Když můžeme, tak pomůžeme. Malý zázrak na Malé Straně

22. května 2019

Lavička na Petříně, která vznikla z iniciativy přátel zesnulého Jindřicha Pavliše, skýtá fantastický výhled.

Marek Šálek

Není mnoho míst na světě, kterým turistický ruch dává tak zabrat jako Malé Straně. I tady však bydlí lidé, kteří na svoji čtvrť nedají dopustit. A i tady se rodí příběhy, které připomínají, že dobré sousedství se dá pěstovat všude. Hlavní roli v něm hrají ženy z Kampy a tři generace Pavlišových – zahradníků z Vojanových sadů.

„Dohlídni taky na ten kurt, aby byl připravenej – už volali, že si chtějí zahrát,“ houkne Jindřich Pavliš na jednoho ze svých podřízených. Do Vojanových sadů vedou okna z ministerstva financí, a právě této instituci patří tenisový kurt v rohu u zdi. „Teď už to moc nevyužívají, ale z tátova vyprávění vím, že když byl ministrem Klaus, hrálo se tu každou chvíli,“ vzpomíná osmačtyřicetiletý Pavliš.

Oáza uprostřed Prahy. K zázemí zahradnické firmy Vojanovy sady patří vedle miniaturní kanceláře i malý skleník.

Marek Šálek

Rozlehlá zahrada za zdí kousek od Karlova mostu patří k nejskrytějším pokladům Malé Strany. Anglický park s jezírkem, ovocným sadem, kašnou, květinovými záhonky, vyhlídkovou terasou, růžovými pergolami, třemi kaplemi, pítkem, toaletami a skleníkem tvoří oázu uprostřed města, kolem které je snadné projít bez povšimnutí: vedou do ní vrata (z ulice U Lužického semináře), která se na noc zamykají.

Komunisty neměl rád

O Vojanovy sady – stejně jako o Valdštejnskou a Františkánskou zahradu, Kampu, Střelecký ostrov a velkou část Petřína – se stará firma Vojanovy sady, kterou má na povel už třetí generace Pavlišových. „Táta se k tomu dostal v roce 1979 jako zaměstnanec komunálního podniku Sady, lesy, zahradnictví. Bylo to tady dost zbědované, tak se to snažil dát dohromady. Navíc kolem sebe soustředil na svou dobu neobvyklé společenství umělců, hendikepovaných lidí, disidentů,“ vypráví Jindřich Pavliš.

Nápis zní: Stromům, sadům a parkům vrchu Petřína a Malé Strany zasvětil mezi lety 1980 – 2011 svůj tvůrčí život pan Jindřich Pavliš. Důsledný malostranský a jihočeský patriot, kavalír k ženám, který na vrch Petřína navracel koroptve, zajíce, divoké králíky i roháče velikého.

Marek Šálek

Jedním z režimem pronásledovaných lidí, které „starej Pavliš“ vzal pod svá křídla, byl cestovatel Jiří Hanzelka. „Táta byl ze živnostenské rodiny, děda byl puškař. Komunisty neměl rád, i proto zaměstnával lidi, kteří s režimem nevycházeli. Ti byli tátovi vděční, že jim poskytl útočiště – režim je naháněl, ale přitom museli mít v občance razítko,“ přibližuje Jindřich Pavliš. „Nejvíc si pamatuju na všechny ty dlouhovlasé kluky, pro mě to byli starší bráchové. Hodně mluvili o umění, o filozofii, mě to připadalo tajemný a dobrodružný.“

Vojanovy sady.

Marek Šálek

Po roce 1990 založil Jindřich Pavliš starší eseróčko a zvítězil v konkursu Prahy 1 na péči o zeleň, o kterou se staral i předtím. K příležitostným pololegálním výstavám a koncertům, které ve Vojanových sadech spolupořádal před rokem 1989, přidával další akce – například Slavnosti petřínské pálenky. „Táta pálil calvados z petřínského ovoce už předtím, ale po revoluci to získalo oficiální punc. Stala se z toho hezká sousedská veselice, na kterou rádi chodili Malostraňáci všeho druhu.“

Jsou pro každou špatnost

Podpořte Reportér sdílením článku