Covid, vědci a média. Kdo alarmisticky přestřelí nebo naopak situaci podcení, přichází o kredit

„Když vědec řekne, že existuje slušná pravděpodobnost, představí si nějaký procentuální odhad, zatímco pro novináře to může znamenat sdělení, že se to stane. Jazyky vědy a médií nejsou zkalibrované: může se stát, že vědec něco řekne, a to, co si pak přečte v titulku, mu samotnému připadá absurdní,“ zahajuje vyprávění o mediální roli vědců a vědkyň Josef Šlerka z Ústavu informačních studií a knihovnictví Karlovy univerzity.

Vzápětí se ujišťuje, že dostane rozhovor k autorizaci: „Protože jde o téma, kde záleží na každé formulaci. Což platí pro mediální vyjádření vědců obecně.“

Pandemie u českých vědců podle Šlerky odhalila řadu kvalit. Novináři obvykle volají pořád těm samým expertům, ale patnáct měsíců pandemie je donutilo objevovat nové tváře. Do veřejného diskurzu se tak dostala řada lidí, kteří svým oborům rozumějí a jsou schopni je vysvětlovat. Zároveň se vědci ve jménu společné věci spojili napříč obory.

„Propojily se stovky lidí, kteří se předtím neznali, a společně modelují, radí ministerstvu, analyzují data, podílí se na nejrůznějších objevech. A zjistili, že hrají silnou společenskou úlohu. Takže se česká věda najednou ocitla ve světle lamp. Ukázalo se, že máme v debatě silné postavy, což je dobrá zpráva,“ říká Šlerka.

Média by ale ještě potřebovala pochopit, jak zacházet s omylností – a vědci zase, jak omyly a pravděpodobnostní závěry vysvětlit médiím. „Pokud nevyjde nějaký model, ve vědě se jedná o zásadní zjištění, vede to ke zkoumání, proč nevyšel. Právě práce s chybou a s omylem je zásadní předností vědecké práce. Ve veřejném prostoru má ale vědec často pocit, že když se něco nepovede odhadnout, byla to fatální chyba – což mu pak také předhodí kritici a odpůrci.“