Když se baví tisíc svatebčanů

Jedenáct měsíců v roce pracují v západní Evropě, ale v polovině srpna se vracejí zpátky do rodných vesnic, do kopců v severním Rumunsku u hranic s Maďarskem a Ukrajinou. „Celý rok dřou, šetří, nejedou na dovolenou, ale doma se chtějí předvést,“ říká mi Claudiu Bud skvělou angličtinou. Pracoval ve Španělsku i Anglii, ale vrátil se domů, provozuje útulný bar Enigma v Negrești-Oaș – dvanáctitisícovém centru regionu – a angažuje se v lokální politice. „Zdejší lidé byli vždy pracovití a dokázali si vydělat peníze,“ vypráví mi mezi lahvemi drahých jednosladových whisky.

Svateb v regionu Oași se tak účastní stovky, někdy i tisícovka lidí a zásadně se na ničem nešetří. Limuzíny nestíhají jezdit mezi vesnicemi, kosmetičky a kadeřnice v salonech krásy padají vyčerpáním, kuchaři u ploten snad i přespávají, květinářky vážou svatební kytice jak o závod a muzikanti vyhrávají každý den až do svítání. Vše musí být nejlepší, aby hosté odešli spokojení. A jedním z hostů jsem byl i já.

Svatební šílenství

Maria Cont ukrajuje kus žlutého másla, které na poledním slunci pěkně změklo, a pečlivě ho vtírá baculaté Andreee do vlasů. Za divokých tónů rumunských lidovek začínají přípravy na svatbu s Florinem. Dlouhé čtyři hodiny bude trvat splétání tradičního účesu. Andreea chce vypadat krásně. Zítra večer bude sedět na pódiu v čele dlouhé tabule a zraky čtyř set hostů se budou upírat jen na ni. Svatby se v rumunském regionu Oaș berou velice vážně a obvykle se pořádají rovnou dvě. „Letos budeme mít svatbu tradiční, v krojích, ale příští rok uspořádáme svatbu moderní, tam přijde mnohem víc lidí,“ těší se Andreea.

Usměvavá Maria Cont má ve vesnici Racșa mimořádné postavení. „Od mámy a babičky jsem se naučila, jak připravovat nevěsty, nikdo jiný to neumí,“ vysvětluje při splétání pramenů vlasů do podoby jakýchsi sloních uší. Navíc vlastní doplňky jako desítky šňůr s různobarevnými korálky, falešný drdol a zdobené pásky, které se později přišijí k účesu. Jak bude spát, aby si malé umělecké dílo na hlavě neponičila? divím se a máma Andreey se směje: „Bude to muset nějak vymyslet, je to její první svatba.“

Manžel Marii se chce pochlubit hospodářstvím a z chlívku vyhání dva vypasené černé čuníky, ukazuje holuby vracející se do holubníku a hlavně sad s dlouhými řadami slivoní, z jejichž švestek si pálí silnou slivovici. „Ještě nejsou dost sladké,“ hodnotí letošní úrodu. Dům Contových je na kopci nad vesnicí a přes stromy je úžasný výhled snad na celý Oaș až ke kopcům na ukrajinské hranici.

Na přelomu srpna a září zachvátí kraj svatební šílenství, a kdykoliv budete projíždět vesnicemi, určitě brzy na svatbu narazíte.

Dům a auto

Odkud se vzalo relativní bohatství tamních obyvatel? „Už za komunistů jezdili pracovat přes léto na jih země na sezonní zemědělské práce nebo natírali sloupy vysokého napětí. Káceli hluboké lesy, aby ustoupily polím, když chtěl mít komunistický diktátor Ceaușesku z Rumunska obilnici Evropy. Hned po pádu komunismu se vydali pracovat na Západ,“ vysvětluje mi Claudiu Bud ve svém baru Enigma.

Místní sice na počátku neuměli cizí jazyky, ale nevadilo jim dřít od svítání do tmy a dělat práce, nad kterými jiní ohrnovali nos. Ze začátku při cestách za prací přespávali v opuštěných domech nebo se tísnili v miniaturních bytech v nejhorších čtvrtích a střádali. Časem se někteří zmohli a založili vlastní firmy. Když naškudlili dost peněz, začali si v rodných vesnicích budovat domy, jsou to spíš paláce, ve kterých ale většinu roku nikdo nebydlí. Neustále je přestavují a vylepšují. V Oași se říká: Když si soused postaví třípatrový dům, já musím mít čtyřpatrový.

„Časem zjistili, že domy se můžou chlubit jen sousedům, a tak si začali pořizovat luxusní auta.“ A skutečně v létě potkáte na vesnických cestách Oașe tolik vozů značek Porsche, Maserati nebo Mercedes, kolik jich nejezdí ani v bohatých čtvrtích Mnichova nebo Londýna. Často vídám za volantem mladého kluka nebo holku, kterým řidičák voní novotou – pokud ho vůbec mají. „To je poslední trend, že se začali předhánět, kdo koupí dětem silnější a dražší auto,“ kroutí hlavou Claudiu, podle kterého jsou nezkušení řidiči v rychlých vozech příčinou častých dopravních nehod.

Tisíc pět set hostů

Andreee pomalu na hlavě roste složitý účes. Podpořit ji přišly družičky v krojích, které sedí v altánku, cpou se dobrotami a občas na dvoře v kruhu zatančí. Mezi nimi patnáctiletá Denisa Lup pozoruje, co ji jednou čeká. Její rodiče pracují už dvacet let v Anglii, a protože by se o ní neměl při velkém pracovním vytížení kdo starat, vyrůstala až do deseti let u dědečka. Za letošní prázdniny už navštívila patnáct svateb, ale už ví, že příští rok je pozvána nejméně na dvacet.

„Ukazovala jsem svatební fotky spolužákům v Anglii, a když viděli naše kroje, ptali se mě, jestli je to nějaká forma trestu.“ Její dvě škrobené sukně váží osm kilogramů, halenka jeden. A není to levná paráda. Dlouho spolu počítáme, kolik stálo její sváteční oblečení od bot k šátku, a docházíme k částce kolem pěti tisíc lei, což je přes pětadvacet tisíc korun. „Sukní a halenek mám ale několik, nemůžu přece chodit ve stejném oblečení,“ ujišťuje mě. „A nepřibereš, když se zúčastníš tolika svateb?“ ptám se trochu drze štíhlé dívky. Z vlastní zkušenosti dobře vím, že odolat dobrotám a neustálému pobízení hostitelů je prakticky nemožné. „Kdepak, dávám si pozor, hodně se tančí a někdy je jídlo i špatné, takže přijdu v noci domů a musím se dorazit u ledničky.“

Energický Remus Tiplea je vyhlášený směnárník v Negrești-Oaș a v létě má díky návratu pracovníků ze zahraničí a jejich okázalému utrácení skutečné žně. V roce 2009 začal fotit a už vydal několik knih o tradicích a rituálech v Oași. Na dvorku za domem má jezírko, kde fotografuje motýlice – hmyz podobný vážkám, a jeho fotografie jsou tak skvělé, že je otiskl časopis National Geographic, což je pocta, o které marně sní mnozí profesionální fotografové celý život. Občas fotografuje i svatby.

„Dnešní svatba ve vesnici Cămărzana bude větší, tak pro tisíc lidí,“ snaží se mě připravit na velkolepou podívanou. Podobná událost by ovšem byla nad síly jediného fotografa, a tak vyrážíme v konvoji aut – malý tým pod vedením Remuse zahrnuje ještě dva kameramany a dalšího fotografa. Na průměrnou svatbu v Oași je pozváno dvě stě až tři sta lidí, na velkou klidně i více než tisíc pět set a to je hodně i na rumunské poměry – když si nedávno brala bývalá světová tenisová jednička Simona Halepová miliardáře Toniho Iuruka, pozvali na svatební párty pouhých tři sta hostů. Pro vesničany z Oașe to byla trapně malá svatba.

Hosti platí zpět

V Cămărzaně se na dvoře rodičů ženicha vše chystá na příjezd svatebčanů. Pozvány jsou dokonce dvě kapely – tradiční cikáni s kytarami a houslemi, ale připravena je i zpěvačka s malým bandem. Na stolku je vyrovnána řada skleniček na pravé šampaňské, které se jako ostatní nápoje chladí v chladírenském voze zaparkovaném na ulici. Na tak velkou slávu by byla každá lednička krátká. Na skleničkách jsou ručně malovaná jména svatebčanů obklopená růžemi, nevěsta se ženichem mají obrázek v objetí a jsou si docela podobní. Nešetří se ani na nejmenších detailech a vše je dokonale promyšleno měsíce, možná i roky dopředu. Sotva začnou na stůl stavět obložené mísy, vydáváme se v průvodu do domu nevěsty. Smutně se dívám za masovými kuličkami, řízečky, roládami a salámy, ale nejdeme daleko: budoucí novomanželé Gesica a Grigore vyrůstali skoro na dohled. Ani rodina nevěsty se nemůže nechat zahanbit, i tady se prohýbají stoly. Ale je tu něco jinak. „Není tu žádný alkohol,“ přitočí se ke mně kameramanka Claudia Simon. „Rodina nevěsty patří k letničnímu hnutí, zatímco rodina ženicha se hlásí k pravoslaví.“ Rozdílné vyznání však tady problém není – svatbu budou mít v pravoslavném kostele nad vsí.

Claudia a její kolega téměř kamery nevypínají a natáčejí skoro všechno. Claudia pochází ze sto padesát kilometrů vzdáleného města Zalău. „Za rok natáčím zhruba třicet svateb, ale tady v Oaș beru maximálně dvě – víc by se asi nedalo přežít. Jinde v Rumunsku stačí ustříhat ze svatby krátký film, ale v Oaș jim připravujeme zhruba pětihodinové záznamy.“ Všechno musí být pečlivě zaznamenáno. Na zahradě je připraveno malé květinové pozadí s lavičkou, kde se nevěsta Gesica v elegantních šatech fotí úplně s každým. Divím se, že už nemá z neustálého usmívání křeč, přitom svatba teprve začíná. Když už se není s kým vyfotit, vrháme se konečně s Remusem a jeho týmem na obložené mísy, ale po prvních pár soustech nás volají do domu. V rohu obývacího pokoje stojí druhé svatební šaty a nevěsta s družičkami v župáncích vyrobených jen na svatbu už dovádí v ložnici s nafukovacími balonky. Scéna je pečlivě přichystána pouze pro kamery a fotoaparáty.

V pompézních svatebních šatech se nevěsta vrací na zahradu a v novém oděvu, jehož cenu odhadla Claudia na pět tisíc eur, se musí znova s každým vyfotografovat. Svatebčané předávají obálky s dary. „Průměrná svatba stojí přibližně padesát tisíc eur (přes milion dvě stě tisíc korun – pozn. red.), ale každý svatebčan musí přinést za rodinu dar,“ vysvětluje mi později Remus. Jeho výše záleží na tom, jak jste si s nevěstou a ženichem blízcí. Běžní svatebčané by měli za rodinu darovat dvě stě eur, ale pokud se žení nebo vdává blízký příbuzný, jste pozváni za svědka nebo družičku nebo sedíte jako význačný host u tabule na pódiu, budete muset do obálky šoupnout alespoň dva tisíce eur. „Vždycky se vybere víc, než kolik svatba stojí,“ ujišťuje mě Remus, když se ptám, jestli bláznivě drahé svatby novomanžele nezruinují.

Kraj krevní msty

Vracíme se v průvodu do domu ženicha, kde následuje kratičký civilní obřad, konečně přicházejí na řadu ručně malované skleničky se šampaňským. A znovu se tančí v kruhu na dvoře, ale brzy už míříme v malém procesí do pravoslavného kostela nad vesnicí. Hostů je sice hodně, ale pořád jich zdaleka není slibovaná tisícovka. Gesica má štěstí, že není oblečená do těžkého kroje. V srpnovém vedru jsem viděl několik nevěst, které měly co dělat, aby neomdlely během rituálů provoněných kadidlem a dlouhých promluv popů.

Po obřadu, kdy už je skoro tma, scházíme k autům a zběsilou rychlostí se za blikání a troubení ženeme vesnicí ke svatebnímu sálu na konci Cămărzany.

Za vozový park na rozlehlém parkovišti by se nemuseli stydět ani v kasinu na francouzské Riviéře. Sál je tak rozlehlý, že je sotva vidět na konec, mezi desítkami stolů pobíhají číšníci s obloženými talíři.

Gesica a Grigore už tančí v kouři ze suchého ledu a zpěvák dává do romantické písně úplně všechno. „To bude dlouhá noc,“ hodnotí situaci Remus, který s fotografováním minulé svatby skončil až v šest ráno. Když před půlnocí krátce usnu sedě na židli, usoudím, že je čas jít spát, ale zábava je stále v plném proudu.

Za sedm dní jsem se v Oaș zúčastnil šesti svateb. Jsem úplně vyčerpaný a nedovedu si představit, že bych jich během pár týdnů navštívil dvacet a pak se odpočatý vrátil do Paříže nebo Londýna a celý rok dřel na stavbách.

Před odjezdem se stavuji na kávu v baru Enigma. Pochvaluji si pohostinnost a náboženskou toleranci, která umožňuje svatby lidí různých vyznání – to není ve světě zdaleka obvyklé. „Zrovna v Cămărzaně lidé moc tolerantní nebývali. Mají tam několik hřbitovů. Ještě v minulém století se v odlehlém kraji pěstovala krevní msta, podobně jako na Sicílii nebo v Albánii. Členové znesvářených rodin nesměli ani ležet na jednom hřbitově,“ vyvádí mě z omylu Claudiu. A skutečně – podle místního historika Nicoary Mihaliho zemřelo ještě ve dvacátém století dva a půl tisíce lidí, často kvůli zcela banálním důvodům.

„Na hranicích čekej aspoň hodinovou frontu,“ přišel se rozloučit utahaný Remus. „Všichni odjíždějí a my zase budeme mít klid,“ těší se, až zase začne fotografovat hmyz. „V zahraničí pracuje sedmdesát procent místních. Většinu roku si tady ani nemáš s kým promluvit.“

Autor je fotoreportér, držitel mnoha ocenění – včetně soutěže World Press Photo a Best of Photojournalism.