Slez z toho vozejku, vůbec ti to nevěříme

Jdeme na to, říká potetovaný muž v bílém triku bez rukávů a nápisem „Plešoun“ na zádech. Načež se rozjede směrem ke mně a napálí čelně do mého vozíku takovou rychlostí, že nadskočím půl metru. Tak to bude drsný, říkám si a jsem rád, že neleštím obličejem palubovku.

Ragbyový tým vozíčkářů Prague Robots se sešel poprvé po letním soustředění, kterého se zúčastnilo šestnáct mužů. Dnes jsou jeho řady prořídlé, na osmou ranní dorazili do haly TJ Bohemians na pražském Hagiboru tři hráči. Aby si mohli alespoň trochu zahrát, nezbývá než doplnit sestavu námi „choďáky“ – osobním asistentem týmu a dvěma novináři z Reportéra. Dostávám rukavice, které mi další týmová asistentka Jiřina a současně rozhodčí omotává kobercovkou k zápěstí.

Vozík se ovládá krouživým pohybem dlaně po boční ploše obou kol. Nemotorně si úchop osvojuju – zkusím zatočit, zacouvat a trochu zrychlit. Víc nestihnu, míč letí do hry. Chci se pohnout, ale mám smůlu. Jeden z protihráčů zablokoval svými koly kovovou radlici umístěnou na špici mého vozíku tak zkušeně, že nemůžu pohnout ani jedním kolem. Dva jeho spoluhráči si mezitím dvakrát hodí volejbalový míč a v poklidu jej – položený v klíně – dopraví přes brankovou čáru.

Tvrdit, že výkon nás „zdravých“ se postupně zlepšuje, by bylo troufalé. Občas se sice dostaneme k balonu, ale stačí chvíle nepozornosti a protihráč nám ho vyšťouchne. Hlídat si míč a zároveň pohánět rukama obě kola se pro nás začátečníky ukazuje jako nadlidský výkon.

Rok mimo domov

Léto 2001. Ve vesnici na úpatí Šumavy se hraje fotbalový turnaj. Je vedro k zalknutí a hráči se chodí zchladit do Úhlavy, která zásobuje vodní nádrž Nýrsko. Davidu Lukešovi je čerstvě dvacet let, prázdniny tráví kousek odtud v rodinném domě v Hojsově Stráži.