Oráčovský kandidát

Ondřej Bureš se rozhodl kandidovat na prezidenta. Tedy: rozhodnutý byl dávno, jen potřeboval najít způsob, jak odstínit hlasy, že o nejvyšší úřad by neměl usilovat někdo, kdo má problémovou minulost z dob komunismu i polistopadových let. StB, KSČ, dluhopisy, dotace, blablabla, kecy. Ing. Ondřej Bureš je politik a podnikatel. V posledních letech vždy dokázal oslovit velkou část populace. Měl na to Matouše Běhounka. Odborníka na politický marketing a PR. Teď Běhounka staví před nejtěžší úkol kariéry.

„Maťo, jste nějaký zaražený, vám se to nezdá, nebo co jako?“ Matouš Běhounek může šéfovi říct cokoli, s jedinou výjimkou. Šéf se dlouhodobě tváří, že dotační kauza, kvůli níž stane zanedlouho před soudem, je natolik vykonstruovaná, že není. Popření. Vytěsnění. „Vymlčet téma“, to ostatně Běhounek Bureše dlouhodobě učí. Teď to moc nejde.

„Pane předsedo, super že jste se konečně vyjádřil, je to i načasované…“

„Co mi to tu za kecy vykládáte? Já poznám, že se vám něco jako nezdá na tom.“

„Ne, jsem rád, že jste to rozhodnutí učinil, po víkendu to začneme veřejně hrát, akcent na rodinu, oběť, vaše paní si nepřeje…“ Burešovi na už tak kyselém obličeji zahrál škleb. Běhounek ho zachytil, věřil, že má záchytný bod, kterým odvede pozornost od toho, co chtěl Bureš slyšet: „Ano, vím, že vaše paní naopak moc chce a moc vás do toho tlačí, čili – čím víc to ona chce, tím víc vy musíte přesvědčovat lidi, že to právě ona nechce.“ Bureš se podíval zkoumavě. Tuhle metodu – vytvářet dojem opaku reality a sám tomu uvěřit – mu přece Běhounek vštěpuje od nepaměti.

„Tohle mi je jasný. Mě zajímá, proč se tak blbě na to tváříte vůbec.“ Běhounek musí s pravdou ven.

•••

Nazítří seděl Matouš Běhounek v Café Savoy. Pokaždé když vešel do téhle kavárny pražské kavárny, snažil se dělat, že nevidí, jak se personál dohaduje, kdo ho půjde obsloužit, že nevidí, jak se na něj dívají stálí hosté. Doktor Hájek se opožďuje. Brno, D1.

„Promiňte, Matouši, u Průhonic kolona, 20 minut, sorry.“

„Nic se nestalo, jsem rád, že jste přijel.“ Běhounek Hájkovi nastínil situaci. Bureš opravdu chce kandidovat, definitivní rozhodnutí, večer to má oznámit. Běhounka zajímá jediná věc: jak moc do toho může hodit vidle soud. Stran dotací. Soud, co se kvapem blíží.

„Dívejte, Matouši, jednoznačně to prohrajeme, u odvolačky to dopadne stejně. Ale – i kdyby šéf šel do kriminálu…“

„Proboha, doktore,“ prořízl kavárenský ruch Běhounkův výkřik. Půlka Savoye se ohlédla, stálí hosté pohoršeněji, když zjistili původce. O pár stolů vedle se probudili jezevčík Jáchym a retrívr Eddie. Běhounek tišším hlasem pokračoval: „To před šéfem… to nejde odehrát, on se tváří, že to není…“

„Já vím, ale je. A nedopadne to, jen jste ho naučil tyhle věci nevidět. Chápu, za to vás platí. Ale nechte mě domluvit. I kdyby to všechny instance stihly do voleb, i kdyby byl za mřížemi, nic mu nebrání kandidovat a volby vyhrát. Jak, to je vaše starost.“ Běhounkovi to nedává souvis, jak říkává šéf.

„Počkejte, kandidovat… z… vězení… vždyť to znamená objíždět mítinky, chodit do debat…“

„Jasné,“ přerušil ho Hájek, „pro vás píáristy. Pro nás právníky to znamená jediné – donést padesát tisíc podpisů lidí nebo dvacet od poslanců na civilně-správní úsek vnitra. Počkat na registraci, osvědčující status kandidáta. A dál jen čekáme na volby a na oficiální informaci státní volební komise. Navíc – já jako jeho advokát mohu za ním kdykoli bez ohlášení i do výkonu trestu.“

„A fakt může kandidovat, i když by byl…“

„Ano, otcové ústavy nemohli předjímat všechny alternativy, navíc tato je sama o sobě dosti nepravděpodobná.“

Matouš Běhounek se zahleděl na secesní strop, na lustry. Ty v této části kavárny nebyly původní, ale dojem původnosti vyvolávaly. Něco, co je nějak, vytvoří dojem přesného opaku.

 

•••

„Povstaňte! Poslyšte rozsudek, jménem republiky… odsuzují se… obžalovaný inženýr Ondřej Bureš… k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců…“

Doktor Hájek je rád, že v porozsudkové chvíli v Burešově kanceláři promluvil jako první Běhounek: „Pane předsedo, myslím, že pan doktor Hájek se u soudu opravdu bil jako lev. Udělal, co šlo.“ Hájek doplnil: „Mohlo to být víc, tři roky… za rok a půl jste venku.“

Bureš vypadal překvapivě smířeně. Ani se nepokusil začít, že nic neudělal, komplot, kartel, kampaň, korupce, konspirace, kokain…

„Odvolání dopadne stejně asi, co?“ zajímal se pouze racionálně.

„Ano, státní zástupce vypadal spokojeně, ten se neodvolá, my ano. Buď to odvolací soud lehce sníží, nebo potvrdí.“ Poprvé za poslední týdny sám Bureš spojil dvě témata, která se v jeho okolí spojovat nesměla.

„A jak to teďka jako může s tou kandidaturou být? Vím, že jste říkal, že to je jedno, právnicky. Ale co volební kampaň, debaty a věci takový?“ řekl Hájkovi, ale adresoval Běhounkovi.

„Debaty jsou věc televizí, je zjevné, že do nich nemůžete proto, že nejste… k dispozici. Že to, že jste… tam, je právě ten účel, zbavit vás možnosti se aktivně zapojit do voleb. Takže – z nevýhody uděláme výhodu.“ Bureš se tvářil na danou chvíli a na své standardy překvapivě chápavě.

 

•••

Ředitel věznice v Oráčově plukovník Červený ve 12:00 přijímal hovor, měl vše dopředu rozmyšleno. Do Prahy v odpověď hlásí: „Navrhuji: umístění v oddíle s nižším množstvím odsouzených na ložnici, zvýšený dozor v režimu M. O. N., příprava na častější návštěvu právního zástupce…“ Vše schváleno.

Oráčovské vězení stojí mezi poli a chmelnicemi, asi patnáct kilometrů za Rakovníkem. Značně prochladlého podzimního dne se ke vstupu blížily dvě postavy. Jejich příchod se podařilo před médii utajit. Aspoň tohle vyšlo, pomyslil si Hájek. Očima našel bezpečnostní kameru nad bránou, pokynul Burešovi, ať se jejím směrem (co nejpřívětivěji) podívá, a zmáčkl zvonek.

Za pár minut jim ředitel Červený přeříkával totéž co před pár dny v Praze na ústředí. Když se jal vysvětlovat, co je režim M. O. N., Bureš se zatvářil nechápavě: „Emóen? To jako je možná oběť napadení? Jako jak napadení? Mě nechce nikdo napadnout, já jsem pro lidi udělal všechno, v tý zemi, proč by měli mě napadnout chtít někdo?“ Plukovník Červený zůstával trpělivý. Podíval se na doktora Hájka, ten pochopil, že v pohledu je prosba o podporu.

„Pane předsedo, pan ředitel to myslí velmi dobře. Potřebuje udělat maximálně účinná opatření, aby váš… pobyt zde proběhl bez komplikací.“ Plukovník Červený po Hájkových slovech nabyl pocitu, že může pomalu cílit do finiše.

„Pokud jde o vaše zařazení do zaměstnání…“

„Jako jak, zaměstnání, já přece nemusím pracovat tady, doktore…“

„Ano, na to bych málem zapomněl, pane plukovníku,“ vsunul se do toho Hájek, „pan inženýr Bureš, jak víte, má potvrzenu registraci kandidátní listiny pro volbu prezidenta republiky v souladu s paragrafem 26 zákona 275/12. A v témže zákoně se výslovně uvádí, že od okamžiku registrace má kandidát pracovní volno.“

„Ano, pane doktore, to je nepochybně aplikovatelné, takže pan inženýr bude jistě rád absolvovat nějakou z našich vzdělávacích aktivit: dopravní kroužek, oblíbená je akvaristika…“

 

•••

Dominantním tématem volební kampaně byla skutečnost, že odsouzení a uvěznění jednoho z hlavních kandidátů přehlušilo ostatní témata. Inflace, plyn, uprchlíci, koronavirus… Přes veškerou snahu bavit se o závažných tématech veřejný prostor zaplavil Ondřej Bureš. Nepřítomný kandidát. Z jedné strany opovržení nad tím, jak může uvězněný zloděj dotací aspirovat na nejvyšší post. Z druhé strany opovržení nad tím, jak nehorázné je odsoudit nevinného a zamezit mu v plnoprávné účasti v souboji o nejvyšší post.

Matouš Běhounek filigránsky odměřoval a dávkoval, kdy se má co objevit. „Vidíte, kam to naše země dopracovala, odsoudila osobnost, která se těší všeobecné vážnosti, která je nepochybně silným prezidentským kandidátem…“ To byla taktika, eliminující naopak logický, leč logicky přesně opačně znějící argument: „Vidíte, kam to naše země dopracovala? Silným prezidentským kandidátem je někdo, kdo je ve vězení za mnohamilionový podvod.“ Ukrást protistraně téma, vyrukovat s ním jako první a otočit ho ve vlastní prospěch. V tom byl Běhounek machr.

V prvním kole Ondřej Bureš zvítězil. Porazil druhého v pořadí o necelých jedenáct procent. Ihned po vyhlášení výsledků prvního kola se postavilo za druhého v pořadí pět dalších. Fyzicky i obsahově. A rozechvěle apelovali na své voliče, aby za čtrnáct dní podpořili druhého v pořadí. Padala slova o historické křižovatce, odpovědnosti, citýroval se zesnulý, první porevoluční prezident. Děkovalo se voličům a doslova se prosili, aby se za dva týdny druhého kola účastnili a hlasovali pro druhého v pořadí. Z druhého v pořadí se stal pouhý Antibureš.

Sobota, druhý den druhého kola prezidentské volby, krátce po uzavření volebních místností. Ondřej Bureš sedí s doktorem Hájkem a Milenou Burešovou, vedení věznice povolilo návštěvu manželky mimo návštěvní den, Hájek dostal povolení pro mobil i notebook, na němž sledují volební vysílání. Od začátku sčítání hlasů má Bureš mírný náskok, který se s časem navyšuje. JUDr. Hájek cítil, že je blízek historicky velkého momentu. Z úvah, které nechával myslí plynout, ho vyrušil ztišený, přesto na hlasité vyzvánění nastavený telefon.

„Dobré odpoledne, pane doktore, tady je tajemník státní volební komise…“ Když si obě strany pomocí kódů ověřily, že hovor je autentický, předal tajemník telefon předsedovi volební komise. Jeho sdělení bylo jasné. Hájek poděkoval. Usmál se na manžele Burešovy a přetlumočil jim zprávu, kterou právě dostal.

 

•••

Generál Ráž, šéf policejního útvaru pro ochranu prezidenta, položil ve vstupní kontrolní místnosti služební průkaz do posuvného šuplíku. Strážný Ráže zapsal a přiložil k průkazu i návštěvnickou kartičku. „Tu si, prosím, připněte na oděv, viditelně, ano?“

S ředitelem Červeným byli v kanceláři Bureš, Burešová a Hájek. Burešová byla nesvá, neměla při návštěvě povolený telefon, a přitom jí právě teď jistě přichází tolik blahopřání! Bureš zachovával pokerovou tvář, jako by se ho veškerý ten kolotoč netýkal, jako by kvůli němu netrávil sobotu v práci ředitel věznice, jako by právě kvůli němu nevstoupil do místnosti vedoucí prezidentových ochránců. Poté, co se se všemi pozdravil, vysvětlil generál Ráž přítomným, že osobní ochrana prezidenta, i když teprve zvoleného, i mezi zvolením a nástupem do funkce, to jest příští cé-cé-á měsíc, je dle zvyklostí věcí policie. A že na pokyn pana ministra vnitra přijel, aby se dohodl na parametrech, které v tomto případě budou specifické, které je třeba koordinovat s Vězeňskou službou…“

Ředitel Červený se ujal slova: „Pane generále, my jsme tuhle věc už probírali, i s panem ministrem spravedlnosti. Dokonce jsme to konzultovali s izraelskými kolegy, tam mají opačnou zkušenost – ve výkonu trestu tam nebyl budoucí, ale bývalý prezident. A zvládli jeho zvýšenou ostrahu vlastními kapacitami vězeňských orgánů. I my jsme připraveni...“

„Pokud dovolíte, pane řediteli,“ snažil se Ráž uchovat věcnou tóninu, „střežení chráněné osoby je jiný obor než střežení osoby… odsouzené. Ačkoli tady se nám tak nějak protínají. Proto bych vám zde, s dovolením, umístil dva naše policisty, s vašimi lidmi by si určili, co a jak, profesionálové se vždycky dohodnou, ne?“ K tomu se mnoho dodat nedalo. Hájek přikyvoval. Ondřej Bureš se poprvé zatvářil, že se ho to také týká. Milena Burešová se tvářila, že jí viditelně schází – telefon.

 

•••

Dva bavoráky policejní ochranné služby stoupaly březnového rána vzhůru Nerudovkou. Osádku prvního tvořili dva policisté a předseda Senátu Vystrčil. Ve druhém krom dvou policistů seděli dva právníci. Tajemník senátní ústavní komise profesor Kysela a pražský notář doktor Hallada. Když vozy na D6 minuly exit 25, předseda Senátu Vystrčil zaplašil myšlenku, která se chtěla vkrást: zda to přece jen neměl zkusit sám, zda přece jen…

Na dvoře Věznice Oráčov vítal předsedu Senátu Vystrčila zástupce ředitele, plukovník Pták. Vystrčil si všiml (a ocenil), že pan plukovník není oděn do slavnostního mundúru, ale do běžné služební bundy. Předsedovi Senátu to dalo pocit, že je čeká běžná služební záležitost, nikoli slavnostní akt. Však se podobným označením brání poslední tři týdny. Doprovázen profesorem Kyselou, doktorem Halladou a dvěma svými policejními bodyguardy, následoval plukovníka Ptáka. V ředitelně se pozdravil s ředitelem Červeným, Milenou Burešovou, doktorem Hájkem a Matoušem Běhounkem.

Těsně před desátou vstoupil dozorce v pracovní uniformě a už začátek hlášení „Pane plukovníku, nadpraporčík…“ přerušil plukovník Červený pokynem ruky. Za nadpraporčíkem se objevil muž v šedivých vězeňských teplákách a mikině. Do místnosti ještě vešli dva muži s nápisy „policie“ na modrých páskách na levých rukávech a očima se pozdravili s Vystrčilovými ochránci. „Tak… jsme asi všichni,“ ujal se slova ředitel a pohlédl na Vystrčila. Ten pohled převedl na profesora Kyselu.

„Vážení, dle článku 55 Ústavy České republiky se prezident republiky ujímá úřadu složením slibu. Článek padesátý devátý říká, že složení slibu probíhá na společné schůzi komor parlamentu, leč naplnění tohoto ustanovení brání objektivní skutečnosti téže, ústavní váhy. Ústava uvádí v hlavě čtvrté: soudní moc vykonávají nezávislé soudy. A ty rozhodly pravomocně o trestu odnětí svobody, jehož výkon je v kontradikci s osobní účastí na schůzi komor. Podmínka složení slibu na schůzi komor není podmínkou sine qua non: nemůže-li z objektivních příčin býti naplněna, pak její nenaplnění nejde proti duchu ústavy, nerozporuje fakticitu slibu, je-li vykonán na základě článku 55, v souladu s odstavcem druhým článku 59. Vzhledem k výjimečným okolnostem bylo ale doporučeno, aby byl přítomen notář, proto si dovoluji představit vám pana doktora Halladu, který o průběhu vyhotoví notářský zápis.“

Nadchází chvíle předsedy Senátu Vystrčila. Pro každého předsedu horní parlamentní komory chvíle dějinná. Vystrčil přivřel oči, na pikovteřinu si představil Vladislavský sál, poslance, senátory, vládu, končícího prezidenta, jeho předchůdce, média, přímý přenos… Teď se dějinná chvíle odbývá (v obou významech) v pracovně ředitele Věznice Oráčov. Není tu usměvavý politik v tmavém obleku a výrazné kravatě. Je tu otráveně působící politik v šedavé vězeňské bundě s černým pruhem a v kalhotách téže, poněkud sepraně šedé barvy.

Vystrčil otevřel modré desky se státním znakem: „Vážení, byly splněny podmínky, které pro zvolení prezidenta republiky stanoví zákon 275/2012 v paragrafu 56, odstavci 7. Můžeme přistoupit dle hlavy třetí, článku 59 ústavy ke složení slibu prezidenta republiky. Bezprostředně po složení se prezident ujímá úřadu, jak psáno v ústavním článku 55.“ Předseda Senátu Vystrčil vyjmul z desek další listinu a položil ji na stůl. Vedle položil historický exemplář ústavy. „Prosím přítomné, aby povstali,“ pronesl prakticky jen kvůli Burešové, jako jediná v místnosti seděla, ostatní stáli celou dobu. Milena Burešová měla tentokrát povolen telefon včetně možnosti pořizovat fotografie i videa. „Pane inženýre Bureši,“ pokračoval předseda, „žádám vás, abyste přednesl slib prezidenta republiky, podepsal a jeho složení stvrdil podáním ruky mé osobě. Znění slibu máte na této listině, tu posléze, prosím, zde vlevo dole podepište.“

Pro Bureše by si všechny právní nesmysly, pronesené do téhle chvíle, mohli odpustit. Ale doktor Hájek ho výslovně prosil, ať to vydrží. Budiž… „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat ústavu a její zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Zástupce ředitele plukovník Pták podal Burešovi kuličkovou propisku s logem Vězeňské služby. Měla měkký hrot, odsouzení nemají dovoleno užívat ostrohrotá pera. Bureš podepsal, doktor Hallada opatřil ověřovacím štítkem, orazítkoval, podepsal a totéž provedl s notářským zápisem. Bureš se otočil k předsedovi Senátu Vystrčilovi. Po krátké pauze mu podal ruku, vlažný stisk. Ondřej Bureš, politik a podnikatel, se tím okamžikem ujímal ve svobodné, demokratické a přímé volbě nabytého úřadu. Právě se stal prezidentem republiky.

 

•••

Doktoru Hájkovi zazvonil telefon, zvedl jej a byl ze sluchátka dotázán, zda může předat aparát novému prezidentovi. Ředitel Červený gestem dal najevo, že nemá námitek. Bureš mobil převzal a za moment slyšel: „Milý Ondřeji, chtěl jsem ti poblahopřát, jo. A dát ti jednu prezidentskou radu. Nenech se znechutit neúspěšnými a neschopnými. Počítej, že se objeví, a co hůř – zakomplexovaní blbové se ti budou snažit všemožně škodit. Mezi tyto blby a škůdce můžeš zařadit mou oblíbenou pražskou kavárnu i řadu politiků s nulovým volebním potenciálem. Těch, kteří se proti tobě zcela zbytečně spojili a dopadli jako pověstní sedláci u Chlumce, neboť ve své tuposti ignorovali aritmetický fakt, že součet vícera nul je ve výsledku zase a vždy jen nula. Nu, a na nejhloupější živočišný druh, na české novináře, tě jistě upozorňovat nemusím, s touto esencí neumětelství a idiocie jsi se mnohokrát setkal sám. Přeji ti vše dobré a těším se, že se brzy uvidíme.“

Bureš poděkoval a i vzhledem k té poslední větě se významně otočil na doktora Hájka. Příměr o atmosféře, co se dá krájet, seděl na situaci učebnicově: „Pánové a dámo, teď bychom asi měli… dořešit… z našeho pohledu je věc jasná. Je zde meritorní příklad uplatnění ústavního článku 65, který vylučuje stíhání a zadržení prezidenta republiky. Proto vyzývám vás, pane řediteli, aby byl pan prezident bezodkladně po provedení výstupních procedur dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti 345/99 propuštěn z výkonu trestu.“ Plukovník Červený věděl, že to nastane. Věřil, že zasáhne nějaká moc, která rozhodne.

Ticho netrvalo dlouho. Profesor Kysela by teď kdekoli radši vysvětloval právní teorii studentům, ale teď a tady sám skládá zkoušku z praktické právní materie: „Pane doktore, vámi citovaný článek 65, odstavec jedna ústavy, vskutku obligatorně určuje, že prezidenta republiky nelze zadržet ani stíhat. Po dobu výkonu funkce. Ale právě touto formulací eo ipso ústava říká, že se ustanovení vztahuje na eventualitu, která by nastala od současnosti v čase dále. Ale pan… prezident Bureš byl stíhán, odsouzen a fakticky zadržen a uvězněn již před nabytím prezidentského úřadu. Pročež je povinován ve výkonu trestu setrvat do jeho vypršení či podmíněného propuštění.“

Bureš začal hulákat: „Jako co to vykládá za nesmysly tady? Já jsem prezident, papír na to je, prezident nemůže z vězení to řídit, tu zemi. Hovadina…“

„Klid, pane prezidente,“ děl Hájek a blaženým úsměvem se snažil upokojit i Burešovou, vypadala zdrceněji než manžel. „Trochu jsem tento výklad anticipoval, a tak jsem připravil alternativní… poprosil bych, zda by mohl pan zástupce ředitele tu propisovací… děkuji… prosím, pane prezidente.“ Bureš papír podepsal. Hájek se vítězoslavně obrátil k notáři Halladovi: „A kdybyste vy byl, pane doktore, tak laskav, zkontroloval, ověřil a potvrdil, že listina byla panem prezidentem podepsána.“ Doktor Hallada nejistě áčtyřku převzal, přelétl, pokrčil rameny a provedl úřední náležitosti. „Co jsme dlužni, pane doktore?“ optal se Hájek.

„Třicet korun, je to bez DPH, pane doktore, jednotná sazba,“ odtušil Hallada.

„Výborně, pane doktore.“ Hájek položil na okraj stolu tři desetikoruny. Dodávat, že tohle za třicet korun stojí, se mu chtělo, ale nechal to tak.

„Na koho mám vystavit potvrzení?“ nasadil Hallada superúřední tón.

„Na kancelář prezidenta republiky, samozřejmě,“ odvětil Hájek, podal listinu Vystrčilovi a od Hallady převzal příjmový doklad.

Přibližně o hodinu později opouštěla bránu oráčovské věznice delší kolona, než byla ta ranní. Dvě senátní BMW doplnily ještě dva jiné, neoznačené policejní vozy. Předseda Senátu Vystrčil svíral v ruce modré desky. Při prudším zabrzdění u Kolešovic spadla z vedlejšího sedadla ústava na zem. Chtěl ji zvednout, ale… nakonec ji tam nechal. Když byli na D6, dvě nová auta dala v jednu chvíli pravými blinkry signál, že budou z dálnice sjíždět. Bylo to na exitu 25.

Předsedu Senátu přepadla tísnivá otázka, proč už dávno někdo něco neudělal s tím institutem prezidentských milostí. Na ceduli u exitu 25 stálo: Slaný–Stochov–Lány.