Jezíd pomáhající ženám: Styděl jsem se, že jsem muž

Report

Setkáváme se v elegantní restauraci v iráckém Dohúku. Mírza Dinnáí je silným hlasem komunity jezídů a vytrvalým bojovníkem za jejich práva, jeho tvář od roku 2020 zdobí arménskou poštovní známku. Za nový život tomuto jezídovi, který v roce 1992 uprchl před perzekucemi bývalého iráckého režimu do Německa, vděčí tisíce lidí.

Jste zakladatelem organizace Irácký vzdušný most. Jak vaše pomoc jezídům začala?

V roce 2007 al-Kajda zaútočila na dvě jezídské vesnice na jihu irácké oblasti Sindžár. Zabila tři sta lidí, zraněných bylo osm set. Žil jsem v té době v Německu a když jsem se doslechl o množství zraněných dětí, rozhodl jsem se konat. Nejdříve jsme se snažili přivést do oblasti humanitární pomoc, ale když jsem přijel do nemocnice v Dohúku, došlo mi, že některé z těch lidí v tamních podmínkách léčit nelze – vybavení nemocnic v Iráku bylo tehdy velmi špatné.

 

Co následovalo?

Oslovil jsem prostřednictvím médií německou veřejnost, a začal díky penězům od různých dárců pomáhat šesti dětem. Přivezl jsem je na vlastní odpovědnost do Německa. Pocházely z vesnic, neměly občanky ani pasy, stejně jako někteří rodiče. Takže třeba dítěti, které přijelo jako šesté v pořadí, jsme říkali Dítě 6.

 

Zůstaly ty děti v Německu?

Když jsme skončili s léčbou, vrátily se do Iráku. Poté jsem se rozhodl založit neziskovou organizaci na pomoci všem iráckým dětem, nejen těm jezídským. A pojmenovali jsme ji právě Luftbrücke Iraq, v odkazu na Berlínský vzdušný most (letecká operace, které umožila zásobování Berlína během sovětské blokády v letech 1948-49, pozn. red.). Za čtrnáct let jsme pomohli více než sto padesáti dětem. Měli jsme třeba mecenáše, který platil tisíc eur měsíčně, a za jehož peníze jsme pomohli desíti dětem ročně.

 

Musela s tím být spousta úředního vyřizování.

Získal jsem naštěstí souhlas dvou německých nemocnic a využil i svých vztahů s německou ambasádou v Bagdádu a s několika iráckými úředníky.

 

Běží projekt Irácký vzdušný most i dnes?

Ano. A stále hledáme nemocnice, které by válkou postižené děti přijaly k léčbě. Jsou zapotřebí transplantace orgánů, nápravy vnějších poranění, plastiky...

 

Pak přišla genocida

Předpokládám tedy, že když v roce 2014 nastala genocida jezídů, vaše úsilí se ještě znásobilo.

Když to vypuklo, začal jsem létat s iráckou armádou a rozvážet jídlo a vodu do hor uprchlíkům. Po týdnu však naše helikoptéra havarovala. Zlomil jsem si nohu a byl jsem tři měsíce na vozíku. Léčil jsem se v Německu, ale po dvou týdnech jsem odešel z nemocnice a s vozíkem odletěl do Iráku.

 

Začal jste pomáhat ženám, které byly uneseny Islámským státem. Jak jste se o nich doslechl?

Některé měly mobily, takže napsaly rodinám a informace se rychle rozšířily až ke mně. Tehdy byly drženy v jedné z vesnic v Sindžáru, pak je převezli do Tel Afáru a Badúše v severním Iráku. Lobbovali jsme za ně v médiích po celém světě, ale nikdo se k ničemu nerozhoupal.

 

Nebyla možnost unesené ženy od ISIS vykoupit?

Na počátku rozhodně ne. Zachránily se jen ty, které utekly. Zpočátku jsme nevěděli, kolik lidí bylo vězněno. Ani teď nejsou k dispozici přesné informace. Nevíme, kolik žen a dětí je stále drženo, ani kolik mužů bylo zabito.

 

Postupně se některé z dívek začaly vracet od ISIS zpět k rodinám...

První dvě takové dívky jsem potkal v táboře Cháneqín. Utekly z Fallúdži a když mi vyprávěly svoje příběhy, styděl jsem se, že jsem muž.

 

Jak je jejich komunita přijala?

Bylo to pro obě strany obtížné. Většina odvedených žen byla degradována do pozice sexuálních otrokyň, nebo přímo provdána za bojovníky ISIS. A protože jezídská komunita je endogamní (ženy mohou mít za život jen jednoho muže, pozn. autorky), podle této tradice by už neměly být přijaty zpátky. A některé rodiny ty dívky skutečně zavrhly. Snažili jsme se proto vyvinout tlak na jezídské duchovní, oslovili jsme i Bábá Šajcha (nejvyšší duchovní jezídů, pozn. autorky), který pak už v září 2014 souhlasil, aby se ženy odvlečené ISIS mohly vrátit.

 

Gratuluji.

Bylo to ale opravdu náročné. Například jeden z konzervativních vůdců byl velmi rozčílen, že těm ženám pomáhám s návratem. Ptal jsem se ho, co tedy s nimi budeme dělat. Navrhl, že je zavřeme do izolovaného domu, aby se nemíchaly do komunity. Řekl jsem, že je to stupidní nápad, a že bychom tam měli zavřít jeho. Asi po roce jsem jej znovu potkal a on uznal svou chybu. Zejména poté, co mnoho dívek začalo veřejně vystupovat. Lidé začali být hrdí na to, jak silné ženy jsou jezídské ženy.

 

 

Jak vznikla myšlenka na převoz jezídek do Německa?

Když se ty ženy a dívky vrátily do komunity, jejich rodiny byly v mnoha případech vyvražděny. Přišly zcela traumatizované, neměly ekonomické zázemní, bydlely ve stanech. Měli jsme velké štěstí že se předseda vlády Bádenska-Württenberska (stále úřadující Winfried Kretschmann, pozn. autorky) rozhodl, že přijme tisíc žen a dětí. Přípravy nám trvaly osm měsíců, nakonec jsme mohli přivést 1 100 žen a dětí.

 

Co to obnášelo pro vás osobně?

Každé dva týdny jsem létal z Německa do Iráku a zpátky. Řešil jsem dokumenty, média, setkání s psychology... Dva tři dny jsem byl v Dohúku a dělal rozhovory, pak jsem jel přes Láliš (svaté město jezídů, pozn. autorky) do Erbílu, odtud letecky do Stuttgartu, pak za svojí rodinou šest hodin vlakem do Hannoveru, pak hned zase zpátky do Erbílu a do Dohúku… Celkem jsem tohle kolečko absolvoval do konce roku 2015 dvanáctkrát.

 

Jak probíhal výběr žen a dětí?

Měli jsme seznam přeživších a podle něj se kontrolovalo, jestli žadatelé byli věznění nebo ne. Doktorka Negham Nawzád (rozhovor s ní si můžete přečíst zde) zjišťovala, zda mají přeživší posttraumatický syndrom, jaké je jejich zázemí. Díky německé preciznosti jsme měli ke každé oběti obsáhlou dokumentaci – pět psychotestů, celkové vyšetření, test před odletem, osobní příběh... Zpovídal jsem deseti až patnáct dívek denně.

 

Slyšela jsem, že transfer do Německa byl pololegální. Jak to tedy bylo?

S Němci bylo vše oficiálně domluveno, ale podle iráckého zákona ženy nemohou vyvážet děti ze země, pokud není přítomen manžel – takové je rodinné právo. Přesvědčil jsem tedy soud, aby ženám přiřkl dočasné plné opatrovnictví pro děti. Jinak žena musí zůstat s dítětem alespoň tři roky, aby mohla o opatrovnictví požádat, přičemž podmínkou je, že manžel zemřel nebo zmizel.

 

Co na to irácký stát, že jste ženy odvezli tímto způsobem?

Celý proces byl velmi kontrolován a hlídán. A všichni s těmi ženami sympatizovali. Pokud s tím nějaké rodiny měly problém, promluvil jsem s nimi. Rodiny, které přesto nechtěly svým ženám či dětem umožnit odejít, jsme nenutili. Byla to jen nabídka.

 

Bylo mnoho takových rodin?

Několik, ale jen na začátku. Důvody byly rozdílné – některé ženy ještě čekaly na manžely a další členy rodin. Některé rodiny nechtěly poslat své mladé dívky do zahraničí samotné. Jezídská komunita je ale malá, takže se zakrátko roznesly informace o péči, které se obětem v Německu dostává. Mnoho dalších chtělo odjet také, téměř patnáct stovek žen stále čeká. Vedle toho je v Iráku asi dvě stě sirotků, kteří během genocidy přišli o rodiny.

 

To ale nejsou děti zplozené bojovníky Islámského státu. Co s těmi se děje?

To je další bolestný příběh. Tyto děti ISIS, pokud se jich matky vzdaly, zůstávají v sirotčincích nebo byly dány na adopci muslimským rodinám v Iráku nebo Sýrii. Jde třeba o rodiny, které nemají děti.

 

Kolik takových dětí je?

Stovka nebo dvě, statistiky nemáme. Víme o padesáti až sedmdesáti ženách v syrském táboře al-Hól pro rodiny ISIS, ale nemáme k nim přístup. Některé mají kompletně vymyté mozky. Jiné se rozhodly tam zůstat, aby mohly být se svými dětmi.

 

 

Život po osvobození

Co se týče žen s dětmi v Německu, je jejich integrace úspěšná? Jsou tam šťastné?

Ty oběti budou trpět navěky. Nicméně některé ženy pracují, děti chodí do školy. Z více než tisícovky žen se jich vrátilo do Iráku jen deset.

 

Pokud se vdávají, berou si jezídy?

Ano, jedině jezídy – pokud chtějí zůstat jezídkami, což v naprosté většině případů chtějí.

 

A muži nemají problém vzít si dívky, které byly znásilněné?

Ne, máme mnoho svateb. Dva roky zpátky proběhla dokonce hromadná svatba, kdy se vdávalo sedm žen. Máme sice hodně vdov, které v tradiční komunitě už zůstávají samy, jak odpovídá již zmíněné tradici endogamie. Ale dosud neprovdané dívky se vdávají bez problémů.

 

Na závěr mi dovolte otázku, kterou jsme položila i v minulém rozhovoru věnovaném genocidě jezídů Islámským státem: jaký je dnes váš vztah k muslimům?

Nemám s muslimy žádný problém, náboženství mi nevadí. Bojím se pouze islámského fundamentalismu.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement