Zakopejte ten odpad navěky do země. Obce versus jaderné úložiště

Jde sice o krajinu s poli, stromy a vesnicí, ale říká se jí Březový potok. Název lokality ležící u Horažďovic v jihozápadních Čechách se odvozuje od stejnojmenného potůčku, jenž vytéká z rybníka Velký Blýskota a vlévá se do řeky Otavy. Jméno Březový potok přitom dlouho znali jen místní, to se však nyní mění. Ona lokalita je totiž jednou ze čtyř, kterou úřady zařadily do užšího výběru míst kandidujících na vybudování hlubinného úložiště vyhořelého jaderného paliva.

„Je to zhruba tady,“ ukazuje starosta nedalekého Velkého Boru Václav Zábranský na mapě v kanceláři na městském úřadu. A pokračuje: „Podzemí má být o velikosti zhruba 300 hektarů, to máte jako minimálně 400 fotbalových hřišť. A povrchový areál má mít dvacet hektarů. Když to srovnám, tak povrchový areál bude asi třikrát větší než vesnička Maňovice, pod kterou má úložiště být.“

Lokalita Březový potok, stejně jako ty další, přitom nezahrnuje jen jednu vesnici. Kromě zmíněného Velkého Boru a Maňovic by se stavba důlního díla dotkla i obcí Pačejov, Kvášňovice, Olšany, Kovčín, Malý Bor, Břežany, Horažďovice a Chanovice.

„Všechny obce se tomu brání, protože to bude šílená stavba. Šílená. Vytěžit ze země sedm milionů kubíků materiálu, odvážet je směrem na Klatovy, ať už to bude směrem na Pačejov, Plánice, anebo na Velký Bor, Horažďovice, Klatovy. Sedm milionů kubíků je strašně, strašně moc,“ obává se starosta Zábranský.

Lukáš Vondrovic, šéf Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), obavy tlumí. „U povrchového areálu jsme někde mezi patnácti až dvaceti hektary, čili jde o nějaký menší průmyslový areál, kterých jsou tady v České republice stovky. Co se týká podzemí, nepředstavujte si žádný gigantický důl nebo něco takového,“ říká Vondrovic. Odpovídá tím na stížnosti obcí, že půjde o obří stavbu na povrchu i pod ním, když chodby budou mít na délku asi sedmdesát kilometrů.

„V Ostravě nebo v Dolní Rožínce, kde se těžil uran a kde nyní máme podzemní výzkumné pracoviště, je délka prostor bez vyrubanin zhruba třicetkrát větší. Takový středně velký důl je tisíce kilometrů chodeb a tady to bude sedmdesát kilometrů na relativně malé ploše a bez nějakého vlivu na povrch,“ dodává. Na druhé straně ovšem šéf správy – který se ujal funkce loni v říjnu poté, co předchozí ředitel Jan Prachař skončil ve vazbě kvůli údajné manipulaci veřejných zakázek – nechce tvrdit, že by se jednalo o malý projekt.

 

Strach starostů

O tom, kde má být hlubinné úložiště jaderného odpadu, se debatuje už dvacet let – podobně jako v mnoha jiných státech. Loni přitom dostaly jaderné elektrárny od Evropské unie nálepku, že je lze považovat za zelený zdroj energie: jako takový má tudíž šanci na lepší financování.

Samotná výroba elektřiny z jádra je sice bezemisní a neprodukuje skleníkové plyny, způsobující klimatickou změnu, ale má velký nedořešený problém a tím je právě odpad, jenž po ní zůstává. Jde o vysoce radioaktivní vyhořelé palivo, které se rozkládá statisíce let. Přepracování k dalšímu použití je zatím drahé, a proto země směřují k nejjednoduššímu řešení – strčit jej pod zem. Potíž je, že málokdo chce mít jaderný odpad, jak se říká, „na svém dvorku“.

Starosty a obyvatele dotčených obcí však netrápí jen obavy, že budou mít nebezpečný odpad natrvalo zakopaný za humny v „nukleárním dole“. Nebojí se pouze toho, že jim budou přes vesnici či kolem ní jezdit náklaďáky, že se zvýší v okolí stavby prašnost a že ceny nemovitostí v jejich vsi mohou spadnout a nikdo se k nim nebude chtít stěhovat.

Místní mluví také o tom, že je unavují průtahy, nedostatečná komunikace a neprůhledné jednání. „Není se moc čemu divit. Když jako stát neumíme postavit kus dálnice, obáváme se takového velkolepého stavebního a důlního díla, které bude budované a v provozu sto let,“ říká Zdeněk Dvořák, starosta obce Dolní Cerekev. Vesnice se zhruba tisícovkou obyvatel leží na Vysočině a i ona patří do jedné ze čtyř lokalit, které z původního seznamu devíti míst skončily v roce 2020 v užším výběru pro možnou stavbu onoho hlubinného úložiště.

Starosta Dvořák dodává, že sám už by byl raději, aby se konečné místo vybralo co nejdříve, protože nynější nejistota znepříjemňuje život. Na úložiště se ho ptá spousta lidí, on to musí neustále vysvětlovat a jezdit na jednání s úřady do Prahy. „Musím tam jít alespoň trochu připravený, takže je to spousta nastudovaných materiálů. A když pak vyjde závěrečná zpráva o tři sta stranách, je potřeba to načíst a řešit,“ popisuje.

Nejde přitom jen o procesní a administrativní věci; důležitější je, že – jak říká – dostává málo odpovědí na své otázky. Například jestli bude kolem úložiště ochranné pásmo, jaké bývá kolem jaderné elektrárny. „SÚRAO nám řeklo, že neví. Dále – kdo to bude kopat? Má tam být 440 zaměstnanců, kde se vezmou, kde budou bydlet, kde budou bydlet jejich děti, kam budou chodit ty děti do školy, do školky,“ ptá se starosta s tím, jestli už není čas to řešit. Stavět se má podle harmonogramu začít po roce 2040.

„Chceme být připraveni na problémy, které přijdou. Stavěly se Dukovany, víme, co to znamenalo, stavěly se Nošovice, víme, co to znamenalo, nebo Gabčíkovo-
-Nagymaros, to se z toho vzpamatovává dodnes,“ vysvětluje starosta Dolní Cerekve.

 

Chceme více práv

Nyní jde starostům, ale i dalším organizacím sdruženým v Platformě proti hlubinnému úložišti hlavně o to, aby měli při jednáních větší slovo. Což jim ostatně slíbil na setkání v prosinci i ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Na vládě se počátkem ledna projednával zákon o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm, který právě toto řeší.

Zákon má roli obcí posílit, zakotvuje jejich právo vyjádřit se při probíhajících správních řízeních. Jde například o vymezení a povolení tak zvaného průzkumného území – to je nutné proto, aby se ve zmíněných čtyřech vybraných lokalitách mohlo, zjednodušeně řečeno, začít vrtat. Neboli dělat hloubkové průzkumy, které potvrdí dosavadní předpoklady, že je hornina v hloubce úložiště, tedy asi půl kilometru pod zemí, pro uložení odpadu vhodná.

Expertům, kteří jsou spolu s obcemi sdruženi v Platformě proti hlubinnému úložišti, ale vadí, že ani potom, co začne zákon podle nynějších plánů v půlce roku platit, nemusejí úřady názor a stanovisko obcí respektovat. Musí je pouze vyslechnout a dát jim prostor k vyjádření, což zákon přesně specifikuje. Obce se sice pak mohou soudit, ale to už neznamená odklad dalších kroků směřujících ke konečnému výběru lokality.

Svaz měst a obcí proto ve svých připomínkách k zákonu požaduje, aby měly obce právo veta – jako je tomu například v severských státech. Ministerstvo průmyslu a obchodu na to namítá, že by se tím narušila rovnováha mezi zájmy obcí a státu.

Vybudování úložiště jaderného odpadu je totiž podle tohoto úřadu veřejným zájmem. Marek Vošahlík z tiskového odboru ministerstva říká, že se nikterak nevymykáme jiným politicky a kulturně blízkým státům, jako je například Německo, kde obce také právo veta nemají.

Nejdále je ve světě s budováním jaderného úložiště Finsko, má začít fungovat za dva roky, a tam přitom obce právo veta měly. „Ve Finsku jsou například Strana zelených i Greenpeace pro jadernou energii. Pak zejména mladí lidé. Obávají se změny klimatu a nechtějí přijít o vysokou životní úroveň, jakou máme nyní. Bezpečnost jaderné energie zpochybňují někteří starší lidé, sedmdesátníci, kteří ve Finsku představují desetinu populace. Ti si stále vybavují Černobyl, který ale neměl žádné moderní zabezpečení. V tomto ohledu technologie pokročily mílovými kroky,“ tvrdí Pasi Tuohimaa, manažer komunikace finské společnosti Posiva, která se ve Finsku zabývá nakládáním s jaderným odpadem.

V Česku jsou však při projíždění vesnic na Klatovsku vidět na domech nápisy „nechceme úložiště“, každoročně se zde koná pochod proti úložišti, obce z Třebíčska z lokality Horka podaly před Silvestrem stížnost na to, že jsou v užším top výběru, i k Ústavnímu soudu.

„My hlavně chceme, aby v atomovém zákonu byla zakotvena možnost spolupráce se státem. Právo veta asi těžko, to právo stát nedá nikomu, ale aspoň nějaká spolupráce,“ stojí nohama na zemi starosta Zábranský. Nejhorší podle něj je, když stát určí vše direktivně a obce nemohou do ničeho mluvit.

 

Díra za desítky miliard

Starosty v tuto chvíli nepřesvědčuje k souhlasu s jaderným úložištěm v jejich sousedství ani vyhlídka příspěvků do obecních rozpočtů. Dosud dostaly jednorázově dvakrát po milionu korun, do budoucna půjde o větší peníze.

Další finance mají dotčené obce ve vybraných čtyřech lokalitách dostat za to, že jejich část bude prohlášena za tak zvané „průzkumné území“. Takový status musí schválit ministerstvo životního prostředí: nutný je kvůli tomu, aby v místě mohly začít průzkumné práce včetně vrtů. Experti musí například detailně zmapovat a ověřit třeba i proudění vody a také zjistit, jací živočichové v dané oblasti žijí a jaké rostliny tam rostou.

Za to, že v jejich katastru bude průzkumné území, obdrží obce 600 tisíc korun ročně a pak další peníze odvozené od metrů čtverečních: v první fázi si tak každá přijde dohromady na miliony korun ročně. Obec ve finální lokalitě, kde bude stát hlubinné úložiště, potom bude mít nárok na čtyři miliony ročně a deset tisíc korun za každý metr krychlový uloženého jaderného odpadu.

Peníze určené pro obce jsou ale jen zlomkem – přesně řečeno necelé jedno procento toho, co bude stát celé úložiště, od jeho vybudování po provoz po dobu sta let a tři sta let monitoringu. Poslední odhady, které poskytlo SÚRAO, mluví o 130 miliardách korun.

„Jde ale o cenu za přípravu úložiště, výstavbu, sto let provozu a uzavírání. Nikoli jen za samotnou stavbu,“ uvádí mluvčí úřadu Martina Bílá. Dodává, že do ceny hlubinného úložiště se stejně jako do všech staveb promítá situace v ekonomice, růst cen energií či stavebních materiálů a „samozřejmě dojde k její aktualizaci“. Čímž naznačuje, že peněz bude postupně patrně potřeba ještě víc.

Náklady na úložiště se mají se vším všudy zaplatit z tak zvaného „jaderného účtu“, vedeného u ministerstva financí. Na něj posílá peníze primárně polostátní energetická firma ČEZ coby majitel a provozovatel jaderných elektráren, ročně tam dosud přicházelo zhruba 1,7 miliardy. Ke konci loňského roku na něm bylo 36,4 miliardy korun.

S rostoucími cenami v celé ekonomice ale vyvstává otázka, zda bude dost prostředků na účtu ve chvíli, kdy se z něj začnou v době stavby rychleji čerpat peníze. Podle analýzy expertů Fakulty elektrotechnické ČVUT, která je z roku 2017 (čerstvější neexistuje), budou finance stačit na všechny náklady v případě, že budou vybudovány nové jaderné zdroje, tedy například rozšířeny stávající jaderné elektrárny.

Proč? ČEZ totiž odvádí ze zákona na účet peníze za každou vyrobenou megawatthodinu z jaderné energie. Více jaderných zdrojů by znamenalo více energie, a tudíž i více odvedených peněz. Z nich by se pokryla nejen díra, která začne vznikat při rychlejším čerpání prostředků, až se začne úložiště stavět, ale i náklady na uložení většího množství odpadu, který bude produkovat více jaderných zdrojů.

Pokud se však podle studie nezvýší počet těchto zdrojů, bude peněz na „jaderném účtu“ málo. „Z výsledků výpočtů vyplývá, že v případě, kdy již nebudou stavěny další nové jaderné zdroje, je současná výše poplatku 55 Kč/MWh dlouhodobě nedostačující a systém nakládání s radioaktivním odpadem je v deficitu, to znamená, že v budoucnosti by část prostředků pro krytí budoucích nákladů chyběla,“ uvádí analýza zmíněné fakulty ČVUT.

Koncepce nakládání s radioaktivním odpadem nyní podle Martiny Bílé, mluvčí SÚRAO, počítá s třemi novými jadernými zdroji. Otázka je, kolik jich ale doopravdy vznikne. ČEZ v současné době připravuje stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech, což je ta starší z našich dvou jaderných elektráren. Nový blok by měl být teoreticky dokončen do roku 2036.

Ve hře je i další blok pro Temelín. Kromě toho ČEZ plánuje i tak zvané modulární reaktory: jde o reaktory vznikající, jako kdyby šlo o stavebnici – jsou složené z modulů, které se snadněji vyrábí i skládají, což snižuje jejich cenu. První by měl podle zveřejněných plánů vzniknout v Temelíně po roce 2030.

Bez ohledu na to, zda tyto zdroje vzniknou, nebo ne, případně kolik jich bude, došla analýza Elektrotechnické fakulty ČVUT k závěru, že by se měl poplatek, jejž ČEZ odvádí na „jaderný účet“, pravidelně zvyšovat. K žádné valorizaci zatím nedošlo a vyjádření úřadů ohledně jeho zvýšení jsou opatrná.

„Předpokládáme navýšení pravidelného poplatku na jaderný účet v kontextu vývoje cenové hladiny. To, jakým způsobem k navýšení dojde, je nyní předmětem diskusí v rámci přípravy novelizace atomového zákona,“ uvádí Marek Vošahlík z tiskového odboru ministerstva průmyslu a obchodu.

 

Tisíce tun v meziskladech

Do doby, než jaderné úložiště vznikne, což by mělo být podle evropských pravidel do roku 2050, ČEZ vyhořelé palivo skladuje v tak zvaných meziskladech svých elektráren. Nyní jde celkem o 3,5 tisíce tun, z toho necelé dvě třetiny jsou v Dukovanech a zbytek je v Temelíně.

Cesta vyhořelého paliva je taková, že po vyjmutí z reaktoru odpočívá deset let v bazéncích vedle něj, aby se zchladilo. Pak jde do meziskladu, kde může ležet v kontejnerech až šedesát let.

Kritici přirovnávají ukládání nebezpečného odpadu pod zem k tomu, jako když se tam dává odpad ze skládky – kvůli dopadům na životní prostředí, třeba kontaminaci půdy, se dnes od takového postupu upouští. Navrhují proto tak zvané přepracování vyhořelého paliva, které pak lze znovu v jaderné energetice využít. Tato technologie už dnes existuje, ale je přinejmenším zatím velmi drahá a v praxi ji využívá částečně jen Francie a Nizozemsko.

„Koncepce nakládání s vyhořelým jaderným palivem v Česku bere přepracování jako alternativu, ale dále ji nerozebírala, protože to vycházelo ekonomicky neefektivně. Přepracování vás navíc nezbaví odpadu, jen sníží jeho objem, takže náklady na úložiště příliš nesnížíte,“ uvádí Radek Trtílek, šéf divize Radioaktivní odpady & vyřazování ÚJV Řež, jehož akcionářem je ČEZ.

Problém podle něj také je, že nyní běžící reaktory nedovedou přepracované vyhořelé palivo, obsahující uran 235 a plutonium, využít. U chystaných reaktorů by to ale podle Trtílka jít mělo. „Bohužel při takhle malém počtu bloků se to netýká veškerého paliva, potřebovali bychom mít více nových bloků, aby mohly zpracovat veškeré vyhořelé palivo. Přepracování se tak zatím jeví jako dražší než uložení pod zem,“ říká. Problém ale je, že i kdyby se technologie přepracování rozvinuly, již jednou uložený odpad bude i tak v zemi zabetonovaný na věčnost a nepůjde vyjmout.

Geolog Matěj Machek, který pomáhá obcím s odbornými stanovisky při výběru lokality, proto připomíná, že přes jakkoli skvělá technická řešení budou stěží kontejnery nepropustné po stovky a tisíce let, kdy je jaderný odpad aktivní.

„Testy jsou, ale všechny jsou krátkodobé. V přírodních vědách je problematické přenést chování v měsících nebo v rocích na tisíce let, dlouhodobé chování se může odlišovat od krátkodobého,“ připomíná nejistoty, které budou. Do podzemí, i do podzemních vod, se pak v delší perspektivě teoreticky mohou uvolňovat radionuklidy, které budou stále nebezpečné.

„Přijde mi to jako selhání lidské společnosti. Když nevíme, co s něčím nebezpečným udělat, schováme to pod zem. Za mě vytváříme ekologickou zátěž, kterou bude někdo v budoucnosti zase řešit, pokud naše civilizace úplně neselže,“ uzavírá Machek s tím, že bychom jako společnost měli hledat i jiná řešení bez ohledu na to, že budou nyní dražší.

 

Autorka založila odborný web Ekonews, pro který píše. Spolupracuje s magazínem Reportér.

 

Vznik materiálu podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).