Tvrdohlavá. Držkatá. Peroutková

Scházíme se na snídani, a než jste dorazila, přemýšlel jsem nad takovou hloupostí: jestli budete nalíčená.

Trochu jsem – abych vás nevyděsila.

 

Měl jsem podezření, že kdo si zvykne na péči maskérek, tomu se už doma nechce.

Nechce. Pořád si vážím té luxusní možnosti, ale zároveň jste mi připomněl jednu z mých prvních návštěv maskérny, kde tehdy seděla i Světlana Witowská a vyprávěla, jak lidi říkají: Ty se máš, vždyť je to jak wellness – v maskérně si na hodinku odpočineš a ostatní tě opečovávaj... A pak se Světlana začala smát: „Přitom já to tady po pěti minutách nenávidím!“ Tehdy jsem nechápala, vždyť ježišmarja máme komfort, ale dnes Světlaně rozumím: ono to zdržuje.

 

Nemůžete během líčení přemýšlet nad otázkami, které pak položíte ve studiu?

Občas se tam nechávám inspirovat. Moderátor je ponořený v politice, která ale lidi v maskérně zajímá míň, a to mě vede k tomu, ptát se za ně: lidštěji... Teď se mi vybavila nedávná historka, za kterou mě maskérky budou proklínat, ale budiž: do Událostí, komentářů přišel ministr zdravotnictví Válek.

 

Viděl jsem, pohádal se tam se šéfem lékařské komory Kubkem.

Maskérkám by se nelíbilo, že jsem si těsně před vysíláním přetřela pusu rtěnkou, kterou jsem dostala jako dárek k pivu na ostravských Colours a která je oranžovo-neonová, takže dost zářila. Přišla jsem do místnosti pro hosty a pan Válek říká, jak je ta rtěnka úžasná: „Jsem z ní tak konsternovanej, že se asi nedokážu soustředit na otázky.“ Přistoupila jsem na hru: „Že vy se mě snažíte rozhodit a dostat otázky předem?“ A on: „Buďte si zlá, jak chcete, já jsem opravdu vedle z tý rtěnky!“ Zjevně ale nebyl, při následné hádce si na ni ani nevzpomněl.

 

Hádku jste předpokládala?

Když jsem se dozvěděla jména hostů, tak se to nabízelo, ale moc jsem ji nechtěla dopustit. Na druhou stranu právě hádka je jednou z možností, jak zatraktivnit vysílání v době, kdy je těžké získat od politiků zásadní novou informaci. Oni se vypovídají na sociálních sítích – a k nám často ani nechodí, protože proč by se vystavovali protiargumentům? Pokud chceme debatu atraktivní, hádka bývá poměrně jistotou, ale když sleduju na jiných televizích jednu za druhou, moc se toho nedozvím a nepovažuju to za důstojné… Nicméně v případě Válek versus Kubek mi to nevadilo, protože se do sebe pustili až po půl hodině docela konstruktivní debaty.

 

Kvůli čemu se vlastně chytli?

Nečekaně se to rozvířilo až u otázky týkající se plateb za státní pojištěnce.

 

Uklidňovala jste je větou, kterou jsem od vás neslyšel prvně: „Tohle si diváci nezaslouží!“

Poprvé jsem ji použila, když se mi zhádali Jana Černochová s poslancem SPD. Navzájem se uráželi, cítila jsem, že to je za hranou, a nejradši bych ve stylu Jakuba Železného zařvala, „Tak dost!“, ale na to nemám. Namísto řvaní jsem řekla, že si to divák nezaslouží, a myslím, že je to dobrá věta; dokáže zkrotit.

 

Chtěla byste se naučit řvát jako Železný?

Myslím, že není třeba, my moderátorky to máme ve vypjatých situacích jednodušší. Paradoxně můžeme být ostřejší než muži, ale hosty si zklidníme snáz. Jinak při té debatě Kubka s Válkem mě potěšila kouzelná urážka: „Ty seš levicový blouznivec zemanovského typu!“ Tehdy jsem si říkala, že to s námi ještě není tak špatný, když si hned nenadávají do blbců.

 

Stává se občas, že skoro netušíte, o čem vaši hosté diskutují?

Stává. Moderátor musí být lehce zainteresovaný ve všem, ale skoro nikdy neví víc než hosté, kteří jsou na téma odborníky. A já takovou ambici ani nemám, nejde mi o to, přechytračit hosta. Mám se ptát za lidi, vést debatu tak, aby jí diváci rozuměli.

 

Dobře, ale u jakého tématu se nejčastěji ztrácíte?

Nemám ráda třeba detailní debaty o sestavování rozpočtů.

 

Bojíte se, že vás někdo z hostů nachytá?

Bála jsem se zpočátku, když jsem si ještě myslela, že moderátor musí vědět všechno. Kdyby mě chtěl někdo zkoušet dnes, omluvím se, že tohle má vědět on.

 

U kterých témat si naopak obvykle býváte jistá?

U společenských, která souvisí s tím, co jsem studovala. Se sociologií. A taky s politologií, kde dokončuju diplomku.

 

Na jaké téma?

Zahraniční politika prezidentky Čaputové.

 

Vy máte v rodině předky ze Slovenska?

Vůbec, ale vztah k té zemi mám. Můj partner Kuba hrál například jednu sezonu fotbal za Slovan Bratislava, tak jsem tenkrát i s naší novorozenou první dcerou pendlovala.

 

O pár let dřív hrál Jakub Podaný taky v Indii. Tam jste ho ještě nedoprovázela?

Ne a mrzí mě to, protože Indii mám na seznamu zemí, které poznat chci; zatím jsem v tom regionu navštívila jenom Srí Lanku a Indonésii. S Kubou jsme se seznámili, když z Indie přijel, ale jak holky rostou – dnes jim je šest a tři –, začínám myslet na to, že bychom se tam mohli podívat společně.

 

Revoluční dítě

Když jste byla na Colours of Ostrava a stála frontu na pivo s rtěnkou, poznávalo vás hodně lidí?

Určitě to není tak, že by mě zastavovali na každém rohu anebo otravovali. Vlastně mě zaujalo, že si cestou domů Kuba vzdychl: „Hrozný, jak se na nás pořád někdo koukal“ – já si to neuvědomovala, což je dobře.

 

Proč?

Protože si občas říkám, jestli netrpím sociální fobií. Když si všimnu, že mě lidi poznávají, necítím se příjemně. Zkušenější kolegové varovali, že mi moderování Událostí může stoupnout do hlavy, jeden ze šéfů mi první den řekl, jak doufá, že nebudu ten případ, co potom chodí s nosem nahoru, takže jsem čekala, co se stane, ale zjistila jen tohle: zvýšená pozornost mi dobře nedělá a mnohdy se chci z takových situací vypařit.

 

Pocházíte z městysu Čechtice, kde se Středočeská pahorkatina zvedá v Českomoravskou vrchovinu. Je pro vás to místo pořád důležité?

Podblanicko, krásnej kraj. Klid. Všechny starosti jako by odpluly. Nechtěla bych žít v ruchu širšího centra Prahy, a proto jsem vždycky bydlela na periferii, odkud můžu z města za pár minut vypadnout směrem na východ a odpočívám, u nás v Čechticích nejvíc. A když už jsem zmínila horu Blaník, tak k té mám vzpomínku – jednou jsem tam absolvovala výšlap s Václavem Klausem, i když vlastně omylem.

 

Kdy to bylo?

Když Česko vstupovalo do Evropské unie, v mých čtrnácti. Politika mě nezajímala, ale jela jsem na pálení čarodějnic v Louňovicích, kam dorazil i Klaus, aby pochodem na vrchol mytické hory oslavil náš vstup. Na dobových fotkách byste viděl, jak jde v závěsu za ním malá Peroutková fascinována tím, že vidí slavnou osobnost. Když mluvil, visela jsem mu na rtech, ale zdálo se mi divné, že vstup do EU oslavuje zpochybňováním – vyzývá lidi k opatrnosti a varuje před možnou deziluzí. Vůbec jsem takovou oslavu nechápala a uzavřela to tím, že si buď protiřečí, nebo jsem na to zatím ještě malá.

 

Myslíte, že ve vás dodnes zůstává kus vesnické holky?

Jsem hrdá buranka. Toho zázemí si vážím i proto, že ve mně vybudovalo smysl pro spravedlnost a empatii, což mám zároveň určitě i po tátovi.

 

Jak se ta empatie projevuje?

Většinou vycítím, co lidi vede k jejich názoru. Rozumím jim, ať už jsou z města, nebo z vesnice – nejsem pragocentrista, soudící ostatní na sociálních sítích. Snadno dojdu k tomu, proč volí dejme tomu Babiše nebo Zemana. Neodsuzuju je kvůli tomu a tohle vnímám jako vklad, který mi dala vesnice.

 

Narodila jste se v listopadu 1989 a nosíte příjmení slavného novináře. Znamenají pro vás ty náhody něco?

Jsem na to iracionálně snad až pyšná. Co se týče data narození, ráda vzpomínám, jak jsme předloni s Jakubem Železným připravili vysílání k sedmnáctému listopadu a on v legraci říkal něco jako: „Podívejte se na ni, takhle vypadá demokracie. Mladá, spousta zkušeností jí ještě chybí, ale na druhou stranu nějaké už nabrala, sem tam se objevují první vrásky...“

 

A Ferdinand Peroutka byl praprastrýčkem?

Obávám se, že i kdybych hledala sebevíc, příbuzenskou linku nenajdu, nicméně to příjmení se mi vždy líbilo.

 

Proto jste se zatím nevdala?

Nevyměním ho, ani kdybych se vdala… A představte si, že se mnou dokonce komunikují i lidé z Hradu, kteří jinak mají s příjmením Peroutka problém. Když jsem poprvé psala panu Ovčáčkovi, že něco na Hradě potřebuju natočit, bála jsem se mlčení, ale odpověděl – a dokonce se to obešlo bez rýpance.

 

Vy nejste ani náznakem z novinářské rodiny?

Z dělnické. Táta je truhlář a máma, která mě měla v devatenácti, byla prodavačkou. Vyrůstala jen s babičkou, brzy jí umřel táta, neměla lehké dětství. Když jsem byla malá, dodělali si s tátou maturitu, a dnes pracuje jako účetní.

 

Jsou na váš televizní úspěch pyšní?

Táta do mě vždycky nadšeně vkládal ambice, nejdřív po stránce sportovní, pak i po pracovní, ale máma kolem toho spíš našlapovala a neměla ráda, když jsme se moc angažovali – ona je typ, co se spíš drží v ústraní. Vzpomínám třeba, jak mi volala, když jsem nastoupila do televize. Říkala tehdy, že editoři bývají hrozně chytří lidi, tak jestli bych nechtěla dělat spíš editorku než se ukazovat na obrazovce.

 

Zvláštní...

Letos si mě pozvali na besedu do Zruče nad Sázavou a byla jsem v šoku, že přijeli naši. Z publika jsem dostala tutéž otázku, kterou mi kladete vy, a marně hledala odpověď: „Tak se jich zeptejte, sedí tamhle. Doufám, že jsou šťastní, ale moji rodiče patří k nejskromnějším lidem na světě a nikomu necpou, že mají dceru v televizi.“ Po besedě mi naši volali: „Jak se ten pán ptal, co na to říkáme, tak jsme moc pyšní,“ povídal táta a najednou se ozvala i máma: „Já taky! Vím, že o tom nemluvím, ale jsem ráda, kams to dotáhla. Nikdy jsem si nemyslela, že to dopadne takhle, ale dobrý.“

 

Říkala jste, že empatii máte hlavně po tátovi?

Stoprocentně. Jestli má někdo cit pro spravedlnost, tak můj táta, kterej se věčně bije za pravdu a komukoli pomůže, říkáme mu chodící charita. Takový věčný rebel s obrovským srdcem, a to doslova. Tvrdili to i lékaři, když měl v mládí srdeční příhodu.

 

Když říkáte rebel, to jste asi taky zdědila – diváci veřejnoprávní televize dřív nebývali zvyklí, že by k nim mluvila potetovaná moderátorka s ušima propíchanýma odshora dolů.

Tohle začalo na gymplu v Čáslavi, kam jsem přišla hlavně kvůli atletice, ale ukázalo se, že to je zlobivý město. Spousta spolužáků měla piercingy, barevný vlasy nebo první tetování, což možná bylo i tím, že tam spravovali klub kluci z kapely Rybičky 48, kteří se extravagance nebáli. Zpočátku jsem si říkala, jak tohle přežiju, ale ve druháku jsem už měla na hlavě růžový číro.

 

Nejsou někteří diváci na extravagance hákliví?

Moje tetování ani piercingy jim nevadí. Detailně řeší šaty i účes, ale v tomhle jsou velkorysí.

 

Můžete vy vlastně ovlivnit, jaké šaty na sobě budete mít?

Jasně, potřebuju se cítit dobře, nemám třeba ráda hluboké výstřihy. Když jsem v televizi začínala, jedna kostymérka řekla: „My budeme nejspíš taková tvrdohlavá palice, že?“ Já přikývla a opravdu si hodně určuju, co chci na sebe. Často kalhoty a sako, protože v tom se nejen cítím komfortně, ale zároveň mám najednou pocit, že můžu při konverzaci s politiky využít ostřejší lokty – i tak si pomáhám k sebevědomí.

 

 

Mentální selhávání

Na gymnázium jste už šla s tím, že byste jednou mohla být novinářkou?

Jako holka jsem hlavně sportovala, a protože jsem si už tehdy neskromně myslela, že mám smysl pro spravedlnost, fantazírovala jsem o tom, že budu slušnou advokátkou, co pomáhá nevinným; nebo třeba ombudsmankou.

 

Nebo novou Jarmilou Kratochvílovou – běžkyní mimochodem z Čáslavi...

I kvůli ní jsem právě tam šla, jenže se ukázalo, že jsem v individuálních sportech hroznej stresař. Kromě atletiky jsem hrála například fotbal, volejbal nebo florbal, tam všude dobrý, ale coby atletka jsem mentálně selhávala. Jednou jsem zaslechla rozhovor trenérů: „Ona je v trénincích nejlepší, ale pak zazní výstřel ze startovní pistole a ten ji paralyzuje.“ Dodnes nevím, kde se stala chyba – medaili z mistrovství republiky nakonec mám, stříbrnou, ale jenom ve čtvrtkařské štafetě.

 

Asi jste se měla naplno věnovat spíš těm kolektivním sportům.

V těch jsem zase dostávala červené karty za zákeřnost. Je to hrozné, ale často jsem přesně věděla, kdy během florbalu můžu soupeřku seknout holí přes nohy, aby to neviděl rozhodčí. Chtěla jsem být ombudsmankou, a řezala soupeřky holí.

 

Kdy jste se sportovních snů vzdala?

Dlouho jsem věřila, že jednou vyhraju velký závod, nejlépe olympiádu, ale ke konci gymnázia už bylo zřejmé, že mi ujíždí vlak.

 

Olympiádu?!

Byla jsem hodně ambiciózní, což snad už polevuje – ale soutěživá jsem pořád.

 

Kdy jste dělala první novinářský rozhovor?

Kdy jsem ho vedla? Ani nevím.

 

Tak kdy jste ho někomu poskytla?

To bylo dřív – roku 2010, když jsem nějakým omylem vyhrála soutěž Miss hasička.

 

Proč omylem?

Má účast souvisela s tím, že ráda v čemkoli vyhrávám, ale ohledně vzhledu jsem ambice neměla. V dětství se mi spolužáci smáli za klučičí účes a za svaly, právě ke klukům jsem vždycky taky inklinovala a nějakou Miss hasičku brala jako srandu. Když jsem sekla s atletikou a přidala jsem se v Čechticích k hasičskému týmu, někdo přišel s tím, že existuje takováhle soutěž, a já věřila, že to bude prča. Vědět, jak tam už brzy schytám, že neumím chodit v podpatcích, tak se na to vykašlu.

 

Ale vyhrála jste.

Nějak jo. A tím to pro mě celé i skončilo. V šatně jsem se svlékla, přehodila přes sebe jen kabát a bosa vyrazila pro boty, které jsem nechala v jiné místnosti. Když jsem polosvlečená otevřela dveře, sesypali se novináři – nečekala jsem, že se mě někdo bude na něco ptát, ale zbyla veselá vzpomínka a k hasičům mám blízko pořád. Teď jsem s nimi zase byla na vodě.

 

Na které rozhovorové hosty se coby moderátorka moc netěšíte?

Na kohokoli z rostoucí množiny politiků, kteří nemluví k věci a často se strategicky vyhýbají otázkám.

 

Můžu jedno jméno za všechny?

Tak třeba taková Alena Schillerová... A pak se netěším na politiky, kteří se uchylují ke konspiracím a dezinformacím.

 

Například?

Různí poslanci za SPD. Když stojíme pod modrou oblohou a někdo začne tvrdit, že je růžová, nejradši bych mu zvedla hlavu a řekla jenom: Vždyť se podívej!

 

Chápu, ale zároveň mám s těmi termíny potíž. Za covidu si občas vysloužili nálepku konspirátor nebo dezinformátor lidé jen za to, že měli jiný pohled na opatření.

Souhlasím, to byl extrém. Přišla krize, která bývá ideálním podhoubím pro hádky, a já mám v těch posledních pár letech pocit, že chybí vůle, aby se politici na něčem shodli. Aby alespoň připustili, že opačný názor nemusí být úplně mimo. Jen jdou tvrdě proti sobě – jako by neuměli být tolerantnější a občas držet jazyk za zuby.

 

Jenže ono se to bohužel netýká jen politiků.

Jasně. Stačí napsat libovolný názor na sociální sítě a reakcí bude hejt, občas je mi z té dusné atmosféry fyzicky nevolno. Nicméně za vinu to nejvíc dávám politikům a jejich polarizování společnosti.

 

Jak jste vnímala konkrétně tu dusnou atmosféru covidovou?

Říkám: většina lidí se pevně usadila ve svých pozicích, ze kterých se jim nechtělo, a pak už se jen hádali.

 

Neměla by uklidňovat takové vášně právě veřejnoprávní média?

Měla. A já jsem typ člověka, který když se pro něco nadchne, bojuje za to, rychle jsem o České televizi začala mluvit jako o NÁS, ale taky k ní už dovedu být kritická a uvědomuju si, že na zjitřené atmosféře občas můžeme mít podíl; jako všechna média.

 

Ale v čem konkrétně to vaše?

Ve zpravodajství se pohybujeme na tenkém ledě, protože když chceme být co nejrychlejší, riskujeme chybu nebo povrchnost, ke které občas nějaké téma sklouzává – z toho důvodu jsem třeba příznivkyní toho, aby se Události, komentáře skládaly jen ze tří témat, protože u analytického pořadu se předpokládá, že budu výborně připravená a přinesu nový úhel pohledu – když je témat šest, není to snadné.

 

Cítila jste, že je kvůli odlišným názorům na řešení pandemie rozdělená i televize?

Upřímně řečeno asi jo. Postupem času už mi připadalo, že jsem televizní anticoviďák. Když jsem prošla třeba kolem některých kolegů z redakce vědy s rouškou pod nosem, měla jsem pocit, že mě probodávají pohledem. Já jsem typ, co rád dodržuje pravidla, dokud v nich vidí jasný smysl, a smysl některých opatření mi postupně čím dál víc unikal. Ale profesně mě mrzelo jen to, že mi jako hosté často chodili popírač proti příznivci nejpřísnějších opatření – takové diskuse mě přestávaly bavit. Tohle byla přesně situace, kdy by média měla spíš stmelovat než stavět proti sobě dvě úplně opačné strany.

 

Práce, nebo rodina?

Když jste takhle otevřená, mám ještě jedno téma. Jen se mi to zdá, nebo v České televizi vedou zpravodajství hlavně muži?

Ani nezdá. Řekla bych, že když se vedení sejde k ranní poradě, počet žen a mužů je tam víceméně vyrovnaný, ale reálnou pravomoc rozhodovat drží v rukou pět chlapů.

 

Tohle mi naznačovaly i vaše moderátorské předchůdkyně: že to je prostředí někdy až lehce mačistické.

Pro ženy to bývá trochu náročnější, i když televize obecně přitahuje lidi s velkým egem, dravce, někdy až sobce – ať už chlapy, nebo ženské. Zrovna ve zpravodajství jsou ve vysokých pozicích spíš muži, což je do jisté míry pochopitelné.

 

Proč myslíte?

Protože jde o práci extrémně náročnou. Třeba já jsem v uvozovkách jenom moderátorka, ale už jen tohle znamenalo, že se kvůli mně musel profesně upozadit Kuba. Bez jeho pomoci doma by to občas ani nešlo a neumím si představit, že bych byla v rámci zpravodajství ještě k tomu ve vedoucí pozici. Dokud se ženy budou mnohem víc starat o domácnost, ve vedení médií zůstanou muži, tak to je. S některými z nich mám několik nepříjemných zkušeností, vzpomínám na situace, kdy jsem se cítila poníženě, ale snažím se být silná a nebrat si to osobně.

 

Můžete být trochu konkrétnější?

Muži podle mě obecně moc nechtějí pouštět ženy k moderování velkých věcí – když dělala Světlana Witowská předvolební superdebaty, měla jsem pocit, že to někteří z nich dvakrát nejlíp nesnášejí.

 

Vlastní zkušenost máte?

Poměrně mi zhořkl třeba rozhovor s prezidentkou Čaputovou – někteří z kolegů se vztekali, nejspíš ho chtěli dělat sami, dodnes jsem to moc nepochopila. Takové věci se občas stávají a člověka vydusí, ale nehodlám kvůli tomu vykřikovat, že jsem obětí nějakého šovinismu.

 

Tak jakou volíte taktiku?

Pořád ještě jsem mladá a můžu si rovnoprávnou pozici odpracovat, vyboxovat a vyloktovat. Nehledě k tomu, že jsou ti naši chlapi výborní novináři – a když se do nich občas pustím, vzápětí si říkám: Uklidni se, profesně jim nesaháš po kotníky! Pobavila mě Dana Drábová, která kdesi řekla: „My ženské jsme ve vedoucích pozicích ještě pořádně nebyly, takže jsme zatím nedostaly příležitost ukázat, že máme ega taky. Bůh ví, jestli by se ve výsledku něco změnilo...“ Ale zase až tak velká je doufám nemáme.

 

Zažila jste už coby moderátorka něco jako vyhoření?

Párkrát jsem chvíli přemýšlela, jestli to má smysl, ale protože jsem paličatá, vždycky se šprajcnu a natruc nic nevzdám. Moji nadřízení už vědí, že jsem držkatá, nenechám si jen tak něco líbit, ale zároveň nebudu urputná a neskončí to obrovskými hádkami.

 

Čím to podle vás je, že televize přitahuje velká ega?

S výskytem na obrazovce se pojí jistá prestiž a my jsme silné médium, které může ovlivňovat spoustu společenských událostí.

 

Jak jste na tom s egem, dravostí, případně sobectvím vy?

Taky to ve mně je. Když jsem se stala mámou, nedovedla jsem si představit, že bych se mohla už brzy celé dny chystat na rozhovory, že bych unesla tolik stresu: To přece s mateřstvím nejde dohromady, chudák dítě! Jenže hned po návratu z první mateřské jsem ve dveřích potkala našeho ředitele Zdeňka Šámala, který řekl: „Nenastal čas, abyste už jen nečetla zprávy, ale začala k tomu dělat i pořádné rozhovory?“ A mně došlo, že to je v háji, přestože jsem ještě o minutu dřív myslela, že budu v práci spíš odpočívat. Namísto toho jsem začala tvrdě makat.

 

Chápu správně, že za vás takovou tu klasickou mateřskou roli musel do jisté míry převzít partner?

Až po druhém dítěti a po vypuknutí pandemie, ale bylo to celkem drsný. Jen s mírnou nadsázkou občas říkám, že kdybych dostala na výběr mezi rodinou a prací, vyhraje rodina, ale kdyby se někdo zeptal, co z toho mám radši, začnu lehce pochybovat. Snažím se oddělovat osobní život od pracovního, jenomže zatímco v práci rodinu odseknu a nevzpomenu si, doma na práci myslím často. Dokud Kuba hrával fotbal, někdy byly naše konverzace šílené. – „Představ si, co mi ten politik řekl ve vysílání.“ – „Chvíli před půlkou jsem se dostal do brejku.“ – „A druhej politik mu odpověděl takhle.“ – „Ofsajd to rozhodně nebyl...“

 

Vznikalo dusno?

Občas jo a byla to moje vina. Hlavně v prvním půlroce covidu jsem pracovala jako nikdy, pro Kubu to bylo těžký. Nakonec ukončil kariéru dřív, než musel, a udělal to i proto, že jsme se skoro míjeli. Za první vlny covidu jsem se polovinu z každého měsíce jezdívala domů jen vyspat. Byl to on, kdo odvezl do školky děti, načež odjel na trénink do Jablonce, odkud je spěchal vyzvednout, protože já byla dávno v práci.

 

Pokud si vzpomínám, tehdy jste v televizi měli čtrnáctidenní turnusy, ve kterých jeli moderátoři vlastně nonstop.

Až do té doby jsem se o domácnost starala spíš já, covid všechno změnil a vlastně se to s námi táhne dodnes. Občas zapomenu, že máme prázdnou lednici, ale Kuba to jistí.

 

Opravdu jste tehdy musela tolik pracovat?

Na obrazovce se striktně střídaly dvě zpravodajské party, a já navíc věděla, že mám našlápnuto. Jednou jsem na chodbě potkala šéfredaktora, který mi řekl, že když budu poctivě pracovat dál, třeba se mi to vyplatí, tak jsem před sebou viděla pootevřené dveře a snažila se nezklamat. Ve výsledku jsem v noci po návratu domů občas zvracela, zhubla devět kilo – ale zároveň mi došlo, že i tak jsem nejspíš mentálně odolná, protože někteří kolegové padali na hubu víc.

 

Vzpomínáte, kdy vám bylo nejhůř?

Věděla jsem, že musím vydržet do září, kdy největší zápřah skončí. V srpnu jsem po pauze přišla zas do práce, bylo ráno, ještě jsem neodvysílala jedinou minutu, ale přepadl mě najednou takový stres, jestli následující turnus zvládnu, že jsem chytla migrénu a přestala vidět.

 

Jako že jste oslepla?

V takových momentech vidím všechno kolem, jenom ne to, na co se koukám – říká se tomu migréna s aurou a u mě ji vyvolává stres a totální vyčerpání. V kanceláři jsem říkala kolegovi Jirkovi Václavkovi, že jsem v háji: „Co mám dělat?“ Jirka mě přinutil, ať si lehnu, já poprosila, ať mi pomůže s otázkami na první rozhovorové hosty, a on kývl, ať zkusím usnout, že to za mě vymyslí – hrozně mi pomohl. O pár týdnů později mi před vysíláním Událostí, komentářů přestala fungovat půlka těla, vypadalo to jako mrtvice a od té doby už vím, že nechci riskovat zdraví kvůli práci. Zápřah je pořád, přišly další covidové vlny, válka, energetická krize, ale teď už televizi nepovažuju za pupek světa.

 

Co si o tom asi tak myslí vaše dcery?

Mladší Isabele byl za první covidové vlny teprve rok a čtvrt a vlastně jsem jí na polovinu každého měsíce skoro zmizela ze života – viděla mě jen u snídaně. Když jí byl rok a půl, při pohledu na logo České televize prohlásila: Jé, tam bydlí maminka! Vlastně dodnes je trochu fixovaná na tatínka, v noci k sobě zavolá spíš Kubu než mě, a právě proto se snažím práci od soukromí oddělovat čím dál líp a radikálněji.

 

V listopadu vám bude třiatřicet a slyšel jsem, že byste tou dobou ráda nechala své dcery pokřtít...

Napadlo mě, že to můžu spojit.

 

Takže jste věřící?

Pokřtěná. Do kostela nechodím, ale na základce jsme měli skvělý kroužek náboženství – vedl ho liberální kněz z Polska, který spoustu z nás přitáhl k důležitým hodnotám, a já chci dcerám dopřát totéž. Nepotřebuju, aby se modlily, sama nejsem úplně spokojená s tím, jak dnešní katolická církev vypadá, ale pak znám třeba biskupa Tomáše Holuba a to je pro mě moderní a z hlediska hodnotového skvělý člověk. Takže tohle bych ráda: vyslat dětem signál, že někam patří a mají kořeny. V životě se pak můžou rozhodnout jinak – ale vědomí kořenů v nich snad zůstane.