Jenom mrtvá Stašová je omluvenka

Lidé

Naposledy jsme se sešli dávno, to bylo herečce Simoně Stašové padesát. Něco se změnilo: „Tehdy mi vlastně tajně lichotilo, že se o mě novináři zajímají. To je dávno pryč a já mám z rozhovorů strach. Respektive bojím se sama sebe, toho, co řeknu...“ Proto je dnešní povídání křehké, ale nakonec mám pocit, že Simona Stašová řekla víc, než plánovala, a to nejen slovy. Občas jako by mluvila i v mezerách mezi řádky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Náš rozhovor málem skončil dřív, než pořádně začal.

Simona Stašová hovořila hezky a moudře, ale někdy až příliš obecně, tak jsem chtěl vědět víc. Prosil jsem ji: „Buďte konkrétnější!“

Chvíli přemýšlela a pak omluvně řekla: „Naprosto se lidem otevřít není mým cílem. Na repertoáru mám krásné hry, které jsem si sama vybrala, a to nejdůležitější ze sebe vysílám do hlediště prostřednictvím svých postav. Je to mnohem cennější než odhalovat neznámým čtenářům vlastní játra Simony Stašové, tak na shledanou.“

Vyděsím se, začnu přemlouvat, ale ona vypadá rozhodnutě.

Vypráví, že jestli ji chtějí lidé doopravdy poznat, mají přijít do divadla: „Proto si pečlivě vybírám texty, kterým rozumím, proto jezdím nahoru dolů po vlastech českých, proto pak nemůžu usnout, když přijedeme z Ostravy domů o půl třetí ráno...“

Takže nejspíš opravdu nic nebude.

„Kdybych se před vámi úplně otevřela, bulvár náš rozhovor rozcupuje na ubohé detaily – a my z toho budeme mít jen hořko na jazyku.“

Když už se rozpačitě loučíme, Simoně Stašové cosi dojde: „Tomáši, ale nebyl vy jste nedávno s Oldou Kaiserem v Osvětimi a Treblince?“

Přikývnu – a ona najednou jako by roztála. Zkusím toho využít.

 

Když padlo jméno Oldřich Kaiser, jako byste se rozzářila. Co pro vás Olda znamená?

Je to kluk, kterého jsem si všimla, když vkročil první den na DAMU.

 

 

Jste stejně staří?

Olda je o tři měsíce mladší než já, byla jsem už ve druhém ročníku... Vidím to jako dnes – stojím na schodišti mezi prvním a druhým patrem, které je na DAMU pořád stejné, a nade mnou se objeví tři holohlaví kluci, nešlo si jich nevšimnout.

 

Kvůli těm pleškám?

Ano, protože se psal rok 1973 a holohlavý byl akorát zpěvák Karel Hála a herec Yul Brynner ze Sedmi statečných... Stáli tam nahoře na schodišti a prostřední z nich mě zasáhl nejen vzezřením – vyzařoval něco zvláštního, co v sobě neměl nikdo z nás v ročníku druhém, ale ani ve třetím nebo v absolventském. Tenkrát se nepoužívalo dnes tak nadužívané slovo charisma – byl to prostě kluk, na kterého se člověk musí pořád dívat, chce se stát jeho kamarádem, být v jeho společnosti.

 

Olda...

Přitahoval k sobě lidi jako mucholapka mouchy, a tak jsem se opravdu stala jeho blízkou kamarádkou. V Oldově ročníku jsem trávila víc času než ve svém. Utvořili jsme partu, na prázdniny jezdili do Bulharska a Rumunska, na hory do Janských Lázní na Černou horu a Olda byl náš... jak jen to říct... byl prostě náš. Ze všech nejvtipnější, měl nejvíc bláznivých nápadů, evidentně nejtalentovanější. Je to rozený herec, klaun a muzikant, kterému hraje v ruce, cokoli do ní chytne. Všechny západní písničky přebásnil do vtipných rýmovaček a uměl je zahrát na klavír, na housle, na trubku, na tahací i foukací harmoniku, na basu taky. My ostatní jsme byli rádi v jeho společnosti.

 

Ke komu byste ho přirovnala?

Pro mě je to Marcello Mastroianni i Al Pacino a Dustin Hoffman, ale taky Vladimír Menšík a Jiří Hrzán i Charles Bronson. Po škole se naše cesty rozdělily, ale nikdy jsme se neztratili. Víme o sobě hodně, a když se potřebujeme, umíme se najít.

 

Oldřich Kaiser se postupně stáhl a uzavřel do vlastního světa – hraje jen málokdy, a když už, tak spíš muziku. Rozumíte mu?

Naprosto. Olda si žije tak, jak vždycky žít chtěl a za všech situací taky žil. Svobodně. Bez toho, aby ho někdo dirigoval, do něčeho tlačil, k něčemu přemlouval. Olda je nepřemluvitelnej. Má v sobě tolik talentů, že je jen těžko může jeden člověk všechny unést – takhle je Oldu třeba brát. Když vám ukrojil kousek ze svého života, tak si toho považujte, protože moc lidem ho takhle nedává. A jestli vás pozval do Osvětimi a Treblinky, abyste ho líp poznal, považujte si toho dvojnásob; víckrát to už neudělá... Dostala jsem od něj jako dárek knížku jeho povídání, vzpomínek i písňových textů. Jmenuje se to Perly sviním a je tam přibalena i nahrávka živého koncertu – celé to připravil se svou ženou a spoluhráčkou Dášou Vokatou. Když se na ten koncert dívám, cítím, jak jsou svobodní a šťastní, protože dělají přesně to, co chtějí, což je dneska luxus. Rozhodli se žít po svém, to vyžaduje odvahu.

 

Jste si v něčem podobní?

Netroufám si říct. Všechno, co on věděl už v prvním ročníku na DAMU, vím já až dnes – po osmapadesáti letech.

 

Prosím vás, Simono!

Pardon, vidíte, zas až tak staří nejsme. Je to pouhých osmačtyřicet let...

 

 

Rozhovor bude

A můžu se ptát dál?

Pojďme na to. Já si mezitím stejně uvědomila, že jsem vám rozhovor slíbila, vy jste to zase slíbil vaší redakci; a jsme profesionálové.

 

Souhlasím, pojďme to udělat jako profesionálové. Poctivě. Pořádně.

Ona to není sranda, když chcete dělat něco pořádně. Často se mi vybaví krasobruslař, který má při závodění skočit trojitého axel-paulsena nebo odpíchnutého rittbergera, a to tak, aby si divák u televize řekl: „Sakra, půjč mi ty brusle, tohle přece není tak těžký, skočím to taky...“ Když přitom ten krasobruslař zaváhá, zakymácí se nebo nedejbože upadne, vyslouží si nálepku packala, ňoumy, člověka psychicky neschopného soutěžit – a zájem o něj klesá, nepočítá se s ním.

 

Tak zkusme skočit poctivého dvojitého rittbergera.

Vždyť jo. Jakmile něco slíbím a druhý s tím na sto procent počítá, je srabácký to zrušit. Hlavou mi teď letí ten můj divadelní život, který jsem si dobrovolně vybrala...

 

... dobře, mluvme o něm: Jaký jste vlastně typ herečky?

Jsem především herec kočovný, jak za starých časů, kdy jezdili s károu od vesnice k vesnici, na náměstí postavili pódium, hráli lidem komedie a vybírali dobrovolné vstupné do klobouku až po představení, podle toho, jak se produkce líbila. Tu dobu pořád kdesi v sobě mám, cítím po ní i nostalgii... Je ale dvacáté první století, takže si kolem poledne sednu do auta – sama pochopitelně neřídím – a jedeme jako kočovná společnost do Havířova. Cestou zastavíme u pumpy na kafe a na polívku, do cíle přijedeme kolem páté, kluci od stavby už jsou dávno na místě, dosvěcují a dozvučují jeviště. V šatně si toho už moc neřekneme, každý se soustřeďuje po svém. Líčení, oblékání, sem tam se podívám na místa v textu, která bych nerada pokazila – a v sedm to vypukne.

 

Klidně pokračujte, ale má to něco společného s naším krasobruslařem?

Má. Pokud je představení hodně dobré, měli by mít diváci přesně ten pocit jako při pohledu na mistra krasobruslaře. Říct si: „Příště mě na to jeviště pusťte taky – vždyť oni hrají s takovou lehkostí a radostí, že to zvládnu...“ Ale teď střih, vraťme se zpátky do času okolo poledne – představte si, že bych v Praze před nástupem do auta měla pocit, že se mi nechce; že mě něco bolí, ať už fyzicky, nebo psychicky; že do toho Havířova nepojedu. To prostě nejde – neexistuje! Slíbila jsem to, lidi se na nás těší, tak se hraje za všech okolností. Jenom mrtvá Stašová je omluvenka!

 

Rozumíte krasobruslení?

Ani ne, ale mám s ním spojenou vzpomínku na dětství. Moje babička krasobruslení milovala, a tak jsme se spolu dívaly na černobílou televizi, když závodili sourozenci Eva a Pavel Romanovi nebo Bělovousovová a Protopopov – doufám, že to říkám správně.

 

Ta Bělovousovová se mi nějak nezdá, radši ji hned vygooglujme – a je to Bělousovová. Ljudmila. Před čtyřmi lety zemřela.

Vidíte... Ale naprosto přesně si vzpomínám na moment, kdy jsme spolu s babičkou poprvé viděly spirálu smrti, jak se tomu říkalo – on ji vzal za ruku, ona se prohnula, on jí točil a ona svým drdolem otírala sníh na ledové ploše... Mohl se psát rok šedesát nebo šedesát jedna, mně bylo pět nebo šest, komentátor pořád dokola opakoval, že to snad není možný, to je neuvěřitelný... Od té doby si pamatuju všechny ty figury.

 

Jak si vysvětlujete své kočovné geny?

Ani nevím – třeba je to už věkem... Nebo jsem trochu konzerva, která si chce připomínat to pěkné, co ji kdysi bavilo; momenty, kdy jsem se cítila šťastná. Máma mě brala na estrády ku příležitosti Dne horníků nebo MDŽ. Byly to ty slavnosti, kdy si vesnice pozvaly herce na náměstí a na sbitém pódiu vystupoval Felix Holzmann s Františkem Budínem, Stella Zázvorková...

 

Josef Bek, Lubomír Lipský... Já vím.

Mohla bych vám tu jmenovat spoustu vynikajících umělců, kteří se takhle živili a bavili lidi venku za jakéhokoli počasí; vedle pódia byl kolotoč a principál cirkusu vyřvával, aby lidi vstoupili a podívali se na slony a opice.

 

Co jste tam dělala vy?

Seděla pod pódiem, na špejli měla cukrovou vatu, všechny ty scénky uměla zpaměti a smála se jim už dopředu. Když jsem pak studovala na konzervatoři, máma mi věnovala svůj roztomilý monolog; zařídila, abych mohla vystupovat s nimi a takzvaně se otřískala před publikem.

 

O co v tom monologu šlo?

Malá holka se ptá postupně všech rodinných příslušníků, jak děti přicházejí na svět, a každý jí odpovídá ze svého úhlu pohledu – strašná sranda. Konferenciér, což byl někdy Karel Štědrý a někdy Darek Vostřel, mě uváděl nikoli pod jménem mým, ale „nyní vám předvede svůj monolog dcera Jiřiny Bohdalové...“.

 

Musela to být dobrá herecká škola.

Skvělá... Od druhé půlky sedmdesátých let jsem pak jezdila na zájezdy s divadlem E. F. Buriana, a to buď autobusem, nebo vlakem. Často na Moravu i na Slovensko, ale hlavně s partou herců, na které nemůžu a nechci zapomenout. Všichni byli starší než já a nikdy na sobě nedávali znát, že jsou unaveni po dlouhé cestě – večer to na jevišti dali divákům doplna.

 

Na koho konkrétně myslíte?

Na Slávku Budínovou, Josefa Langmilera, Jiřího Holého, Ferdinanda Krůtu, Violu Zinkovou... Bože můj, samej vynikající hráč! Vlastně pokračuju v tom, co jsem se naučila na poutích a od hráčů z divadla E. F. Buriana. Jen o tom mluvím – a je mi fajn.

 

Před chvílí jste ocenila Oldřicha Kaisera za to, jak se raději vzdal všech jistot, jen aby mohl žít svobodně. Cítila jste někdy potřebu udělat něco podobného?

Ne, takhle bych to neřekla – protože já se vlastně nikdy nesvobodná necítila.

 

Ale třeba právě divadlo E. F. Buriana mělo před revolucí pověst, jak jen to říct...

No jen to řekněte, platilo za komunistické divadlo, ale mě tam vzali pod křídla Láďa Křiváček, Jirka Ornest, Míša Pavlata, Kateřina Burianová, Milena Dvorská... Díky nim jsme se tou hloupou normalizací prochechtali, oni mě naučili všechno, co k životu potřebuju; včetně hraní divadla. Taky nad námi držel ruku ředitel Josef Větrovec – sice komunista, ale taky byl v nacistickém koncentráku, takže o životě věděl hodně, a měl nás rád. To víte, že když někdy zaslechl naše řeči, přiběhl a přidušeným hlasem nadával: „Prokristapána, buďte zticha, vy mě dostanete do basy!“ Načež šel zase ředitelovat a tancovat mezi vejci – byl to dobrý člověk a vynikající herec... Bohužel z těch, které jsem jmenovala, jsme tu jen my dvě s Kateřinou Burianovou. Ostatní se na nás dívají seshora a vědí už úplně všechno.

 

Kdybych znovu žila

Zkusím nadhodit jedno slovo a vy řekněte, cokoliv vás napadne: Stárnutí.

Stárnutí? Vlastně jsem se ho nebála – to je zajímavý.

 

Máte pro to nějaké vysvětlení?

Možná mi paradoxně pomáhalo, že jsem nikdy nebyla hezká. Tedy, já si nepřipadala ani úplně šeredná, ale měla jsem spoustu kamarádek a spolužaček, které byly krasavice, a já vedle nich poskakovala jak ošklivé káčátko. Asi proto jsem se nestarala o to, co bude dál a jestli někdy zestárnu – zajímalo mě, co je teď, jestli se budu klukům líbit v přítomném čase. A samozřejmě se mi líbili krasavci, to je jasný. Měla jsem pocit, že trochu té krásy ulpí i na mně, když půjdu vedle nich. Na nějaké myšlenky o budoucím stárnutí jsem neměla ani pomyšlení.

 

Až do jakého momentu?

Už třináct roků hraju monodrama Shirley Valentine. Mluvím tam s kuchyňskou zdí, pak se skálou a taky s Pánem Bohem – pochopitelně to všechno jsou vlastně diváci v hledišti. V jednu chvíli se jim zpovídám: „Necítím se vůbec skvěle. Ani vyrovnaně. Spíš dost hloupě. Pitomá. A strašně, strašně stará. Můj život je ve skutečnosti zločin, zločin proti Bohu, protože jsem ho neprožila plně, i když jsem ho měla v sobě tolik – tolik!“ Pak se obrátím do nebes a vyčítám: „Proč člověk dostává tolik života, když ho stejně nemůže využít? Proč? Proč všechny ty sny a pocity a naděje, když se stejně nedají využít?!“

 

Kdo to monodrama napsal?

Současný liverpoolský dramatik Willy Russell – a já za skoro osm set repríz pochopila spoustu jeho myšlenek a pocitů. Skutečně jde jen a jen o to, co člověk prožil; jestli využil svůj život správně; jestli se vždycky zachoval správně; jestli nedal přednost něčemu, co nemělo smysl, a neuteklo mu něco daleko podstatnějšího a hlubšího, z čeho by pak ve stáří mohl žít a čerpat.

 

Takhle vy rekapitulujete?

Už léta.

 

A právě to je známkou stárnutí?

Podle mě určitě – dnes už vím, že nemůžu vrátit čas zpátky a opravit svůj život tam, kde vznikla osudová křižovatka. Tahle bezmoc z nemožnosti vzít čas zpátky je pro mě stárnutím a stářím.

 

Chcete být konkrétnější?

Nevím, ani ne – ale třeba se k tomu nějak přirozeně dostaneme.

 

Měnily se postupem života vaše priority?

Ano, a velmi. Měla jsem vedle sebe dvě lokomotivy v podobě táty a maminky, kteří žili především prací, svou ka---riérou. Oba byli ve svém oboru nesmírně talentovaní, takže se není co divit. A když vyrůstáte vedle takových dvou osobností, máte pocit, že to přece musí být takhle, nijak jinak. I vy chcete něco dokázat, chcete se jim vyrovnat... Ale já skutečně nevím, jestli dokážu být upřímná, jak bych si přála. Zatím to raději shrnu – nějak mi přestalo sedět slovo kariéra.

 

Zkusíte alespoň naznačit důvod?

Chtít v životě něco dokázat, to je veliký motor, ale nesmí se kvůli němu zapomínat na lidi, které máme okolo sebe. Na tiché oči těch, kteří vás mají rádi a chtěli by vás pro sebe, chtěli by být s vámi; chtěli by, abyste jim dali svůj čas... Zase se vrátím k divadlu – ve hře Na Zlatém jezeře, kterou hrajeme s Láďou Frejem, říkám své dceři: „Čas. Čas je ten největší dar, který můžeš svýmu tátovi dát. Kousek toho tvýho života, který už nikdy nevrátíš...“ To je veliká pravda a vždy mě u ní zamrazí.

 

Ve kterém životním období jste zatím byla nejšťastnější?

Zase řeknu první, co mě napadne, můžu? Měsíc, někdy i dva, jsem si zvykla trávit u tatínka na chalupě v části Vrbna pod Pradědem jménem Železná. Té chalupě jsme říkali Stasholm, Stašův vrch – byla to roubenice v horách. Z kopců tekla fantastická pitná voda přímo do baráku, protože táta odklonil malý proud; a vyrobil i sprchu před chajdou. Každé prázdniny jsem tam jezdívala nejdřív se synem Markem, a když se narodil Vojta, tak s oběma. Denně jsme na kolech vyráželi do Vrbna nakoupit – dolů to krásně frčelo, i když já měla strach, aby se synové nevymlátili, no a nahoru jsme pak jídlo táhli v batozích. Vařila jsem pro celou rodinu, někdy přišli i tátovi kamarádi; hráli jsme taroky, kanastu nebo žolíky.

 

Televizi jste tam neměli?

Jen maličkaté rádio. Když jsme si chtěli zavolat, museli jsme zase dolů, do telefonní budky ve Vrbně, ale byla to krása. Vždycky jsem si přivezla spoustu knih, a protože byl nedaleko dětský tábor, synové se vyřádili s vrstevníky. Kvečeru táta zatemnil dole v ratejně okna a na plátno promítal diapozitivy z cest – bral nás na výlety do Indie, Austrálie, do Texasu, a protože je vtipný, moc jsme se nasmáli. Táta vždycky říkal: „Nemusíme čekat až na nějaký ráj po životě, my ho máme tady a teď.“

 

Vaši mámu Jiřinu Bohdalovou známe všichni, ale připomeňte mi – co dělal táta?

Táta je vědec, seizmik, geofyzik a mezi jeho koníčky patří třeba i astronomie, takže nám dělal přednášky o vzniku Země, o původu člověka, o planetách... Kluci byli nadšení a já cítila, že to všechno má smysl.

 

Proč mluvíte o Stasholmu v minulém čase?

Bohužel – nebo vlastně bohudík – je mému tatínkovi třiadevadesát let a dnes žije sedm minut ode mě v Praze. Vídáme se obden, denně si voláme, ale svůj ráj na zemi jsme museli prodat. Z Prahy to je pět hodin cesty autem, táta, který žil v Ostravě, už na to nestačil a příroda by brzy chalupu pohltila.

 

Kdybyste mohla žít znovu, co byste napodruhé udělala jinak?

Teď jste mi připomněl, že máma kdysi v mládí viděla americký film s přesně takovým názvem, Kdybych žila znovu – a každou chvíli na něj vzpomíná. Proto jsem o tom mnohokrát přemýšlela a většinou si říkala, že žít znovu, udělám snad všechno jinak. Jenomže to bych pak zase neměla dnešní zkušenosti a dělala jiné chyby; jiné kopance. Vlastně si nevyberete.

 

Tušíte, o co v tom filmu kráčí?

Žena zabije svého manžela, ale potom se děj zastaví, ona si řekne „Kdybych tak žila znovu“ a všechno začne od začátku s tím, že najednou ví: „Už svého muže nesmím zabít!“ Všechno dělá jinak, ale pak nastane den, kdy ho napoprvé zabila. Vykloní se z okna, sleduje, jak přichází domů, zamává, drcne do květináče, ten muži spadne na hlavu a zabije ho zas... Víte, moje máma věří na osud, podle ní je všechno předurčené, máme to kdesi napsané - ale já naopak věřím, že osud máme v rukou my sami a jedině životními zkušenostmi se můžeme změnit k lepšímu.

 

Koho považujete za své životní učitele?

Na začátku, v mládí, to byli samozřejmě rodiče, ale taky babička s dědou Bohdalovými – a dnes jsou mými učiteli synové Marek a Vojta. Nasměrovali život jiným směrem, úplně mě změnili, zklidnili... Právě oni dva mi dokázali, že kariéra není nejdůležitější, a dali mi to pravé štěstí. Jim dvěma děkuju a musím se omlouvat – stále se omlouvám! –, že byly doby, kdy jsem měla čas trávit s nimi, a ne v divadle nebo na natáčení... Jestli opravdu chcete vědět, co bych hned změnila, tak je to zase ten čas, který bych místo kolektivu herců věnovala jim. Zaplaťpánbůh, ještě není pozdě a všechno si můžeme vynahradit.

 

Kdo z lidí vám nejvíc chybí?

Paradoxně právě synové – protože vím, že jim musím nechat jejich život. Nemůžu jim být pořád nablízku, to jsem měla být za jejich dětství. Kluci jsou se mnou neustále v myšlenkách, a když zavolají, že by se chtěli setkat, že jim chybím, že přijdou buď oni ke mně, nebo já k nim na návštěvu, případně že spolu někam pojedeme, to je štěstí, kterému se nevyrovná nic.

 

Oba vaši rodiče žijí – v genech tak máte zjevně dlouhověkost.

Nedávno jsem přišla o blízkého příbuzného, který byl mladší než já.

 

O koho?

Ach Bože můj... Nechtěla jsem s tím vycházet na světlo, ale dobře – zaslouží si, abych o něm promluvila. Byl to umělec, kterého ve Stockholmu, kde žil, znali jako výborného hudebníka. Je to už víc než rok, co odešel po nepodařené operaci: můj bratranec Patrik Henzel, syn tety Jarušky.

 

Čili sestry vaší mámy?

Ano, a je to antická tragédie. Před šesti lety pochoval manželku Sisi, které našli nádor v hlavě, a oba tu zanechali dvě dcerky, patnáctiletou Pavlínku a o dva roky mladší Mílu. Teď děláme všechno pro to, aby před sebou děvčata měla krásný život, i když jim vzal osud oba rodiče. U mě mají druhý domov, protože Patrik rodné Česko miloval a chtěl tady na stáří, až se mu dcery vyvdají, žít... Ale tím bych to, prosím, uzavřela.

 

Vaší mámě bylo nedávno devadesát, tátovi je devadesát tři. V co se vyvinul váš vztah?

Cítím se velmi potřebná, což je krásný pocit. Když někdo potřebuje byť třeba jen vaši přítomnost, máte obrovskou cenu. A já cítím a vím, že mě potřebují: můj čas, společné popovídání, vzpomínání, prostě jen tak spolu pobýt. S tátou třeba vzpomínáme, jak mě učil plavat na Štědroníně – jak jsme spolu v mých osmi letech přeplavali na Svatou Annu, což je asi pět set metrů. Vedle nás pádlovala na loďce babička Bohdalová a zdálo se, že ji raní mrtvice, protože pořád volala: „Ježíši Kriste, Kriste Jéžiši – ta holka se utopí!“ A táta zase volal: „Matko, klid, vás trefí šlak a co si s váma tady počneme?“

 

Co podnikáte s mámou?

Pořád mydlíme komedii Gin Game, protože měli s Milanem Kňažkem jenom šest repríz a pak rok nehráli, ale musím říct, že paměť má teda skvělou – tak doufám, že to mám v genech po ní. Kromě toho stříháme na zahradě trávu, zalíváme... Znáte mámu, ta neposedí.

 

Moc ji neznám.

Když už posedí, tak jedině v uklizeném, takže pořád uklízíme. Dívám se na ni a uvědomuju si běžící čas. Teď se na mě přišla podívat po třinácti letech, kdy viděla generálku Shirley Valentine – doprovodil ji můj mladší syn Vojta. Hrála jsem kousek od naší chalupy v Chuchelně, v takovém krásném zahradnictví, kde postavili pódium. Měla jsem trému, ale ten zážitek, že se na mě dívá moje máma s mým synem, byl fantastický, na ten v životě nezapomenu. A máma mi vysekla poklonu – co člověk může chtít od toho povolání víc?

 

Jste poslední dobou šťastná?

Šťastná, šťastná... To je krásné, ale příliš silné slovo. Ano, jsou chvíle, o kterých jsem právě mluvila, kdy se šťastná cítím – není jich zas tak mnoho. Úplně stačí, když se cítím spokojená, klidná a vyrovnaná. Ale člověku stačí vzpomenout si na něco smutného, o čem jsme už taky mluvili, co ho v životě potkalo, co by chtěl změnit, a cítí bezmoc. Bezmoc je to nejstrašnější, co vás může potkat. Definitivnost. Neměnnost. Vědomí, že ať uděláte nebo slíbíte cokoli, ať se pomodlíte ke komukoli, nic se nezmění... Takže já bych si strašně přála dožít svůj život bez bezmoci.

 

 

Ještě hodně Štědrých dnů

Možná to bylo jen bezděky, ale mnohokrát během našeho rozhovoru jste se obracela k Bohu. Věříte?

U člověka je všechno spojené s dětstvím. Do svých devíti let jsem žila u babičky – máminy maminky. Když jsem se narodila, dědu zavřeli komunisti, ale to by bylo na jiné vyprávění a je to spíš příběh mé maminky, já si nic neuvědomovala...

 

Prostě většinu času jste trávila ve dvojici s babičkou Bohdalovou.

A ta byla silně věřící. Chodívaly jsme každou neděli dopoledne do nedělní školy, jak se říkalo setkávání věřících; každý večer jsme se modlily otčenáš a pokaždé vyslovily nějaké přání, které jsme směrovaly k Ježíškovi. No a tohle ve mně zůstalo. Jsem věřící, protože je to pro mě přirozené, ale nikomu víru nevnucuju. Víte, snad až teď ve stáří...

 

... zase přeháníte.

Ale ono to tak je, musím už holt mluvit o vlastním stáří, ačkoliv mám pořád oba rodiče. Takže až teď, ve stáří, se mi stávají situace, které jsou neuvěřitelné a ve víře mě utvrzují.

 

Máte nějaký příklad?

Mám jich tolik, že mi můžete věřit: když si něco ušlechtilého přejete, ale opravdu strašně moc, a když jenom tak neslibujete, že na oplátku taky něco uděláte; když si to přání takzvaně předplatíte bez ohledu na to, jestli se vám pak vyplní, nebo ne... ta síla někde nahoře nebo něco ve vás přání vyslyší a ono se to doopravdy stane. Vždycky se jen tak podívám k nebi a řeknu: „Díky.“

 

Co ještě potřebujete stihnout?

Alespoň pár pěkných divadelních komedií. Hodně dovolených se syny a jejich rodinami, hodně společných zahradních večeří, hodně srandy a času stráveného pohromadě, hodně Štědrých dnů. Pak taky musím spoustu věcí doma roztřídit, vyhodit nebo darovat na charitu – co se všemi těmi andělíčky a obrázky, horami starých scénářů a videokazetami, cédéčky a vůbec čičurkami, které tu mám, budou mí synové jednou dělat? Musím to protřídit sama, jinak je lituju. Ono by mě štvalo, kdyby vyhodili věci, na kterých mi hodně záleží a měli by si je po mně nechat. Takže víte co? Raději teď hned se do toho třídění pustím. •

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama