Vladimír Mečiar: Všichni politici tušili, že rozdělení federace je nevyhnutelné

Kdy jste si uvědomil, že Československo je jako stát odsouzeno k zániku?

Vzpomínám si na jednání, které vycházelo z podnětu české a slovenské vlády o kompetencích a demokratizaci veřejné správy. Dopadlo zle. Předložené návrhy byly zamítnuty a vznikl státní útvar ani ryba, ani rak. Československo už nebylo funkční federací, ale republiky také neměly ještě výkonnou moc.

 

Proč k tomu došlo?

Tento závěr byl přijat, protože za zády jednajících stran došlo k dohodě mezi VPN (slovenská zastřešující porevoluční politická organizace – pozn. red.) a křídlem prezidenta Václava Havla v Praze. S tím, že Slováci od toho odstoupí. Na jednání mi byla proti mé vůli odňata pravomoc vést slovenskou delegaci, na mé místo nastoupil šéf parlamentu a Praze ve všem ustoupil. Po tomto jednání jsme se sešli s Petrem Pithartem (předsedou české vlády v letech 1990 – 1992 – pozn. red.) a já jsem mu oznámil, že federace definitivně skončila. Zůstává jen vymyslet, jak ji technicky ukončit. Psal se listopad roku 1990.

 

O půl roku později, v dubnu 1991 jste byl odvolán z funkce předsedy slovenské vlády. Ale už za rok v létě jste slavil s vámi založeným HZDS vítězství ve volbách. Co byl podle vás klíčový faktor, kvůli kterému jste vyhrál?

V první řadě si musíte uvědomit, že situace na Slovensku byla velmi složitá. Slováci mě brali jako člověka, který vyjadřuje jejich zájmy. Tím chci říct, že rozhodnutí o pádu vlády nevyplývalo z toho, že by lidé nechtěli moji vládu. V podstatě došlo k dohodě mezi Fedorem Gálem (šéfem Republikové rady VPN – pozn. red.) a Václavem Havlem, že vymění vládu na Slovensku.

 

Co tím podle vás chtěli získat?

Měli pocit, že se tím vyřeší československý problém. Pro mě osobně to byl signál, že Československo je v zoufalé situaci, když se federální politici uchylují k něčemu takovému. Nic se tím přece nevyřeší, všechno bylo ještě horší. Mně to bylo jasné, proto jsem všem svým spolupracovníkům dal jednoduchý pokyn: „Nemluvte před nikým o rozpadu Československa, ale připravujte se na něj. Den D přijde dřív nebo později.“ Nejvíce mě překvapila reakce obyčejných Slováků.

A ta byla jaká?

Reagovali velice spontánně. Podporou na shromážděních nebo třeba dopisy. Věděli jsme, že s VPN neuděláme nic. Považoval jsem to za mrtvý projekt. Komunisté byli samozřejmě také mimo hru. Cítil jsem tedy, že je zde prostor pro vytvoření nového občanského hnutí. Jeho cílem bylo sjednotit různé proudy ve slovenské společnosti, které mají pronárodní orientaci a budou hledat řešení nastalé krize. Média nám už tehdy házela klacky pod nohy a nechtěla dávat prostor, takže jsme vše řešili skrze osobní kontakt s běžnými lidmi. Co šlo říct jednou na televizní obrazovce, museli jsme říct stokrát na setkání s občany. Aspoň jsme měli možnost sledovat jejich reakce.

 

Ovlivnil váš zmíněný odchod z funkce předsedy vlády v roce 1991 nějak váš postoj k federaci?

Když o tom mluvíte, vzpomínám si na jedno jednání o federaci, které vedl Václav Havel. Přítomen byl i Marián Čalfa (federální premiér – pozn. red.), Ján Čarnogurský (šéf slovenského Křesťanskodemokratického hnutí – pozn. red.), Petr Pithart a nakonec já sám. Ještě, než jsme se ale vůbec dostali do této fáze, tak mi prezident Havel osobně nabídl funkci předsedy federální vlády. Upřímně řečeno, jsem si celou situaci vyhodnotil tak, že on žádné řešení fakticky nemá. Havel nic vyřešit nedokázal. Zřejmě víte, že první změnu státoprávního uspořádání, kterou sám Havel inicioval, byla po roce 1989 změna názvu státu (Vypukla tím tak zvaná pomlčková válka - pozn. red.). Tím podrazil jak českou, tak slovenskou stranu. A pak se ta krize začala jen stupňovat.

 

Jak to myslíte?

Ve volbách v roce 1990 byla otázka česko-slovenská položena tak, že šlo především oběma stranám o demokratizaci systému. Nikdo neřešil otázku rozdělení státu. Zároveň jsme si ale uvědomili, že ten politický systém nebyl demokratizovatelný. Chartisté se spokojili s tím, že přešli do politických funkcí a začali vládnout fakticky jako komunisté. Kvalitativní přerod jednoduše nenastal. A pokud šlo o řešení různých věcí, tak musíte vzít v úvahu, že v roce 1990 přestaly pracovat trhy Rady vzájemné hospodářské pomoci, na něž se Československo dříve orientovalo. Na Slovensku se zastavila zbrojní výroba, energetika, hornictví a všechny investiční činnosti.

 

Co to mělo za následky?

Nezaměstnanost na Slovensku narostla celonárodně na dvacet procent. V některých okresech dosahovala i třiceti procent, zejména v pohraničí. Vznikal tak i sociální nepokoj a zrod sociálního nepokoje si žádal politické rozhodnutí. Tato rozhodnutí často přicházela z pražských orgánů a často byla likvidační. Na Slovensku byly dopady porevoluční situace horší než v Česku. Vy jste neznali masovou nezaměstnanost, my ano. A když jsme se dožadovali řešení, z Prahy zaznělo, že můžeme situaci vylepšit, ale za svoje peníze. V té chvíli nám bylo jasné, že federace musí kvůli neshodám na společném rozpočtu skončit. My jsme museli své akutní problémy vyřešit a Češi nám na ně nechtěli přispívat.

 

Na východě Slovenska před rokem 1989 fungovala většina československého zbrojního průmyslu. Václav Havel coby federální prezident tehdy podpořil slova ministra zahraničních věcí Dienstbiera, že tyto zbrojovky už nebudou potřeba a měly by skončit, což na Slovensku vyvolalo velkou nespokojenost. Byla to ukázka, že v Praze nechápou slovenské reálie?

Samozřejmě. I když na druhou stranu je Praha příliš široký pojem. Bylo tam spoustu chytrých lidí, kteří tomu rozuměli, ale nebyli u moci. Ti, kteří tvořili strukturu moci a politiku v té době, byli naivkové. Byl jsem za Václavem Havlem, když se balil před cestou do USA, a prosil jsem ho, aby si to rozmyslel a nechoval se takhle. On mi odpověděl, že když zastavíme zbrojní výrobu, tak nám Američané snad něco dají. Nedali nám nic a jen se zbavili jednoho z největších konkurentů na světě v případě výroby zbraní. A nám to nedalo nic jiného než sto tisíc nezaměstnaných.

 

Měl jste sám nějaké řešení?

Na jednáních jsem říkal, že musíme zbrojní průmysl něčím nahradit. Že pokud nechceme dělat zbrojařinu, tak musí přijít investice. A jestli nepřijdou investice, tak ti lidé jsou odsouzeni k zániku. Celé oblasti Slovenska. Nepřišlo nic. A dnes to podle toho vypadá na východě Slovenska. Ale zároveň šlo o rozhodnutí, které už tehdy mělo za následek napětí v ekonomické a sociální sféře. Životní standard v Čechách byl jiný, zaměstnanost byla vyšší, ekonomika fungovala, na Slovensku nefungovalo takřka nic. A prezident pak vychází vstříc těm na Západě, kteří nám měli určovat, co máme vyrábět a vyvážet.

 

Jakou roli v rozdělení federace hrála obecně ekonomická transformace?

Řekl bych, že podle mého názoru šlo z jednapadesáti procent o ekonomickou transformaci a z devětačtyřiceti procent o politické věci. Ale taky šlo o to, že skupina politiků kolem Václava Havla hledala řešení v návratu ke vzniku státu. Chtěli napodobovat Masaryka, dělat to co Masaryk. To bylo velmi zlé. Nemluvě o tom, že jsme nechtěli poslouchat řeči o tom, že ve federaci žije jen jeden národ, jak někteří tvrdili. A pokud nám z Prahy říkali, že máme naše problémy řešit za svoje peníze, logickým důsledkem toho přístupu byla odpověď: „Dobře, ale v politice už si budeme také rozhodovat sami.“ Nedalo se to dělat jinak.

 

Praha si nás nekoupí

Vraťme se ještě k volbám v roce 1992. Proč si myslíte, že vás tehdy Slováci volili?

Upřímně řečeno, Slováci neměli tehdy koho jiného volit. Čarnogurský selhal ve funkci předsedy vlády a situace na Slovensku se stále horšila. Kromě toho, že se oháněl křesťanskou ideologii, tak stačilo, aby mluvil, a jeho preference soustavně klesaly.

 

Uvědomovali si podle vás Slováci, že hlasem pro HZDS v roce 1992 hlasují pro samostatné Slovensko?

Jednoznačně. Na všech shromážděních jsme to s občany řešili a tuhle otázku diskutovali. My jsme říkali, že nebudeme jako národní strana jednostranně vyhlašovat samostatnost, ale chceme být subjektem mezinárodního práva a členem Evropských společenství. Byli jsme i pod tlakem z toho důvodu, že česká strana měla připravených několik variant jednostranného odchodu z federace. My jsme na oficiální úrovni neměli nic. Proto jsme ještě v opozici vypracovali ústavu nebo třeba návrh deklarace svrchovanosti Slovenska. Aby si nikdo nemyslel, že se stane to, co dříve. Že budou koupeni jednotliví představitelé Prahou a tím to skončí.

 

Před rozdělením státu nikdy samostatné Slovensko na mapě Evropy nevydrželo třicet let...

To máte pravdu. Existoval bohužel jen samostatný Slovenský stát během druhé světové války. Ale i jeho existence byla důsledkem zrady. Slováci přece chtěli bránit Československo. Jenže nás zradili Francouzi a Britové. Otázkou pak bylo, co se Slováky bude. V mnichovské dohodě byl dovětek o tom, že Hitler může v případě nepříznivé bezpečnostní situace zakročit v Čechách a na Moravě podle vlastní úvahy. Bylo jasné, o co mu šlo. Po Homolově puči (vojenský zásah československé armády na Slovensku v březnu 1939 – pozn. red.) pak přišel pokles důvěry Slováků ve společný stát a část inteligence se začala definitivně orientovat na Německo, abychom neskončili absorbováni Maďarskem nebo Polskem. To už pro nás byla lepší samostatnost, na což Berlín přistoupil pod podmínkou ochranné smlouvy. Tu jsme podepsali, i když byla nevýhodná, ale na druhou stranu byla uznána samostatnost Slovenska.

 

To jsme se posunuli trochu jinam, nicméně jste nějak hrdý na to, že jste stál u zrodu samostatného Slovenska, které je dnes pevnou součástí evropského společenství?

Neříkal bych tomu hrdost. Udělal jsem spíše to, co bylo možné a správné v daných podmínkách. Bylo potřeba udělat něco, s čímž se pocitově ztotožňuji, ale byla to nutnost. Jiné řešení neexistovalo. Speciálně protože slovenská strana často působila nejednotně, chaoticky a mátla tak českou stranu. I proto jsme museli s panem Klausem jednat pouze ve dvou a pak delegacím přednášet dohodnutá řešení. Brali jsme tehdy svoji práci nesmírně vážně a uvědomovali si, že tohle je něco na mnoho let dopředu a jde o dovršení historického vývoje. A my jsme museli spolu i do budoucna nějak kooperovat a existovat.

 

Už jste zmínil, že před rozdělením státu jste ve vládě a HZDS podnikali některé kroky jako třeba přijetí deklarace svrchovanosti Slovenska nebo přijetí ústavy. Václav Klaus mi říkal, že to vnímal trochu jako provokaci. Jaký byl politický smysl těchto věcí?

Přijali jsme deklaraci a nevyhlásili samostatnost, deklarovali jsme ale, že si chceme na svém území o svých otázkách rozhodovat samostatně. V případě ústavy, tak tam jsme vycházeli z československé ústavy z roku 1968. Ta deklarovala, že jsou dvě samostatné republiky s vlastní ústavou, které delegují pravomoci federaci. Řešili jsme to proto, že Slováci neměli plnohodnotnou ústavu od dob Slovenského státu. Chtěli jsme začít řešit nový stát, proto bylo třeba začít od ústavy, na níž jsme pracovali více než dva roky.

 

Byl jste připraven vyhlásit jednostranně nezávislost, kdyby jednání s Klausem ztroskotala?

Nebylo to třeba. A upřímně řečeno jsem o tom ani neuvažoval. Chtěl jsem samostatné Slovensko, ale mou zásadou bylo, že jen po dohodě s Českou republikou. Velmi bedlivě jsme sledovali dění v Česku, kde všechna navrhovaná řešení a diskuse směřovaly k zániku federace. ODS v Česku přece dostala ve volbách 1992 zmocnění k jakémukoli řešení dané krize. A zároveň podle našich průzkumů byla většina českých občanů pro vznik samostatné České republiky. Uvažovali jsme jen o způsobu dohody s Čechy.

 

Co byste dělal, kdyby – hypoteticky řečeno – třeba federální vláda nasadila na udržení státu armádu?

Nechci říkat víc, než je třeba. Pravdou ale bylo, že v té době sedělo na důležitých místech tolik rozumných Čechů, s nimiž jsme se o tom bavili, že takovéto řešení nebude nikdo praktikovat, i kdyby ho teoreticky nařídil prezident. Daní lidé, z nichž někteří stále žijí, by dali v té době přednost dobrým vztahům a míru nad slepou poslušností. Dodnes si jich za to velmi vážím.

 

Co podle vás byla největší překážka pro rozdělení státu?

Ten stát byl v podstatě rozložený a rozdělený. Celé to dění, které následovalo od přijetí kompetenčního zákona v roce 1990, byl jeden velký chaos. Prezident navíc pouštěl různé hlášky, které nedávaly smysl. Jeden rok chtěl pomalu absolutní moc pro sebe, za rok později připouštěl, že bude prezidentem samostatné České republiky. A pokud už se má stát rozdělit, ať to bude alespoň kultivovaným způsobem. Všichni politici tak nějak tušili, že rozdělení je nevyhnutelné, ale zároveň od toho dávali ruce pryč a říkali, ať si to s Klausem vyřešíme mezi sebou.

 

Několik krizí

Krize nastala, když Federální shromáždění neschválilo zákon o rozpadu federace. Bál jste se, že to celé skončí krachem?

Neřekl bych, že to odmítlo celé Federální shromáždění, byla to slovenská část Sněmovny národů. Jednal jsem po nepřijetí zákona s šéfy slovenských politických stran a ti mi řekli, že to vnímají jako historickou zodpovědnost. Co když rozdělení státu skončí fiaskem? – ptali se. Nabídl jsem, že odpovědnost beru na sebe a stačí, když mi dají potřebné hlasy. Oni odmítli. Začali jsme jednat s poslanci jednotlivě, což zabralo. My jsme sehnali chybějící hlasy a krize byla vyřešená. Nebál jsem se ani na chvíli, že by to zastavilo rozpad federace.

 

Proč ne?

Protože pak byla pořád na stole otázka: A co jiného chcete dělat? Co bude dál, když ne rozdělení státu?

 

Co pro vás osobně byla největší krizová situace během vyjednávání?

Největší zádrhel byl na začátku. Bylo třeba se dohodnout, jestli obnovujeme nebo neobnovujeme činnost federálních orgánů. Sešli jsme se ve dvou s Klausem a dohodli se, že jejich činnost obnovíme a že budeme uplatňovat proces dohod. Nedohodli jsme se jen na podpoře prezidenta pro rozdělení státu, což pro něj bylo důležité, ale nakonec nám bylo jasné, že Havel nebude bránit vzniku národních institucí. Jenže když jsme se vrátili z jednání, tak jsme zjistili, že se nám mezitím delegace rozhádaly a rozešly.

 

Jak to?

Strůjcem toho všeho byl Michal Kováč (budoucí prezident a oponent Vladimíra Mečiara – pozn. red.) ze slovenské strany. Ten bez toho, aby měl jakékoliv oprávnění od kohokoliv chtěl vstoupit do dějin a oznámil české straně, že Slovensko s nimi chce jen obchodně-obranné společenství a nic víc. Že prý pak není o čem jednat. Na to jim Češi řekli, že teda dobře, tak pak není co řešit, protože my za vás s Maďary kvůli Gabčíkovu bojovat nebudeme (Maďarsko a Slovensko se dostaly do ostrého sporu, když budapešťská vláda odmítala dokončení vodní elektrárny Gabčíkovo na hranících – pozn. red.). My jsme se s Klausem vrátili do místnosti a viděli tu spoušť. Moje delegace mi řekla, že dneškem federace končí. Pak jsem se sešel s Klausem, který zuřil a řekl mi, že jejich mandát vzešlý z voleb je silný a jestli vážně chceme, tak federace může skončit úderem půlnoci. Já jsem byl proti. Nejprve jsem vyhuboval slovenské delegaci a řekl, že nesmí vyprávět věci, které nejsou předmětem jednání. A Klausovi jsem pak řekl, že se musíme dohodnout, protože dohodnuté není vůbec nic. Krize se zažehnala, my si sedli ke stolu a začali ty věci jeden po druhé probírat a řešit.

 

Jaký krok, který jste učinili, jste považoval za nezvratný, takže už bylo jisté, že se stát rozdělí?

V určitý moment mi došlo, že rozpad už nastal a na nás je jen dořešit technikálie a způsob, jak k němu dojde. Mně šlo o to, aby dané věci neskončily v neprospěch Slováků nebo Čechů. Chtěl jsem všechno řešit dohodou. A kdybychom ty věci neřešili dohodami, vznikne tolik otázek a řešilo by se to tak dlouhou dobu, že by to vyvolalo obrovskou krizi. Naštěstí se nám podařilo vyřešit všechno za několik málo měsíců. Bylo nám jasné, že musíme i všechny technikálie vyřešit do konce prosince 1992, protože bychom nesestavili federální rozpočet na další rok. Mimochodem, často se nemluví o jedné věci.

 

O jaké?

V rámci jednání jsme neřešili jen rozdělení státu jako takového, ale taktéž to, jak budou fungovat vztahy mezi Českem a Slovenskem nadále. Z tohoto důvodu bylo nutné přijmout osmadvacet právních norem, které obě republiky přijímaly společně, aby existovala nějaká pravidla mezi oběma zeměmi. Společná měna pak vydržela jen do poloviny února, načež se rozpadla.

 

Spousta věcí ale vydržela dodnes. Například uznávání vysokoškolských diplomů.

Ano, to máte pravdu. Mimochodem, když jsme přicházeli na vlastní měnu, tak se s námi půl roku nikdo nebavil a neobchodoval, protože naši měnu oficiálně neuznal Mezinárodní měnový fond. Tyhle a další těžkosti ale byly způsobeny chybami na slovenské straně. Za tohle Češi nemohli. Někteří se ale vyžívali v tom, že i po rozdělení státu rádi házeli svoje chyby na Prahu.

 

Klause jsem dlouho sledoval

Kdo byl z vašeho nejbližšího okolí největším odpůrcem rozpadu federace a kdo naopak chtěl „rozvod“ dotáhnout co nejrychleji?

V mém politickém okolí neexistoval žádný odpůrce rozdělení státu. Situace byla taková, že když začala jednání o rozdělení státu, tak za slovenskou stranu jednali Kováč, Húska a Kňažko. Nikdo z nich nebyl proti, naopak měli celkem extrémní postoje. Když jsme se bavili o východiscích, tak jsme nakonec i kvůli tomu došli k závěru, že pokud chceme dělat dohody o jednotlivých věcech, tak aby slovenská delegace působila efektivně, vyjednávat budu já osobně.

 

Jak byste popsal onu známou schůzku s Václavem Klausem v Brně ve vile Tugendhat 26. srpna 1992?

Řeknu vám tohle. Mnohokrát jsme rozehrávali v různých oblastech řešení ve smyslu – bude to tak, či onak, co jsme schopni udržet, jak to udržíme a tak dále. Tam, kde jsme stát dělili, tak jsme ho dělili, protože to nešlo udělat jinak. To se bavíme o armádě, rozpočtu a dalších věcech. Vždy to byly mnohahodinová a tvrdá jednání. Každý z nás hájil tvrdě svůj zájem. Tahle schůzka nebyla výjimkou.

 

Vzpomenete si vlastně, kdy jste poprvé potkal Václava Klause? A jaký na vás udělal dojem?

Václava Klause jsem dlouho sledoval na české politické scéně. Když se odděloval od Občanského fóra a zakládal ODS, tak vlastně udělal totéž, co já jsem udělal s HZDS. I on chápal, že pokud chceme v mnoha věcech prosadit jiné řešení, je třeba hledat nová politická uskupení a programy. Původní programy OF a VPN vznikly v období chaosu během socialismu a byly šité horkou jehlou. Na nové poměry po pádu totality nestačily. Zároveň jsem si všiml toho, že dělal nepříjemné kroky jako ministr financí. Ale když se to porovnávalo s jinými postsocialistickými státy, tak velmi užitečné a dobré s nízkým dopadem. Bylo na něm zkrátka vidět, že on za stát bojuje a má připravená řešení. I když jsme se osobně neznali, měl jsem k němu jistý vztah. A když mi Václav Havel nabídl funkci předsedu československé vlády, tak mě žádal, abych mu pomohl vypořádat se s Václavem Klausem.

 

Ale vy jste byl proti…

Já jsem to naprosto odmítl, že to dělat nebudu a předsedou československé vlády za těchto podmínek nebudu. Byla u toho celá česká delegace a prezident Havel se cítil ponížený.

 

Jaký byl Klaus vyjednavač?

Především férový. Zároveň maximálně čestný a snažící se upřímně hledat varianty. Protože každá nová varianta neměla být jen odmítnutím, ale spíše hledáním něčeho nového. My jsme to museli řešit na místě, protože takovýto krok, jako je dělení státu v mírovém duchu, před námi ještě nikdo nikdy nedělal. Když už se státy dělily, bylo to vždy v souvislosti s válkou. Klaus navíc vždy do důsledků obhajoval české zájmy bez ohledu na to, co mu to přinese.

 

Jaký spolu máte dnes vztah?

Nevím, jestli se vám to už ve sportu stalo, že jste potkali tvrdého, ale kvalitního soupeře. K takovému člověku můžete mít jen úctu. A čím je silnější ten partner, tím větší je vaše úcta k němu. Zhruba asi takový mám vztah k prezidentu Klausovi. Pithart ani Havel nebyli partneři, byli to lidé s funkcemi, ale ne partneři k jednání.

 

Byl mezi českými politiky i jiný potenciální partner pro vyjednávání než právě Václav Klaus?

Ne. Kromě Václava Klause jsem mezi českými politiky nenašel jediného, který by byl za společný stát a byl ochotný o této otázce jednat. Spíše to byly projevy neúcty a nenávisti než snahy o konstruktivní řešení.

 

Byli jste během vyjednávání v kontaktu s nějakými dalšími státníky jako Clinton, Kohl, Major, nebo třeba Boris Jelcin? Musel někdo rozdělení ČSFR „posvětit“?

Nikdy s nikým. A nejenže jsme se nebavili se zahraničními státníky, ale nedovolovali jsme do jednání vstupovat ani těm, kteří o to stáli. Konkrétně tím myslím Václava Havla, který mi jednou vzkázal, abych nejednal s Václavem Klausem, ale přímo a jen s ním o českých otázkách. Prý se na všem dohodneme. Moje odpověď zněla, že mě partnera pro jednání vybral český volič. A ten mi vybral Václava Klause.

 

Nebál jste se během léta 1992 reakce Maďarska?

Politika Maďarska vycházela z historické existence Uherska. Budapešť nechápala, že Maďarsko prohrálo boj se všemi svými sousedy. Když se řešil spor o Gabčíkovo, tak pohrozili, že vojensky zasáhnou. To jsme vyřešili tak, že jsme naše vojáky taktéž jako Maďaři umístili na hráz a druhý den přišla pozvánka k jednání s tím, že je třeba z tohoto problému armádu vynechat. Následně jsme podepsali smlouvu, která je platná dodnes a vzájemné vztahy se řešily nadále podle evropských principů. Nicméně musím říct, že třeba zákony o jazyku jsme začali řešit až po vzniku samostatného státu, protože jsme si nechtěli zbytečně otevírat v uvozovkách boj na druhé frontě, jelikož bychom to nezvládli. Dnes jsou naše vztahy s Maďarskem dobré, byť podle mě maďarská reprezentace dodnes nechápe historickou porážku své země jako selhání svého politického systému, ale spíše za vším dodnes hledají nějaké spiknutí a zradu vnějších sil.

 

Co by referendum přineslo?

Mnoho lidí se odvolává na to, že rozdělení státu proběhlo bez jakéhokoliv referenda. Bylo možné vůbec řešit vzniklou situaci referendem?

On neexistoval žádný zákon, který by říkal něco o dělení státu za pomoci referenda. Co by nám přineslo? Není přece pravda, že Slováci byli proti dělení státu. Kdyby byli, neměli bychom z voleb 1992 tak silný mandát. A vůbec nejlepším důkazem je rok 1994, kdy jsem byl zbaven funkce předsedy vlády a konaly se předčasné volby. Tehdy strana za obnovu Československa kandidovala a získala jedno procento hlasů. Navíc před rozhodováním v roce 1992 byla spuštěna kampaň, která se snažila společný stát zachránit a soustředila si na několik momentů.

 

Na jaké konkrétně?

V první řadě se tvrdilo, že Václav Havel je taková autorita, že za ním Slováci půjdou. To byl chybný závěr. Havel nebyl na Slovensku autoritou a mohl si za to sám. Druhý závěr byl v předpokladu, že uděláme československou kuponovou privatizaci a držitelé kuponů udrží federaci. Opět chyba, protože držitelé kuponů neměli reálnou politickou sílu za sebou a možnost cokoliv ovlivnit. A zatřetí někteří sáhli k zastrašování. Tvrdili, že Slováci jsou známí jen jako fašistický stát, a proto nás svět nikdy neuzná. Zároveň tvrdili, že slovenská koruna klesne a bude v poměru k české v kurzu 1:30. To bylo přehnané. No a ti největší blázni se oháněli občanskou válkou a podobným scénářem jako v Jugoslávii. A závěr všech výše zmíněných argumentů zněl: „Jestli vy Slováci chcete samostatný stát, tak chápejte, že tohle všechno je s tím spojeno.“

 

Bál jste se i vy osobně?

Já osobně ne. Ale ve společnosti to bylo předmětem mnoha diskusí – především v médiích, která u nás pracovala na trochu jiné vlnové délce než zbytek Slovenska. S tím bylo pochopitelně nutné se vyrovnat. A já jsem s tím Slováky vyrovnával tak, že jsem šel mezi lidi a vysvětloval jim vše potřebné.

 

Byla někdy reálná možnost jakési konfederace či jiného politického uspořádání?

Konfederace byla na stole kvůli vstupu do EU, ale česká strana pak už jasně říkala, že buď budeme mít plnohodnotnou federaci, nebo dva samostatné státy s upravenými vztahy. K čemu by nám ale byla konfederace? Ukazovali bychom občas na Slovensku prezidenta jako jakousi figurku, ale ve skutečnosti bychom se dostali do analogické krize, jakou dodnes prožívají v Belgii. Vztahy mezi Čechy a Slováky by se jen zhoršily a otázka dělení státu by pak dopadla na další politickou reprezentaci.

 

Kde se dnes podle vás Slovensko nachází, pokud jde o vztah nejen k Česku, ale k celé Evropě?

Moje tehdejší představa o Slovensku byla až příliš romantická. Uznávám to. Byl jsem přesvědčený, že si samostatností zabezpečíme růst a cílem bude vyrovnat se nejvyspělejším evropským státům. Tehdy jsem věřil, že ta cesta je možná. Pracovali jsme na tom s mnohými odborníky, kteří mi říkali, že to půjde. Bohužel to ale nevyšlo. V roce 1998 totiž nastoupila vláda, kterou si koupil zahraniční kapitál.

 

Vidíte nějakou podobnost mezi národy, které si vzaly federativní uspořádání za své a pak nechápaly, proč v něm nejsou další národy „doma“? Češi v Československu nebo třeba Srbové v Jugoslávii.

Řekl bych, že mezi našimi národy je jistá podobnost, ale Češi ji nadcenili. Především v roce 1918. Nemyslím si, že by Češi konali v dějinách z nějakého sobectví, ale skutečně byli při založení státu vyspělejší. Zároveň Slováci neměli tehdy skutečnou politickou reprezentaci kromě Štefánika a neměli ji ani po založení státu. Češi tak neměli skutečného politického partnera. No a třeba takový Milan Hodža (předseda československé vlády v letech 1935 – 1938 – pozn. red.) byl sice Slovák, ale bál se Němců, takže národnostní požadavky řešit nechtěl. To definovalo vztah mezi oběma zeměmi i do budoucna.

 

Nebál jste se, že by rozpad mohl skončit ozbrojeným konfliktem, jako například v Jugoslávii?

Byl jsem si jistý, že zde ozbrojený konflikt tak jako v Jugoslávii nebude. Protože jsem tehdejší zákulisí znal dobře a věděl jsem, že vlivní lidé na obou dvou stranách mají totožný názor a nedovolí to. Nebál jsem se toho ani na vteřinu.

 

Často se říká, že i díky poklidnému rozdělení státu jsou vztahy mezi oběma zeměmi vůbec nejlepší v dějinách. Souhlasíte s tím?

Spíše bych řekl, že vztahy mezi oběma národy dostaly přehlednost. Tehdy jeden z těch problémů byl, kdo na koho doplácí. Češi argumentovali financemi, my exportem pracovní síly a ekonomickou základnou na Slovensku. To zmizelo. Mimochodem, já uznávám, že česká politická kultura je vývojem alespoň dvacet let před tou slovenskou a máme co dohánět.

 

V této sérii už jsme přinesli také rozhovory s Václavem Klausem, Janem Kalvodou, Michaelem Žantovským a Petrem Pithartem.