. Část z nich investovaná určitě byla, ale spoustu peněz vyházeli za auta, leasingy, nejlepší počítače od Applu. Vedli takový mladický jepičí život,“ dodává manažer na adresu klíčových postav skupiny ČPH, kterým bylo mezi třiceti a pětatřiceti.

Zmíněná společnost ENTEF group, jejíž dluhopisy pomohly majiteli přesedlat z tramvaje rovnou do špičkového vozu, je zatím jedinou ze skupiny okolo ČPH, která již skončila v insolvenci. Důvod je tragikomický: v době, kdy tato společnost lákala na dluhopisy úročené 7,8 procenta ročně na „financování energetiky a osvětlení“, byla již v soudem nařízené likvidaci. Tu navrhl finanční úřad, který od společnosti neviděl skoro deset let jediné daňové přiznání. Když měl majitel společnosti Miroslav Hašpica vysvětlit, kam peníze zmizely, ukázal likvidátorovi a posléze policii malou tabulku se jmény a čísly s tím, že vybrané peníze půjčil dalším podnikům ve skupině ČPH. Žádné účetnictví zřejmě v této společnosti léta neexistovalo.

Firem ze skupiny ČPH, které již delší dobu žádné dluhopisy nesplácí, je však mnohem víc. Magazín Reportér mluvil s desítkou věřitelů, kteří marně čekají na jakékoliv peníze od půlky loňského roku. „Peníze jsou asi v čudu,“ říká Rudolf Čech, který si koupil dluhopisy společnosti Jan Antonín. Úroky mu přestaly chodit už loni v únoru, jistina měla splatnost v červnu. Nikdo za společnost už nekomunikuje, web byl začátkem dubna vypnutý. „Na stará kolena jsem si říkal, že peníze v bance jsou za
0,1 procenta a na ty dva roky se bez peněz obejdu,“ vysvětluje s tím, že zkoušel peníze vymoct soudně, ale na delší řízení už mu nezbyly peníze.

Jaroslav Okoun je ve skupině třiceti až čtyřiceti věřitelů, kteří se dali dohromady po internetu. Několik firem ze skupiny ČPH jim dluží na různých dluhopisech řádově miliony korun. „S těmi, kdo to vedli, pány Jeřábkem a Hašpicou, neexistuje od jara spojení. Neodpovídají ani na maily,“ vypráví Jaroslav Okoun. „Jen jednou mi Hašpica – asi omylem – zvedl telefon. Slušně jsem se ho zeptal, kdy mi vrátí peníze, a on mi říká: S tím mě neobtěžujte, já už tam nejsem, je to váš problém.“

Miroslav Hašpica loni v Českém průmyslovém holdingu skončil a začal vystupovat za obchod s respirátory a testy Mediskont.cz, který na svůj rozvoj také vydává dluhopisy. Jediným členem představenstva a akcionářem ČPH je nyní Lukáš Jeřábek. Zatímco Hašpica vystupoval v minulosti jako údajný „bankéř“ a obchodník s měnami, za Lukášem Jeřábkem určitá podnikatelská stopa je. Před deseti lety rozjížděl v Česku americkou franšízu Hooters a byl zodpovědný za provoz dvou restaurací této značky v Praze. První dluhopisy vydali pánové Jeřábek a Hašpica pod firmou Crane Capital před pěti lety. Následně koupili jinou společnost s delší historií v rejstříku a přejmenovali ji na Český průmyslový holding. Pod značkou ČPH začali vydávat další dluhopisy, kupovat na dluh jiné byznysy a na ně si půjčovat další peníze.

Jedním z takových reálných byznysů byla síť prodejen Grillmart s grily značky Weber. Obchody vznikly dva a po necelých dvou letech zase skončily. Petr Janda, který měl tento projekt na starosti, líčí, jak se prodej grilů velmi úspěšně rozjel, ale postupně začal v ČPH narážet na různé finanční nesrovnalosti, a rozhodl se proto prodejny zavřít a ze spolupráce s ČPH rychle vycouval. „Já jsem odešel s čistým štítem, všem našim zákazníkům jsem situaci vysvětlil a postaral se o ně,“ říká Petr Janda.

Právě nad jednou z prodejen grilů v pražských Čakovicích se nacházely kanceláře ČPH, kde vedle administrativy a účetnictví probíhal i prodej dluhopisů. Petr Janda vzpomíná, jak si někteří lidé pletli vchody do budovy a za nákupem dluhopisů občas zabloudili k němu do prodejny. „Starším lidem se stávalo, že vešli k nám na prodejnu a chtěli koupit dluhopisy. V ruce měli igelitku a svačina v ní určitě nebyla,“ líčí.

Podobnou negativní zkušenost udělal s fungováním holdingu ČPH Aleš Mrkáček, majitel společnosti Viakom CZ. Do jeho společnosti, dovážející kamerové systémy, majetkově vstoupil Jeřábkův a Hašpicův holding ČPH začátkem roku 2018. Ještě ani nedošlo k dokončení a vypořádání transakce a ČPH už začal pod značkou Viakom vydávat nové dluhopisy. Aleš Mrkáček vypráví, že se o tom dozvěděl v okamžiku, kdy do firmy začali volat naštvaní věřitelé, kde jsou dlužné úroky. „Já jsem jim vysvětlil, že s tím nemáme nic společného. A to ani jako firma, ani já, coby fyzická osoba. Vůbec jsem netušil, že se něco takového za mými zády děje,“ říká. Zpětně si to vysvětluje tak, že jeho fungující společnost chtěli lidé z ČPH využít k dalšímu vybírání peněz. Protože k dokončení prodeje firmy nedošlo, získal Viakom po čase zpět.

„Jsou to lidi, co se asi často dívali na Vlka z Wall Street,“ říká Aleš Mrkáček na adresu Jeřábka a Hašpici, dvou hlavních postav ČPH: „Fungovali jako klasické letadlo. Nabrali první peníze, něco splatili, rozjelo se jim to, nabrali ještě víc a pak to zabalili.“

 

Kde to skončí?

Původním smyslem uvolnění pravidel pro vydávání podnikových dluhopisů v Česku bylo usnadnit menším firmám přístup k penězům na rozvoj. Boom se po několika letech dostavil a nyní je těžké rozklíčovat, nakolik pomohl podnikatelům k uskutečnění jejich snů a nakolik se s ním svezly ekonomické nesmysly a podvodníci, kteří jen připraví spoustu drobných investorů o peníze. „Problémy teprve přijdou,“ očekává Marek Černoch, výkonný ředitel ČASF, asociace sdružující licencované finanční poradce a zprostředkovatele. „Koronavirus je spouštěč, i když spousta z těch společností, které vydaly rizikové dluhopisy, by měla problém s jejich splacením i bez pandemie. Teď mají příležitost se aspoň na něco vymluvit.“

 

Projekt Toxické dluhopisy a jejich viníci podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama