Pravda nevítězí. Proč se 28. říjen slaví více než 17. listopad

Pravda vítězí! Na první, úplně zběžný poslech to zní důstojně. Na druhý poslech, přidáme-li mírné zamyšlení, už je to jiné. Kolem hesla vlajícího na standartě českého prezidenta existují různé vtipy – třeba „Pravda vyděsí“ – a zábavné rozbory. Například se řešilo, že pravda dle tohoto hesla vítězí jaksi jen průběžně. Nezvítězí konečně, ale zas bude neustále postupně vítězit. Navíc vítězí vlastně sama od sebe a my občané tomu nemusíme pomáhat, pravda to totiž chválabohu dělá za nás.

Patrně bych zde věc nepřipomínal, kdybych se při přípravě na nový podcast Reportéra o blížící se prezidentské volbě (má totiž název Pravda vítězí) nevěnoval historii hesla. S tímto vědomím se mi jeho dnešní používání jeví ještě zábavnější.

Obrat ze starověkých textů zpopularizoval ve středověku církevní reformátor Jan Hus a jeho husitští následovníci. V jejich podání šlo ovšem o to, že Pravda Boží vítězí; bylo to heslo nábožensky velice zaníceného hnutí, jehož část se zbraní v ruce s radostí prolévala krev nehodných katolických papeženců. S husitským myšlením mají dnešní Češi málo společného.

Po vítězství katolíků v 17. století upadlo heslo v zapomnění, aby ho z něj ve století 19. vytáhly osobnosti formujícího se moderního českého národa. Středověcí husité se proměnili v jakési milé, rozumné a osvícené protodemokraty a prvotní republikány (jimiž ve skutečnosti nebyli).

Heslo se na prezidentské vlajce objevilo na počátku první Československé republiky a s výjimkou německé okupace tam vlálo pořád. Jeho řekněme genialita v moderní době spočívá v tom, že si do něj každý vloží, co chce. Jak řekl historik Petr Čornej před čtrnácti lety mému kolegovi v deníku MF DNES: „Duchovní obsah hesla se zcela vytratil, je příliš široké, všeříkající, vševyjadřující.“

Tudíž u komunistů mohla vítězit pravda Leninova a chvíli Stalinova – do doby, než se s jeho odkazem sovětští komunisté rozešli. U Václava Havla vítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. V prvních letech jeho prezidentování vítězila raději latinsky: nápis „Veritas vincit“ za drolící se československé federace nedráždil češtinou Slováky. A posledních deset let vítězí pravda Miloše Zemana: tu lze dokumentovat třeba článkem, který měl podle Zemana napsat Ferdinand Peroutka, i když ho nikdy nenapsal.

Nicméně nevolám zde po změně prezidentské vlajky, Česká republika má dost opravdových starostí. Heslo na prezidentské standartě je prostě tradice, i když poněkud legrační. Podobné věci najdeme u jiných národů. Francouzi každý rok oslavují den dobytí věznice v 18. století, v jejímž důsledku, byť ne hned, vznikla první francouzská republika; jen teď už mají pátou. A to se ještě do těch všech republik vklínili v běhu francouzských dějin tři králové, dva císaři a jeden státní útvar kolaborující s Hitlerem. My Češi ovšem nemáme moc co říkat: jedním z našich hlavních svátků je 28. říjen – oslava vzniku státu, který již vůbec neexistuje, totiž Československa.

A zde se už dostáváme k věci, nad kterou by se možná stálo vážněji zamyslet. Proč má v očích prezidenta, vlády i zákonodárců 28. říjen – oslavující něco, co už zaniklo – větší váhu než 17. listopad, tedy den, kdy v roce 1989 začal pád komunistické diktatury a obnova demokratického režimu, který zde máme dodnes? Proč se státní vyznamenání rozdávají na Hradě 28. října a jsou zákonem zavřené velké obchody, zatímco 17. listopadu jen chodí politici položit po ránu věnec na Národní třídu?

Přijde mi, že v tom, jak se u nás přistupuje k významu těchto dvou svátků, pravda moc nevítězí. Nebo vlastně vítězí – do toho hesla si přece každý může strčit, co chce.