Jak to zvládáte tam u vás?

Lidé

Potíže s nákupem jídla, rodiny uvízlé tisíce kilometrů daleko, ale i mírný optimismus, odhodlání – někdy překvapení, že pandemie u nich neprobíhala tak zle. Jedenáct příběhů Češek a Čechů, kteří nástup koronaviru zažili v cizině a na konci dubna o tom vyprávěli Reportéru. Jak to vypadalo v Bostonu, na Bali, v Africe, na Špicberkách a dalších místech planety.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kateřina Michalcová, Peru 

Vyjídáme naši restauraci

Se svým peruánským manželem vlastní v hlavním městě Limě restauraci. Omezení pohybu tam zavedli podstatně přísnější, než jaké známe z Česka. Spoustě lidí začaly docházet úspory, jednačtyřicetiletá restauratérka se obávala, že by v zemi mohla stoupnout kriminalita.

Totální karanténu, kdy je povoleno vycházet jen kvůli nákupům a cestě do zaměstnání těm nejpotřebnějším pracovníkům, zavedli v Peru od 16. března. Dva dny předtím manžel nakoupil stavební materiál pro svou firmu. Takže máme spoustu barev a dřevotřískových desek, ale skoro žádnou hotovost. Naštěstí vlastníme restauraci, jejíž zásoby během karantény do mrtě vyjíme, že tam nezbyde ani sůl.

Opatření proti koronaviru se v Peru zaváděla skoro ve stejnou dobu jako v Česku. Prezident Martín Vizcarra nečekal, až se nákaza rozjede jako v Itálii. Téměř každý den řeční k národu v televizi a snaží se mluvit polopaticky, aby mu rozuměli i ti nejméně vzdělaní.

V Latinské Americe je potřeba být na společnost tvrdší, protože bez zákazu vycházení by část společnosti jakákoli doporučení nevzala na vědomí. Kolem obchodů jsou policisté i vojáci, protože karanténa, kterou prozatím prodloužili do 10. května, mohla vyvolat nepokoje. Mnozí lidé v Peru pracují v šedé ekonomice ze dne na den a nemají úspory, takže kvůli vládou vyhlášenému zákazu pohybu jim rychle docházejí prostředky. Stát těm nejchudším dává speciální koronavirové dávky, aby zabránil hladovým bouřím.

Těch se bojím více než samotné nemoci. Může se stát, že kvůli zvýšení chudoby tu prudce stoupne kriminalita. To bych pak uvažovala o návratu do Česka se svými dvěma malými syny. Ale nevím, jak bych to udělala s peruánským manželem, s nímž v Limě žiji od roku 2012.

 

Pro mé podnikání byla nejhorší nejistota, ještě koncem dubna chyběl i přibližný plán otvírání zamrzlého hospodářství. Nedalo se dělat ani jídlo na dovážku, takže restaurace, kterou jsme před půl rokem zrenovovali a která se slušně rozjížděla, nevydělávala ani korunu. Vaření na dovážku se mělo povolit od začátku května, ale po tom, jaké k tomu budou nutné například hygienické podmínky (mluví se o respirátorech pro kuchaře), jsem musela složitě pátrat. Je jasné, že lidé se nyní do restaurací rychle nevrátí a budou si pokrmy objednávat domů. Nezbývá než se tomu přizpůsobit.

 

 

Jindřich a Michaela Lázňovští, Bali

Na plážích jsou jenom psi

Žijí spolu třicet let. V listopadu 2017 se přestěhovali na Bali, loni v září si tam našli vilu u moře, do které zvou skupinky českých turistů na rodinnou dovolenou jako u babičky – proto se firma Jindřicha a Michaely Lázňovských jmenuje Bába na Bali. Nedávno vila ztichla.

Od září jsme měli doma vždy alespoň pár Čechů, skoro si neodpočinuli, ale nevadí. Z turistů se často stávají kamarádi, takže to mělo pokračovat – na jaře je tady nádherně.

V půlce března přiletěly poslední dvě rodiny. Na Bali jsme měli pocit, že se nic neděje, ale s těmito Čechy jsme museli sledovat zprávy, jak se vlastně dostanou domů, a do toho se ozývali lidé, kteří měli rezervaci na další týdny: „Co bude?“ Dodnes nevíme. Jisté je zatím jen to, že sem do prvního června nesmějí létat letadla.

Na Bali se situace začala měnit 25. března, kdy místní měli Nový rok, což je svátek, během něhož nesou v průvodech sochy démonů, které pak rituálně spálí: tuhle ceremonii guvernér zakázal. Následuje Den ticha, kdy se zastaví život a lidé nevycházejí z domu: ten byl prodloužen na dvojnásobek. A potom už začaly zavírat kluby, hotely, restaurace... Nešlo o zákaz, jen nebylo pro koho otevírat, zmizeli turisté. Zakázaný je vstup na pláže, ale na nás dva se úplně nevztahuje, protože tam můžeme chodit krmit smečku toulavých psů.

Svět se ztišil, ale jinak nám připadá docela normální, Bali se nehroutí. Nemocnice jsou tu kvalitní, a i když je kvůli koronaviru hlášeno pár obětí na životech, panika nevznikla.

Začátkem roku sem lítala spousta Číňanů, takže nemoc ostrovem určitě prošla, i my dva máme pocit, že jsme ji už v lednu prodělali. Naší paní uklízečce zemřeli v březnu dědeček i tatínek, ale hinduisté mají jiný vztah ke smrti, berou ji mnohem přirozeněji – nikdo nespekuloval o tom, co bylo přesnou příčinou. Zaměstnanců máme pět, kaž-dý z nich má širokou rodinu, všichni chodí na náboženské obřady, kde se shromažďují stovky lidí – a žijeme.

Žijeme, jen jsme bez hostů a brzy budeme muset sáhnout do rezerv. Prvních deset dnů jsme byli podráždění, ale už je nám líp. Spousta bývalých hostů nabídla, že si klidně rok dopředu zaplatí celou dovolenou, jen abychom vydrželi: čehož zatím nevyužíváme, ale psychicky to pomáhá.

Vyprali jsme všechny záclony, zvelebili zahradu, upnuli se na krmení psů a doufáme, že v červnu přijede syn s novomanželkou. Kdy přiletí turisté, netušíme. Jen se modlíme, ať to netrvá dlouho. Jsme sice bába a dědek, ale odpočinuli jsme si už dost.

 

 

Andrea Filipi, Rwanda 

Tvrdá karanténa se snad vyplatila

Doktorandka politologie na univerzitě v Cambridgi. Deset let pracovala v mírových silách OSN, hlavně na misích v Africe.

Koronavirová epidemie mne a mou dvouletou dceru zastihla v Kigali. Jsme tu kvůli mému doktorandskému výzkumu, dělám rozhovory s uprchlíky ze sousedního Burundi. Přesněji řečeno – dělala jsem. Teď už týdny sedíme doma, můžeme jen na nákup nebo k doktorovi. Mou záchranou je tak zahrada před domem, navíc propojená se sousedy, kteří mají děti ve věku mé dcery. Taky jsem si naordinovala, že budu každé ráno hodinu cvičit jógu. 

Sportovat venku se nesmí, což je problém, protože nejen ve Rwandě, ale třeba i v Burundi nebo v Ugandě je oblíbeným sportem běh. V Kigali se dokonce v normálních časech centrum města každou poslední neděli v měsíci zavírá autům, aby lidé mohli sportovat. Donutit je zůstat doma tak nebylo jednoduché. V Ugandě dokonce pětasedmdesátiletý prezident Museveni natočil instruktáž, jak cvičit doma. Video, na kterém starý diktátor běhá po pracovně a dělá kliky, málem strhlo sociální sítě. O něco mladší Paul Kagame, prezident Rwandy, se zase objevil v luxusně provedené reklamě na mytí rukou. 

Kagame vládne v zemi od občanské války v roce 1994 a Rwanda se pod jeho taktovkou stává jedním z nejúspěšnějších států Afriky. Na druhou stranu ale prezident čelí kritice za nedemokratický styl vládnutí. 

První případ infekce koronavirem se tu objevil v polovině března a vláda do týdne vyhlásila razantní karanténní opatření. Na každé křižovatce v Kigali začali hlídkovat policisté, mnohdy s kalašnikovy, a kdo neuvedl dost legitimní důvod, proč je venku, mohl dostat pokutu, nebo být dokonce zatčen. Záhy se zastavil letecký provoz, později přibylo povinné nošení roušek.

Zastavení ekonomického života je samozřejmě pro chudou zemi, jako je Rwanda, bolestivé. Spousta lidí tu žije ze dne na den, když si zrovna nevydělají pár drobných, prostě nejedí. I proto tu karanténu nedoprovázelo šílenství v podobě skupování potravin. Místní na to zkrátka nemají. Supermarkety, ve kterých nakupují jen bohatší vrstvy a cizinci, naopak zůstaly dobře zásobené, jelikož velká část cizinců odjela domů. 

Právě kvůli prohloubení chudoby se karanténní opatření setkávají v mnoha afrických zemích s kritikou. Nicméně rwandská vláda trvá na tom, že její přístup je správný. 

Těm nejchudším se snaží rozdávat potravinovou pomoc, ministři věnovali měsíční plat na humanitární účely a velké firmy mají povinnost také přispět. Dosavadní vývoj snad naznačuje, že vláda vsadila na správnou kartu: v době vzniku tohoto textu koncem dubna eviduje dvanáctimilionová země jen něco málo přes dvě stě nakažených a žádné úmrtí.

 

 

Vít Vaníček, Brazílie

Prezident je s prominutím šašek

Pětačtyřicetiletý Čech je instruktorem jízdy na kajaku, má cestovní kancelář – a žije se svou manželkou v Sao Paulu v Brazílii. Tamního prezidenta Bolsonara, který koronavirus označoval za „chřipečku“, považuje za šaška.

Ještě o víkendu 14. a 15. března jsem spoluorganizoval závody parakajakářů v Sao Paulu, kam se sjela stovka sportovců z celé země. Už jsme tušili, že to bude poslední akce na dlouhou dobu. Ani jsme se nezdravili, jak je tady zvykem, polibkem a podáním ruky, ale jen úsměvem. Od té doby jsem doma, naštěstí mám přímo v garáži domácí posilovnu, když už nemohu na vodu.

Prožívám to v klidu, úspory máme slušné a zaplacené dobré zdravotní pojištění. Moje brazilská manželka, kvůli které jsem se před devatenácti lety do Sao Paula přestěhoval, coby zaměstnanec veřejného sektoru plat bere. Já mám částečný úvazek u místního kajakářského svazu – ale moje škola jízdy na kajaku Canoagem Vit i moje cestovka, v níž organizuji vodácké výlety, pochopitelně nyní stojí. Snažím se dodělat věčně odkládané staré resty: úprava webových stránek, editace videí a fotek.

Ale vidím to opatrně optimisticky, byť na podporu, jako mají OSVČ v Česku, tady mohu zapomenout. Tím, že jsem zaměřen na domácí zákazníky a do zahraničí se letos moc létat nebude, mohly by se mi současné ztráty v druhém půlroce vrátit. Třeba včera jsem do noci připravoval cenovou nabídku pro účast své firmy na organizaci univerzitních závodů.

O návratu do Česka jsem vůbec neuvažoval, ač k tomu čeští diplomaté krajany vyzývali. 

Ale za současné situace bych do republiky nedostal manželku. To by se v Brazílii musel systém úplně zhroutit, abych svoje zdejší dlouho budované zázemí opustil.

Celkový kolaps neočekávám, byť zdejší prezident Jair Bolsonaro je s prominutím šašek. Koronavirus má za chřipečku a objímá lidi na demonstracích za zrušení karantény, kterou doporučil jeho vlastní ministr zdravotnictví, kterého nakonec odvolal. Naštěstí ve federální Brazílii mají hodně pravomocí guvernéři států a ten z mého Sao Paula postupoval velmi zodpovědně prezidentovi navzdory.

Když se Bolsonaro vrátil z návštěvy USA, velká část jeho týmu si přivezla nákazu. Vzniklo tak podezření, že už si covid-19 tiše prošel taky a teď je mu všechno jedno. Prostě ví, že po svém současném ztrapnění už ho tady nikdo nezvolí, a tak si z nás všech dělá blázny.

 

 

Viet Dinh, Vietnam

Těším se do hor a na pivečko

Narodil se v roce 1992 vietnamským rodičům v Česku. Doma se mluvilo česky, představuje se jako Vašek. Nedávno se přestěhoval do Vietnamu a začal nabízet služby Čechům, kteří chtějí procestovat tuto asijskou zemi na motorce.

Těšil jsem se, že touhle dobou budu v horách na vietnamsko-čínském pomezí, kde to mám strašně rád a jezdím tam za přáteli. Místo toho trávím už šestý týden v jedenatřicátém patře paneláku na okraji Hanoje a ven vycházím, jen když potřebuju nakoupit.

První nemocný byl ve Vietnamu otestován 23. ledna. Během čtrnácti dnů číslo vystoupalo na šestnáct případů, pak jsme tři týdny měli nulu. Už to vypadalo, že jsme z toho venku; dokud nepřiletěla z Evropy slečna, která se zúčastnila Fashion Weeku v Miláně, a po ní další. Strhla se druhá vlna. 

Od prvního dubna jsme měli tři týdny úplnou karanténu, kdy se mohlo vycházet jen do práce, pro jídlo a za doktorem. Když tě potkala policie a neměl jsi pádný důvod být venku, dostal jsi pokutu. Zatímco v Česku chodili lidi do parku a tak, tady jsme zůstávali striktně doma. 

Zabralo to. Na konci dubna jsme měli 270 nakažených a ani jedno úmrtí – přitom Vietnam má skoro 100 milionů obyvatel. Svoji roli sehrála i zkušenost s Čínou z roku 2003, kdy se odtud začal šířit SARS. Proto prvním opatřením bylo uzavření hranice a zrušení veškerých letů z Číny.

Chvíli jsem zvažoval, jestli využít repatriační let do Prahy, protože kdyby se to tady zvrtlo, nemocnice by rychle narazily na strop svých možností – i normálně jsou přeplněné a personálu je málo. Nakonec jsem zůstal a využil dlouhé týdny karantény k předělání svého webu Vietnamská jízda.

Lidi tady nebrblají jako u nás v Česku, je tady silná tradice autority – ať už rodiny, nebo státu. Byl tu případ třicetipatrového paneláku s 236 byty a tisíci obyvateli, kde kvůli jednomu nakaženému izolovali na dva týdny úplně všechny – vozili jim zeleninu a rýži, ale nikdo nesměl z bytu ani na krok. 

Pokud se nějakým způsobem obnoví cestování, je otázka, jak se budou místní lidé chovat k turistům ze Západu. Už v polovině března před karanténou měli „moji“ Češi na motorkách problém sehnat ubytování a najít místo, kde by dostali najíst. Objeli třeba deset hotelů, než se nad nimi někdo slitoval.

Nejvíc se momentálně těším ven z města. Tady v Hanoji není moc parků, navíc se dlouho nesmělo ven. Nejradši bych hned vyrazil do hor. Víš jak – sednout si na sluníčko, dát pivečko, trochu rozjímat. 

 

 

Andrea Morovičová, Německo

Lékaři přes hranici můžou, tak pendluju

Rodačka z města Šaľa a někdejší moderátorka bratislavského Rádia Ragtime – obdoby pražského Radia 1. Pracuje jako anestezioložka a lékařka záchranné služby v saském Freibergu, kam dojíždí z Prahy, kde žije s přítelem.

Pátek třináctého března jsem trávila u rodičů na Slovensku. Plánovala jsem tam zůstat déle, ale zprávy působily čím dál dramatičtěji a nikdo nevěděl, kde se ty restrikce zastaví. Tak jsem sedla do vozu a vrátila se, abych neuvízla v nějaké karanténě. Rodiče jsem od té doby neviděla. Dvakrát až třikrát týdně cestuju mezi Prahou a nemocnicí ve Freibergu, což je město mezi Drážďany a Chemnitzem. Zdravotníci mají výjimku, co se týče pendlování, a je to tak podle mě v pořádku. Bylo by nefér vůči kolegům, kdybych vždy po jenom dni služby musela čtrnáct dní odpočívat zakaranténovaná. Příhraničí je velice závislé na pracovnících mého typu.

Máme šestnáctilůžkovou JIP, která byla po nástupu epidemie rozdělena na dvě části. Jsou tak přísně odděleny toky materiálu, pacientů i personálu – aby lidé, kteří se starají o pacienty již prokazatelně nakažené nebo s podezřením na covid-19, nepřicházeli do kontaktu s ostatním personálem. Udělaly se i dočasné stavební úpravy, aby obě JIP měly samostatný vchod i východ.

Poměr lůžek je 2 : 1 ve prospěch covidu, dá se s tím hýbat. Počet pacientů na plicních ventilacích se v dubnu pohyboval mezi pěti až šesti, z toho tři až čtyři byli pozitivní na koronavir. Snížil se objem plánovaných výkonů, z pěti operačních sálů jsou dva zavřené. A zkrátily se směny z dvanácti na osm hodin, aby tolik netrpěla psychika pracovníků ve skafandrech a respirátorech. 

V práci nás to sblížilo, nevybuchujeme kvůli maličkostem. Proč mám být kyselá a rozhozená, když něco nejde jako jindy? Komu tím pomůžu? Vydělají na tom i pacienti: milé slovo, úsměv, pohlazení – to všechno je nyní cennější o to víc, že za nemocnými nemůžou jejich blízcí. Někdy stačí minuta navíc: říct si, jak venku hezky svítí slunce, zeptat se, jak chutnalo jídlo. 

Jinak Němci jsou choulostiví na svoje osobní svobody, důraz kladou na odpovědnost každého člověka. Proto neplatilo obecné nařízení krýt si obličej rouškou, byla doporučena vzdálenost, kterou mají lidé dodržovat. Až koncem dubna byla vyhlášena povinnost nosit roušky v hromadné dopravě. Každý spolkový stát si to ale může modifikovat.

 

 

Václav Rákos, Španělsko

Pojďme adoptovat býka

Kvůli karanténě uvízli v tvrdě zasaženém Španělsku manželé Rákosovi. Naštěstí se tu cítí jako doma: „Máme rádi koridu a býky; proto v téhle zemi trávíme většinu času,“ začíná vyprávět jedenapadesátiletý Václav. 

Za býky jsme jezdívali tak často a na tak dlouho, až jsme si pořídili v provincii Alicante na středomořském pobřeží malý domek, abychom neutráceli za letenky a hotely: máme rádi moře a současně bydlíme strategicky mezi býčími amfiteátry ve Valencii, Alicante a sousední Murcií.

Jsme novináři, žena fotí, snažíme se zachovat svědectví o zvláštní býčí kultuře a trpělivě vysvětlovat, že korida zvířata a přírodu vlastně chrání, protože jinak jsou jedinou budoucností endemického iberského tura jatka.

Byli jsme tu už v zimě, chystali se na sezonu, a najednou pandemie.

Začátek „poplachu“ byl legrační. Premiér jej vyhlásil tak, že nikdo, ani noviny, nevěděl, co vlastně vyhlásil. Lidi z ulic zaháněli četníci. Zprvu zdvořile, pak museli přitvrdit. Španělé jsou pytel blech, klábosení je národním sportem, Španěl si raději nechá uříznout ruku než jazyk, a hlavně je svobodymilovný. Výjimku pro venkovní pohyb chovatelů zvířat leckdo využil tak, že venčil plyšáky a nafukovací dinosaury. Jeden chudák doma nevydržel a sám se za dinosaura převlékl, aby mohl z domu: „Dinosaurus zatčen,“ psalo se. Jindy parta ukradla vozíčky ze samoobsluh a pak s nimi na ulici předstírala, že nakupuje – nakupovat se smí.

Situace je tu tvrdší než v Česku, ale my uvízli rádi. Je nám dobře s lidmi, kteří se odmítají bát. Nebo oni se často bojí, jen by se propadli hanbou, kdyby strach dali znát. Nám tahle mentalita a tíhnutí ke svobodě vyhovují a doufáme, že překonají autoritářské sklony současné levicové vlády.

Jo, a jsme tu užiteční – pořádáme českou sbírku na lidi od býků. Když karanténa zrušila koridu, profesionálové přišli o výdělky a vláda je neuznala za oprávněné příjemce podpory. Zdravé býky teď musí prodávat na jatka, a my máme strach, že za tím může být snaha býky zničit a pastviny zestátnit. Jednoho býka jsme tedy adoptovali, aby nešel na jatka – takže tu i v této době máme s ženou důležitou práci.

 

 

Petr Kubánek, Chile

Pandemie mě chytla při stěhování

Pracuje jako softwarový inženýr na astronomických observatořích a na začátku pandemie se dostal do La Sereny v Chile. Manželka s dcerou uvízly v Česku, jinak ale země zvládala nákazu dobře, i když se jednačtyřicetiletý expert obával, že to bude stejně zlé jako ve Španělsku

Před dvaceti lety jsem se na přednášce dozvěděl, jak bude probíhat globální pandemie, takže jsem na ni byl teoreticky skvěle připraven. Přesto mě chytla uprostřed stěhování za prací z jednoho velkého dalekohledu v arizonském Tucsonu k jinému neméně velkému dalekohledu v Chile.

Přiletěl jsem do Santiaga 1. března a překvapilo mě, že už tehdy mi ještě před kontrolou pasů zdravotníci s respirátory změřili teplotu.

Ještě na začátku března jsem v centru La Sereny viděl demonstranty, kteří zapalovali koše a policie je rozháněla vodním dělem; šlo o pokračování táhlých sociálních nepokojů od října minulého roku. Ale tomu je nyní konec.

Kvůli viru od poloviny března omezili shromažďování, zakázal se nenutný pohyb mezi jednotlivými provinciemi, v noci platil zákaz vycházení; ten se mě ale moc netýkal, protože žiji mimo město v astronomickém komplexu. Čekal jsem, že se tu s pandemií zopakuje Španělsko, ale Chilané to přinejmenším do konce dubna zvládali bez větších problémů. V obchodech bylo vše, co si přejete koupit, včetně čerstvé zeleniny. U vchodů stáli chlápci s dezinfekcí a taky jí čistili držadla vozíků. Občas jsem si objednal jídlo z restaurace přes Uber Eats. Úřady mi během karantény vyřídily pracovní vízum, a uprostřed dubna dokonce z USA dorazil kontejner se stěhovanými věcmi. Byl jsem na home officu s americkým platem, takže jsem si nemohl stěžovat.

Prostě fungovalo všechno. Jen koronavirové statistiky mají Chilané zvrácené, když do kolonky uzdravení zahrnují i oběti covid-19 s tím, že už nemohou nikoho nakazit.

Problém je, že manželku s pětiletou dcerou mám nyní v Česku, kam se před stěhováním do Chile zajely z USA podívat za rodinou a už tam uvízly. Existuje sice teoretická možnost jet například autobusem do Londýna a poté letět přes Miami do Santiaga, ale ta obsahuje tolik potenciálních problémů a neznámých, že ji nechceme riskovat. Raději vyčkáme.

Dění v Česku i kvůli nim na dálku podrobně sleduji. Obdivuji práci dobrovolníků na všem možném, včetně šití roušek. Tady to ale tolik neřešili. Roušky tu také nebyly, a tak je lidé začali šít a prodávat. Stal se z nich normální byznys. Já si tu svou koupil v pekárně.

 

 

Jan Hvízdal, Špicberky

Sbohem, lední medvědi

Téměř tři roky dělal Jan Hvízdal průvodce na Špicberkách. Staral se o polární psy, organizoval a vedl výpravy turistů na spřeženích. Dobrodružství skončilo posledního dubnového dne.

Pes není skútr. Práce se psy je psychicky i fyzicky namáhavá. My průvodci si bereme dovolenou v listopadu a na Špicberky se vracíme v půlce ledna, kdy je ještě tma. V únoru se objeví první světlo, Arktida se probouzí, v březnu je sezona v plném proudu – letos ale skončila po pár týdnech. Turisté zmizeli, což bylo docela fajn pro průvodce, ale depresivní pro naše zaměstnavatele. Například ten můj vlastní tři sta polárních psů, o které se musíte neustále starat...

Já měl na starosti psů třicet, a když nebyly kšefty, začal jsem s nimi jen tak sám křižovat široké okolí: nic proti turistům, ale komorně to je silnější zážitek. Mohl jsem být v klidu: naše firma vyplácela po dvacet dalších dnů sto procent mzdy, norská vláda slíbila podporu na půl roku. Co bude s firmou, to nevíme, o podpůrných balíčcích se jedná, nicméně Špicberky špatně nedopadnou, patří pod bohaté Norsko...

Před třemi lety jsem se na sever stěhoval i z toho důvodu, že mě nebaví moderní svět – nechci, aby mě zbytečně rozptyloval. Asi proto jsem si koronaviru nejdřív nevšímal, ale v půlce března přijeli dva kamarádi z Čech, kteří se pak vraceli posledním letadlem a hned museli do karantény.

Jediným městečkem na Špicberkách je dvoutisícový Longyearbyen, a i tam začalo deset dní nejistoty. Dost lidí nakoupilo zásoby a zůstalo doma, někteří odjeli na samotu. Ne všichni: Kdekdo zašel stejně v pátek zapařit, ale já se stranil. Přemýšlel jsem o roušce, ale na Špicberkách by to vnímali spíš jako šíření paniky; navíc lidé mezi sebou drží rozestupy i za běžných okolností.

Neměli jsme jediný pozitivní případ, a tak se život vrátil do normálu, jenom bez turistů. Všechny restaurace v Longyearbyenu jedou, i když stačí jeden kuchař a jeden číšník, a dělá se to tak, že majitelé drží v práci zaměstnance, kteří by nedostali podporu nebo jsou v tíživé situaci; třeba svobodné matky. Létá se jen z pevninského Norska, a kdo z letadla vystoupí, musí do karantény. Všichni věří, že tahle povinnost odpadne a že by se v létě dalo zaměřit na norské turisty. S cizinci se počítá od podzimu, možná až od ledna, ale já u toho nebudu – posledního dubna jsem se s jedním psem vrátil do Česka. V létě chci cestovat po Norsku a najít si práci tam. Na Špicberky už budu jezdit jenom na dva tři jarní měsíce. Jak říkám: práce se psy v Arktidě je náročná, a já si teď potřebuju odpočinout.

 

 

Jan Lorenc, Čína

S karanténou tady mají zkušenosti

Studoval sinologii v Praze a v rámci studia odjel do Číny. V Pekingu se mu líbila historie – ale hlavním důvodem, proč se tam přestěhoval, je čínská dívka, s níž se tam seznámil a kterou si před dvěma lety vzal.

V době, kdy v Číně propukla pandemie, nám zrovna končila dovolená v Thajsku. Když jsme se poté vrátili domů, bylo všechno jinak. Právě v lednu byla situace nejhorší. Tehdy se lidi báli dojít si i do supermarketu. Všude panoval strach a nejistota. Nejhorší byla představa, že se člověk nakazí a od něj to potom chytne i zbytek rodiny. Také Peking samotný, jindy město plné ruchu s všudypřítomnými dopravními zácpami, byl najednou nezvykle vylidněný a bez aut. 

Na druhé straně – v Pekingu (nemůžu mluvit za celou zemi) je rozvinutý rozvoz jídel a nakupování přes internet. Spousta lidí tak kupuje většinu věcí včetně potravin. Pro ně se toho v tomto ohledu ani moc nezměnilo.

Nedávno se atmosféra začala postupně uvolňovat. Otevřely se restaurace, nákupní centra, parky – takže můžeme do přírody. 

Myslím, že Čína měla oproti Česku výhodu ve zkušenostech s epidemií SARS před lety. V Pekingu ji zažila i moje žena – Číňanka. Tehdy byla spolu s dalšími studenty několik měsíců zavřená v univerzitním kampusu. A to bylo v době, když ještě internetová komunikace nebyla tak snadná jako dnes. Proto nejspíš letošní karanténa nebyla pro Číňany nic nového. 

Moje manželka Xia Jing vyučuje čínštinu na Pekingské univerzitě zahraničních studií (Beijing Foreign Studies University). Koncem dubna byl univerzitní kampus stále ještě uzavřený, veškerá výuka probíhala přes internetové platformy.

Já se v poslední době živím hlavně překlady a tlumočením. Mám flexibilní pracovní dobu, takže můj denní rytmus je stále stejný. Všeobecný útlum plynoucí z koronavirové krize je však v tomto zaměstnání velmi znatelný.

Jet do Česka zatím neplánuju. Cesta domů by byla spíše komplikací. Kromě toho všichni, kteří se pak chtějí vrátit do Číny, mají povinnou karanténu. Člověk musí být na vlastní náklady ve vládou určených hotelech. Česko mi samozřejmě moc chybí, ale návštěvu odložím do doby, než se vše vrátí do normálu.

 

 

Vladislav a Ester Mlchovi, USA

První respirátor v Bostonu

Vladislav a Ester Mlchovi žijí od konce osmdesátých let v Bostonu. Postupně zrekonstruovali několik nemovitostí, o které se starají a pronajímají v nich byty. Aktuální situaci popisují oba dohromady, pro zjednodušení dejme slovo Vladislavovi.

Od konce března je Boston jakýsi smutnější, skoro mrtvý. Ani už nevzpomínám, kdy jsme byli naposledy v centru – tam teď místní nemají důvod chodit a turisté zmizeli. Daly by se najít i příjemné stránky: odpadly zácpy, nad domem nám nehučí letadla, ale kéž by se už restrikce začaly uvolňovat: mluví se o 18. květnu. Nám dvěma se zatím nic hrozného neděje – ale ono to přijde: část našich nájemníků pracovala v hotelech nebo restauracích, teď jsou bez práce, a pokud neměli našetřeno, tak nevím, jak zvládnou zaplatit nájem.

Ale jistě: Mnohem hůř jsou na tom lidé z oborů, které nefungují, ať už jde o gastronomii, nebo turistický ruch – jako v Česku. Náš stát Massachusetts je třetím nejpostiženějším, takže máme restrikce přísné, možná až příliš. Už teď některé podniky bankrotují, a kdyby se to táhlo třeba do léta, čeká nás nevídaná krize.

Že bychom se s Ester báli o život, to ne: sdílíme názor, že jde o těžší chřipku, která ohrožuje hlavně hodně staré lidi s chatrnějším zdravím. Tajně doufáme, že nám trochu pomáhají povinná očkování z Československa, a chováme se zodpovědně. S přáteli se téměř nestýkáme, já jsem byl snad první v Bostonu, kdo nosil respirátor. Moje žena, fanynka hokeje, má samozřejmě roušku místních Bruins.

Jinak na roušky si Boston po pár týdnech zvykl: v březnu jsem byl výjimkou, teď ji nosí přinejmenším připravenou na krku devadesát procent lidí; a v obchodech skoro všichni, i když povinné to není.

Je jasné, že nějaký čas nemůžeme například za příbuznými do Evropy. Manželce po operaci kolene zrušili fyzioterapii, protože to prý není dostatečně důležité. Na druhou stranu, nemocnice to tady zvládají a mají rezervy, takže si říkáme, jestli třeba právě tohle není přehnané.

V rámci možností se snažíme starat o naše nemovitosti, i když situaci zvládáme každý jinak. Já jsem individualista: sednu na motorku a jezdím si sám venku, vyrazím s manželkou na procházku k oceánu nebo koukám dalekohledem na oblohu. Ester je společenštější, a tak vidím, jak moc jí třeba právě hokejová NHL chybí. 

I já už ale potřebuju změnu. Až restrikce skončí, tak jsme si s pár kamarády slíbili, že se výjimečně opijeme.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama