Nic proti Číňanům, ale... ​​​​​​​Ať je Krumlov chvíli český!

Report

Do Českého Krumlova jezdívám každý rok, a i když jsem zpočátku váhal, jestli to není vykřičený skanzen, dnes vím jistě, že jde o skvělé místo pro život. A úplně nejlepší je Krumlov opravdu právě teď. Ve všední dny se kolébají středověkými uličkami kachny pátrající po turistech, kteří by jim hodili palačinku. V pátek odpoledne pár stovek turistů dorazí – českých. A nadšených. Město věří, že krizi zvládne i díky nim.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze
Květen se přehoupl do druhé půli, na pár dní jedu do Českého Krumlova a jako obvykle se nejdřív stavím kousek za městem u jedné z místních legend.

Nad železničním viaduktem je dřevěný srub, v něm ticho. Zvednu telefon: „Kdepak seš, Kúčo?“

Přítel Kúča býval snad nejvýraznější postavou bohémského Krumlova devadesátých let – mimo jiné vedl místní kapelu Bratři Karamazovi, na jejíž koncerty chodily stovky fanoušků. „Jó,“ směje se občas Kúča, „tehdy jsme byli rozjetí a hudebně na to neměli. Dneska na to máme, ale zase už nejsme rozjetí.“

Aby se Kúča neuchlastal v epicentru hospod, přestěhoval se sem do chatičky, čtvrt hodiny pěšky za Krumlov. Zvedá mi telefon: „Nahoře na kopci jsem, seběhnu za chviličku.“

A jo, vlastně. Kúča si chodívá na kopec číst, kreslit nebo meditovat; vždycky s lahváčem budvaru.

O pět minut později už je v chatce, velkoryse mi nabídne buď jointa, nebo svou novou knihu povídek, kterou vydal v nákladu třiceti kusů, a pak se tázavě podívá: „Co tě sem přitáhlo?“

Co asi! „Zajímá mě, jak s Krumlovem zamával koronavirus.“ Kúča se dívá pořád stejně: „O čem to mluvíš?“

Oznámím mu, že právě končí nouzový stav – a v Česku přece byla karanténa!

„Aha.“ Teď přikývne: „Mně bylo divný, že tady kolem občas někdo projde s hadrem na obličeji. Ale nevím – pramálo mě už zajímá, co se děje za viaduktem, ten je branou Mordoru. Procházím jím jenom tehdy, když někde hrajeme s kapelou... A jo: Mně bylo trochu divný, že se celý jaro nehraje!“

Stručně Kúčovi popíšu situaci, moc ho to ale nevzruší: „Já,“ podotýká, „jsem v karanténě pořád.“

Přece jen ho lákám, ať se mnou vyrazí do prázdného města, ale nechce: „Prázdný Krumlov si pamatuju ze sedmdesátých let, kdy jsme si hráli na mušketýry a celý zámek patřil nám. Ale tehdy to město zároveň patřilo i lidem, kteří v něm bydleli, kdežto dnes tam skoro nikdo nebydlí...“

 

Dvě města v jednom

Na půl cesty mezi Kúčovým srubem a krumlovským zámkem je grafitový důl a vedle něj hospoda Underground, která je jedním z důvodů, proč jsem si tohle město oblíbil. Krumlov totiž nabízí všechno: luxus v centru, ale i klasická doupata pro pankáče, androše, flinky a floutky, jakým je právě tenhle podnik.

Underground vede šedesátník Béďa, který tu v podstatě bydlí. „Ptáš se, jak jsem prožil karanténu?“ Evidentně přemýšlí, jak odpovědět kamarádovi, který je ovšem zároveň i novinářem: „Inu, denně jsem tu něco uklízel anebo opravoval.“

Jasně.

Jak znám Béďu, tak bych tipl, že pokud přišel i v dobách nejpřísnější karantény zoufalý žíznivec, tak mu pod rouškou tmy pivo načepoval, je to vyhlášený dobrák. V Krumlově navíc mají tolerantní policii, protože tohle město je přece jen výjimečné a například na striktní dodržování nočního klidu se hrát nedá – při donedávna obvyklém počtu dvou milionů turistů ročně se v ulicích denně zpívá přes půlnoc...

No a od Undergroundu už je vidět na zámek, tak říkám: „Hele, Béďo, připrav mě na situaci ve městě.“

Nemůže sloužit: „Vždyť já tam za celou dobu karantény pořádně nebyl!“

Je to klíčová věta, kterou jsem mohl dopředu očekávat, natolik už Krumlov znám. Když se o tomto městě mluví, mělo by se rozlišovat, protože ono jde vlastně o města dvě.

Nebo spíš o město a vesnici.

V onom nádherném historickém jádru pod zámkem, kam míří veškerá pozornost turistů, žije zhruba sto padesát obyvatel, to je vesnice. Ve zbytku Krumlova bydlí třináct tisíc lidí – hlavně na sídlištích. A tito lidé si do centra dávno odvykli chodit.

 

Bouřka na mostě

Když jdu kolem prázdného parkoviště pro turistické autobusy, přihlásí se hlad, a první na ráně je hospoda jménem Jelenka, kde mají svíčkovou.

Dostávám obrovskou nádhernou porci. „A kdybyste chtěl přidat omáčku, řekněte si.“

„Ale jo, chci!“

Nakonec mě číšník požádá o sto dvacet devět korun, což považuju za sebekrádež, protože tohle jídlo má hodnotu dvou set, ale později zjistím, že co platí pro Jelenku, to platí v době koronakrize pro většinu restaurací v centru. Zatímco loni touto dobou byly plné, teď je každý nový host vděčně vítán. Hospodští se smířili s tím, že letos nezbohatnou – přežít ale chtějí, a proto se začali přizpůsobovat českým chutím i platům.

Během posledního čtvrt roku se navíc změnila situace na trhu práce: ještě nedávno mívali krumlovští kuchaři nástupní plat čtyřicet tisíc korun, pokud se trochu osvědčili, brzy si přišli na šedesát, a oprávněně měli pocit, že jsou nevyhoditelní, protože na tisíce turistů denně bylo kuchařů věčně málo.

 

A tahle situace skončila spolu s březnovým odjezdem posledního Asiata: přinejmenším letos bude třeba kuchařů jen polovina...

Přemýšlím, kam složit batoh. Protože centrum Krumlova je skutečně vesnice, po pár letech mám pocit, že tu všechny znám, a mám ty lidi rád: kdo tu bydlí, ten je většinou buď šikovný podnikatel, umělec, případně romantik.

Vyberu si slavnou krčmu v domě U Dwau Maryí, která je na břehu Vltavy u Lazebnického mostu, a tak ji znají všichni vodáci, ale nejen ti. V posledních deseti letech ji poznaly i desítky tisíc Asiatů, v případě této krčmy hlavně Korejců, kteří tu nechávali nejvíc peněz a díky nimž se například skoro celoročně dalo sedět na zahrádce, kde u každého stolu stojí velký teplomet a kde teď sedím i já.

Nebe je čisté, a tak mě překvapí, když se najednou ozve hrom: „Ech?“

Přítomní Krumlováci se rozesmějí: „Žádná bouřka, po mostě jenom přejelo auto!“

Tak to je síla – nikdy dříve jsem si toho burácivého zvuku nevšiml, protože město permanentně hlučelo. Až letos na jaře, vždy mezi pondělím a čtvrtkem, je neuvěřitelně tiché...

Se zmíněnými Korejci, kteří jezdívali k „Maryím“, to je obdobný příběh jako v desítkách dalších krumlovských podniků: cestovní kanceláře, orientující se na asijský trh, do nich v rychlém tempu posílaly jednu skupinku za druhou – pro českého štamgasta to býval neobvyklý pohled.

Taková skupinka měla na prohlídku města dvě hodiny, a proto bylo třeba zvládnout oběd urychleně. Průvodce zavolal „za sedm minut jsme u vás“, kuchařka ohřála zelí, knedlík, bramborové placky, kus masa, jáhelník, číšníci jídlo přinesli na stůl v tutéž chvíli, kdy turisté vrazili dovnitř, ti pak pojedli, došli si na záchod, udělali pár fotek, a ve dveřích se vystřídali se skupinkou další. (Čili byl to takový fast food staročeské kuchyně pro Korejce, a ten skončil.)

K Mariím naštěstí nepřestali chodit ani Češi, a na jejich přízeň se teď spoléhá. Shodou okolností jsem v krčmě šestnáctého května, kdy se po dvou měsících otevírá hostům, a pozoruju improvizaci na poslední chvíli: „Zkusme najít dva roky starý jídeláky a nápojový lístky, ať není pivo za pade, ale třeba za dvaačtyřicet!“

Všichni jsou napjatí, ale intenzivní vůně zelňačky s česnečkou zafunguje. V poledne je na zahrádce dvacet Čechů, a tak je zřejmé, že „Marye“ (kde si dal každý správný vodák aspoň jedenkrát v životě medovinu) kvůli koronaviru nezhynou.

 

Všichni jsme to měli

Mezi námi, v centru Českého Krumlova by neměl zhynout žádný zavedený a slušný podnik – kdo uměl počítat a nedělal hlouposti, tomu se do letoška dařilo.

Jenže lidi jsou různí, a já už tuším, kam jít celkem na jistotu za pesimistou.

Další legendou mezi zdejšími hospodami je Cikánská jizba v Dlouhé ulici, kterou vede Milan Kotlár, a toho jsem poznal jako extrémně pracovitého muže, jenž ovšem mívá sklony k nespokojenosti.

Vlastně se už těším na to, jak zase bude špačkovat, a taky že jo, bude, ale začíná trochu překvapivě: „Je to bouda,“ oznámí mi: „Proč se nemluví o tom, že tu nemoc polovina Krumlova dávno měla?“

Zatím se ještě zdvořile usmívám, ale v příštích dnech zjistím, že Milan Kotlár mluví skoro za všechny. Pandemie koronaviru bude na dlouho předmětem mnoha (spikleneckých?) teorií, protože například Krumlováci tvrdí, že jejich městem nemoc prošla mezi prosincem a březnem. „Kde jinde by taky měl být prvopočátek než tady,“ argumentuje Kotlár, „ve městě, kterým procházela řeka asijských, často čínských turistů?“

Jeho manželka Věra si dlouho poležela v prosinci, on sám v únoru, a příjemné to prý nebylo: „Neustále jste zahleněnej, agresivní kašel se nedá zastavit, týden jsem skoro nespal, ale všichni jsme se z toho nějak vyhrabali a žijeme.“

Teprve teď se dostává k tomu, co ho tak rozčiluje: „Do smrti nepochopím, proč nás pak politici tolik vystrašili, proč nechali padnout ekonomiku. Proč prostě neřekli, ať se nemocní lidé léčí jako já anebo manželka, a proč ty zdravé nenechali pracovat. Proč mě po sedmadvaceti letech donutili zavřít podnik, proč mi nasadili roušku, proč ke mně přistupovali, jako bych byl zločinec?“

Litanie trvá ještě chvíli, ale nakonec si Milan Kotlár odpoví: „Já vím proč – když vládci vystraší zbytek národa, můžou si prosadit, co chtějí, tisknout peníze a tunelovat.“

Kotlár je jediný z mých krumlovských známých, kdo na prázdném městě nespatřoval vůbec nic krásného: „Hrozný to bylo! Chci pracovat, tak jsem hned sháněl brigádu, ale nikde nic. V květnu jsem otevřel aspoň zahrádku, protože jsem myslel, že konečně přijdou všichni ti Krumlováci, kteří žijí mimo centrum a dávno sem přestali chodit, ale moc se jich nedostavilo: lidem pořád něco nevoní.“

Tvrdí, že měl našetřeno na tři měsíce: „Takže jsem se nakonec dostal do situace, kdy přemýšlím, jestli nesáhnout dětem do kasičky...“ Čímž se dostáváme k větě, pro kterou jsem si vlastně přišel, už je tady: „Možná to bude konec Cikánské jizby.“

Nevěřím, pane Kotláre, nevěřím.

„Jestli se stane to, čeho se bojím, totiž že nás na podzim vláda začne strašit druhou vlnou a znovu se pokusí všechno uzamknout, tak se definitivně není o čem bavit.“

Poděkuju za malinovku, a i když Milan Kotlár říká, že byla na účet podniku, nechám na pípě ležet dvacku. Opravdu chci, abychom se příště potkali zase.

 

Vzpomínka na Dvojčata

V Radniční ulici mě zaujme prošedivělý muž za kasou Pohádkového domu, prodejny a muzea loutek, kde jsou k sehnání taky suvenýry a víno. Muž se podívá na hodinky, načež praví: „Jsou dvě, a za dnešek jsem prodal jednu lahev zákaznici z Krumlova.“

Působí na mě jako Nerudův pan Vorel, který si nakouřil pěnovku, nicméně za moment pochopím, že jsem narazil na Jana Vondrouše, který byl starostou Krumlova po celá devadesátá léta.

Ve svých šestašedesáti bere situaci s nadhledem: „Já jsem si v březnu vlastně oddechl, protože po letech můžu v klidu přejít na druhou stranu téhle naší ulice.“

Pak mi připomíná, že turistika má v Krumlově několik krizí za sebou, vzpomíná třeba na teroristický útok z jedenáctého září 2001: „Až do té doby jezdila spousta Američanů,“ říká Vondrouš, „líbilo se jim tu, a co si budeme povídat, dolar stával čtyřicet korun, takže jim všechno připadalo levné, ale zásadní je, že to byli kulturní lidé, se kterými je radost se setkávat. Pak spadla Dvojčata, padl i dolar, Američané přestali létat a nahradila je asijská invaze...“

Od pokladny má Vondrouš perfektní přehled o situaci na krumlovské hlavní pěší tepně: „V únoru jsme pocítili, že Asiatů ubývá, a začátkem března zbyli už jen Tchajwanci – na batozích nosili vlaječky, abychom se jich nebáli. No a od března najednou nikdo.“

Začátkem května Vondrouš otevřel, i když skoro pro nikoho. Letos prodá suvenýrů málo, a proto musel něco změnit. „Začal jsem objíždět regionální minipivovary, vždycky od nich vezmu pár beden. Takhle se chystám i do jihočeských palíren, protože potřebuju nabídnout místní zboží pro českého turistu.“

Jestli přežije, netuší. „Loni přijely dva miliony turistů, letos to bude kolik? Čtvrtina? Já bych si i věřil, kdybych byl ve vlastním, ale bohužel jsem si coby hloupý starosta nepořídil vlastní barák, takže platím nájem městu – a jde i o to, nakolik shovívavě se ke šmudlům mého typu město zachová.“

 

Vířivka pro nikoho

Pak jdu navštívit podnikatele, který je ve svém: pětačtyřicetiletý Marek Šimon zrekonstruoval (spolu s rodinou) mlýn u jezu, v němž je ohromná restaurace, muzeum historických motorek, starožitnictví a taky dva nejluxusnější apartmány v celém Krumlově.

Hned na úvod Marek Šimon potvrzuje můj dojem: „Posledních pět let turistika kvetla a my vydělávali krásný peníze.“

Začátek karantény ho ani moc nevyvedl z míry, protože Krumlováci jsou na občasné pohromy skutečně zvyklí: měli tu povodeň roku 2002 („V restauraci dva a půl metru vody a pod hladinou všechno, i motorky“) a menší roku 2013, která ale vypláchla domy kolem řeky skoro stejně. „Neplakali jsme,“ vzpomíná Marek Šimon, „jen měsíc makali a potom zase otevřeli. Viděli jsme před sebou cíl, což byla výhoda oproti letošku...“

Po pár týdnech pandemie mu začala vadit nevědomost: Jak dlouho ještě?

„Ale vlastně to bylo fajn,“ vzpomíná: „Jedno odpoledne jsem stál úplně sám na Lazebnickém mostě, koukal na zámeckou věž, příroda kolem se už probouzela a na čistě modrém nebi nebyla jediná čára; protože nelétala letadla. V tu chvíli jsem si uvědomil, o jak velký, globální jde průšvih.“

Druhý měsíc karantény rozhodil i jeho – a oprávněně si říkal, že má trošku smůlu: „Moje apartmány sice nejsou levné,“ připouští, „stojí 5 600 za noc, ale zaprvé jsou v šest set let starém domě s možná nejhezčími výhledy na Krumlov, a za druhé jsem je designově vymýšlel tak, aby se hostům ani moc nechtělo ven.“ (Potvrzuju: jsou to vlastně dva byty, ve kterých bych si dovedl představit svatební noc.) „I tak se vždycky snažím hostům nabídnout něco navíc, a koncem loňského roku mě napadlo, že tady vybuduju venkovní vířivku. Protože jsem chtěl to nejlepší, dal jsem za ni čtvrt milionu, další spoustu peněz pak za šatny, sprchy a záchody, zprovoznit jsem to chtěl v půlce března, ale přesně tehdy přišlo nařízení vlády...“

Až se do Krumlova vrátí život, atmosféra bude podle něj jiná než kdysi: „Spousta lidí se teď zamyslí nad tím, jaké poskytuje služby, a šlápne do pedálů, takže kvalita služeb půjde nahoru.“

A co ceny? To neví: „Za sebe říkám, že třeba cenu apartmánů nesnížím ani ve slabší sezoně, protože ony opravdu mají svou hodnotu, a než mít za tři tisíce neustále plno, to radši vydržím a budu věřit v klienty, kteří to adekvátně ocení.“

Stejně k němu vždycky jezdívalo mnohem víc Čechů než třeba Asiatů: a tohle je předpoklad úspěchu.

 

Je mi přímo božsky!

Ráno mě U Dwau Maryí vzbudí pocit, že něco nehraje. Vím! Za oknem se neozývá tradiční klap-klap-klap kolečkových kufrů, které za sebou po kočičích hlavách tahali turisté. Poslouchám ticho, které přeruší sousedka z vedlejšího domu, podle hlasu stará paní: „Pojďte, holky, tady máte pečivo,“ volá, tak vykouknu z okna a sleduju, jak vykrmuje kachny.

Pozvu se k ní na kafe, ráda si popovídá. Jmenuje se Marie Nožičková, ročník 1943, a v domě bydlí, ale taky tu má k pronájmu dva pokoje (třináct stovek za noc, centrum Krumlova není jen pro bohaté).

Čtvrt roku žádného turistu neměla, ale je jí to jedno. „Nejsem z těch,“ dušuje se, přičemž jednou rukou hladí psa a druhou kočku, „kdo by honil lidi, aby se tu ubytovali, vychovaná jsem byla na kafi a suchým chlebu.“

Nebýt toho, že včera nějaký vodák přetáhl kachnu pádlem, je paní Nožičková celé jaro spokojená: „Je mi přímo božsky!“

A nyní si musíme vysvětlit jednu ožehavou záležitost – Krumlováci nejsou žádní rasisté, ale skupiny Asiatů je z pochopitelných důvodů štvou.

„Vždyť už to takhle dál nešlo! Když nalezli na most a celej ho obsadili, nemohla jsem s vnukem projít, ani když jsem se tiskla k zábradlí, prostě mě nepustili. A víte, co jsem udělala? Prostě a jednoduše jsem jednoho milýho šikmookýho nakopla do nohy. Teprve tehdy se otočil, tak jsem mu ukázala: Tady jsem doma já, ne ty, a tak se podle toho chovej!“

Paní Nožičková má ve svém věku právo na nervy v kýblu, a nejde jenom o Asiaty: „Ani netušíte, jak krásně jsem se v březnu vyspala, když tady na mostě každou noc nevyřvávali ožralové…“

Vyprávěla by ještě dlouho, ale najednou se zeptá, jestli jsem už viděl medvědy. „Ne? Tak utíkejte na zámek,“ radí, „bude krmení. Vyřiďte medvědářovi Honzovi, že ho pozdravuje Maruška z Parkánu a že brzo přinesu nějaký piškoty.“

 

Něco o kobylkách

„Nebojte se,“ vypráví Jan Černý, „v divočině medvěda potkáte jen málokdy. Ale kdyby se náhodou přece jen stalo, že vám zkříží cestu, tak pomalu couvejte; neotáčejte se zády a neutíkejte!“

Krumlovským medvědářem je čtyřiačtyřicet let a teď mě zve do zámeckého příkopu, kde rozdává třem šelmám mrkev a zároveň hodnotí společenskou situaci: „Z mého pohledu se to tady krásně vyčistilo od těch kobylek.“

Kobylkami myslí asijské turisty. „Já uznávám, že koronavirus ublíží některým podnikatelům v centru, ale na druhou stranu tu teď je fakt klid, což podle mě vnímají i medvědi – od března slyší jen češtinu, která je jim příjemná. Určitě bližší než například čínština...“

Není už nejmladší a bylo toho na něj moc: „Denně jsem se proplétal na zámek mezi dvěma proudy turistů, a to se rovnou můžu přestěhovat do Tokia.“

Zatímco v březnu nechodil obdivovat medvědy nikdo, v dubnu se začali trousit Krumlováci: „To se mi strašně líbilo,“ zazáří Černý, „konečně jsem za nimi nemusel do obchoďáku, ale oni přišli sem, na zámek!“

Zdůrazňuje, že není žádný nacionalista, že jenom postupně ztratil nervy: „Přestal jsem chápat, proč to tu ovládly asijské zvyky, proč jsou ve městě nápisy v čínštině, proč to tady ti lidi proběhnou, kdákají jak kačeny, nafotí stovky obrázků, a zase zmizí? Já vím, přinášelo to zisky, ale vlastně jenom malé skupině lidí,“ říká Černý. „Mně ne. Prodavačce v obchodě taky ne, ani dělníkovi v továrně – nám to přináší jen to, že se turistům musíme vyhýbat. Víte, co bych si přál? Aby se turisté vrátili, ale hlavně Evropané. A teď už musím dát medvědům mlíko...“

 

Úplný Franz Kafka

Medvědářova přísnost mě nepřekvapila, ale nečekal jsem, že podobný tón uslyším od velmi vzdělané éterické umělkyně.

Zajdu do keramického ateliéru, který vedou máma a dcera Konvalinkovy, a dcera Stanislava má dost času na vyprávění – potenciální zákazník nakoukne dovnitř jednou za hodinu.

„Patřím mezi ty,“ říká na úvod, „které masová turistika válcuje, a tak jsem si v březnu připadala jako ve snu. Mě Krumlov baví vždycky, protože i v centru máme kouty, kam turisté nedošplouchnou, ale teď jsem si připadala vyloženě luxusně – jako výtvarnice z opuštěného města cítím inspiraci... Koncem března jsem šla v jedenáct večer se psem na náplavku a bylo to jak z Kafky, ulice úplně temný. Z většiny domů jsou penziony, ty byly bez hostů, takže do tmy opravdu svítil jen zámek, což mě fascinovalo.“

Stanislava teď musí žít skromně – v únoru si s mámou udělaly prázdniny, hned potom přišla pandemie. „Ale my pořád vyrábíme něco do zásoby, což nás zaměstnává, a proto ve mně opravdu převažuje pocit úlevy; i já jsem se zašla mrknout na ty sto metrů vzdálené medvědy!“

Nepřítomnost asijských turistů jí žíly trhat nemusí, protože ti do ateliéru vběhli, ale udělali chaos, osahali si hlínu, cvak, cvak, a byli pryč. „Nakupují v nasmlouvaných obchodech boty, oblečení nebo kosmetiku – my s mámou míváme zákazníky evropské.“

I Stanislava doufá, že po restartu Asiatů ubyde. Nejspíš je jí samotné trapné, že se k tomu přiznává, ale řekne to: „Včera jsem cestou do garáže potkala skupinku čtyř Asiatů – a úplně jsem se orosila, že už jsou tady zase!“

Vlastně by jí ani nevadilo, kdyby Krumlov nebyl v UNESCO. „Třeba by sem přestali jezdit ti, co si jen chtějí odškrtnout povinný bod ze seznamu.“ Ano, tohle ji štve nejvíc: naprostá povrchnost, která k asijským zájezdům často patří. „Plus teda to,“ ztiší hlas, „jak na veřejnosti chrchlaj a plivou, nebo to, že se v penzionech docela pravidelně sprchují mimo vanu... Kdyby sem přijel milion obézních Američanů, budou mi možná vadit obézní Američané, ale teď to mám nastavené takhle.“

 

Bude to dobrý

Vypadnu zpátky na ulici, na Latrán, a hned potkám malíře Jindru Čapka, který si udělal pauzu od ilustrování Pinocchia.

Jindra je příkladem člověka, kterému karanténa v ničem neublížila, spíš naopak: „Seděl jsem v ateliéru, maloval a udělal toho víc než jindy, protože když jsou zavřené hospody, nehrozí ti ranní kocoviny!“

Pogratuluju mu, ale u zámeckého nádvoří se rozloučíme, neboť jsem právě došel k prodejně s perníkem, které šéfuje obdivuhodná žena jménem Gabriela Miglová, a za tou vždycky chodím čerpat energii.

Gábina je jako vždycky nezastavitelná: „To dáme,“ směje se. „Podle mě každý podnikatel musí počítat s tím, že se něco zvrtne, no a místo války přišel virus.“

Loni v květnu měla denní tržbu kolem dvaceti tisíc korun, a letos, když konečně zase otevřela, kolem pěti stovek. „No a co? Měla jsem našetřeno na novou fasádu, ale fasáda rok počká – z těch úspor dám holkám z krámu výplaty.“

Kromě perníku se rozhodla nově péct i bezlepkové dorty a kdoví co ještě, je to blázen: „Až dorazí vodáci,“ těší se, „tak tady postavím stánek a budu jim prodávat svoji thajskou polévku, zelňačku a chilli con carne, fakt to bude dobrý!“

O tom není pochyb – Gábina krizi přežije.

Kdo nepřežije? Například prodavači vody Evian za sto padesát korun o pár domů vedle, ale to moc lidí mrzet nebude…

„Vždyť ti říkám, že to bude dobrý!“

 

Loučení v lunaparku

Když po pár dnech mířím zase ku Praze, na konci města vidím lunapark, tak se stavím.

Taky to mají těžké, tihle kolotočáři, i oni dva měsíce stáli. Konec května v Krumlově je jejich první štací, a i když všechno dezinfikují, jak můžou, na atrakcích se vozí dvacet dětí – zatím se ten provoz příliš nerentuje.

Pozdravím jednoho ze šéfů Zdenka Němečka, jehož strýc Bohuslav byl slavným boxerem; před šedesáti lety přivezl olympijské zlato z Říma.

I synovec je bojovník a věří, že kolotoče žádná nemoc nezastaví.

Poněkud mě ale překvapí, že se pan Němeček nakonec dostane až ke druhé světové válce. „Tahle naše průmyslová zábava jela i tenkrát,“ povídá: „Babička s dědou měli za války řetízkáč a střelnici tady v Krumlově na Jelence, a nějak to šlo. To víte, Němci jsou kulturní národ, který se rád baví; takže v tom nebyl až tak velký problém.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama