Jsme ztracená generace Rusů a může za to Putin

Dveře v železném plotě otevírá Kirill, dvaatřicetiletý kuchař z Petrohradu s černým plnovousem a potetovanými předloktími. Po malém vybetonovaném dvorku nás vede k bíle omítnutému domu. Ve velké kuchyni, která slouží i jako obývací pokoj, nás vítá dalších sedm mladých mužů. Někteří v zakouřené místnosti pracují na notebooku, dva z nich se sklánějí nad šachovnicí, místností se ozývají výstřely z videohry, kterou hraje další z obyvatel domu na plazmové televizi v rohu pokoje.

Všichni jsou ruští občané, kteří uprchli do Kazachstánu kvůli Putinově válce na Ukrajině.

Kirill nás provází po skromně vybavených ložnicích. Postelí je zde jenom pár, většina ze sedmnácti obyvatel domu spí na matracích položených na zemi, jiní mají rozestláno na gaučích. V největší z místností vedle sebe spává hned pět z nich. Osobní věci se povalují po oknech, stole a na podlaze vedle matrací.

„Tady si můžeme promluvit,“ navrhne Kirill, když dojdeme do místnosti, která je v tu chvíli jako jediná prázdná. Sedne si ke stolu a nabídne pivo z plastové lahve.

Do Almaty, největšího města Kazachstánu, prý odjel jako jeden z mála už krátce po začátku invaze na Ukrajinu – v březnu, kdy ve schránce našel povolávací rozkaz. „Když jsem otevřel ten dopis, byl jsem jako opařený,“ vypráví, zatímco rozlévá pivo do sklenic. Když ho ruská armáda dříve povolala do povinné základní vojenské služby, poslali ho na několik měsíců na hranici s Afghánistánem. To loni podle něj uspíšilo jeho druhý odvod: v očích ruské armádní mašinerie byl totiž zkušeným expertem, který se na Ukrajině může hodit. Kirill však nechtěl zažít to, co kdysi. „Nechtěl jsem znovu zabíjet,“ kroutí hlavou. S útěkem tudíž dlouho neváhal.

 

Stejně jako mnoho mladých Rusů se vydal do Kazachstánu. Pro překročení hranice nepotřeboval vízum ani zahraniční pas. V cestě nestála ani jazyková bariéra, ruština je totiž v zemi, která bývala součástí Sovětského svazu, stále běžným jazykem. Nejdříve si v Almaty pronajal byt – v něm zůstal až do září minulého roku, kdy po neúspěších na ukrajinské frontě vyhlásila vláda prezidenta Putina mobilizaci a začaly masové odvody. Pak se přestěhoval do domu, v němž právě jsme. „Došlo mi, že plán se změnil, bylo potřeba pomoct co nejvíce lidem,“ vysvětluje. Kvůli mobilizaci začaly z Ruska utíkat statisíce lidí, spousta z nich právě do sousední středoasijské země. Proud migrace se tak najednou obrátil. Region, odkud lidé po mnoho let mířili do Ruska za prací a lepšími výdělky, se najednou stal pro mnoho Rusů dočasným útočištěm i novým domovem. Právě Kirill v začátcích nového života mnohým z nich pomohl.

„Už teď je to hrozně nepohodlné, ale pořád ubytováváme další,“ popisuje Michail, třicetiletý barman z Petrohradu, který byl mezi prvními, jimž Kirill místo v domě nabídl. Společný život však podle něj nepřináší jen obtíže, uprchlíci žijící na jednom místě se můžou vzájemně podporovat a bojovat tak s apatií. Někteří si udrželi práci v Rusku a nyní pracují na dálku, další si přivydělávají, jak se dá, nebo žijí z našetřených peněz.

Michail ze země odešel pár dní po vyhlášení mobilizace v druhé půlce září. Za sebou měl povinnou vojenskou službu u protivzdušné obrany a věděl, že povolávací rozkaz na sebe nenechá dlouho čekat. „Rozhodnutí odjet nebylo těžké, ale bylo to děsivé. Hrozně jsem se bál, že mě chytnou,“ vypráví. Před válkou uprchl, za sebou ale musel nechat svou rodinu i kariéru.

„Jsem hrozně naštvanej – na režim, na to, co způsobil. Nemůžu nic plánovat, nevím, co bude dál,“ říká rozhořčeně. Ani na chvíli prý nepřemýšlel, že by se na invazi mohl podílet. „No tak! Je rok 2022, žijeme v době největšího technologického pokroku, a my se pořád zabýváme válkami o území?“ rozčiluje se. „Kvůli tomu kreténovi Putinovi jsme v podstatě ztratili jednu generaci. A byli jsme ztracená generace ještě předtím, než válka začala.“

 

Dlouhá cesta za svobodou

Vztek na režim a prezidenta Vladimira Putina vyjadřuje i devětadvacetiletý manažer restaurace Timofej, který jeden z malých pokojů sdílí se svou ženou Jekatěrinou. „Chceme děti, ale teď nevíme, jak to udělat. Jakou zemi si vybrat? Nevím, nemáme plán. Není to snadné,“ říká.

Odchod ze země prý plánoval již od února – od chvíle, kdy Putin tři dny před začátkem invaze uznal „nezávislost“ samozvaných Ruskem ovládaných republik na Donbasu; později Kreml tato území oficiálně pohltil. „Sledoval jsem ten přenos Putinova projevu živě na internetu a došlo mi, že jsme v prdeli,“ vypráví. V té době mu ale scházely peníze, a chtěl proto nejdřív na nový život v zahraničí našetřit. Mobilizace nakonec vše uspíšila.

Stejně jako Michail a Kirill měl za sebou povinnou vojenskou službu, v rámci které se zúčastnil i mezinárodního cvičení. Z hlediska ruských úřadů tak byl ideálním kandidátem pro odvod. První dny po mobilizaci se společně se svou ženou ukrýval na chatě asi osmdesát kilometrů od Moskvy. „Tři dny jsem tam probrečela,“ vzpomíná Jekatěrina, drobná černovláska s modře nabarvenými dredy. „Bylo to pro mě velmi těžké. Hrozně jsem se bála, že by jen tak přišli, zaklepali na dveře a odvedli ho.“

Po třech dnech se rozhodl, že nemůže čekat ani o hodinu déle. „Slyšel jsem, jak všichni kolem mě dostávají povolávací rozkaz. Musel jsem pryč,“ vypráví Timofej. Odjel jen s batohem, který měl zrovna u sebe. „Měl jsem v něm laptop a dokumenty. Na sobě jednu mikinu a triko,“ popisuje – nyní už s úsměvem.

V noci dorazil do jihoruského Čeljabinsku, který leží přibližně 150 kilometrů od hranice s Kazachstánem. Taxíkem se pak dostal na začátek asi osmikilometrové kolony aut, která už v té době stála před přechodem. „Překročil jsem hranici a zhluboka jsem dýchal,“ vzpomíná Tim na okamžiky těsně poté, co prošel hraniční kontrolou. „Cítil jsem se najednou tak svobodný.“

Několik dalších dní strávil v malém městě na druhé straně hranice, kde se zapojil do pomoci dalším prchajícím Rusům. „Byl to skvělý pocit. Viděl jsem, že je kolem spoustu lidí, kteří přemýšlí stejně jako já, že je nás spousta a že si navzájem pomáháme,“ líčí atmosféru prvních dní v Kazachstánu. „Do té chvíle jsem nevěřil, že jsou něčeho takového Rusové schopni.“ Když se situace na hranici uklidnila, odjel nejdříve do Astany a později do Almaty, kde mu Michail nabídl pokoj v domě.

 

Zrádci vlasti

Po měsíci se na cestu za svým mužem vypravila i Jekatěrina. „Nebylo to smutné. Chápala jsem, že v Rusku to dobré nebude, že tohle je jenom začátek,“ popisuje své loučení s domovem. „Je ale těžké přijmout, že Rusko už nebude jako za mého dětství, že už to nikdy nebude stejné,“ říká Jekatěrina a vzpomíná, jak každé léto trávila u své babičky na chatě. Teď se bojí, že pokud se tam někdy vrátí, nebude vítána. „Celý rok ti lidé poslouchali, že všichni, kdo odešli, jsou zrádci a špatní lidé,“ bojí se Jekatěrina.

S takovým postojem se prý setkala i ve své vlastní rodině – od své babičky a strýce. „Dívají se na mě jako na emigranta. Když si stěžuji na svého manžela kvůli úklidu, říkají třeba ‚Tvůj Timofej utekl před válkou, proč jsi překvapená, že si neuklidil ponožky‘,“ popisuje názory příbuzných. Do konfliktu se párkrát dostala i se svou matkou. „Myslí si, že se zlý Západ snaží naši zemi rozdělit. Když to začalo, nepřemýšlela tak. To až teď,“ dodává s tím, že na ni zapůsobila státní propaganda.

I Michail se kvůli válce s rodinou rozhádal, s otcem ho rozdělila úplně. Naštval ho tím, že ze země utekl. „Zklamal jsem ho jako syn i jako muž,“ říká. „Pořád svého otce miluju, ale s tímhle nic neudělám,“ dodává sklesle. „Ani on nechce válku, je proti ní, proti násilí. Ale sleduje všechny ty zprávy a myslí si, že když teď prohrajeme, Ukrajina, nebo spíš NATO bude pokračovat v ofenzivě a nakonec přijde až k nám, zapálí naše domy, všechno vyrabuje, znásilní naše ženy a tak dál,“ popisuje s ironií v hlase.

Pod vlivem propagandy je prý i matka, která jeho odjezd před známými tají. V kontaktu jsou ale stále. „Ptá se mě, jestli se nám tu daří dobře, jestli dobře jím, všechny ty věci, o které mají mámy starost,“ směje se Michail. Debaty o politice ale raději nevedou.

Většina lidí, kteří zůstávají v Rusku, je podle něj stejná. „Pět procent lidí na přechodu přejde na červenou, vždy když je to bezpečné. Dalších pět procent bude vždycky čekat na zelenou, protože tak se to učili od dětství nebo cítí, že je to tak správně. Ale zbytek bude jen následovat jednoho z těch dvou. Jako to v Rusku dělá spoustu lidí, jako to dělají moji rodiče,“ popisuje, co si myslí o ruské společnosti. Starší generace se podle Michaila nezmění, v propagandě strávila prakticky celý život, ohledně mladých Rusů je ale optimističtější.

 

Kdo, když ne Putin?

Sám Michail byl podle svých slov dlouho politicky negramotný a angažovat se začal až v roce 2020, kdy vládnoucí strana Jednotné Rusko změnila ústavu tak, aby v úřadu prezidenta mohl i nadále zůstat Vladimir Putin. Po zahájení invaze pak prý společně s bývalou přítelkyní začal s aktivismem: na petrohradských sídlištích rozmisťovali dřevěné kříže jako upomínky na masakry civilního obyvatelstva na Ukrajině. O politice se, jak říká, snažil s lidmi mluvit už před válkou, ne všichni však byli ochotni poslouchat. S mnoha známými se proto přestal stýkat.

I Jekatěrina se dlouho nechtěla jakkoli zapojovat do politiky. Dělala to prý zcela vědomě. „Bála jsem se. Jsem dost citlivá, a čím víc jsem o politice věděla, tím víc jsem se bála,“ vysvětluje. Zpětně si uvědomuje, že i na ni měla propaganda velký vliv. „Když jsem přemýšlela nad změnou režimu v Rusku, to první, co mi vyvstalo na mysli, byla věta – Kdo, když ne Putin?“ vzpomíná. „Putin vládne téměř celý můj život. Začala jsem ho vnímat skoro jako člena rodiny.“ Podle svých slov si uvědomovala, že s režimem je něco špatně, zároveň ale věřila, že si navzdory tomu dokáže najít cestu, jak v zemi žít svobodně.

O politice začala více přemýšlet až pod vlivem svého muže. Neměla ale prý dlouho pocit, že by se jí týkala. To se změnilo, až když její přátele začali posílat do války. „Žila jsem ve svém vlastním světě, nic zvenku mě neobtěžovalo. A teď je můj dobrý kamarád z Kyjeva ve válce a bojuje proti mým ruským kamarádům z dětství – z města, kde jsem vyrůstala,“ říká.

Přátele na Ukrajině měl také její manžel Timofej, který žil několik měsíců v Kyjevě. O většinu z nich ale přišel už v roce 2014, poté co Rusko anektovalo Krym. „Nedokázal jsem jim vysvětlit, že to nejsem já, že je to moje vláda,“ vypráví o naštvaných zprávách, které mu z Ukrajiny přicházely. „Možná jsem proti tomu mohl dělat víc, ale nevím, jak jsem té válce mohl zabránit.“

Na režim je podle svých slov naštvaný už nejméně osm let, od doby, kdy v Rusku začalo drastické omezování svobody slova. Na protesty ale s postupem času chodit přestal. „Neviděl jsem v tom smysl. Vyjdeš na náměstí a za pět minut jsi v policejním autě,“ popisuje. „Měl jsem práci a všechno, nechtěl jsem to riskovat.“

Lidé v Rusku si podle něj neuvědomují, že mají moc něco změnit, a dokud si to neuvědomí, v zemi se to nemůže zlepšit. „Myslím, že někde hluboko v sobě lidé změnu chtějí,“ říká Timofej a dodává, že propaganda v nich cíleně vytváří pocit bezmoci. „To je to hlavní, čím se režim drží u moci.“

 

Za lepší matičku Rus

Timofej s Jekatěrinou nepočítají, že by se do země ještě někdy vrátili. „Až poté, co jsme utekli, mi došlo, že je možné žít jinak, že je možné, abych se cítila svobodná. Až tady jsem si uvědomila, že jsem se tak nikdy předtím necítila. Jenom jsem si to myslela,“ říká.

Stejně tak Kirill se s Ruskem již definitivně rozloučil. „Je to moje vlast, narodil jsem se tam, žije tam moje rodina. Pořád mi domov hodně chybí, někdy se mi o Petrohradu i zdá,“ přiznává, zpátky ale nechce, ani až válka skončí. Nynější dění totiž bude podle něj mít pro zemi dlouhou a krvavou dohru.

Také Michail podle svých slov Rusko stále miluje a stejně tak i spoustu lidí, kteří tam žijí. I on se ale vzdal naděje na návrat. „Nejspíš ze mě bude nomád. Ale není mi jedno, co se v Rusku děje,“ dodává.

Nevěří, že by situace mohla eskalovat až k převratu, kdyby se ale k něčemu schylovalo, je připravený se vrátit. „To je válka, kterou půjdu bojovat,“ říká s odhodláním. Obává se ale zároveň, že Putinův konec by nemusel nutně znamenat konec režimu. „Je to určitá historická tendence. My Rusové nemáme za vládce budovatele nebo tvořitele,“ vysvětluje.

Přál by si Rusko, které by se stejně jako Německo po druhé světové válce dokázalo vypořádat se svými traumaty a stalo by se přátelskou zemí. „Rusko, které pošle své lidi na Ukrajinu a pomůže znovu postavit, co vybombardovalo a vypálilo. To by bylo super.“

 

Autor studoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy, pracuje externě pro Českou televizi.

 

Citace z ruštiny přeložila Veronika Gorbačova.