Aby virus dál neničil mysl

Do svého Deníku z Wu-chanu, popisujícího boj s koronavirem, si čínská spisovatelka Fang Fang zapsala pozoruhodnou větu: „Malinký, okem neviditelný virus, a jak si zahrává se světem.“ Epidemie si skutečně zahrává s lidstvem v mnoha ohledech. Například ohrožuje nejen fyzické zdraví člověka, ale také jeho duševní stav. Virus totiž rafinovaně využívá hlubokou lidskou touhu po kontaktu, setkávání, blízkosti, intimitě – a právě jejím prostřednictvím útočí.

Nepředvídatelnost a neviditelné prostupování virových částic populací prosakuje do našeho prožívání. Nikdo nedokáže říct, jak se virus bude chovat, jak si s ním jeho vlastní tělo poradí. Kdy to všechno skončí a zda to vůbec skončí? Čeho všechno se v životě budeme nuceni vzdát a jak se omezí naše dosud samozřejmá svoboda? Koronavirová epidemie v sobě nese nezměrný potenciál zesílit prožívání emocí, které nás v situaci bezpečí nerozhazují. Ať jde na jedné straně o strach ze zničení a smrti, nebo na opačném pólu o strach z izolace a ztraceného spojení s důležitými lidmi našeho života.

Můžeme se nechat zaplavit úzkostí a propadat katastrofickým vizím, nebo naopak v takzvané antifobické pozici strach zcela popřít, a dokonce se vysmívat těm, kteří se bojí. Obě polohy dnes najdeme uvnitř skupin a společenství, u lidí, kteří si dříve v mnohém rozuměli, avšak nyní jsou radikálně rozštěpení v postoji ke karanténě nebo chápání epidemie.

Zapomenutá zkušenost

Pandemie je něčím, na co jsme nebyli dostatečně připraveni – pomohla tomu lidská schopnost popřít a vytěsnit předchozí zážitky. Již zmíněná spisovatelka Fang Fang se ve svém deníku ptala: „Měli jsme zkušenost s epidemií SARS z roku 2003, proč jsme se chovali, jako by se nic vážného nedělo? Proč jsme se nepoučili?“

Čerpat přitom bylo z čeho, jakkoli se předchozí krize svým rozsahem neblížily té nynější. Samantha Brooksová a její kolegové z londýnské King’s College v únoru tohoto roku uveřejnili přehledovou zprávu o psychických dopadech dřívějších epidemií a karantén sestavenou z různých studií. Badatelé si všímali nejen psychických změn lidí omezených v pohybu a izolaci, ale i faktorů, které dopady karantény zhoršovaly nebo naopak pomáhaly zvládnout v průběhu nedávných epidemií: mezi ně patřil například SARS způsobený více smrtelným, ale méně nakažlivým předchůdcem dnešního koronaviru, dále smrtící Ebola, pandemie takzvané prasečí chřipky H1N1 (z let 2009 a 2010) či další koronavirový MERS.