Po přeslici: Do Neratova!

Post Image

Po přeslici: Do Neratova!

Play icon
8 minut

Budík dát na pátou. Večer namazat svačiny, udělat pití. Na židli připravit hromádku s cyklooblečením tak, jak jde za sebou; ráno musí všechno odsejpat. Zkontrolovat brašnu. Je v ní větrovka, brýle proti slunci, krém na opalování, tyčinka poslední záchrany. Pumpička, lepení. Blikačka, kdyby se výlet protáhl. Vzít všechny legitky. Usnout a ráno v pět opravdu vstát. V půl šesté už drandit přes Prahu na kole na Hlavní nádraží; jedeme na výlet!

Měli jsme ho s mužem v plánu dřív než na Den upálení mistra Jana Husa, ale protože byl předtím mega hic, jeli jsme až teď. V e-shopu Českých drah se dá lístek lehce koupit. I vrátit. Dokonce tak, že pokud jízdenku vrátíte do patnácti minut před odjezdem, dostanete sto procent z ceny nazpět. A tak může člověk (= Boučková) podléhat rozmarům počasí i svého momentálního rozpoložení pružně a bez následků, i když u manžela jí to tak lehce jako u Českých drah neprochází; muži jak známo neradi změny. A zvlášť ty rychlé.

Výlet jsme pojali ekologicky, bez auta. Pojedeme se svými koly vlakem z Prahy až tam, kam to půjde. V případě poutního místa v Orlických horách, Neratova, je poslední stanicí Rychnov nad Kněžnou; dál už koleje nevedou. Když se vyjede vlakem z Hlavního nádraží těsně po šesté ráno, musí se „jenom“ dvakrát přestoupit. Když později, tak třikrát.

Hned první nástup v Praze na rychlík do Hradce Králové znamenal pěkně si zavzpírat, podat kola nahoru, vysoko na plošinu vagonu. Tam i zpátky se mi zaměstnanci Českých drah přímo vnutili a mé kolo, vážící s brašnou plus minus patnáct kilo, za mě do vagonu vyzvedli. Když jsem namítala, že se zašpiní o řetěz, řekli mile, že jim to nevadí. A nevadilo. Potěšení ze služeb ČD korunovala koupě čaje za deset korun, no vážně!

Samotná cyklotrasa z Rychnova nad Kněžnou do Neratova, jak jsem ji na serveru Mapy.cz vygůglila, byla pouhých dvacet osm kilometrů; brnkačka. Když jsem ji zběžně studovala, převýšení skoro sedm set metrů mi nějak hrozné nepřipadalo. Ani v reálu cestou tam mě neděsilo. Jeli jsme krajinou, kterou v horách slunce, vedra a sucho zdaleka tolik nezdecimovaly jako jinde v naší zemi. I pole s řepkou jsme míjeli jen výjimečně. Celkově tu byly obdělané lány menší a převážně obilné. Někde už byly sklizené, jinde ještě nádherně teple žluté. Jako bychom jeli v obrazech Vincenta van Gogha.

Míjeli jsme louky, pěkně posekané a znovu kupodivu zelené. Někde byly cikcak poházené válce se sušeným senem, někde naopak ty válce srovnali do úhledné řady. Výhledy do modravých dálek se střídaly s cestami lesem. Smrky byly pěkné, vypadaly zdravě. Kůrovec tu ještě konat nezačal.

Podpořte Reportér sdílením článku