Jediný hlas Pepy Majera

V prostoru, kterému se říká veřejný, převládalo koncem léta mínění, že Babiš volby vyhraje a že udělá vládní koalici. Důvodem byl patrně pokles preferencí Pirstanu a mírný vzestup ANO. Nejisté ale bylo, jak by Babiš dokázal vytvořit vládní koalici. Věřit, že se ještě někdo z jeho potenciálních spojenců v posledních týdnech vyšvihne, se přinejmenším do půlky září zdálo stejně teoretické jako věřit v koalici ANO s ODS. Spojení s ANO přece pro ODS vypadalo jako jistá smrt. Riskantní spojení s Piráty a STAN může ODS přežít.

V české politice se však samozřejmě může udát skoro cokoliv. Překvapení málokdy věštily průzkumy. Rozhodují voliči, kteří přijdou. Ale jak přesně rozhodnou, nemůže teď, pár týdnů před volbami, nikdo vědět. Politická nabídka je bídná a nabízí jen malý výběr. Buďto vládu sestaví Babiš se souhvězdím malých stran, které do sněmovny proniknou, či se v ní udrží. Za to, že mu daly svých pár hlasů, získaly by nějaké prebendy a nulovou moc k tomu.

Druhou variantou je koaliční vláda dvou koalic, Spolu a Pirstanu. I ta vyžaduje obrovské mistrovství kompromisu a vzájemné loajality často protichůdných názorů. S příchodem dalších stran, které by tuto koalici podpořily, počítat nelze. V pětiprocentní zásobě stran taková není, která by demokratickou koalici podpořila.

Třetí možnost neexistuje. Kdo nedokáže akceptovat pravolevou koalici demokratických stran, logicky podpoří vládní koalici komunistů a Babiše, případně dalších stran, které mají naději se do sněmovny dostat, ale demokracii v hledáčku nemají. Problém letošních voleb je jednoduchý. Volit je možné partu demokratů, nebo partu nedemokratů. Kdo odmítne koalici Pirstan a Spolu třeba jen z nějakého jednotlivého důvodu, podpoří tím Babišovu skupinu jako celek.

Vítězství demokratů známé rozpory mezi ODS a Piráty nezastře, ale umožní odstranit od moci nedemokraty a mohlo by pomoci vrátit českou politiku do normálnějších dimenzí, ve kterých spolu budou soupeřit pravice a levice. Otevře se tak naděje, že další volby už postaví před voliče jemnější výběr uchazečů o moc a šanci, že prezidentem po Zemanovi nemusí nutně být jeho dnešní spojenec Babiš. Pravolevé vlády v zemích s vyspělou demokracií existovaly – a ne vždy ne-úspěšně. U nás se zatím takový pokus nepovedl. Vždy se našlo dost nesmiřitelných zastánců ideové čistoty levice či pravice, aby to stačilo jen na neschopnost vládnout a na chaos.

Kdo si vybere Babiše, otáčí českou politiku směrem na východ. Do zemí právních nejistot, hospodářských zmatků, kde nevládne zákon, nýbrž oligarchové typu Babiše. Žádný pozitivní vzor pro nás na východě není, i když ho tam prezident i exprezident hledají. Zato příkladů, čemu se vyhnout, je tam dost.

Představuji si někdy voliče, jmenuje se třeba Pepa Majer, který nešel k volbám, protože potřeboval zazimovat zahradu. Já to nerozhodnu, rozhodl a jel hrabat listí. Volby vyhrál Babiš. Rozhodl chalupářův chybějící hlas. O ten demokrati prohráli. Takže Babiš bude dál zadlužovat stát a dál přelévat veřejné peníze do svých firem. Majer, který vždy říkal, že volby jsou na nic, všechno se rozhoduje bez nás, náhle zjistil, že všechno rozhodl on.

Já vím, je to nesmyslný příklad. Ale myslím na něj, kdykoliv jdu k volbám. Můj chybějící hlas že by chyběl? A rozhodl? K volbám chodí asi šedesát procent lidí. Vládu získají ty strany, které zvolí většina z těch šedesáti procent, čili o chlup víc než třicet procent všech voličů. Výsledek je vždy na vážkách. Jednou musí hlas chalupáře Majera opravdu chybět. Ale na poslední chvíli se rozletí dveře, Majer vtrhne dovnitř a v poslední vteřině přihodí svůj hlas na politické váhy.

Tak nějak se dost možná rozhodnou letošní volby a řeknou, kdo bude vládnout. Může to být třeba o jeden jediný Majerův hlas. Přitom listí by mohl hrabat i v listopadu.

Ale co když to bude hlas pro komunisty a oligarchu?