Každý bolševik měl v peněžence její tvář

Její otec si jako technik samouk za první republiky nechal patentovat filtr na čištění motorového oleje. Matka, sekretářka u firmy Jawa, manželovo vynálezectví podporovala – investovala do něj i podíl na rodinném majetku.

Hrdinka tohoto příběhu se narodila v roce 1935 jako Bedřiška – po otci Bedřichu Synkovi. V nahrávce pro Paměť národa uvádí: „To jméno jsem nesnášela.“ V dospělosti – po odchodu do emigrace – si ho nechala změnit na Frederike a tak si od té doby přeje být oslovována.

Obviněna z velezrady

Cvičení v Sokole ji nebavilo a katolická organizace Orel jí připadala příliš „pánbíčkářská“. V roce 1948 objevila skauting. Stala se členkou střediska Ostříž a dostala přezdívku Bejbina. I přes nátlak po komunistickém převratu se její oddíl dál scházel. „Na víkendy jsme jezdili pod stan, v létě jsme pomáhali sedlákům při žních. Později se někteří z nás na Vyšehradě učili zacházet se střelnými zbraněmi, tam jsem ale nechodila.“

V roce 1954 – už jako skautská vedoucí – dokončila druhý ročník elektrotechnické průmyslovky a o prázdninách odjela na praxi do Spolany Neratovice. Po návratu pobyla doma jediný den: „V sedm ráno někdo zazvonil na dveře. A že s nimi mám jet, že se mnou potřebujou mluvit. Odvezli mě do Bartolomějské, musela jsem se svlíknout donaha, hodili po mně pánské podvlíkačky, fotili mě. A pak pořád dokola výslechy, často uprostřed noci. Žádná jména ze mě nedostali, přesto nás pochytali čtyřicet. Někdo musel mluvit.“

Státní bezpečnost se zaměřila na hypotézu o shromažďování zbraní. Usvědčit ji měl nůž, který visel jako dekorace v jejím pokoji, kopí – rekvizita pro oddílové divadlo, a malá dámská pistole, kterou dostala od kamaráda. „Byla nefunkční, měla provrtanou hlaveň. Musel se o ní zmínit někdo z mého okolí. Řvali na mě, že ji najdou, já ani nevěděla, kde ji mám. Tak jsem tvrdila, že jsem ji hodila do Vltavy.“ Ve vyšetřovací vazbě strávila osm měsíců, z toho téměř čtvrt roku na samotce.

Na jaře 1955 byli členové skautského střediska Ostříž souzeni jako protistátní skupina. Frederike byla obviněna z velezrady a odsouzena k deseti letům, po odvolání jí trest snížili na osm let. „Rozsudek se mě tehdy skoro nedotkl, vlastně mi to nevadilo. Bylo mi čerstvě dvacet a říkala jsem si: No co, vždyť v tomhle státě by to stejně nebyl žádný život,“ zavzpomínala pro studenty pražského Gymnázia Paměti národa.

Galeje v Želiezovcích

První dva roky strávila v Želiezovcích u slovensko-maďarských hranic. „Sklízely jsme řepu, kukuřici a tabák. Nikotin se nám dostával přes kůži do krve, motaly jsme se jako opilé,“ vypráví a pokračuje: „V létě bývala až čtyřicetistupňová vedra, v zimě třicetistupňové mrazy. Měly jsme na sobě decembráky, to byly kabáty dlouhé až na paty, k tomu gumáky vycpané novinami. Na hlavách jen šátky.“

Větší část vězeňkyň byla odsouzena v politických procesech, zbytek tvořily defraudantky i vražedkyně. „Mordýřky dostávaly lehčí práci, v zimě pracovaly ve stájích.“ Po prodělání žloutenky, kterou dostaly dvě třetiny vězeňkyň a dvě zemřely, byla Frederike přemístěna do pardubické věznice, kde opravovala šicí stroje.

V březnu 1958 zamítl režim matčinu žádost o dceřino propuštění. „Prý je na mě stále vidět vliv anglosaské výchovy mládeže. To jsem se nafoukla!“ zasměje se Frederike. Matka žádost odnesla na ÚV KSČ. „Nějaký pan Kadlec ji odbyl. Dobře, zajdu za vaším kolegou do druhého patra, řekla mu. A Kadlec prý: Tak to tady nechte. Komunisti se báli jeden druhého, tak to radši vyřídil sám.“

V květnu 1959 byla Frederike propuštěna.

Sochařčina pomsta

Pár dní po návratu domů ji matka vzala do ateliéru sochařky Marie Uchytilové. „Dojatě mě objala, já byla v rozpacích. Pak mi dala československou korunu a řekla, že ta dívka jsem já. Prý to udělala, aby všichni bolševici museli tahat můj portrét po kapsách a netušili, že je na minci holka, která nevinně sedí v kriminále.“

Sochařka zavázala ženy mlčením a Frederike příběh odvyprávěla pro cyklus Příběhy našich sousedů až dvacet let po smrti Marie Uchytilové (zemřela 16. listopadu 1989).

V době, kdy byla Frederike vězněna, pracovala její matka jako sekretářka na výtvarné škole v Praze. Na stroji ve sborovně jí psala dopisy – tak se sochařka dozvěděla o jejím osudu. Požádala o dívčiny fotografie a zpracovala podle ní návrh korunové mince, kterou v roce 1957 začali Čechoslováci platit.

Frederike po propuštění pracovala u kádí s kyselinami ve zlatnickém družstvu Soluna. V roce 1960 se seznámila s Evženem Hoffmannem, kterého rovněž propustili z vězení – dostal šest let za to, že se scházel s lidmi, kteří chtěli založit křesťansky orientovanou politickou stranu. V roce 1965 se vzali, o dva roky později se jim narodil syn Albert. Frederike působila v obnoveném skautském klubu, ale uvolnění poměrů netrvalo dlouho… Pět týdnů po sovětské invazi odjeli do Švýcarska.

Evžen zde pracoval pro pojišťovnu, Frederike zůstala v domácnosti. Později vyráběla řetězy na vánoční stromky a v laboratoři ve mlýně kontrolovala kvalitu mouky. V roce 1970 se Hoffmannovým narodil druhý syn.

Do Prahy rodina jezdila od roku 1990, ale teprve v roce 2021 – devět let po smrti svého muže – přesídlila Frederike Hoffmann do vlasti natrvalo. V březnu jí bude osmdesát osm let. Je částečně imobilní, pečuje o ni prvorozený syn.

Příběh Frederike Hoffmann zpracovali Marianna Kohoutová, Cyril Severýn, Matias Liebl, Mikuláš Sirovátka a Daniel Chráska z Gymnázia Paměti národa pod vedením Jany Ter-Akopow Čemusové.

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.