Sorry, jede se dál. Příběh kultovního humoristického časopisu

Milan Podobský, přezdívaný Fefík, si objedná malé pivo. A začne vzpomínat na doby před třiceti lety, když byl součástí týmu připravujícího časopis Sorry. „Většinou jsme se sešli v kavárně Riva na Karlínském náměstí. Později jsme chodili ještě do galerie Mimo. Mišuna si dal v klidu svých šest kousků. My s Doušou jsme se tedy víc drželi při zemi, byli jsme pivně umírněnější. Ale k tomu byly nějaký panáky a medovina. No a pak se začaly vybírat fóry a přitom se pilo.“

Ještě dříve, než se dostaneme k příběhu kultovního magazínu, který nemá v Česku obdobu, je ovšem nutné sepsat specifický slovníček, přesněji řečeno výklad přezdívek jednotlivých postav z historie Sorry. Protože právě pod přezdívkami jsou známí – a taky se s nimi v následujícím textu pracuje.

Takže:

Fefíka už máme.

Další na řadě jsou Vilas, tedy Vilém Svoboda, a Petr Kovář, řečený Vářka. A pak Mišuna, tedy Michal Hrdý.

Jen Marek Douša je prostě Douša.

 

Start v „devadesátkách“

Mediální scéna zažívala po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 nebývalý rozmach. Vznikly desítky nových titulů, boom se týkal i humoristických časopisů. Sice stále ještě vycházel časopis Dikobraz, pro řadu nejen mladých autorů ale bylo nepředstavitelné, že by přispívali zrovna do tohoto titulu, historicky spojeného s komunistickým režimem.

Například karikaturista Josef Kobra Kučera, kterému po srpnové invazi roku 1968 zakázali publikovat, začal vydávat pro Českou unii karikaturistů časopis KUK. A rozjel i vlastní měsíčník ŠKRT. „Tiskl toho šílené množství. Ale protože patřil ke generaci ze šedesátek, bylo to obojí dost zaseklé někde v minulosti. Výběrem autorů i zlomem,“ vzpomíná Marek Douša, který tehdy v redakci starající se o oba tituly začal pracovat jako redaktor. Do časopisů začal ve stejné době přispívat i Michal Hrdý.

„Tištění šíleného množství“ nemělo dlouhé trvání. Asi po roce se redakce začala rozpadat, náklad klesal a postupně nebyly peníze na zaplacení autorů. Ve zmíněných časopisech přestaly publikovat i největší karikaturistické hvězdy, jako byl například Vladimír Jiránek. Douša si vybavuje, jak si společně s Hrdým časopis KUK na krátkou dobu „upirátili“ a dělali po svém, když byl Kobra Kučera v nemocnici. „Po hospodách jsme si ho zlomili po svém, moc jsme se s tím nemazali. A když nám vyšlo místo, tak jsme to rovnou v hospodě dokreslili,“ doplňuje.

O magazín Sorry však ještě nešlo. Pro jeho vznik byla důležitá i jiná „partička“ karikaturistů. Vznikla kolem Fefíka a Vilase, kteří společně s dalšími spolužáky založili na pražské žurnalistice občasník Fámyzdat: začal vycházet krátce po revoluci v listopadu 1989.

„Půjčili jsme si dokonce peníze ze stávkového fondu a zkusili jsme to vydat. První číslo bylo dobrý, druhý číslo se ale už moc neprodávalo, takže jsme pak chvilku vycházeli u Annonce a nakonec jsme skončili na rok v Reflexu. Ale tam to bylo špatný, pořád do toho zasahovali,“ vzpomíná Fefík.

Vedle toho ale připravovali Fefík s Vilasem pro karikaturistu Kobru Kučeru dvoustránku nazvanou Záškrt Fámyzdat. A právě tak se propojili lidé, kteří následně začali chystat Sorry.

 

Prdel v metru

Založení Sorry ještě předcházela výprava do Blanska, kde Douša domluvil výstavu karikatur. „Vypravila se tam celá naše partička. Hrozně jsme se tam tehdy zrubali burčákem. Ale domluvili jsme se, že chceme dělat něco jiného. Něco, co tu ještě nebylo,“ vzpomíná Douša.

Plán na nový časopis tedy byl. Ale nebylo jasné, kdo by ho měl vydávat. Část lidí z Fámyzdatu tehdy pracovala ve sportovní redakci Večerníku Praha, který patřil právníkovi a mediálnímu podnikateli Fidelisovi Schlée, barvitému muži, jenž se chlubil zlatým odpadním potrubím v koupelně a vlastnictvím Rolls-Royce. Nabídku připravit nový humoristický časopis od něj dostal přímo Fefík – jenže v první chvíli to tak úplně nevyšlo, jak vzpomínal před několika lety v rozhovoru pro iDNES.cz Vářka. „Kolegovi Fefíkovi nabídl časopis a ten to odmítl s tím, že jsme líní. Přišel nám to říct do kavárny jako své strašné vítězství. A všichni kreslíři ho prakticky ve dveřích otočili, ať maže zpátky a řekne, že do toho jdou,“ vzpomínal Vářka.

Fefík dnes přiznává, že nějak podobně to asi bylo, byť při popisu toho, jak ho kolegové poslali zpět za vydavatelem, používá peprnější slova. „Dostal jsem prostě neskutečnýho ,prcáka‘. Ještě ten den jsem mazal zpátky za Fíďou s tím, že tedy nabídku na časopis bereme,“ krčí rameny.

Novému časopisu ale chyběl název. Skupinka se proto usnesla, že by se měl titul jmenovat Prdel. S tím ale u Fídi, jak dodnes Fidelisovi Schlée familiérně říkají Douša i Fefík, narazili. „Říkal, že si nedovede představit, aby kameloti v metru vyřvávali, že prodávají prdel,“ vypráví dnes pětapadesátiletý Fefík.

Porada nad novým názvem probíhala samozřejmě opět v hospodě a Douša si vzpomíná, že se pořád točili „kolem svěračů a dalších podobných píčovin“.

Inspiraci nakonec našli díky francouzskému satirickému magazínu Hara-Kiri, ze kterého později vzniklo známé Charlie Hebdo. „V Německu zase vycházel Pardon a od toho byl skok na Sorry. Petr Urban, který tehdy patřil k partě kolem Fámyzdatu, se nechtěl Prdele vzdát, tak vymyslel akronym Pravá demokratická legrace, takže slovo zůstalo alespoň v nadtitulu časopisu,“ dodává Douša.

První číslo vyšlo v březnu 1992.

 

Bez žalob

Soužití s vydavatelem Schlée bylo... specifické – shodují se dnes Douša s Fefíkem. Členové redakce sice od něj nějaké peníze dostávali, o plnohodnotném zaměstnání ale nemohla být řeč. Všichni proto pracovali ještě někde jinde, třeba ve zmíněné Večerní Praze.

Redakce ani dlouho netušila, jak na tom časopis ekonomicky je. Douša vzpomíná, že to Schlée vždy nějak zamluvil, Fefík si vybavuje jeho tvrzení, že „Sorry stojí hrozný prachy“.

„Vlastně až v roce 1997, kdy nás Fíďa prodal, jsem zjistil, že jsme v minusu nebyli. Všechny jeho tituly včetně Večerky koupila skupina Vltava-Labe-Press a lidé od nich si dělali audit všech zakoupených titulů včetně Sorry. A pak nám řekli: ,Pánové, jsme překvapeni, protože vy jediní neproděláváte, byť máte za rok zisk jen asi dvacet tisíc,‘“ říká Fefík.

Do obsahu časopisu Schlée nikdy nezasahoval, tedy kromě jedné situace. Jeho konkurentem a rivalem byl v devadesátých letech Josef Kudláček, vydavatel pravicového Českého deníku a zmíněné Annonce. Mediální podnikatelé se vzájemně nesnášeli a Schlée kvůli tomu chtěl po redakci, aby ho v Sorry zařadila do rubriky Kyselá prdel. „Ocenění“ si většinou vykoledovali politici a redakce vždy napsala, za co bylo uděleno.

„U Kudláčka jsme napsali, že Kyselou prdel dostal na příkaz našeho vydavatele,“ říká Fefík a dodává, že Schlée naopak členům redakce občas vytýkal, že jsou příliš měkcí a nikdo se s nimi nechce soudit.

„Měli jsme několik hrozeb žalobou, ale institut humoristického časopisu je taková ochranná síť. Nejvíc nás někdy v roce 1994 polekalo, když jsme si udělali vtip z Věry Čáslavské, která tehdy byla poradkyní Václava Havla. Napsali jsme, že Čáslavská prezidentovi i celému národu lhala, když tvrdila, že má šest zlatých. Přitom jsme při návštěvě u ní doma zjistili, že má jednu zrzavou,“ vzpomínal ve výše zmíněném rozhovoru pro iDNES.cz Vářka.

„Doktor Schlée si nás zavolal a říká: Pánové, chce vás žalovat Kancelář prezidenta republiky. Tak jsme z toho byli špatní, že nás bude žalovat Havel, morální autorita. A doktor byl úplně v pohodě. On naopak vždycky chtěl, aby těch žalob bylo co nejvíc.“

V rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2013 si na to ostatně postěžoval i sám Schlée: „Nikdo mě nikdy nežaloval, a to já jsem se těšil, že mě někdo bude žalovat. Jsem advokát, mě by to hrozně těšilo. Získal bych tím velkou publicitu a byla by to velká sranda. Z toho by bylo mimořádné číslo Sorry. Bohužel mě nikdo nezažaloval.“

Faktem je, že na tehdejší české poměry bylo Sorry poměrně tvrdé a dělalo si legraci ze všeho možného. Ostatně jeden z fórů, kvůli kterým časopis vznikl, byl „černý“ vtip Michala Hrdého související s Miroslavem Marečkem – známým široce tím, že držel začátkem devadesátých let protestní hladovku. Vtip, jak dnes vzpomíná Douša, jiné tehdejší humoristické časopisy odmítly otisknout. Podobně dopadl i vtip samotného Douši, na kterém byl nakreslený kluk stojící u dveří rodičů cizí holky, jenž říká: „Dobrý den, přišel jsem vás požádat o k***u vaší dcery.“

„Oni se tomu v jiných redakcích smáli. Ale otisknout to nemůžeme, říkali. A i proto vzniklo Sorry. Ale nebylo to, že jsme chtěli být drsní za každou cenu. My jsme vlastně byli strašně hodní,“ dodává Douša.

Výběr jednotlivých vtipů do aktuálního čísla mimochodem probíhal – alespoň v začátcích – většinou tak, že se členové redakce sešli v hospodě, kde se rozložily jednotlivé kresby a vybíralo se, co do vydání půjde.

„Neprošlo jen to, co bylo ,prvoplánový a blbý‘,“ shodují se Douša s Fefíkem. A když něco chybělo, dokreslilo se to na pivní tácky nebo ubrousky.

 

Dotování kultury

Dnes má za sebou Sorry už třicet let existence, přičemž celou éru jde rozdělit na několik etap. V té první, mezi lety 1992 až 1997, patřil časopis pod vydavatelství Fidelise Schlée. Hlavně v prvních letech to byla bezstarostná jízda.

„Tenkrát jsme se scházeli hodně často. Nebyli jsme víceméně ženatí, neměli jsme moc dětí, ještě se nerozjelo podnikání jednotlivých lidí. S Fefíkem jsme se v hospodě viděli denně,“ líčí Douša.

V prosinci 1997 ale Schlée oznámil, že všechny své tituly prodal zmíněné společnosti Vltava-Labe-Press. Pod novým vydavatelem ale časopis nezůstal dlouho. Fefík vzpomíná, že ve vydavatelství ještě připravili číslo na září 1998. To listopadové už bylo opět „pod Fíďou“, tedy pod staronovým majitelem.

„Lidé z Vltava-Labe-Pressu měli neustále tendenci nám do toho kecat. Naštěstí Fíďu napadlo, že by si jen nás koupil zpět. Vydali jsme tehdy speciální dvojčíslo a Fíďa toho nechal vytisknout asi šedesát tisíc. Celkem se toho čísla prodalo asi čtyřicet tisíc. Fíďa zářil a měl velké plány, jak se bude Sorry prodávat. Postupně to ale kleslo k deseti tisícům a stejně se toho tiskne i dnes,“ konstatuje Fefík.

Postupně ale přišly dvě rány. Nejprve v červnu 2003 zemřel na rakovinu ve třiačtyřiceti letech jeden za zakládajících členů časopisu Michal Hrdý. Titul tak ztratil jednoho ze svých klíčových autorů. Některé Hrdého vtipy jsou přitom dodnes legendární.

„Mišuna byl geniální. Pořád se to snažil tlačit dopředu,“ říká Douša. Fefík s ním souhlasí: „Byla to krize, rozhodilo nás to. Byl to skvělý stmelovač kolektivu a lidí.“

Druhá rána přišla v prosinci 2013, kdy Schlée rozhodl, že časopis skončí. V Lidových novinách to tehdy uvedl slovem, které měl časopis v záhlaví. „Ano, není to prdel. Opravdu končí. Důvody jsou strašně jednoduché. Napsal jsem to na třetí stranu – takový můj nekrolog v posledním čísle. Je to jediný časopis na zeměkouli, který neměl nikdy žádný inzerát,“ řekl v rozhovoru. Podle něj celá léta nevydělalo Sorry ani korunu na inzerci. „Lidé se sice smějí, ale ta výroba je drahá. To znamená, že jsem de facto dotoval českou kulturu ze svých vlastních peněz, a v podstatě už to dál nejde,“ řekl v rozhovoru.

 

Co bude dál?

Fefík, Vářka i další autoři se však tehdy rozhodli neskončit a začali v lednu 2014 vydávat Sorry na internetu: fanouškům nabízeli jednotlivá čísla ve formátu PDF. Douša se tehdy už na tvorbě časopisu příliš nepodílel, v té době už žil (a dodnes žije) ve Šluknovském výběžku, kde postupně rozjel několik webů. Zároveň již tehdy kreslil vtipy do časopisu Reflex.

Naopak Fefík s Vářkou věřili, že pokud se jim podaří časopis udržet při životě alespoň v online formě, nový vydavatel se časem najde. To se podařilo o rok později: v rámci vydavatelství A 11, které vydává také regionální bezplatné noviny nebo odborné magazíny, vyšlo první Sorry v dubnu 2015.

Předcházelo tomu ale ještě jednání s Fidelisem Schlée, který značku Sorry pořád vlastnil a chtěl za ni půl milionu korun. „Nakonec mi ale zavolal, že to prodá za sto padesát tisíc. A ve stejnou dobu se ozval Aleš Zavoral z A 11 a půjčil mi na to peníze. Ochrannou značku vlastním já, protože tu nikomu jinému Fíďa nechtěl prodat. Aleš je výkonný vydavatel. Myslím, že kdyby to tehdy nevyšlo, už tu Sorry není,“ říká Fefík.

Časopis naskočil do víceméně původních kolejí, za dobu fungování se ostatně layoutově téměř nezměnil. A jeho šéfredaktory byli dál společně Fefík s Vářkou. Kolem časopisu bylo aktivních vždy kolem deseti kreslířů, do Sorry přispívá třeba stále Vilas. Za celou dobu existence se jich v titulu vystřídaly minimálně tři desítky.

Letos v březnu ale Vářka, který kromě práce na časopisu psal o sportu a několik let dělal i mluvčího fotbalové reprezentace do jednadvaceti let, nečekaně zemřel. Bylo mu 52 let.

Fefík krčí rameny, když dojde na otázku, jak funguje časopis nyní. „Vářka byl mistr vaty. Dokázal uplést z hovna bič. Dokázal okecat všechno a hrozně jeho ruka v časopise chybí. Já tohle nedokážu a grafička občas brečí, že kvůli krátkým textům musí dělat velké titulky jak v Blesku,“ vysvětluje.

 

Posudek od právníků

Fefík spolu s Vářkou tvořili nerozlučnou dvojici mnoho let. S Markem Doušou, byť spolu chodili po hospodách v devadesátých letech takřka denně, se už víceméně nepotkává. Lehce to připomíná situaci členů rockových kapel, kteří jsou na začátku neustále spolu, postupně se ale rozhádají. Sám Douša se už v magazínu neobjevuje roky.

„Z profesionálního zájmu občas na časopis kouknu, obrázky jsou někdy asi v pohodě, ale to, co dělalo ten časopis, alespoň pro mě, zajímavým, bylo to, že prezentoval názor. A teď už je to opravdu jenom prdel. A to mě zase tak nebere,“ říká Douša.

I Fefík uznává, že některé věci nefungují tak jako dřív. Třeba vtipy o politicích. Podle něj to souvisí s tím, jak rychle se dnes některé nápady mohou rozšířit. „Vtipy o politicích zastarávají. Něco někoho napadne, pak to řekne třeba moderátor v rádiu a následně se to obratem dostane na Facebook. A podstata toho fóru je pryč,“ konstatuje Fefík.

Zároveň se s Doušou shodují na tom, že je nyní složité dělat si legraci z některých věcí tak, jak bylo zvykem ještě v devadesátých letech i v následující dekádě.

„Je to jiný. Doba je jiná. Technologie jsou jiné. Tenkrát, když bylo něco v trafice, už to mělo svou váhu. Dnes by musel být na některé vtipy rozbor od právníků, jestli se to smí,“ zamýšlí se Douša.

Fefík s tím souhlasí: „Patřil jsem k jedněm z prvních autorů České sody a poptával jsem se po letech, zda by se něco podobného nedalo zase natočit. Všem vstávaly vlasy hrůzou.“

Ale Sorry zatím jede i tak dál. Jen už bez Mišuny, Douši a od března i bez Vářky.

 

Autor je novinář a fotograf, pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info.