Přece nemůžu zklamat svou úžasnou ženu

Začal jste podnikat hned po revoluci spolu s tchánem. Věnovali jste se prý také výrobě jeřábů. Co dalšího jste dělali?

Pustili jsme se do podnikání hned v lednu 1990. Já byl strojař, tchán stavař. Stavařina tehdy jela, když se otevřely hranice mezi západním a východním Německem, začali západní Němci na východě masivně investovat, a my tam tak měli stavební zakázky. K tomu jsme dělali všechno možné. Stavěli jsme například montované haly. Tchán mimo jiné vymyslel i ten jeřáb a já zase začal dělat tapetovací stolky.

Jak ty stolky sloužily?

V Německu bylo tehdy náramně populární tapetování. A aby se tapety daly natřít lepidlem, pokládaly se na takový jednoduchý stolek. Ten pak majitelé buď vyhodili, nebo si na něj odkládali květináče. Vyvezli jsme jich tam stovky kamionů.

Zdá se, že jste byli od samého počátku opravdu podnikaví…

K tomu pak tchán ještě vymyslel, že budeme dělat izolační hmotu z drceného papíru. Koupili jsme na to linku z Finska a dávali izolaci do stěn montovaných dřevěných domků. To všechno jsme stihli za první tři roky po revoluci ve staré hale po bývalém cukrovaru.

Dnešní Liko-S vznikl pod názvem Audo-Rockfon v roce 1992, kdy jste začali z Dánska dovážet stropní podhledy. Kam jste je poprvé montovali?

Byla to pobočka Komerční banky v Přerově. Aniž bychom to věděli, dováželi jsme nejdražší stropní podhledy, které byly k mání. Ovšem uměly tlumit hluk, a díky tomu jsme je dovedli prodat.

V roce 1995 jste se pustili do budování systémových příček. Jak vypadaly?

Tehdy se běžně příčky mezi místnostmi zdily, jediná další varianta byly buď sololitové desky, nebo později sádrokarton. Přišli jsme na trh s příčkami, které byly usazeny v hliníkových profilech, a tím pádem se mohly posouvat a přendávat, což u sádrokartonových ani zděných bez bourání nešlo. Zase to bylo drahé – a zase to fungovalo.

Pak jste přišli s konceptem „živých budov“. Co si pod tím představit?