Asistent ve školách: Tady ho máte a poraďte si nějak

Následující rozhovor doplňuje hlavní téma červencového Reportéra.

Reportáž s názvem „Poprask na vsi. Přijde autista“ si můžete přečíst zde, případně v tištěném vydání.

 

Loni pracovalo ve školách – mateřských, základních i středních – téměř třicet tisíc asistentů, za šest let se jejich počet zdvojnásobil. Umíme využít jejich potenciál?

Bohužel ne. Jejich pracovní sílu využíváme často velmi neefektivně. Mnohé budoucí učitele při jejich studiích a ani později nikdo neučí, jak mají asistenty ve třídě využívat.

 

Jaká je běžná praxe?

Pedagogicko-psychologická poradna doporučí asistenta pro konkrétní dítě. Ředitel asistenta sežene, přivede do třídy, řekne paní učitelce: „Tady ho máte a poraďte si nějak“. Učitelé pak mnohdy nevědí, co s ním mají dělat, co mu mohou dávat za práci. Mnozí pak ve třídě s větším či menším úspěchem improvizují.

 

A jak by toto soužití mělo vypadat správně?

V každé třídě je to trochu jiné. V našich kurzech se snažíme učit zejména to, že jde o asistenta učitele, nikoli daného dítěte. Ostatně ta funkce se oficiálně jmenuje „asistent pedagoga“, nikoli „asistent žáka“. Je tam od toho, aby pomohl učiteli zvládnout všechny nároky, které se při práci se třídou objevují.

 

Asistent se tedy nemá primárně starat o dítě, které ho „papírově“ dostalo?

Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami by v první řadě měli učit učitelé. Asistent může určité aktivity v hodině dělat s dětmi, které jsou více méně samostatné, a učitel má tudíž prostor věnovat se dětem, které to momentálně potřebují.

 

Jak je možné, že to řada škol neví? Častý model je, že spolu dítě a asistent sedí celou dobu v lavici…

Taky se tomu divím, nedává to smysl. V kurzech to vysvětluji na jednoduchém schématu: představte si třídu, kde je jeden žák se speciálními vzdělávacími potřebami, má třeba ADHD (poruchu pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.). Tento žák vyžaduje větší péči. A pak je ve třídě asistent pedagoga, který má osmdesátihodinový nebo nanejvýš stodvacetihodinový kurz, a dále učitel, který chodil s největší pravděpodobností pět let na pedagogickou fakultu a jeho kvalifikace je mnohem větší. A teď si vezměte tu absurdní situaci, kdy méně kvalifikovaný dostane na starosti žáka, který potřebuje z té třídy nejvíc odborné péče, zatímco ten více kvalifikovaný se stará o ten zbytek.

 

Pokud asistent sedí stále s tím samým žákem v lavici, vlastně ho tím stigmatizuje, je to tak?

To je pravda, proto na kurzech řešíme i to, kam se má asistent posadit.

 

A kam?

Až na úplně výjimky je vhodné, aby seděl jinde než v lavici u toho nejpotřebnějšího dítěte. Může pomáhat v různých hodinách nebo různé dny různým dětem – podle toho, jak je zrovna třeba, tedy po třídě korzovat.

 

 

Dva druhy učitelů

Existuje nějaké dobré, finančně a časově ne úplně náročné řešení na zeefektivnění spolupráce učitelů a asistentů?

Školy by měly dostávat nejen peníze na asistenta, ale taky instrukce, jak ho využít. Dovedu si představit, že by třeba každý učitel, který má ve třídě asistenta, měl povinné alespoň čtyři hodiny školení. To by mohlo v mnoha případech stačit a nestálo by to ani moc peněz. Existuje také literatura a kurzy, které nabízejí různé organizace, převážně neziskové.

 

Vy sám takové kurzy lektorujete pro neziskovou organizaci Nová škola. Přijde účastníkům něco z toho, co jim vykládáte, jako sci-fi?

O ničem nevím. Někdy se možná tváří, že jim dává smysl, co říkám, ale oni si to stejně budou dělat po svém. Nechci po nich ale nic náročného a většina strategií, které je učím, jim má práci usnadnit. Potíž je, pokud škola do kurzu přihlásí jen své asistenty. To nestačí, protože autoritou ve třídě je učitel a pokud se má zavést něco nového, musí to iniciovat on.

 

Spolupráce učitel-asistent je zřejmě komplikovanější na druhém stupni, kde se už učitelé ve třídách střídají.

Rozdíl v tom je, ale nikterak zásadní. Asi znáte bonmot, že existují dva druhy učitelů: jeden je ten, který chce učit děti, druhý chce učit předměty. Na druhém stupni bývají častěji ti, kteří chtějí učit předměty a už tolik nevnímají, jaké děti ve třídě vlastně mají. U těch bývá nastavení spolupráce s asistentem složitější. Asistentovi na druhém stupni se může stát, že první dvě hodiny se pracuje se třídou dobře, další zase ne, další ano…

 

Na tom by mohlo být pozitivní, že se dobrá praxe může šířit ve sborovně mezi další učitele a následně i do dalších tříd…

Na toto téma moc rád cituji jednoho ředitele, který, když posílá na kurz své zaměstnance, tak prý vždycky ve dvou. Jednoho, který chce, a druhého, který to potřebuje. To je dobrá strategie.

 

Odsunut problém jinam

Kde mají učitelé a asistenti hledat oporu, když si nevědí s nějakým dítětem rady?

Měli by mít možnost obrátit se na školního psychologa nebo speciálního pedagoga, což jsou ale dnes pozice, které nemusí být obsazeny. Vždy je ale k dispozici výchovný poradce, měla by existovat i možnost oslovit pedagogicko-psychologickou poradnu – ty jsou ale často přetížené a na individuální konzultace nemají čas.

 

Neměli by mít všichni asistenti vyšší vzdělání, třeba vysokoškolské?

Podle mne ne. Pozice asistentů je velmi rozmanitá. Jednou jsme na pedagogické fakultě dělali výzkum, jehož se účastnilo pětadvacet asistentů a několik jich mělo ukončené jen základní vzdělání, jedna asistentka dokonce vychodila zvláštní školu. Z formálního hlediska to bylo v pořádku. Když chcete pracovat jako asistent, stačí vám v některých případech pouze základní vzdělání. Ta zmiňovaná asistentka pracovala na prvním stupni, kde pomáhala inteligentnímu, ale těžce tělesně postiženému dítěti. Vozila ho ze třídy do třídy, vyndávala mu učebnice a svačinu a tak dále. Taková práce by vysokoškolačku zřejmě nebavila. V jiných případech je ale potřeba, aby měl asistent alespoň maturitu.

 

Takže nynějších 80 nebo 120 hodin, které zájemci o pozici asistentů v kurzech musejí povinně absolvovat, je podle vás dostačujících?

Myslím, že ano. Upřímně, ani dvě stě hodin by nebylo dost, ale v osmdesáti hodinách máte aspoň nějaký základ. Velmi ale chybí vzdělávání, které by na kurz navazovalo.

 

Máte na mysli variantu, že když asistent dostane třeba autistické dítě, vybere si kurz, který se věnuje práci s autistickými dětmi?

Přesně tak. Asistent nemůže být nikdy připraven na všechny možné typy žáků – pak už by to byl de facto speciální pedagog. Ideálně by takový navazující kurz měl mít nejen asistent, ale taky učitelé, nebo alespoň třídní učitelka.

 

Je to v možnostech škol?

To je otázka priorit. Není potřeba, aby učitel a asistent jezdili někam dva roky na školení, stačilo by alespoň na jeden dva dny. A to není nemožné zařídit.

 

Inkluzi nám nikdo nevnutil

Sám jste před lety pracoval jako asistent. Přijde mi, že být asistent či učitel je vlastně dost osamocená profese, kde si musí do velké míry poradit každý sám.

To je různé. Jsou školy, kde skvělé funguje jejich školní poradenské pracoviště, navzájem si pomáhají a konzultují své zkušenosti všichni zúčastnění: výchovný poradce, preventista, školní psycholog, asistenti i učitelé. Na druhé straně jsou i školy, kde propojení a pomoc vůbec nefunguje. A když narazí na problém, snaží se ho odsunout jinam, tedy aby dítě přešlo na jinou školu.

 

V roce 2016 se vzedmula velká vlna odporu k inkluzivnímu vzdělávání. Máte nějaké vysvětlení, proč některé školy i část veřejnosti pociťuje ke společnému vzdělávání pořád takovou skepsi?

Protože vznikla dezinterpretace, že stát tlačí školy do toho, aby braly komplikované děti s postižením. Ty děti by tam ale byly i tak! V roce 2016, když byla přijata „inkluzivní“ novela a nastal velký odpor k inkluzivnímu vzdělávání, se „jen“ našla finanční podpora, aby to školy zvládaly.

 

Diskutujete s učiteli či asistenty, proč jim inkluze vadí? Co říkají?

Často mají obavy z dětí, které vykazují nějakou míru náročného chování, což jsou často děti s autismem, s psychiatrickou diagnózou, ale stejně tak to mohou být i děti frustrované ze špatných podmínek, třeba doma v rodině. Děti s lehkým mentálním postižením se maximálně nenaučí všechno, co by mohly. Dítě s náročným chováním může ale současně ohrozit výuku – třeba tím, že bude agresivní. Jenže vy tyto děti stejně nemáte kam jinam dát. Nemají vlastně jinou alternativu než běžnou školu, takže je potřeba hledat jim v té běžné škole adekvátní podporu.

 

Připomeňte prosím, jaká procedura vlastně předcházela přijetí inkluze.

Česká republika je signatářem Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, což je dokument OSN z roku 2006, který schválil náš parlament a ratifikoval prezident Klaus. V Česku platí od roku 2009. Jeden z článků úmluvy říká, že státy, které se k ní přihlásily, zajistí dětem se zdravotním postižením přístup ke kvalitnímu a inkluzivnímu v místě, kde žijí.

 

K inkluzi jsme se tedy přihlásili dobrovolně, nikdo nám ji nevnutil.

Ano. Už před třinácti lety jsme se jako stát dobrovolně rozhodli, že inkluzivní vzdělávání je pro nás ta správná cesta. Od té doby máme už jen hledat cesty, jak inkluzi ve vzdělávání co nejlépe podpořit.