Když stát vytváří nefér nerovnosti

Řekněme si otevřeně – některé nerovnosti mezi lidmi jsou přirozené. Každý člověk je unikátní, někdo má vlastnosti, které jiný nemá, a naopak. Platí také, že některé různosti, nerovnosti mají na společnost pozitivní dopad. Avšak u jiných je ten dopad negativní – a za některé z těchto negativních nerovností je zodpovědný stát coby instituce.

Právě nerovnosti vytvořené státem bývají nespravedlivé, zbytečné a neefektivní a představují jeden ze zásadních problémů dneška: přestože nejsou příliš na očích a nemluvíme o nich tak často, jak by si zasloužily. Nutno zdůraznit, že mluvím také o demokratickém státu, respektive státech – a právě to je problém. Takové nerovnosti totiž mohou podrývat důvěru občanů v demokratický systém. Proč bych měl dodržovat pravidla, když platí jen pro někoho a pro jiného ne? může se zcela logicky ptát spousta lidí.

Za typický projev státem či státy vytvářených nerovností považuji daňové ráje. Proč? Stručně řečeno – což dále rozeberu – umožňují obcházet systém transparentního vlastnictví firem a nemovitostí a zdanění byznysu i jednotlivců, přičemž tuto možnost dávají do rukou jen některým. Studie za studií, mnoho jich v médiích ukazuje, že daňové ráje využívají, nebo spíše zneužívají bohatí jednotlivci nebo velké firmy. Méně majetní a menší firmy na to nemají prostředky a nevyplatí se jim to. Někdo tak může skrývat své vlastnictví nebo platit nižší daně, jiný nikoli. Vytváří se tím nerovné hrací pole, kdy menšina nehraje podle pravidel, jimiž se řídí většina.

 

Anonymně z daňového ráje

Pojďme se nyní na problém podívat hlouběji. Coby společnost jsme si stanovili, že chceme vědět, kdo co vlastní. Ať už jde o nemovitosti, nebo firmy. V Česku a nejen tam si může na internetu každý zjistit, co v tomto ohledu jako obyčejný živnostník nebo příslušník střední třídy vlastníte. Ve veřejně přístupném rejstříku je vidět vaše registrovaná adresa, pokud jste osoba samostatně výdělečně činná nebo když třeba vlastníte podíl ve společnosti s ručením omezeným. V katastru nemovitostí si může každý vyhledat, kdo vlastní jaký byt, dům či pozemek.

Jenže tato transparentnost se netýká všech. Pokud má někdo větší finanční prostředky, může vlastnictví firmy či nemovitosti skrýt. A právě v tom tkví ona nerovnost, protože má možnost, kterou zkrátka někdo jiný nemá.

Častým postupem, jak toto vlastnictví skrýt, jak zařídit, aby se nevědělo, že vlastníte nějakou firmu či nemovitost, jsou již zmíněné daňové ráje v zahraničí. Takový přesun samozřejmě něco stojí, ale při určité výši příjmů a pokud máte z vašeho osobního hlediska dobré důvody, proč svůj majetek skrýt, se to vyplatí. Přední ekonomové po celém světě popisují, že tendence skrývat svůj majetek v daňových rájích roste spolu s bohatstvím. Čím majetnější jste, tím pravděpodobněji ukrýváte část svého majetku v daňovém ráji.

Že jsou tyto způsoby skrývání vlastnictví relativně populární mezi movitými Čechy, jsme viděli třeba těsně před volbami do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021. Ze zjištění Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů, zastoupeného v Česku Pavlou Holcovou a jejím webem Investigace.cz, vyplynulo, že Andreji Babišovi, šéfovi ANO, miliardářovi a zakladateli holdingu Agrofert, dávalo smysl kupovat si vilu ve Francii přes anonymně vlastněnou společnost na Britských Panenských ostrovech, tedy v jednom ze známých daňových rájů.

Náš bývalý premiér přitom není mezi veřejně činnými lidmi jediný, kdo by se schovával za anonymitu daňových rájů. A problém se samozřejmě netýká zdaleka jen Česka. Spíše naopak.

Víme to opět díky práci investigativních novinářů. Jejich odhalení měla politické důsledky: kvůli zjištění o skrytých vlastnících, která vyplavala na povrch v roce 2016 v rámci tak zvaných Panama Papers – šlo o uniklé dokumenty panamské právní kanceláře spravující firmy v daňových rájích –, odstoupili premiéři na Islandu a v Pákistánu; na svůj post rezignoval i španělský ministr průmyslu.

Speciálně to, že svůj majetek ukrývají v daňových rájích i přední politici demokratických států, přitom bezpochyby nahlodává důvěru občanů v systém. Vzniká totiž otázka: Jak lze věřit politikům, kteří mají nadprůměrný vliv na vytváření společných pravidel, ale přitom je sami obcházejí?

 

Povede se to změnit?

Je možné s tímto konkrétním problémem a nerovností něco dělat? Ano je – a naštěstí už s tím taky něco děláme. Ve zkratce: v Evropské unii jsme například zavedli povinnost označit u každé firmy jejího skutečného majitele. Česko jako desátý nejlidnatější člen EU přispívá k tomu, aby vlastnictví firem bylo co nejtransparentnější a abychom věděli, kdo za jakou firmou či nemovitostí stojí. Díky již páté evropské směrnici proti praní špinavých peněz máme v Česku i jinde v Evropské unii čerstvě zprovozněnou a zveřejněnou evidenci skutečných majitelů.

Tato evidence označuje skutečného konečného vlastníka každé firmy. Tou je fyzická osoba získávající výhody – peníze či zisk – z dané firmy, i když se u ní coby majitel uvádí nějaká společnost s neznámými vlastníky z daňového ráje nebo bílý kůň, který vlastní firmu jen formálně, aby zastřel skutečného majitele.

V Česku tuto evidenci spravuje, podobně jako ve většině ostatních členských států Evropské unie, ministerstvo spravedlnosti a je dostupná na esm.justice.cz. V jednotlivých zemích EU se evidence liší v tom, kolik informací a jak moc snadno poskytují veřejně, Česko z toho přitom v evropském srovnání vychází relativně dobře. Příklad: každý z nás si tak může na zmíněném webu vyhledat, že u společnosti Agrofert, a. s., je uveden jako nepřímý skutečný majitel Andrej Babiš: přestože firma patří do svěřenských fondů, v jejichž řídicích orgánech Babiš přímo nezasedá.

Při narovnávání této konkrétní nerovnosti jsme tedy pokročili, i když by bylo dobré nápravu dále prohloubit. Kromě větší otevřenosti všech evidencí by bylo především dobré, aby se podobné evidence skutečných majitelů rozšířily i do států mimo Evropskou unii – a ještě více se tak snížila možnost, že budou politici, ale nejen oni hledat coby vlastníci anonymitu.

Potíž ale je, že nejde o jedinou nerovnost v tomto směru. Další problém je, že do daňových rájů firmy přesouvají uměle svoje zisky kvůli nízkému, či dokonce nulovému zdanění.

 

Kdo platí daně?

Pokud chceme, aby fungoval stát a financovaly se jeho veřejné služby, třeba aby pracovaly soudy a policie a aby nás mohla chránit armáda, potřebujeme vybírat daně. Můžeme se snažit, aby daně byly co nejnižší a nejsmysluplnější, ale bez jejich placení to v obecné rovině prostě nejde. Právě v placení daní bychom neměli vytvářet nespravedlivé nerovnosti – a přesně to se nám nedaří.

Například některé, především velké nadnárodní korporace uměle přesouvají své zisky z Česka do daňových rájů a dělají to i někteří bohatí Češi. Kdyby se tito velcí hráči, ať už nadnárodní, nebo tuzemští, nevyhýbali placení daní přes daňové ráje, dostávaly by se do českého státního rozpočtu každý rok miliardy korun navíc. Státní dluh by tak mohl být nižší, mohly by být třeba i obecně nižší daně, učitelé by dostávali více a stavělo by se více dálnic – to všechno jsou věci, o které přece stojí bohatí i střední třída, domácí i zahraniční firmy: bohužel prostřednictvím svých daní na ně přispívají nerovnoměrně.

České, především malé a střední podniky na straně jedné a velké nadnárodní korporace a někteří velcí místní byznysmeni na straně druhé prostě nemají rovné podmínky. Firmy platící menší daně kvůli tomu, že se registrují v daňových rájích, získávají nespravedlivou výhodu oproti firmám, které tyto cesty nevyužívají, protože nemohou.

 

Se zatajeným dechem

Co se s tím dá dělat? Podobně jako u transparentnosti vlastnictví jde u zdanění velkých firem i bohatých jednotlivců o to, aby ostatní země nepodkopávaly standardy v daňové spolupráci, aby platila rovná a vymahatelná pravidla.

Už jsem naznačil, že bojovat proti daňovým rájům je v zájmu české společnosti i demokratického systému. Tento český zájem se přitom daří v poslední době prosazovat velmi dobře. Loni během českého předsednictví členské státy Evropské unie schválily zavedení globální reformy zdanění nadnárodních korporací. Tyto principy nyní coby evropská směrnice čekají na souhlas českého parlamentu.

Na této průlomové globální reformě se přitom dohodlo více než 130 vlád celého světa, včetně zástupců valné většiny klíčových daňových rájů. Součástí reformy má být i globální minimální sazba daně ve výši patnácti procent. V praxi by to znamenalo, že i Kajmanské ostrovy a Britské Panenské ostrovy – státy, které i podle mého výzkumu patří mezi největší daňové ráje a nabízejí v současnosti nulovou daňovou sazbu pro firemní zisky – se zavážou k tomu, že v nich budou nadnárodní firmy platit domluvenou minimální sazbu. Po definitivním schválení v jednotlivých zemích by tato reforma měla být platná zhruba od roku 2025.

Nejsem přitom sám, kdo pozoruje zavádění této reformy s velkým zájmem, či spíše zatajeným dechem, zda se něco takového skutečně podaří s konečnou platností uvést v život. V každém případě je dobré, že Evropská unie včetně Česka připravuje alternativní, záložní cesty, jako například digitální daň, pro případ, že by uzákonění změn v některé důležité zemi – třeba ve Spojených státech – narazilo.

Pro zdanění jednotlivců a firem ukrývajících svůj majetek v daňových rájích by také bylo vhodné rozšířit již nyní relativně dobře fungující automatickou výměnu informací o bankovních účtech. Pokud by se dnes někdo snažil schovat nezdaněný příjem ve švýcarské bance, nebude nejspíše ve vyhýbání se před placením daní úspěšný. Již dnes si švýcarský a český finanční úřad vyměňují automaticky informace o držitelích všech bankovních účtů ve druhé zemi. Tato automatická výměna informací ovšem zatím bohužel nefunguje mezi všemi zeměmi a nepokrývá možnosti ukrývání peněz mimo bankovní účty.

 

A taky důchody

Že jsou daňové ráje problém, vím i proto, že se jimi dlouhodobě odborně zabývám. Jak už jsem však naznačil, coby ekonom rozhodně nemůžu říct, že daňové ráje jsou jediným problémem, v nichž se projevuje státem vytvořená nerovnost.

Existují i další takové nespravedlivé a neefektivní nerovnosti – rozsah tohoto textu mi nedovoluje je popsat detailně, ale zmíním aspoň jednu, která souvisí s aktuálním děním, kdy se česká vláda snaží omezit nebezpečí krize penzijního systému. Jde o problém valorizace starobních důchodů – ty totiž v současnosti valorizujeme způsobem, jenž vytváří nesmyslné nerovnosti mezi důchodci podle toho, kdy odcházejí do důchodu.

Důchodci, kteří odešli do důchodu nejpozději v roce 2022, budou mít důchody vyšší o valorizace v minulém a tomto roce. Naopak důchodci, kteří odejdou do důchodu až příští rok, nebudou mít své důchody o tyto valorizace navýšené.

Třeba dvě kolegyně ze stejné práce vydělávají celý život stejně a odvádějí stejné pojistné. Když však první odešla v roce 2022 do předčasného důchodu a druhá se dostane do penze až v roce 2024, budou mít obě odhadem až o dvacet procent rozdílné důchody po celý zbytek života.

Tato nerovnost, způsobená zjevně špatným nastavením důchodového systému, je jen jedním z podobných jevů. Čekají nás patrně ještě větší problémy, totiž velké nerovnosti mezi generacemi. Například hrozí, že lidé, kterým je dnes třicet let, budou v naprosto nerovném a nevýhodném postavení ve srovnání s dnešními důchodci: kvůli stárnutí populace se totiž budou moci ještě méně spolehnout na stát, respektive na státní průběžné financování důchodů, jaké u nás funguje pro dnešní penzisty a na které dnešní třicátníci přispívají.

 

Stát sobě jámu kope

Máme v mnoha ohledech skvělou společnost, která některými nerovnostmi netrpí tolik jako jiné evropské země – například i v souvislosti s transparentností vlastnictví nemovitostí jsme mezi třemi nejotevřenějšími členy Evropské unie. Přesto je u nás státem vytvořených nerovností dost. A obávám se, že občané – jak ti, kteří jsou přímo v nerovném postavení, tak také ti, kteří jen nerovnosti pozorují, ale nic z nich nemají – mohou kvůli tomu stále více pochybovat o demokratickém státu. A budou se ptát, zda stát skutečně reprezentuje všechny občany, nebo pouze určité zájmové skupiny.

Mimochodem – o všech nerovnostech vytvořených státem či státy samozřejmě ani nevím. Takže jaké nerovnosti považujete za zásadní problém dneška vy?