Divoká ženská

Post Image

Divoká ženská

Play icon
16 minut

foto Jan Hromádko

Pražská konzervatoř, přijímačky. Kolo druhé, zkoušky z pohybu. V komisi sedí velká herecká jména. Preissová, Satoranský, Laurin... Zadání pro uchazeče zní: Udělejte něco, abychom si vás zapamatovali. Patnáctileté děti, které sní o hvězdné kariéře, lezou po stolech, řvou, všelijak se kroutí. Natálie Řehořová z pražského sídliště Liboc má v hlavě tmu, nic kloudného ji nenapadá. Načež na ni přichází řada.

Až na babičku ochotnici v rodině Řehořových nikdy žádní herci ani herečky nebyli a do divadla se, snad s výjimkou vánočního Louskáčka v Národním, taky moc nechodilo. Natálie ale odjakživa věděla, že ona tedy herečkou být chce. V rodině se traduje, že sotva se naučila psát, začala se podepisovat „Natálie Řehořová (HEREČKA)“. Třeba do pamětních knih na výstavách, hradech a zámcích.

A tak si na konci základky podala přihlášku na konzervatoř.

Přijímací zkoušky jsou zápřah, ve třech kolech se testuje úplně všechno od (logicky) hereckého nadání přes hudební sluch a pohybové schopnosti až po – znovu – herecké nadání. Celé to trvá řadu dní, děti jsou příšerně nervózní, k čemuž ještě přispívají starší studenti, kteří korzují po chodbách a potenciální spolužáky uklidňují (No tyjo, ty máš v komisi tohodle, jo? Tak to se máš na co těšit). Na konci procesu je pak dvanáct šťastlivců. Z původních sto sedmdesáti, sto devadesáti přihlášených.

Přijímačky roku 2004, druhé kolo, zkoušky z pohybu: Udělejte něco, abychom si vás zapamatovali.

Natálie Řehořová ze sídliště Liboc má v hlavě tmu.

Podpořte Reportér sdílením článku