Aristokratka nesmí zemřít, ale já s ní končím, říká kastelán Boček
KulturaPřesně před deseti lety vydal kastelán jihomoravského zámku Milotice první humornou knihu o mladé aristokratce, její ztřeštěné rodině a svérázném služebnictvu. Evžen Boček měl nečekaný úspěch, postupně vydával další díly, dohromady prodal půl milionu knížek. Za pár dnů vyjde díl šestý a poslední: jmenuje se Aristokratka pod palbou lásky. „Stačilo,“ říká pětapadesátiletý Boček v rozhovoru, jehož plnou verzi přináší podcast Host Reportéra. Poslechnout si ho můžete přímo zde nebo ve vašich podcastových aplikacích.
Představil jsem vás jako milotického kastelána, a zapomněl dodat druhou důležitou profesi...
Jakou?
Jste spisovatel.
Termínu spisovatel se bráním, představuju si pod ním někoho jiného.
Třeba?
Třeba Tolstého, já jsem takový zapisovatel. A hlavně kastelán, to je úplně bez debat!
Kastelán, který už deset let píše bestsellery.
Naštěstí jsem si dávno ověřil, že dokážu psát maximálně dvě a půl hodiny denně, a to brzy ráno.
Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:
V kolik hodin?
Začínám v pět, to musíte jen málokdy řešit problémy na zámku. Po sedmé skončím, hotovo, uložím soubor, odchod do práce. Při psaní třetího dílu jsem udělal pokus, vzal si dovolenou a zajel na čtrnáct dní do takové chatrče, že zkusím psát třeba šest hodin denně. Ale skončilo to tím, že jsem byl za pár dnů totálně vyfluslý. Bolela mě hlava a všechno, co jsem v té chatrči napsal, mi připadalo tak špatné, že jsem to vymazal.
Kastelána v Miloticích děláte už třicet let, jste s tím zámkem srostlý, prakticky jej neopouštíte. Proto jsem překvapený, že se potkáváme v Praze.
Přijel jsem poprvé po třech letech. Tehdy jsem se uvolil zajet na premiéru filmové Aristokratky, abych nevypadal, že ten Vejdělkův film nemám rád.
A máte?
Viděl jsem ho tehdy poprvé a naposledy, je to poetické... Má potíž tkví v tom, že už jsem Aristokratkou předávkovaný. Jako audioknihu to třeba namluvila Veronika Kubařová, a když mi poslali výsledek, kousek jsem si pro zajímavost poslechl, ale kousek opravdu stačil. A nedejbože, abych si zpětně listoval v těch svých knížkách – to by mi přišlo narcistně úchylné.
Jak se vám teď v Praze líbí?
Obecně nemám rád města. Mně dnes už dělá problémy jezdit i do rodného Kyjova, který má deset tisíc obyvatel. Strašně těžko se tam například parkuje, takže když už, tak na kole. Prosím vás, kdo jsou tady v Praze ti kolaři, co mají na zádech obrovskou bednu?
Kurýři, vozící jídlo.
Obdivoval jsem je před vaší redakcí v Truhlářské ulici, vydlážděné kočičími hlavami, protože ono dnes dost prší. Jsou stateční! Já bych se teda hodně rozmýšlel, jestli na mokré kočičí hlavy vyjet s něčím na zádech!
Co ve městech zažíváte za stavy?
Tíseň. Je tu spousta lidí, cvrkotu, baráků, aut, tramvají, neustále se musím rozhlížet, ale já jsem zvyklý na prostor, rozhled, obrovskou zahradu, park a bažantnici. I na zámku je plno lidí, ale rozptýlí se natolik, že se tam cítím bezpečně.
Takový jste býval vždycky?
To až ve středním věku mě stresuje cestování nebo jakákoli změna v zažitých rituálech. Když si vzpomenu, kolik jsem zpočátku kariéry objel různých hradů a zámků: většinu! Ale teď by mě už nikdo nikam nedostal.
Kolik jezdí do Milotic návštěvníků?
Letos to bude stejné jako roku 2019, hodně přes čtyřicet tisíc.
Co ty dva roky mezi tím?
To byl covid.
Takže klid!
Tehdy pro mě bylo stresující, že nemám na co nadávat, protože kolem zámku často neprošla živá duše, naprosté ticho, a při pohledu z okna jsem nenacházel záminku, proč se okamžitě vzteknout.
Vzteknout na co?
Na cokoli. Když jsou lidi, záminka se najde vždycky.
To jste mi připomněl kastelána Josefa z vašich knih, který turisty vyloženě nemá rád.
Ale takový zase nejsem. Jak stárnu, čím dál víc například zdůrazňuju našim průvodcům, aby se usmívali. Strašně mi vadí, když dojdu do nějakého kšeftu (jakože skoro do žádného nechodím) a teď tam vidím místo obličeje masku. Všem na zámku říkám, že se musí usmívat, i když dobře vím, že hlavně pokladní si občas užijou. Jisté procento návštěvníků se chová debilně, ale takoví potížisté chodí i do divadel nebo do obchodů, nejsou jenom v Miloticích, a na ně se musíme usmívat taky. Základní věc, kterou pořád opakuju: Když jdete po nádvoří a vidíte člověka, který se rozhlíží, hned se zeptáte, co hledá, a jestli nemůžete nějak pomoct. Protože když někam dorazíte jako turista a nikdo si vás nevšímá, jak se tam budete cítit?!
Vrátím se do mládí
V půlce října vyjde šestý díl vaší Aristokratky. Skutečně bude poslední?
Příběh se završí a dál do budoucnosti pokračovat nebude, o tom jsem v tuto chvíli rozhodnutý. Nic jiného a dobrého už mě nenapadá, příběhem jsem se opravdu předávkoval – což je jistě lepší možnost, než kdyby se jím předávkovali čtenáři. Aristokratka si ve všech těch dílech vlastně psala deník, a začala s tím v prosinci 1996, když její rodina přijela z USA do Česka. V šestém díle ukončí svůj deník přesně o rok později, a takhle to stačí.
Jak to myslíte, že jste se předávkoval? Psaní už vás unavovalo?
To ani ne, zatím jsem klávesnici jako soustruh nevnímal, ale vlastně mě unavovalo, že se o tom pořád mluví. Nejezdil jsem sice na besedy a rozhovorů dal jen pár, ale stejně se o Aristokratce každou chvíli mluvilo, a čím víc, tím méně se mi chtělo psát. Takže jsem se začal těšit na to, jak zazvoním zvoncem a napíšu poslední KONEC.
Když jste letos to slovo KONEC napsal, co jste cítil?
Nic zvláštního. Že bych si otevíral šampaňské, to v žádném případě, na patetická gesta nejsem.
Prozradíte, jestli hlavní hrdinka zemře?
Aristokratka nesmí zemřít!
Pokud přežije, otevřená vrátka do budoucna jste si přece jen nechal.
Ze Simpsonových si pamatuju hlášku, že všechny slavné kapely, co už se jednou rozpadly, se dávají dohromady jen ve chvíli, kdy jejich členům dojdou peníze. Ale mě opravdu nenapadá, jak by se ten příběh mohl vyvíjet. Ať chcete, nebo ne, nic už nemůže být překvapivé jako první dva díly, čtyřmi dalšími jsem to téma vyjel dosucha. Ale něco smolit budu vedle své kastelánské práce pořád, a hned ta příští kniha bude jakýmsi prequelem Aristokratky.
Co si pod tím mám představit?
Opět se vracím na zámek, ale píšu o tom, co se tam dělo za socialismu, roku 1983 – mohlo by to mít podtitul Tenkrát v Československu. Najednou se na to své ranní psaní těším víc než v posledních letech, protože první půlka osmdesátek, to je můj gympl, a hned když vstanu, vracím se do mládí.
Kdy to vyjde, už za rok?
Netuším. Smlouvy podepisuju teprve ve chvíli, kdy odevzdám rukopis, jinak si to nedovedu představit. Kdybych věděl, že musím třeba za půl roku něco povinně odevzdat, určitě bych celý zatuhl a nevyšlo by nic.