Bez mapy, bez mobilu. Pěšky do neznáma

Do čeho jsem se to umotal, vůbec se mi to nehodí, brblám v duchu, když strkám věci do batohu. Po delší době jsem tenhle týden mohl vidět vnučku, k tomu volali z pily, že si mám co nejdřív odvézt třináct kubíků čerstvě nařezaných fošen – důsledek kůrovcové kalamity, která postihla náš rodinný les.

Zítra bych měl odjet na sedmidenní pouť. Kam vlastně, to jsem ještě před chvílí nevěděl. Jde o pouť štafetovou, kterou každý druhý rok pořádá skupina postarších mužů, mezi nimiž mám pár kamarádů. Chodí se v období mezi slunovratem a rovnodenností (od 21. června do 21. září), v třináctičlenné soupisce na mě vyšlo páté místo v pořadí. Dnes ráno zavolal poutník přede mnou, aby mi sdělil, kde ho mám v neděli vystřídat.

Pouť se řídí několika pravidly: pohybovat se pěšky, putovat sám, vést si deník, nenocovat dvakrát za sebou na stejném místě. A pokaždé je vypsáno jiné zadání – například od moře k moři (od Baltu k Jadranu), po prohraných bitvách (místa, kde česká vojska utrpěla historické porážky) či k pramenům (proti proudu podél řek).

 

Vyčistit si hlavu

Pro letošní léto padla volba na „neznámo“. Nemám se dívat do mapy, používat polohové služby a zjišťovat jakýmkoli způsobem informace o okolí.

A jedna další zásada speciálně pro tento ročník: „Po návratu necháš místo své pouti skryté, abys neodnímal radost z neznáma svým následovníkům.“

Beru, říkám si. Mám pro to své důvody.

Přistihl jsem se už několikrát, že na lesním rozcestí koukám, jak se po displeji mého mobilu pohybuje šipka označující moji polohu, aniž bych se rozhlédl kolem sebe.

Českou krajinu mám docela prochozenou. Může mě potkat něco nového? Podle čeho se budu rozhodovat, jakým směrem vyrazit, kudy pokračovat, kam dojít?

Chci si vyčistit hlavu. Zažil jsem víckrát, jaké blahodárné regenerační procesy se začnou odehrávat, když si tělo i mozek zvyknou na denní dávku vytrvalejší chůze.

 

Do tří směrů

Ještě v neděli ráno váhám, jestli si do batohu nepřihodit notebook. Co když přijde vytrvalejší déšť a budu muset prosedět hodiny třeba v budce autobusové zastávky?

Nakonec odolám, ale sbalený jsem hodně ledabyle. Místo nepromokavého oblečení si beru deštník, nemám ani vařič – jen štangli salámu a igelitku plnou energetických tyčinek.

Bylo napínavé čekat na rozluštění hádanky, odkud se předchozí poutník ozve. V hlavě se rojily lákavé představy, třeba Beskydy nebo Bílé Karpaty, kde to skoro neznám. Nevadila by mi ani průmyslová oblast včetně nějakých dolů – přitahuje mě zkáza i obnova těchto míst, procházet tudy pěšky může mít pro úchyla mého typu kouzlo. Moc by se mi naopak nechtělo ploužit se uprostřed července s batohem na zádech třeba po pražských periferiích nebo mezi velkosklady střeženými kamerami a závorami.

Nakonec přišlo mírné zklamání. Pouť odstartuju v kulisách běžné české krajiny: vesnice s kostelíky, řeky a rybníky, mírné kopečky, lesy a pole... Těšil jsem se na větší divočinu.

Vystoupím z vlaku a rozhlédnu se. No, nějaké neznámo snad najdu. Jedním směrem se ale určitě vydat nemůžu, protože bych nejpozději za dva dny došel do míst, která důvěrně znám.

 

Přebírám štafetu

Z roviny, kterou protíná železnice, vystupuje pahorek a na něm stojí kostel. Kousek pod vrškem spatřím siluetu dlouhovlasého muže, který mi kyne na pozdrav. Právě od něj přebírám štafetu.

Richard svoje zážitky přibližuje opatrně, abych nepoznal, odkud přišel. Spal prý venku, až na jednu výjimku: „Postavilo se mi do cesty město a to pak neodolám.“ Na kostelní věži odbije jedna odpoledne. „Astronomické poledne. Je čas,“ poznamená Richard a vstane.

Dostávám ještě radu předzásobit se vodou, neboť okolní krajina je chudá jak na prameny a studánky, tak na hospody a koloniály. Rozloučíme se. Chci ještě chvíli zůstat na vršku a uložit si okolní krajinu do hlavy.

 

Omamná volnost

Když pozoruju vzdalující se Richardovu postavu, dojde mi to naplno: Nemám směr ani cíl, není kam spěchat. Stačí najít třeba louku u rybníka, další den se přesunout o pět kilometrů dál, kde bude i zahradní restaurace, možná narazím na nějaké příjemné ubytování... Je to až omamný pocit, mít před sebou takovou volnost. Marně vzpomínám, kdy jsem něco takového zažil.

Přejdu koleje a zanořím se do lipové aleje. Jednak nabízí stín a zároveň vede k zalesněnému údolí, na jehož dně tuším řeku.

Chtěl bych si aspoň jednou denně zaplavat, zní jedno z mých nemnoha přání. A mám štěstí: po dvou hodinách chůze se otevře pohled na jez, průzračnou vodu… a lávku přes řeku. Tím je rozhodnuto i o dalším směru: už vím, že po tomhle břehu nechci pokračovat, protože to znamená prodírat se prudkými svahy nebo procházet chatovými koloniemi. Navíc bych brzy přišel do města, které znám.

 

Než se setmí

Po koupeli potkám další malý zázrak: terasu se slunečníky a výčepem. Přisedá si ke mně muž, který venčí psa. Nejdřív mluvíme o počasí, pak si troufnu: „Jak se tady žije?“ zeptám se. „Dobře, ale jenom půl roku. Já jsem z Prahy. Proč bych tady byl v zimě, když na sídlišti musím platit za topení – rozpočítávaj nám to na celej barák,“ vysvětlí.

Kolem osmé večerní se začnu rozhlížet po vhodném nocležišti. Po jedné straně ubíhá lán nesklizené řepky, druhou stranu lemuje nevábný les plný popadaných větví a komárů. Ani vesnice nepůsobí příliš přátelsky – její větší část tvoří rozlehlé zemědělské areály, odkud zní bučení, rány a křik.

Než se úplně setmí, ocitnu se přece jen v útulnějším kraji, kde se dá najít kousek posekané trávy s výhledem – víc nepotřebuju. Těsně předtím, než zavřu oči, proběhne kolem mého spacáku trojice dětí, které drží mezi nohama tyč s koňskými hlavami vyřezanými ze dřeva. Beru to jako rituál, který má ochránit můj spánek.

 

Držím se asfaltu

V pět už je světlo, o chvíli později se vykulí slunce. Zaslechnu vlak, a protože pořád ještě nejsem dostatečně daleko od známých končin, můžu snadno odhadnout, odkud kam jede. V půl šesté mám batoh na ramenou.

Po chladné noci je hodně rosy, takže odbočení na polní nebo lesní cestu by okamžitě znamenalo promáčené boty. Většina takových tras navíc končí někde u statku, ve vykáceném lese, u chalupy… Držím se na úzké asfaltce.

Projede kolem mě zhruba jedno auto za deset minut. V kombinaci s hezkými výhledy na okolní kopce mi to takhle stačí. Cedule podél silnice už můžu číst bez obav, názvy obcí mi nic neříkají. Alespoň přibližně se orientuju podle řeky, jejíž klikatou trasu prozrazuje pruh páry stoupající z jejího koryta.

Je příjemné, že nemusím koukat do mapy, řešit vrstevnice, vybírat cestu podle pamětihodností, hledat zkratky. Spíš podvědomě se vyhýbám lesům, do kterých mě to jindy táhne. Bojím se riskovat bloudění? Každopádně mě lákají spíš místa, kde tuším otevřený krám či orosený půllitr.

Brzy se dočkám. V pultové prodejně sedí u kafe a zmrzliny dvě dámy s vnučkami. Snažím se neposlouchat jejich konverzaci, protože je plná místopisných názvů. „Rozpustný, turka, nebo preso?“ zeptá se prodavačka, když přijdu na řadu.

„Heč, my pojedeme odpoledne na koupaliště do … (píp – místo nelze uvést kvůli pravidlům pouti),“ vytahuje se jedna z holčiček. „Tak to pojedeš fakt daleko,“ ušklíbne se posměvačně její prázdninová kamarádka.

Objednám si lahváče a jdu si ho vypít ven. Ještě bych se mohl dozvědět, kde to vlastně jsem.

 

Tři premiéry

Místo, na které narazím o pár kilometrů později, musí udělat velký dojem i na toho, kdo měl v plánu ho navštívit. Narazit na tuhle památku znenadání je ale zážitek k nezaplacení.

Hlavní část areálu je zavřená, na plotě visí cedulka se jménem a telefonním číslem, kam je možné zavolat. Díky tomu za čtvrthodinku přijíždí na kole paní z nejbližší vesnice, jejíž zásluhou tahle stavba prochází postupnou rekonstrukcí a ožívá kulturními akcemi. Odemyká a ukazuje mi ve stropě, kudy se propadli v devadesátých letech zloději. Následuje výklad, při kterém mě potkají tři životní premiéry: poprvé držím v ruce lidskou kost, poprvé zvoním na zvon, jehož zvuk je slyšet několik kilometrů daleko, poprvé se mi v dlani jako splašená rozvibruje virgule. Nemám sklony k šarlatánství, tak jen hlesnu: „To je nějaká hydrogeologie?“ – „Těžko říct. Jsou ale lidi, kterým se to v ruce ani nepohne. Třeba můj manžel, on je takovej… prostě na nic nadpřirozenýho nevěří.“

Přenocuju v kempu, na který jsem natrefil, kde je k dispozici karavan za 150 korun. Holý interiér teprve čeká na úpravy, tak sem šéf přinesl aspoň pryčnu ze skladu. Mezi hosty převažují rybáři. Večer se u piva dohadují, kolik stál za komunistů jeden angličák.

 

Jako na Everest

Cestu mi zkřížila další řeka. Mám jen chatrné představy, kudy teče, líp znám trasy silnic, které ji obklopují. Mohl bych se nechat převézt od některého z rybářů na opačný břeh. Když ale zaostřím na protější sráz, dojde mi, že pro překonání skalních stěn čouhajících z hladiny bych potřeboval lano a skoby.

Naštěstí už vím, že i když se budu držet na téhle straně vody, zažiju „neznáma“ habaděj. Stačí málo: přehodit výhybku v hlavě a neřešit, kam dojdu, můžu klidně chodit šejdrem i do kruhu. Navíc se přibližují kopce, jejichž obrysy znám z častých cest autem, ale nikdy jsem v nich nebyl – vždycky mi připadaly jako příliš „laciný“ cíl na bližší prozkoumání.

A tak sedím u kapličky pod lípou a očima ohmatávám svahy směřující k nejvýraznější kótě široko daleko, ze které vykukuje rozhledna. Zvažuju, kudy vzhůru, a připadám si jako Edmund Hillary, když plánoval první výstup na Everest. Jeden rozdíl tu je: tenhle vršek leží jen něco málo přes 600 metrů nad mořem.

Předtím se chci posilnit. „Taky jsem dřív čundroval,“ svěří se chlapík před místní vyvařovnou, který má o zeď opřený bicykl. „Spával jsem na balících sena, ale dneska to rolujou do válců.“ Když dorazí jeho žena na elektrokole, libuje si: „Tenhle vynález nám zachránil manželství, už se při výletech vůbec nehádáme.“

Po jídle bych se rád na chvíli natáhl a přečkal ve stínu největší výheň. Nejpohodlnější místo nacházím u kostela. Opřu se o jeho zeď a spatřím náhrobek s nápisem, který by mohl viset i nad mojí hlavou: „Zde odpočívá.“ Zkouším číst knihu, kterou jsem našel ve zdejší knihobudce. Za chvíli klimbám.

 

Místo mapy posed

Značená cesta k vrcholu se ztrácí v holinách po těžbě, živelně se obnovující les ve vedru škrábe, píchá, žahá, svědí. Rozhledna má otevřeno jen o víkendech.

Jestli mám pokračovat po hřebeni, musím doplnit vodu. Sestupuju do vesnice a hledám živáčka. Zachraňuje mě muž, který na zápraží opravuje motocykl. Ptám se na hospodu, ale mám smůlu. „Udělali nám tady novej rybník, je tam i malá plážička,“ nabízí jinou atrakci. Rozhodnuto, zkusím tam i přespat – pokud rybník najdu.

Rigolem vyjetým od aut klesám do mokřin, ale i tahle cesta se brzo ztrácí. Poprvé se ocitám ve velkém pokušení zapnout polohové služby a podívat se do mapy.

Naštěstí spatřím dost vysoký posed na to, abych z něj mohl rybník objevit. Mám ho! A je u něj lavička! Ušel jsem dneska něco přes dvacet kilometrů a možnost pohodlně se posadit a opřít je momentálně největší rozkoší, kterou si můžu dopřát. Usazen pozoruju ptáky lovící hmyz nad hladinou a poslouchám mlaskání kaprů.

 

Pokušení města

I další den pokračuju většinou po značených cestách – ať už pro pěší, nebo pro cyklisty. Jsem rád, že nemusím spekulovat, kudy by to bylo nejrychlejší nebo nejzajímavější.

Předjíždí mě paní na kole a radostně haleká: „Kampak, panáčku, v takovým vedru pěšky?“ – „Ale jen tak nazdařbůh, kam mě nohy zanesou,“ odpovídám. „Nejlepší to budete mít podél… (píp), vede tam hezká cesta až do... (píp),“ doporučuje mi ta dobrá duše.

Musel bych si vypíchnout oči a zalít uši voskem, abych se ocitl v opravdovém neznámu, říkám si rouhavě. Další nástrahou jsou totiž informační tabule s mapami, od kterých musím každou chvíli odvracet zrak – nikdy jsem si nevšiml, že jich je tolik.

Úplně největší pokušení představují autobusy, které objíždějí zdejší vesnice: svítí na nich nepřehlédnutelný nápis s názvem města, kterému se od prvního dne vyhýbám. Teplota už kolem poledne atakuje třicítku, co kdybych se odpojil z poutnické řehole a nechal se tam přece jen odvézt? Kavárny v podloubí, zajímavá galerie, plovárna u řeky… a bohatý výběr ubytování. „Jenom na jednu noc,“ škemrám na svém svědomí.

Jdu si to srovnat v hlavě do chládku kostela. Je krásně opravený, z oltáře voní lilie. Říkám si, jaký to musel být slavnostní pocit pro člověka, který sem přišel po celodenní dřině na poli, v lese či továrně nebo v domácnosti, kde bydlel se šesti dětmi v jediné tmavé a vlhké místnosti. A najednou tolik vznešenosti – barev, prostoru, světla, andělů… Byla by hanba podlehnout poutnickému hříchu, rozhodnu se vzápětí.

Moje tužba je nakonec přece vyslyšena, byť v komornějším provedení: cyklostezka šněrující zdejší krajinu mě zavedla do městečka sice mnohem menšího, ale splňujícího moje základní očekávání, což je krámek s potravinami, drogerie, papírnictví a… příjemná kavárna.

Z proutěného křesílka pod pergolou nejdřív pozoruju digitální teploměr na protější rozpálené straně náměstí: 32, 33, 34… Jen blázen by se někam vláčel. Všimnu si cedulí lákajících do zdejšího muzea, kde se konají hned čtyři výstavy. Určitě tam bude taky chládek…

Muzeum mě nezklamalo, vůbec jsem netušil, že se tady narodil… (píp píp). Zbývá nakoupit lahve s vodou, repelent a notýsek na pokračování deníku.

 

Neflákám se

Večer mě cesta mezi paneláky vyvede na travnatou pěšinu lemovanou stromořadím. Po setmění si tady ustelu, ale úplná idyla to není: nedaleký potravinářský provoz ozařují reflektory, takže nejsou vidět hvězdy, navíc odtud jde zápach a jsou slyšet větráky.

Ráno jsou noční útrapy zapomenuty – a je to tak pokaždé. Největší porci denního přesunu se snažím stihnout před desátou, dokud není úplné vedro. Jsou to chvíle, které jsem si zamiloval a rád bych je zažíval znovu a znovu: krásně se šlape, vzduch je svěží a průzračný, přede mnou… neznámo.

Netvrdím, že se občas neocitnu někde, kde už jsem dříve byl. Nicméně přijít sem pěšky je úplně něco jiného než se přihnat autem nebo na kole. Překvapuje mě taky, že místa, která jsem dosud vnímal jako nevzhledná, protože od volantu nebo z vlaku jsou vidět hlavně zdejší svodidla, továrny a překladiště, mají obvykle duši a šmrnc.

Ačkoli se úplně neflákám a aspoň dvacet kilometrů ujdu každý den, pořád putuju v okruhu stejných kapel (soudě podle pozvánek na taneční zábavy na nástěnkách) a také stejné značky piva. Využívám proto příležitost a navštívím příslušný pivovar – vypadá líp, než bych podle zdejšího výrobku čekal.

Mám štěstí na hovorné lidi. „My jsme nemohli být rozmazlený. Bylo nás dvanáct dětí, táta byl panskej kočí. V poledne už seděl v hospodě a museli jsme všechno dělat za něj. Jsem ale vděčnej za všechno, co jsem zažil. Jen ta moje kdyby pořád tolik nemluvila,“ svěřuje se muž, kterého potkávám na břehu řeky.

Váhám, jestli mám skočit z hráze, která tady vytváří lákavé jezírko. „Kolik je tam vody?“ ptám se teenagerů posedávajících kolem. „Takhle, klidně skočte,“ ukazují. „A jak se dostanu nahoru,“ ujede mi, když si všimnu půlmetrového rantlu. „Nebojte, my vás vytáhneme!“

 

Mám vymeteno

Čtvrtý den začínám mluvit sám pro sebe. Od nekomplikovaných sdělení typu „Drž hubu!“ (na psa štěkajícího za plotem) až po složitější úvahy: „To víš, půjdu z kopce, abych pak šel zase do kopce…“ mumlám při rozhodování na rozcestí.

Vítám, že se mi daří přepnout hlavu na volnoběh snadněji než v začátcích pouti, kdy mě ještě doháněly pracovní, rodinné a jiné starosti a provozní úkoly. Důležitější, než kudy jdeš, je to, co se ti děje v hlavě, říkal jsem si tehdy. A podařilo se, hlava je čistá! I když by šlo namítnout, že mám spíš vymeteno.

Občas mám sklony se přece jen zeptat, jaký směr další cesty by mi poradili domorodci, ale vesnice jsou jako vylidněné. Kde všichni jsou? Nevidím nikoho na návsi, krámy a hospody už většinou neexistují, práce na polích obstarávají stroje.

K večeru se ocitnu na náměstí dvoutisícového městyse. Vozejk se šrotem táhne zubožená ženská postava. Jeden z mužů, kteří to pozorují od piva, na ni zavolá a nabídne jí padesátikorunu. „Tady máš a kušuj, ať od tebe nechytnu blechy,“ poznamená spíš ke svým kumpánům, dotyčná však jeho hlášku zaslechne: „Já nemám blechy, drž hubu, nebo tě zabiju!“ křičí cestou do krámu, odkud za chvíli vychází s lahví piva. „Má svůj svět,“ komentují to štamgasti. „V létě to ještě jde, ale v zimě prej spí ve skříni zaházená hadrama.“

Pátý den už chůzi skoro nevnímám a mám pocit, že bych takhle došel na kraj světa. Dál ale dodržuju pravidlo, že nemá cenu odbočovat z asfaltky nebo značené cesty a vrhat se do zbytečných dobrodružství. Nechci skončit v rozpáleném lánu, u hromady močůvky, v kopřivách či v roští, u oplocené fabriky nebo na silničním náspu.

Za celý dosavadní život jsem nestrávil tolik času v kostelech. Jakmile se naskytne příležitost, jdu se dovnitř posadit a ochladit. Čtu si v lavici detektivku nebo jenom civím. Mezitím se mi nabíjí v zásuvce mobil – děkuju tímto nebesům i panu faráři.

Zřejmě při své cestě míjím významné pamětihodnosti, ale líto mi to není. Ocitl jsem se zatím u jedné větší turistické atrakce víceméně náhodou a bylo to peklo: hašteřivé rodiny, dusno by se dalo krájet, na všech bylo vidět, že by raději byli někde jinde s někým jiným.

Naopak bývám naměkko, když se přehoupnu přes kopec a spatřím údolí, ze kterého vykukují střechy chalup a kolem se táhnou k lesu rozkvetlé louky. Pak už jen stačí, když zabečí ovce nebo spustí zvony, a nemám daleko k slzám. Pár kilometrů odtud jsem přitom v minulosti mnohokrát prosvištěl autem, ale řešil jsem spíš to, kde je nejbližší benzinka. Moje dojetí je způsobené ještě něčím: když si takové panoráma odpracujete pěšky, emoce se násobí. Stalo se mi v takových chvílích několikrát, že jsem se svalil do trávy a dlouho šťastně zíral na nádheru kolem sebe.

 

Rajská představa

Šestý den začínám kormidlovat pouť k městu, kde bych rád předal štafetu svému následníkovi. Nechci ho tahat do odlehlých končin, když se můžeme sejít někde, kam jede vlak nebo autobus a kde si můžeme zajít na oběd.

Jakmile se ale snažím mít cestu pod kontrolou, opouští mě štěstí: ve snaze tlačit se určitým směrem zamířím podél elektrického ohradníku k lesu, brzy ale končím zpocený a zaprášený v neproniknutelné houštině. Bez mapy jsou tyhle experimenty riskantní.

Odměnou a bolestným za škrábance a celkovou nepohodu je mi hospoda na hřišti, ke které za soumraku dojdu. Ptám se štamgastů na zámeckou rezidenci obklopenou velkou zahradou, kolem které jsem sem přišel. „Koupil to chlap, kterej s tím měl velký plány, ale umřel na covid. Teď se toho ujal jeho syn, ale nevíme, jaký má záměry.“ Po třetím pivu mě napadá, že bych si mohl ustlat přímo mezi fotbalovými brankami. Je ale pátek, a jak to vypadá, se zavíračkou se tady pospíchat nebude.

Cestou za jiným nocležištěm si říkám, že v novodobém českém erbu by měla být trampolína, túje a míchačka. Potkat rodinný domek, kde by chyběl aspoň jeden z těchto atributů, je takřka nemožné. Úvahu přehluší výstřel z lesa. Asi myslivci.

Vybaluju spacák na nejbližší louce. Čeká mě poslední noc pod širákem, zítra jsem odhodlaný najít si pohodlné ubytování ve městě, které jsem zvolil jako cíl pouti. Projít se večer ulicemi v žabkách a bez batohu – rajská představa.

 

Čas střídat

Probouzím se do krvavého úsvitu. Je dusno a lepkavo, ani kapka rosy, v dálce hřmí.

Asfaltka podél plantáže vánočních stromků mě dovede k zamčené bráně do lesního závodu. Musím se otočit a vrátit se do nejbližší vesnice. Beru to jako další trest za to, že jsem začal usilovat o nadvládu nad poutí.

Největší kouzlo uplynulých dní totiž bylo následující: nemuset se upínat k plánování, nevyhledávat tipy na občerstvení, nestudovat mapy a průvodce, negúglovat jednotlivá místa. Zabere to spoustu času a zbaví vás to úžasu a radosti z překvapení. Navíc při plánování výletů mívám velké oči a ve snaze nic nevynechat to obvykle přepísknu s kilometry. Toho všeho jsem byl tentokrát ušetřen. Nenervovalo mě, kolik míst nechám nepovšimnutých, a byl jsem vděčný za každou hezkou drobnost. Byla jich spousta a mnoho jich tady nemůžu vyjevit, protože by z nich bylo zřejmé, kudy jsem šel.

Před sestupem do města, kde svou pouť ukončím, se ohlédnu. Krajina, ze které jsem před týdnem vyšel, se rýsuje na nejvzdálenějším horizontu. Dost dobrý, řeknu si. Nečekal jsem, že se dá takhle loudavě dojít tak daleko.

Zapínám mobil a volám Jirkovi, který mě má za necelých čtyřiadvacet hodin vystřídat.