Tento způsob léta...

Obrazem

České léto? Voda a řádně natočené pivo. Nemáme sice moře, ale už před mnoha desítkami let jsme si postavili sladkovodní náhradu na řekách a jezerech, v rybnících i v bazénech. Po celé republice najdeme sto a více let staré plovárny a koupaliště. Některé fungují bez přestávky, jiné jsou po citlivé rekonstrukci.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V batohu mám jen plavky, vodu na pití a knihu. Posázavský pacifik vyjíždí z Prahy, město postupně řídne a stromy přibývají. Na senohrabském nádraží se do asfaltu opírá vedro a pohybuje se po něm pár cestujících, kteří míří do vychlazené nádražní hospody. Já za nádražím uhýbám doprava a do kopce, přiblížím se zpět k železničním kolejím a lesem mířím vyšlapanou cestičkou dál do divočiny.

„Slečno, nedáte si s námi pivo?“ potkávám na lavičce uprostřed lesa tři starší pány, kteří se chladí ve stínu. Dala bych si, čelo se mi rosí a pár kilometrů mám ještě před sebou. S díky nakonec odmítnu, ale ptám se na cestu. „K plovárně? To jdete správně! Půjdete pořád rovně a nakonec ostře doleva, hlavně nikam neuhýbejte z cesty.“

 

Převozník Vojtěch

Začínám jít zase dolů. Čím větší má kopec sklon, tím víc se ke zvukům lesa a troubení vlaku přidává i šumění potoka Mnichovka. Teď už se nemůžu ztratit. U kamenného mostu prosvítá mezi řídnoucím porostem tábořiště a modro-bílé převlékací kabinky. V cípu, kde se potok vlévá do řeky Sázavy, v dolíčku pod zříceninou hradu Zlenice, je už od konce předminulého století plovárna s přívozem.

Čeká mě výjev z letní pohlednice. Ve stínu na trávníku sedí dospělí, odpočívají, dávají si sklenku bílého nebo čepovanou plzeň. Děti se cachtají v řece, do které ostře září slunce. Převozník Vojtěch Kašpar stojí u druhého břehu, po kolena v řece lopatou odhazuje bahno z koridoru, jímž několikrát do hodiny pluje se světle modrou pramicí. Je totiž málo vody.

„Vojto! Přijeď na druhou stranu!“ volá na něj paní lázeňská.

 

Vojtěch Kašpar odloží lopatu, odstrčí pramici od břehu a naskakuje za jízdy. Do ruky bere bidlo a do několika vteřin je na druhém břehu. Vítá mě u modro-bíle pruhovaného dřevěného domku asi dvacet metrů od břehu Sázavy. Sám má na sobě pruhované tričko a na hlavě černý šátek, uvázaný „na piráta“.

„Jako malý kluk jsem chtěl být archeolog. S kamarádem jsme v létě čundrovali po hradech a zavítali jsme sem na Zlenici. Dole u řeky bylo okýnko, kde mi hostinský Matylda už ve třinácti nalil pivo, což jsem hodně ocenil. Teda vždycky mě poslal nahoru na hrad, abych to nepil tady na plovárně. Ale oblíbil jsem si to tu,“ vysvětluje rodilý Pražan z Nového Města, jak se dostal až na senohrabskou plovárnu.

Archeologem se Vojtěch Kašpar opravdu stal, ale sázavský břeh mu v životě zůstal také. Společně s asi dvacítkou lidí je součástí Spolku pro senohrabskou plovárnu a přívoz. Jsou to lidé, kteří v roce 1997 zachránili místo před zánikem. Po revoluci v roce 1989 se sem totiž stáhli vězni propuštění na základě tehdejší velké amnestie, a jak říkají místní – „šlo tu o kejhák“. Spolek se dneska stará o údržbu, kabinky, stanový prostor a také zajišťuje přívoz na druhý břeh.

„My tady převážíme oboustranně,“ dělá si Vojtěch legraci z mytické představy převozníka, který doprovází zemřelé duše na onen svět, takzvaně na druhý břeh. „Mates, místní známá osobnost, letos bohužel zemřel. Já jsem po něm převoznictví převzal,“ vypráví Vojtěch dál a ukazuje mi knihy, ve kterých místní prostředí v době tuhé normalizace zachytil amatérský fotograf František Dostál.

Na černobílých snímcích ve stylu francouzského pouličního fotografa Roberta Doisneaua je vidět hlavně svoboda, kterou si tu uprostřed totality u vody lidé vydobyli. „Estébáci to sem měli dva a půl kilometru přes les, nechtělo se jim sem,“ zdůvodňuje Vojtěch a nalistuje fotografii, na které je malý kozel a štamgast s pivem. „Tenhle kozel se jmenoval Jakeš a všichni si hrozně užívali, když na něj mohli křičet – Jakeši, jdi do háje!“ směje se s odkazem na tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ. „V plavkách si jsou všichni rovni,“ dodává ještě.

Plovárna prý zažila tři zlaté éry. Přestože historie místa sahá daleko do středověku, obecně platí, že dnešní podobu „koupadla“ získala na přelomu 19. a 20. století, s rozmachem železnice, výstavby a hlavně s konceptem užívání volného času. Do Senohrab se tehdy jezdila osvěžovat pražská smetánka, včetně spisovatele Franze Kafky.

Další zlatou érou je podle převozníka Vojtěcha nepřekvapivě období první republiky. Říční i jiné plovárny byly tehdy v Československu fenoménem. Tady na Sázavě se s ním spojuje i vodáctví a tramping. V té době také vznikl klasický obraz plovárny: pruhované plavky, perfektně načepované pivo a potulný kouzelník Arnoštek – jak je to v knize Rozmarné léto od Vladislava Vančury, respektive v neméně slavné filmové adaptaci režiséra Jiřího Menzela.

Třetí skvělou érou senohrabské plovárny pak byl zmiňovaný svobodný břeh normalizačního Československa.

„Čtvrtou zlatou éru zažívá plovárna právě teď. Češi se po objevování zahraničí vrací na léto zase do tuzemska. Loni sem přijeli hrozně hluční vodáci z Moravy, neuměli ani pozdravit, po dvou nocích tady se ale tak jako zklidnili, dokonce začali být slušní a zdvořilí,“ dodává ještě Vojtěch, který mě veze na druhou stranu, kde je zlenická vlaková stanice. „Lidé by sem měli jezdit na převýchovu,“ utrousí ještě s úsměvem a nabírá skupinku dětí , aby je převezl za rodiči.

 

Dana z kiosku

„České léto, to je koupání,“ říkají mi Danuše s Marií na dřevěné bílé verandě, kterou lemují květináče se sytě kvetoucími begoniemi. Je červenec, meteorologové ohlásili tropická vedra, tak se dvě kamarádky, jedna z Loun, druhá z Kladna, rozhodly přijet vykoupat sem, na koupaliště do Mšena, které mají moc rády. Prvorepubliková plovárna je postavená ve stylu art deco, s bazénem plným čisté vody přitékající ze skalního pramene.

Dámy si po plavání dávají na terase svačinku. „Vidíte správně, je to chleba se škvarkami a čerstvou cibulkou, přišlo nám to k chuti,“ směje se Marie. Tady langoše ani jiné skoro už tradiční pochutiny českých koupališť nepořídíte. A bramborové hranolky, respektive jeden hranolek je tu k vidění jen v podobě nafukovacího lehátka.

„Vy jste určitě paní Dana,“ říkám sympatické rázné blondýně za pultem v kiosku. Za ní mě totiž poslal plavčík Vojtěch u vchodu do malého areálu: „Paní Dana, ta ví všechno.“

A je to tak. Paní Dana Guttenbergová má přehled o všem, co se na koupališti děje. „Šest let tu jsme každé léto. Je tu hodně práce. Teď se mě paní ptala, jak to, že ještě nemám napečeno,“ obrací oči v sloup a ukazuje mi, co návštěvníkům nabízí: opravdu i domácí bublaniny. Smažené má jen topinky s česnekem. „Včera jsem dělala škvarkové placky. Škvarky si dělám přes zimu.“

Daně u občerstvení pomáhá přes léto celá rodina i kamarádky, vedle ní právě čepuje pivo Jana, která přes školní rok pracuje jako speciální pedagožka. „Když ale Dana zavolá, že potřebuje pomoct, ráda si sem stoupnu, doma se nudím a tady vypomůžu,“ směje se tmavovlasá štíhlá čtyřicátnice.

V kiosku visí velkoformátová černobílá fotografie. Zachycuje moment ze třicátých let minulého století, kdy koupaliště otevřelo. Skupinka nóbl oblečených mladých lidí na snímku sedí na stejné bílé verandě, na níž byla před chvílí Marie s Danuší – dávají si kávu nebo pivo. „To jsou fotky ze soukromých sbírek místních. Ta druhá paní vpravo byla babička mojí kamarádky Zuzky, která dneska prodává ve městě v lahůdkách,“ ukazuje mi Jana na fotografii dámu s elegantním kloboučkem.

V teplých volných dnech na koupaliště zavítá i sedm set lidí. Není tu tobogan ani jiná atrakce, jen bazén se studenou vodou, perfektně posekaný trávník a bíle natřené lavičky. Teď dopoledne je tu absolutní klid. Ve stínu je pár rodin s dětmi a naopak na přímém sluníčku se vyhřívají starší dámy.

„Je to tu samá vdova. Chlapi popadali,“ glosuje jedna z nich. Alena Šedinová žije v Mnichově, často se ale vrací domů, do Mšena. A když je hezky, chodí sem na koupaliště. V plánu má strávit zde celý den. Zabrala si lavičku i se stolkem v rohu živého plotu, nedoléhá k ní tolik dětský křik a zároveň má krásný výhled na vykrajovaná okna lázeňského pavilonu. „Slunění, koupání, čtení detektivky a něco dobrého k jídlu, až budu mít hlad. Nic jiného dnes neexistuje,“ usmívá se.

Ve výstavních lázních se mísí místní, Mšenští, i Pražané. „Jezdí sem docela dost známých osobností,“ pyšní se mladí plavčíci v malých dřevěných budkách u vchodu. „Minulý rok tu byl ministr dopravy. A jezdí sem třeba i Libor Bouček,“ říká jeden z nich, brýlatý Vojtěch. „Říká se, že předbíhal ve frontě, ale paní Dana ho poslala na konec,“ smějí se historce, která se tu šíří spíš jako plovárenská legenda.

Pravdu ale mají plavčíci v tom, že si Mšeno poslední roky oblíbili Pražané. Nezřídka jsou vidět třeba na sociálních sítích fotky s architektonicky zajímavým pavilonem. Lidé zkrátka rádi ukazují, když se mají dobře.

 

Šárka z Divoké Šárky

Přitom sami Pražáci mají svůj vlastní plovárenský skvost.

„Lálálálá u Veselíkáá. Jdem správně!“

Asi pětiletá blonďatá holčička poskakuje od konečné tramvaje Divoká Šárka na Praze 6 údolím mezi skalami, podél potoka. Zhruba patnáctiminutovou procházkou dojde i s maminkou ke koupališti, které už od třicátých let minulého století provozuje rodina Veselíků. Jde tedy o třetí generaci.

„Je to rodinná tradice, srdcová záležitost. Je pro nás důležité, aby to tu bylo hezké a vlastně pořád stejné,“ vítá mě Petr Veselík a ukazuje mi hned u vchodu na koupaliště staré fotky na zdi, které tam připomínají dlouhou rodinnou historii.

O pár metrů dál kontroluje lístky jeho manželka Dagmar. „Když jsem manžela poznala, nevěděla jsem, že má jeho rodina koupaliště a že se to stane i mým životem,“ směje se sympatická blondýnka. Vystudovala obchodní školu, ale práci našla v rodinném podniku. A s manželem v areálu uprostřed šáreckých skal i bydlí.

Domácké a rodinné prostředí je na plovárně vidět. Zelený trávník připomíná koberec, voda je čistá. Pětapadesát kabinek v perfektním stavu se jako šňůra korálků vine podél celého bazénu. Ve staré převlékárně, která voní dřevem, mám pocit, že jsem se jedním krokem propadla skoro sto let do minulosti.

Po chvíli přichází i druhý z bratrů Veselíků, Tomáš, který mi nenápadně ukazuje na různé lidi na dekách nebo u občerstvení. Jsou to místní štamgasti, kteří sem chodí několik let téměř každý den.

„Od května, kdy mají otevřeno, chodím denně, když je hezky, až do konce sezony. Asi dvacet let,“ vzpomíná opálená dáma Alena u kiosku: pije ranní kávu ve skupince dalších štamgastů.

„Jen dvacet let? Tak to přidej. Vždyť je to už třicet let od revoluce, tak to jsi tu daleko déle,“ pošťuchuje ji kamarádka Zuzana, další u štamgastského stolu.

„Je tady krásně, vzduch, les kolem, voda čistá. Každý den si tu popovídáme,“ pokračuje Alena a Zuzana se přidává: „Je to tu malá vesnice, všichni se tu známe. Když jsem kdysi jednou nepřišla, už mi Alena hlásila, že mám áčko, jako absenci, ani jsem nevěděla, co to znamená,“ směje se.

Blíž vodě leží na sluníčku další dvě dlouholeté kamarádky Šárka s Evou. Šárka se uvolněně opaluje bez horního dílu plavek a pasuje tak do místa, jak kdyby byla vystřižená z šedesátých let. Živí se jako uklízečka a na Šáreckém koupališti tráví svoji dovolenou.

„Nikam jinam nejedu, kdo ví, co bude na podzim, bojím se, jaké složenky zase přijdou. Mám z toho obavy. Doma mám všechno na plyn,“ vkrádá se do diskuse krutý svět za plovárenskými branami. „Ale dneska jsem tady a na všechno kašlu,“ dodává Šárka s úsměvem, přivírá oči, uvolňuje koutky a nastavuje tvář letnímu slunci.

 

Herbert Slavík je jeden z nejznámějších českých fotografů, získal množství ocenění.

 

Eva Soukeníková je novinářka, spolupracuje s magazínem Reportér.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement