Jiří Havelka. Kachny kadí, kapři to žerou

Kultura

Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tak já jsem Tomáš.

(A já kokot, že jsem tenhle rozhovor neodmítl.) Jirka, dobrý den.

 

(Aha, takže vykání, dobře... Zespoda žbluňk: hladinu Vltavy rozčeřil kapr.) Chytáte ryby?

Ono jich tady plave dost. Spíš teda mrtvejch. Živý taky, ale nechytám je. Chtěl jsem rozjet hydroponické kaprokachní hospodářství, což mi překazila nutrie.

 

(Netuším, o čem mluví, ale tyhle řeči mívají čtenáři rádi.)
Kaprokachní?

Tady kachny kadí a kapři to žerou, ve vodě je hodně dusíku, a mně se tam na polystyrenu chytly jahody. Jenže na břehu žijou obrovský nutrie a jedna z nich mi je sežrala – nachytal jsem ji, jak na tom polystyrenu surfuje a seshora je vyzobává. Ale jinak to má potenciál, kaprů a kachen je okolo hausbótu dost.

 

(Nadšeně se netváří, ale hezky jsem si ho rozmluvil!) Ono je zvláštní, kolik umělců si v Praze pořídilo hausbóty. Hřebejk, Macháček, Čtvrtníček...

(Mám snad na sobě pruhovaný tričko?!) Enkláva umělců mě sem úplně nepřitáhla, spíš jsem řešil cenově přijatelné bydlení v centru a tohle se nějak naskytlo. Na Národní třídě jsem metrem hned, na kole za devět minut u DAMU.

 

Jaké jsou další plusy a minusy takového bydlení?

(Na to se zeptej Honzy Hřebejka, ten tady dává už několikátou zimu i s rodinou!) Je to trochu chalupa, takže zimy bývají krušnější. Ale máme tady krb.

 

(Aha.)

A jinak to je dobrý. Malinký. Mně se líbí, jak se sem skoro nic nevejde. Při stěhování na hausbót se člověk zbaví věcí, které nepotřebuje.

 

 

Vyrážíte na plavby po řece?

Mám malej nafukovací člun na elektromotor, ale jsou v něm nějaký díry, tak občas dofukuju za jízdy. I autobaterka, na kterou to jezdí, je už starší, takže někdy musím dopádlovat, ale plavby na druhý břeh – třeba pod Vyšehrad, kde má dcera školku – to zvládne v pohodě.

 

(A dál? Macháček by mi deset minut zasněně vyprávěl o plavbách do Mělníka!) Zažíváte tu i něco romantického?

(Von chce prostě rozhovor o labutích.) Třeba furt vidíte, jak tady startujou a přistávají labutě, je to taková labutí Ruzyň. Ale jinak nevím. My máme normálně přívod vody i elektřinu.

 

(Tohle bude dřina, zkusím to jinak.) Vy ale romantik být musíte. Slyšel jsem, jak jste už na střední škole s divadlem kočoval nebo jak jste později se souborem Vosto5 objížděli republiku ve stanu!

Jo, to bylo skvělý, silný období.

 

(Já si počkám.)

(Tak pojďme na to, tohle říkám zhruba popadesátý.) Češtinář z našeho jihlavského gymplu Zdeněk Krásenský sehnal koně, scénu jsme naložili na vůz a týden jezdili po kraji okolo Jihlavy. Když jsme přijeli do vesnice, museli jsme nejdřív vzít nástroje, vyrazit do vsi a dělat promo; křičet, kdy a kde zahrajeme představení.

 

Tyhle zážitky vás přivedly k myšlence na to, že byste se divadlu mohl věnovat naplno?

To asi ne.

 

(Ty vole!)

Já nejsem kočovnej typ. Vlastně jsem se dost styděl. Vykřikovat „přijďte, přijďte“, to není moje parketa. Ale představení mě pak bavilo. (A ještě výrazně víc všechno po představení.)

 

Kdy jste si uvědomil, že se divadlu chcete věnovat naplno?

Zlomový asi bylo zjištění, že se dá studovat vysoká škola v oboru, který jsem měl na střední škole za bohapustý koníček.

 

A kdybyste to nezjistil, co byste dnes asi tak dělal?

(Podle mě chce slyšet námořníka.) Nevím.

 

(Já mu ta jeho „nevím“ začnu počítat.)

Pokud si vzpomínám, přihlášku jsem si podával ještě na práva, na filmovou vědu a na češtinu. My měli štěstí na ten jihlavskej gympl, kde mě bavila spousta předmětů a nevěděl jsem, co přesně dál.

 

No a dostal jste se třeba na ta práva?

Nějak si nevybavuju, jestli jsem se vůbec dostavil k prvnímu kolu – po přijetí na DAMU mě nic dalšího nezajímalo. Ale já už opravdu nevím, co si vymýšlím a co ne. Jsem čím dál skeptičtější k lidské paměti.

 

Kdo vlastně objevil váš talent?

Hm… To nevím. I když jeden zážitek mám, ale těžko říct, jestli se opravdu stal, nebo ho jenom vyprávím... Já bych si měl dát totální pauzu.

 

(Se z něj picnu.) Od čeho?

(Vod rozhovorů především!) Například od rozhovorů, furt se opakuju.

 

(A já si tě vybral i proto, že jsi mi připadal neokoukanej!)

(Tak já ti dám toho Hobita, ať se hneme.) Na gymplu jsme hráli Hobita, já dost trémista, výrazný sykavky, všechno špatně, ale coby Bilbo Pytlík jsem vešel na jeviště, po minutě se lidi zasmáli a mně se do vyschlé pusy vrátily sliny – cítil jsem veliký uvolnění a takový napojení, který se nikde jinde zažít myslím nedá... Ale nevím, jestli tu vzpomínku nemám upravenou tím, že o divadle neustále přemýšlím a že ho učím.

 

Pamatujete si na něco s jistotou?

Tak, podstatné bylo, že si mě vzal do ročníku na DAMU Jan Schmid a že nás ve druháku natáhl do Ypsilonky a my tam mohli dělat autorský inscenace. Ale to nevím, jestli je potvrzení talentu. Mluvíme spíš o nějakých kruciálních křižovatkách.

 

(Kruci… Cizí slova...)

A důležité určitě bylo i to, že jsem brzy po škole zkoušel v Dejvickým divadle a že se povedlo dát dohromady Černou díru. Ono se tehdy to zkoušení dost zaseklo a herci to se mnou překonali.

 

(Teď začnu říkat „nevím“ i já.) Na něco si vzpomínám, ale matně.

(Tak tohle jsem říkal ještě víckrát než Hobita.) Bylo mi asi pětadvacet a do Dejvic jsem tehdy přinesl příběh sedláka Rajtera, který nechtěl ustoupit výstavbě průmyslové zóny, ale nějak jsem s tou sociálně-politickou tematikou nevěděl kudy dál, prostě prázdno. Nula. Pochybnosti o sobě samém i o divadle vylétly na nejvyšší možnou míru. A pak přišla velká podpora od vedení, od Mirka Krobota...

 

(Řekni ještě nějaký známý jméno, třeba Trojana!)

... a hlavně od celýho souboru.

 

(Jasně. Kolektiv. Rozumím.)

Sedláka jsme na poslední chvíli odložili, začali improvizovat úplně nanovo, vznikla Černá díra, a to byl asi stěžejní moment. Že jsme se na to nevykašlali. Nejspíš tohle mi dodalo schopnost a ochotu podstupovat krizové momenty spjaté s autorským divadlem.

 

(On mluví!) Kdyby byl v Dejvicích méně vstřícný kolektiv, třeba byste dnes vůbec nerežíroval?

To nevím.

 

(Už jsme zhruba na padesátce!)

Ale asi je to klidně možný. Tehdy jsem si poprvé na vlastní kůži uvědomil, že režisér nemusí být tím, kdo všechno ví a určuje. Že ta cesta, kdy je to naopak, kdy neví o nic víc než herci, může být přínosnější – z prázdna někdy vzniknou věci zajímavější. Hra se pomalu tvaruje, herci, režisér, dramaturg, prostě všichni ze sebe musí tahat její budoucí tvar, a krize je asi nutným bodem, ke kterému takové zkoušení dospěje. Krize pak není nějakým zlomovým bodem, ale spíš jednou z fází. (Myslím si tohle opravdu, nebo jsou to jen plky?)

 

Býváte pár dnů před divadelní premiérou v ohromném stresu?

Vždycky jsem o něco šedivější a spánek nic moc; i když já spím špatně často.

 

(No na dnešek ses teda určitě moc dobře nevyspal.)

Ale nejde o stres devastující. Člověk má uprostřed zkoušení vždycky pocit, že už nikdy autorské divadlo podstupovat nebude, že nastal čas dělat jakože dospělý divadlo s textem, ale pak přijde nějaký nápad, téma, nabídka a člověk se zase vrhne do nejistého podniku...

 

(Pojďme radši od toho.) Řekl někdy Jan Schmid, čím jste ho jako student zaujal? (Na tohle se snad nedá odpovědět „nevím“.)

Na to jsem se nikdy neptal.

 

Aha.

Ale cítil jsem až ostych z toho, že mám možnost vstoupit k němu do Ypsilonky. Pak najednou sedím na baru s Jirkou Lábusem, on mě bere jako sobě rovného a vypráví historky o pařbách s legendárními herci...

 

(Konečně padlo známý jméno. Musím kout železo, je žhavý!) Ke komu z tamějších herců jste nejvíc vzhlížel?

Nevím. Možná spíš k celému tomu organismu, protože jak jsme na gymplu kočovali s divadlem, dojeli jsme do Telče, kde jsem si v antikvariátu koupil knížku černobílých fotek z Ypsilonky, a byly to úplně jiné fotky, než jaké jsem znal z výlohy Horáckého divadla, na kterých stály postavy oblečené do vestiček a vedly dialog. Na fotkách z Ypsilonky byla spíš bláznivá hmota improvizujících těl a já z toho byl hotovej, pořád jsem tou knížkou listoval.

 

Vy jste výborný herec, ale nejspíš se shodneme, že jsou tu i herci ještě lepší, třeba právě Lábus. V čem tkví ten rozdíl mezi výborným a fantastickým?

(Jasně, přichází kapitola Mé herectví!) Moje herectví je pořád trochu Bilbo Pytlík z gymplu, a potom improvizace s divadlem Vosto5 – těch jsme odehráli snad už tisíc. (Kolikrát to asi viděl?)

 

(Teď hlavně ať se nezeptá, kolikrát jsem je viděl...)

Mně se o tom blbě mluví, protože o herectví dost přemýšlím, a jestli s někým intenzivně trávím posledních dvacet let, pak právě s herci. Obdivuju, když se někdo dá na tuhle dráhu; obzvlášť u autorského divadla, kdy herec musí tvořit všechno od nuly, bez textu. Ono to není pro každýho, protože čím je herec zkušenější, tím víc tenduje k určitým... (Nechci říkat škatulkám.)

 

Škatulkám?

No – prostě jistějším polohám. Zkrátka stahuje se tam, kde se cítí dobře.

 

A to vy nechcete.

On to je přirozený proces, ale další fází je pak tuhle polohu popírat, dobrovolně ji opouštět, pořád si jakoby nechávat pouštět žilou... Když tohle povolání někdo dělá oddaně, bývá to často až zničující.

 

Takže špičkový herec jde na hranu sebezničení?

(Špičkový herec, co to je za sousloví? Herci nejsou sportovci!) Špičkový herec je pro mě ten, který vstupuje na riskantní pole a neustále svádí souboj sám se sebou; se svojí rutinou.

 

(Herci ho evidentně baví víc než kapři a kachny dohromady!) Když o tom mluvíte, okamžitě mám před očima Karla Dobrého.

Nejspíš jo, i když s ním jsem nikdy nezkoušel. Platí to pro spoustu dalších herců.

 

(Řekni jméno!) Třeba?

Nevím...

 

(Bože.)

Třeba pro Ivana Trojana...

 

(Bingo!)

... který myslím jede taky na úplný hraně... Ale ono jde o spoustu dalších faktorů, které určují talent a které mi na jevišti scházejí.

 

O jaké?

To je těžko pojmenovatelné.

 

Tak aspoň příklad!

(Ach jo, von prostě chce jména.) Když už jsme mluvili o Lábusovi, tak mi chybí jeho posunutá hranice studu. K Trojanovi mi schází perfekcionismus, se kterým promýšlí každé slovo a gesto, chybí mi charisma Emílie Vášáryové, neumím se převtělovat do postav jako Bob Mikluš, nedovedu dokonale imitovat cizí jazyky jako Matěj Ruppert... Takhle bych mohl pokračovat donekonečna.

 

(Vida, jak se rozjel!)

Ale jedna věc to spojuje. Herectví – jakkoli banálně to zní – je forma sebepoznávání, a snaha o pochopení vlastního ega je extrémně důležitá. Všichni máme nějaké frustrace, a jen někdo se je s nimi ochotný utkávat, čímž zůstává sám se sebou v dialogu. Mám rád jednu větu Václava Havla: „Být sám sobě podezřelým...“ Ale to by bylo na dlouho.

 

(Já mám času dost.) Nevadí, povídejte.

Dobrý herec jednoduše pochopil, že nikdy nebude hotovej, dokonalej, v klidu, ale zároveň zůstává živej. A to je klíčový.

 

O patnáct minut později

(Poslední čtvrthodinu našemu povídání trochu padal řemen, tu přeskočím, ale teď mám téma, kterého se Jiří jistě chytne.) Nedávno skončil nouzový stav. Změnilo to období váš život nějak výrazněji? (Je to jen řečnická otázka, samozřejmě, že změnilo. Ne?)

Moc ne.

 

Vy jste vytížený, pracovitý člověk – ale teď jste musel zpomalit.

Ani ne. Škola fungovala po internetu, řešil jsem bakalářky, diplomky, a protože žiju permanentně v restech, tak jsem aspoň dopisoval nějaké scénáře a podobně – na podstatné věci se stejně nedostalo. Taky jsem konečně natřel zábradlí a bok lodi. A uvnitř navrtal pár poliček! Ale že bych si během koronaviru prošel nějakou vteřinou uvědomění, která by změnila můj život, to asi ne.

 

Odhalila vám ta zvláštní situace něco o naší době, o naší společnosti?

Spíš se mi potvrdil pocit, který mám léta: že devalvuje hodnota názoru.

 

(Pozor, teď bych se měl soustředit.)

Všichni mají na všechno svůj názor, všechna pro a proti projdou médii a internetem, někdo nařízení vlády schvaluje, někdo se vůči nim vymezuje, veškeré názorové škály jsou vyplněny nějakým profesorem, umělcem, kýmkoli... Tohle je jeden z důvodů, proč mám pocit, že rozhovory přestávají dávat význam.

 

Protože málokdo je dnes schopen říct, že na něco nemá silný názor?

To taky. Ale spíš mi jde o to, že když budu chtít, tak si do jakékoli debaty najdu člověka, který bude tvrdit buď ANO, NE, nebo cokoli MEZI. V tom moři názorů se nedá orientovat, informačně expertní pozadí si najdete pro cokoli. Rozumíte? Proč potom přihazovat další názor na cokoli?

 

Co pro vás znamenal ten fakt, že se uzavřela divadla?

Tak... Přestaly chodit tantiémy.

 

(Jejda, humor. Výborně.)

Já jsem stejně plánoval, že si chci dát od divadel příští rok pauzu, ale teď se všecko zkomplikovalo, protože se přesouvají termíny. Petr Prokop z Vosto5ky vyhrál výběrové řízení na provoz starého krásného kina Vzlet ve Vršovicích, tak mě bavila představa, že bych se víc podílel na dramaturgii jednoho prostoru… Ale uvidíme, jak se vyvine život po koroně.

 

Proč jste si řekl, že by se hodila roční pauza?

To si říkám zhruba od konce školy – a vždycky to přebije chuť udělat něco nového.

 

Ale proč by se pauza hodila teď?

Nevím. Protože divadel je moc, jak ukázala i karanténa. V Praze je prostě velký množství divadel a teď, když nemohla hrát, se svět zaprvé nezbořil, a zadruhé jsme zjistili, kolik lidí na divadle závislých je po čtvrt roce v háji. Při konzultacích se studenty jsem cítil, že se z toho pro ně stal nečekaný otazník. Najednou si říkají, čemu se to vlastně věnujou, co to studujou, a jestli to fakt chtějí dělat.

 

Vy máte výhodu v tom, že zároveň režírujete, píšete, hrajete, moderujete a učíte – střídáte práci i prostředí.

Eklektismus mě baví, ale na druhou stranu je toho hodně. Celý život si říkám, že bych měl dělat činností míň, zato víc do hloubky. Jenže vidíte: teď jsem mohl mít volno, ale dvě hodiny spolu sedíme, protože mám totálně slabou vůli a neumím moc odmítat.

 

Za pár dnů oslavíte čtyřicítku, a tak se ptám. Má smysl, abyste si – s oslabenou vůlí – dával nějaké předsevzetí?

Ne, já se znám. Slabá vůle má na plnění předsevzetí devastující vliv. Vy jste předsevzetí měl?

 

V den čtyřicátin jsem začal běhat a od té doby se skoro nezastavil.

Hm. Já běhám odjakživa, ale nárazově. Když začala karanténa, pětkrát jsem se proběhl podél Vltavy, ale teď už zase tři týdny nic.

 

A přitom jste tak pracovitej!

V práci s tou svojí vůlí umím nakládat nějak líp. Ale když si řeknu, že teď přestanu dělat tohle nebo támhleto, nebudu pít alkohol a podobně, tak to mi moc nevychází. Já už třeba vlastně nekouřím, ale teď bych si cigáro dal. Okamžitě. A nemám.

 

(Ani já ne, škoda! S cigárem by byl nejspíš spokojenější, soustředěnější...) Bojíte se krize středního věku?

Mám obavy úplně ze všeho, ale zrovna krizí středního věku jsem si, myslím, už několikrát prošel. Víte, jaký ročník jsou studenti, kteří se k nám hlásí?

 

Dva tisíce něco.

Přesně. Na rozdíl od nich se mi už nemůže stát, že bych se večer opil a ráno zažil výbornou zkoušku. Kdysi to tak fungovalo, v kocovině jsem ztratil vnitřního kontrolora a byly to nejlepší zkoušky, ale dnes už mě ty stavy tak unavují, že zkouška končívá v minusových bodech.

 

(Tomu rozumím.) Třeba já jsem se kolem čtyřicítky stal úplným konzervativcem. Nechci už žádné velké změny, nelíbí se mi povyk, silné řeči, radikální postoje... Znáte to?

Býval jste radikálnější, jo?

 

Úplnej anarchista. Zato teď mám pocit, že najít trochu víc času, tak se stanu křesťanem. (Hele, rozesmál se!)

Já jsem měl ještě třeba před pěti lety pocit, že všechno směřuje do budoucna, a pak přišlo těžké poznání, že se některé podstatné věci už staly. Se stárnutím mě konfrontuje ta vysoká škola, kde jsem polovinu života: nejdřív jsem ji vystudoval, pak si udělal doktorát, docenturu, pořád tam učím, a štve mě na sobě samotném, jak mám tendence studentům říkat, ať si uvědomí, že nevymysleli nic nového. V mládí máte pocit, jaký nejste objevitel, a nakonec zjistíte, že jste až tak originální a avantgardní nebyl... Ale jinak to mám zhruba jako vy. Řekl bych, že se čím dál víc posouvám k nějakému zlatému středu. Jenom...

 

(Moc jistý si tím nejspíš není.)

Jenom teda často myslím na to, že jsme z generace, která si pamatuje revoluci, touhu národa po svobodě, a tohle se proměnilo. Připadám si jako konzervativní střed, ale vlastně se ocitám na okraji.

 

Teď úplně nechápu.

Je to taková ta cesta, kdy se z voliče ODS stanete voličem Unie svobody, pak topky, teď STANu, a mně nemohlo uniknout, že jsem se postupně dostal do naprosté menšiny. Mám pocit, že moje představa o svobodomyslném národu byla falešná.

 

(Tuším, že teď se neshodneme.) Ale ne – tenhle národ je bezvadnej.

Jo, bezvadnej. Ale pohledem voleb jsem okrajový radikál, a to nechci nic jiného, než abychom byli víc součástí západní Evropy a nešli cestou Polska a Maďarska.

 

Co vás poslední dobou vytočilo?

Tisíce věcí. Třeba když Vojtěch Filip veřejně prohlásí, že za odstraněním Koněvovy sochy stojí fašisté, tak mám chuť vykonat protestní čin – jen bohužel nevím jakej.

 

Komunisti. Ať si plácaj.

S tím právě nesouhlasím. Podle mě není správný, když se ve veřejném diskurzu beztrestně šíří nebezpečný demagogický myšlenky.

 

Jenže tohle je právě ta svoboda: Ať zazní i hlouposti. Třeba veřejnoprávní televize musí komunisty pouštět ke slovu, a podle mě to je správné.

Mezi hloupostí a oslavou stalinismu je rozdíl.

 

(Přeháníš...)

Veřejnoprávnost nemůže znamenat prostor pro šíření extremistických hlasů. Hákové kříže zakázané jsou, ale trestat by se mělo i další šíření nenávistné propagandy.

 

Víte, co by se stalo, kdybychom trestali podivné názory a zmizíkovali politiky? Byl by to například rychlý konec pro řeporyjského starostu Pavla Novotného.

Vždyť jo. I Pavel Novotný, pokud plácne něco extrémního, by měl nést následky svých slov, protože jsou to sice jen slova, ale u některých citlivých lidí můžou odšpuntovat džina nenávisti a oni pak přejdou ve fyzický čin… Vidíte to – na prahu čtyřicítky se ze mě stal člověk, kterému nevadí, alespoň pokud jde o extrémy, regulace.

 

V tomhle jsme, Jirko, jiní.

Ale na jedný věci se podle mě shodneme: zažili jsme havlovský étos...

 

(... brr...)

... a vidíme, jak je poslední dobou degradovaný. Když dneska řeknu, že je politika služba, tak jsem idealistickej blbeček.

 

Podle mě je mnohem důležitější fakt, že si ještě pamatujeme socialismus. Nevím, jak vy, ale já jsem extrémně háklivý na jakékoli ohrožení svobody.

A kdy jste měl naposledy pocit, že vám omezení svobody hrozí?

 

Koncem dubna, kdy se ještě zdálo, že přísné restrikce dlouho neskončí a roušky budeme nosit do Vánoc.

Mně přišlo hrozný spíš to, kolik udání přišlo na lidi bez roušky.

 

Fakt myslíte, že jich bylo hodně?

Řekl bych, že jo. Češi rádi volají policii.

 

O další čtvrthodinu později

Pro mě je smutným zjištěním, že o sobě člověk po čtyřicítce pochybuje stejně jako dřív, a možná víc. Teda já, vy nemusíte. Vy jste nedávno natočil film Vlastníci...

(Hlavně ať se mě prosím neptá na rozdíl mezi divadlem a filmem.)

 

... který mimořádně uspěl u kritiků i diváků. Což je paráda, ne?

To jo. Mám radost. Ale úspěch pochyby neumenšuje, spíš naopak. (Chytrý!)

 

Pro vás to musí být docela zlom.

Ani ne. Nevím. Snad teď někdo zjistil, že dělám i divadlo, a třeba ho bude chtít vidět. Ale víte, o čem bych si povídal radši než o Vlastnících? O rozhovorech. O tom, jaký je rozdíl mezi tím, když se tady bavíme živě ve dvou, a tím, co je pak zapsáno a kanonizováno v literatuře.

 

(Jo, to by mohlo být zajímavý. Řekl bych ti, že i když třeba rozhovor není úžasný obsahem, vždycky se dá zachránit formou, ale to asi znáš...) Nevím proč a vůbec se nezlobím, ale cítím, že jste se při tomhle rozhovoru otevřel jen napůl. Že jo?

To není vámi. Mně se těžko mluví úplně otevřeně, protože rovnou vidím ty nástrahy přepisu. (A hlavně pak to focení.) Víte, jaký je rozdíl mezi naším povídáním a textem, který pak dáte dohromady? Jako rozdíl mezi divadlem a filmem. Divadlo je živé povídání, film je ten hotový, pevný tvar... Pro mě by bylo opravdu nejpříjemnější, kdybyste teď vy vyprávěl o svém cestování nebo o tom, jaká je komunita žurnalistů.

 

(Nedělej mi v tom chaos!) Příště, jo?

Mně se těžko hledá jakýkoli důvod k dalším rozhovorům. S umělci obzvlášť.

 

(To už tu bylo, mě neznervózníš. Naposledy se zkusím zeptat na Vlastníky.) Opravdu není možné, že pro vás úspěch toho filmu bude životní výhybkou?

Nevím... Nikdy nic neplánuju, od střední školy se mi všechno nějak děje. I když jo, něco se změnilo – lidi na schůzkách mi neříkají takové to „Víte, Jirko, on je rozdíl mezi divadlem a filmem“, což říkali dvacet let, a já celou tu dobu odpovídal, že jsem si toho vědom a zajímá mě právě to, jak se tahle dvě média kříží. No a pak je možná změna v tom, že mi chodí ještě víc nabídek na práci než dřív a já mám větší problém mezi nimi vybírat

 

Pořád mluvíte tónem, jako byste z těch svých Vlastníků ani nebyl kdovíjak šťastný.

Ale jsem. Nebo nevím – mně pocit úplné spokojenosti dlouhodobě trochu uniká. I když třeba ten večer na Českých lvech, ten jsem si užil.

 

Kolik sošek jste nakonec vlastně dostali?

Tři. Ale hlavně jsem si tam popovídal se spoustou kamarádů. Přišla i máma... Nevím. To jen, abyste viděl, že občas okamžiky štěstí prožívám.

 

(Jenom aby.) Zdálo se mi to, nebo jste se před hodinou zmínil, že špatně spíte?

Tohle je přesně ta věc, o který si s vámi rád popovídám, ale v žádném přepisu to číst nechci.

 

Já jen naznačím, že nejspíš potřebujete větší míru spánkové hygieny...

Tak jo.

 

Ale nemůže nedostatek spánku časem člověka zabít?

(Na tohle půjdu přes Teslu.) Můj oblíbenec Nikola Tesla spal prý často jenom dvě hodiny denně, Einstein čtyři, a dožili se vysokého věku. Takže uvidíme.

 

Vy máte rád Teslu?

Od dětství, kdy jsem si přečetl, jaké dělal experimenty a co všechno díky němu máme. Teslu mám dlouhodobě v hlavě. Už o něm dost inscenací i filmů bylo, ale myslím, že to jednou taky nějak zpracuju.

 

Hele, a co byste vlastně dělal, kdyby se koronavirus vracel a divadla ještě dlouho stála?

I kdyby byla pandemie nekonečná a karanténa střežená všema bezpečnostníma složkama, divadlo se hrát bude – tajně. V bytech nebo v suterénech. Protože divadlo, to je silnější než štír, přežije radioaktivitu. Myslím, že kdyby na světě zůstali poslední dva lidi, tak by jeden hrál a druhej na něj koukal... A tohle je asi to nejzajímavější, co jsem za tři hodiny řekl čtenářům Reportéra.

 

Bylo toho víc.

Jo? Co třeba?

 

(Rychle nějaký příklad!) Kachny kadí, kapři to žerou.

Tak doufám, že tohle dáte do titulku. (A ne třeba: Trojan jede na hraně. Případně: Lábus nemá stud...)

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama