Kamera. Klapka. Snažíme se...

Byznys

Česká kina a místní filmový průmysl se potýkají s tvrdými dopady koronaviru. V červnu se mnozí lidé stále báli chodit do kin, ale situace se velmi zvolna zlepšovala. Provozovatelé současně vymýšleli, jak diváky přilákat – třeba promítáním venku. Pomalu, ale přece se také začaly vracet zahraniční filmové produkce, které před pandemií přinášely do země miliardy korun ročně.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ještě před pár měsíci – než přišel koronavirus – se filmový průmysl v Česku nacházel na ekonomickém vrcholu: v nejvyšším bodě minimálně za posledních pětadvacet let. Rekordně se točilo a vyrábělo, ve velkém přijížděly zahraniční filmové produkce, rychle stoupala návštěvnost kin a tržby ze vstupenek dosahovaly historicky nejvyšších hodnot. 

Avšak opatření proti šíření pandemie v půlce března to vše ze dne na den zastavilo. 

Dočasně musela zavřít kina, kvůli omezení fyzického kontaktu se přestalo natáčet, pro zahraniční filmaře se uzavřely hranice. Po několika týdnech se začalo s uvolňováním, herci mohli přestat při natáčení nosit roušky, pro filmaře se otevřely hranice a začalo se opět promítat v kinech. Přesto je po několika týdnech zřejmé, že dopad pandemie na film a obecně na zábavní průmysl bude zřejmě tvrdší a restart pomalejší než u jiných byznysů.

Jeden z hlavních motorů celého byznysu, tedy kina, zatím nenaskočil. Chybí nové filmy, podle zástupců branže navíc mezi lidmi přetrvávají zdravotní obavy z návratu do sálů. Tržby ze vstupenek jsou přitom celosvětově největším zdrojem příjmů pro tvůrce filmů a držitele práv: ti nemají jistotu, že diváci do kinosálů opravdu dorazí, tudíž odkládají premiéry největších taháků a brzdí investice do nových snímků. Velká část trhu se tak dostala do bludného kruhu, protože na starší filmy diváci ve větších počtech nepřijdou. Navíc klíčové Spojené státy byly koncem června v daleko horší epidemiologické situaci než Evropa a na druhém největším trhu v Číně bylo v multiplexech od ledna stále zhasnuto; nepočítáme-li krátký jarní pokus o jejich otevření, který skončil jejich opětovným uzavřením.

 

Pátek třináctého

První zkušenosti českých filmových profesionálů, kinařů, distributorů a producentů – kteří se sešli v červnu na semináři projektu Nové kino –, říkaly, že situace v Česku se k normálu vrací hodně pomalu.

Provozovatelé kin museli, stejně jako většina obchodů, nuceně zavřít v polovině března. Ono datum, pátek třináctého, si pamatují všichni. „Ten den jsme měli mít projekce pro školy, promítat dokument V síti. Pro nás to byl pád na dno, každý další den byl těžký,“ vzpomínala Zuzana Némethová, která vede kino v sedmitisícovém městečku Napajedla. V obci na půli cesty mezi Zlínem a Uherským Hradištěm několik let kino chybělo, otevřelo po několikaleté přestávce před čtyřmi roky: jde o jeden z obvyklých případů, kdy s koncem klasického celuloidu kina ve velkém zavírala, aby po několika letech vakua otevírala jako plně digitální s podporou města v opravených sálech. 

Posun k novým technologiím teď kinařům během korony pomáhal a v době úplného uzavření sálů aspoň trochu mírnil ztráty. Už v březnu vznikly dva projekty, Moje kino Live a #vašekino, streamující v daném čase určitý film a umožňující udržovat aspoň nějaký kontakt s diváky. Digitální „vstupné“ z vysílání přes internet připadlo kinu, které si divák na dálku vybral. První projekt Moje kino Live umožňoval zaplatit navýšené vstupné až do pěti set korun jako projev podpory konkrétnímu zavřenému biografu. 

„My jsme měli přes obě platformy celkem 198 ‚diváků‘, což je na Napajedla super a jsem z toho v pozitivním šoku,“ uvedla Zuzana Némethová. Nicméně pak následovalo to, čemu říká „návrat do reality“. V dubnu ve městě a okolí vzniklo a následně uhaslo lokální ohnisko, zhusta popisované jako „záhada v Napajedlích“. V místním obchodě se postupně od sebe nakazilo několik prodavačů, zákazníků a jejich příbuzných, v dubnu bylo pozitivně testovaných přes čtyřicet lidí. „Záhada“ spočívala v tom, že i přes hygienická opatření došlo zřejmě k málo obvyklému šíření dotykem v obchodě. 

„Šlo děvče do potravin, koupilo si jogurt a odešlo s koronou. To mělo katastrofální dopad na život na malém městě. Nemohli jsme otevřít jako jiná kina 11. května, ale až 25.,“ líčí Zuzana Némethová. „Dva týdny z toho strachu moc neubraly a lidi fakt dál nechodí,“ dodává s tím, že se návštěvnost snaží rozpohybovat například speciálními projekcemi s pozvanými filmaři. Je to zároveň i připomenutím toho, jak tenká bude hranice mezi fungující a uzavřenou ekonomikou, dokud nepřijde nějaké trvalé, medicínské řešení pandemie.

Jako jiné podniky, kde se může potkávat víc lidí, směla kina otevřít jen při splnění celé řady hygienických opatření. Musela se neustále čistit dezinfekcí, udržovat povinné rozestupy mezi diváky nebo třeba upravit chod klimatizace. Dvě věci podle provozovatelů srážely atraktivitu a návštěvnost kin, a to nošení roušek uvnitř a zákaz jakékoli konzumace v sálech. 

„Někteří diváci nechtějí nosit v kině roušku. Když to zjistí, prostě odejdou,“ líčila v půlce června Denisa Wasiewiczová z kina Metropol v Olomouci. „Paradoxně nás teď nejvíce drží senioři. Ti, co by se mohli bát, se nebojí a chodí do kina dál,“ uvedla s tím, že návštěvnosti pomohlo otevření kinokavárny, přestože si diváci nesměli nic brát do sálu.

Oboje, tedy nošení roušek a zákaz konzumace před plátnem, mělo podle plánů hygieniků skončit k prvnímu červenci, pravděpodobně s výjimkou rizikovějšího Karvinska a zřejmě i Prahy. Podle Martina Pošty, šéfa Asociace provozovatelů kin, se toho moc nezmění, dokud nebudou všichni potenciální diváci vědět, že kina jsou už otevřená a vracejí se do pohody: „Potřebujeme se zbavit nálepky tyfového domu se skafandry a rouškami, kde návštěvníci vidí, jak se vytírá dezinfekcí, a cítí savo na metr.“

 

Pád z výšky

Do kin přišlo loni přes osmnáct milionů diváků, vůbec nejvíc za čtvrt století. Víc jich chodilo jen za minulého režimu a zkraje devadesátých let, kdy pro filmy v kinech existovala jen omezená konkurence. Tržby za vstupenky, o které se dělí přibližně fifty-fifty kina s distributory, přesáhly loni 2,6 miliardy korun, což je historicky rekordní číslo, a to i při započtení inflace.

O to bolestivější je nyní pád z takové výšky. Podle údajů prezentovaných Jaroslavem Peckou z Unie filmových distributorů se březnové uzavření kin stačilo projevit už v prvním čtvrtletí, ale ještě smutnější jsou čísla za období od května do půlky června, kdy kina již mohla s dezinfekcí a rouškami promítat. Tržby se propadly v tomto časovém úseku proti loňsku na pětinu na pouhých 29 milionů korun a průměrný počet diváků na jedno promítání klesl z jedenadvaceti na osm. „Je na tom vidět, jak hluboký je propad, a to přes větší počet sledovaných kin proti loňskému roku,“ uvedl Jaroslav Pecka z unie distributorů.

Na tom všem jsou pozitivní snad jen dvě věci. Každý týden dochází k drobnému zlepšení. A současně se kinaři nevzdávají a snaží se přežít. „Řada provozovatelů si našla cestu, jak promítat na volném prostranství. V současnosti registrujeme již téměř třicet autokin, loni byla jen dvě. Předpokládáme, že letos můžeme překonat hranici tisíce evidovaných kin v České republice,“ říká k tomu Jaroslav Pecka. Během posledních pěti let vzrostl počet kin o polovinu, přibylo zejména těch netradičních a příležitostných – i to byl jeden z příznaků filmového boomu předchozích let.

Stále však pro celé odvětví jsou klíčová multisálová kina neboli multiplexy, které generují podstatnou část návštěvnosti a příjmů. Českému trhu přitom dominují dva nadnárodní řetězce. 

Ten první, Cinema City, měl po dlouhém vyčkávání otevřít až koncem června při příležitosti odložené premiéry třetího pokračování české komedie Bobule. Zmíněná síť multikin patří do jednoho z největších řetězců kin na světě Cineworld Group, v které mají hlavní slovo zakladatelé značky Cinema City, rodina Greidingerových. Výkonný ředitel Moše Greidinger se při nedávné prezentaci na setkání evropských kinařů nechal slyšet, že Česká republika je „odstrašujícím příkladem“, za jakých podmínek docházelo k otevření kin. Zároveň však tato skupina oznámila, že v kinech na svém největším trhu ve Spojených státech bude od diváků vyžadovat nošení roušek – tam plánovali otevřít kina až desátého července. Český trh je v rámci celé skupiny Cineworld velmi malý, ale lukrativní. Předloni zde pod značkou Cinema City utržila přes 1,2 miliardy korun a vydělala přes dvě stě milionů čistého.

Naopak druhý mezinárodní řetězec Cinestar otevřel ihned, jakmile to bylo možné. Polovinu v české větvi řetězce Cinestar vlastní podnikatel Pavel Vodička, kterému patří i největší distributor filmů Falcon zastupující velká americká studia Sony a Disney.

Multikina patřila mezi hlasité kritiky omezení prodeje a konzumace popcornu a koly v sálech. Na prodeji pochutin stojí do značné míry jejich byznys model – představují sice jen okolo pětiny celkových tržeb, ale stojí za podstatnou částí čistého zisku. Na rozdíl od jednosálových kin, fungujících v obecních domech a často i s příspěvkem od mateřského města, čeká multiplexy tvrdé dohadování o nájmech s majiteli obchodních center. Stát totiž bude kompenzovat jen část nájmů za dobu, kdy byly provozy povinně zavřené. A nájmy zůstávají největším jednotlivým nákladem multiplexů. 

Podle Davida Horáčka, spolumajitele menší sítě multikin Premiere Cinemas Czech, jednání o jejich úpravě běží, ale je to zatím prý v režimu „spousta řečí, ale skutek utek“. Na přímý dotaz od kolegů, jak dlouho mohou multiplexy s nízkou návštěvností vydržet, reagoval David Horáček s humorem, že jeho síť tří multikin je na tom relativně dobře, protože jim před časem nevyšel projekt, na který chystali peníze. „Tehdy jsme z toho byli zklamaní, teď naopak nejsme. Kdyby nám to vyšlo, byli bychom zklamaní možná teď,“ uvedl spolumajitel tří multikin. Sám očekává, že se ve filmové branži bude v nejbližších měsících situace spíš zhoršovat, protože může stoupnout nezaměstnanost a lidé začnou na zábavě šetřit.

 

Bourák to nezboural 

Všichni v oboru se shodují na tom, že potřebují vyrábět a pouštět do kin nové filmy. Největším hráčům se do toho však nechce. Oscara za odvahu má již nyní jistého režisér a producent Ondřej Trojan, který jako první pustil do prázdných kin svůj nový film Bourák. Slovy kinařů jim Bourák sály „nezboural“ a v půli června čekali, jak dopadne druhý pokus s komedií 3Bobule. Na domácí filmy se tradičně chodí, tvoří obvykle dvacet až třicet procent z celkové návštěvnosti, ale jako na smilování čekají kinaři především na velké americké bijáky.

V normálních dobách téměř nepřetržitý proud hollywoodských filmů s příchodem korony vyschl a největší kalifornská studia se začala trumfovat v tom, kdo premiéru víckrát odloží. Jako odvážná předskokanka by měla přijít ke konci července bojovnice Mulan od Disney, následovaná na přelomu července a srpna špionážním filmem Christophera Nolana – Tenet. Zda to tak nakonec bude, nebylo ani koncem června zdaleka jisté. Nasazování očekávaných blockbusterů se řídí hlavně epidemiologickou situací na dvou největších trzích – Spojené státy a Čína generují dohromady téměř polovinu celosvětových příjmů z filmů.

Podle veterána tuzemské distribuce Aleše Danielise ze společnosti Cinemart filmový trh řeší, zda byla dříve slepice, nebo vejce. „Kina tvrdí, že nemohou zvyšovat návštěvnost, protože nemají silné a dobré filmy. Řada tvůrců a producentů říká, že do kina nechodí dost lidí na to, aby se tam mohli odvážit dát nové filmy,“ vysvětluje. Sám se kloní k tomu, že je potřeba do kin sunout nový domácí i zahraniční obsah, aby diváci neztratili kontakt a návštěvnost stoupala. Zda by se mohla přiblížit loňskému roku, to si netroufal odhadnout. „Minulý rok byl nádherný. Pokud bychom se výhledově dostali aspoň na sedmdesát procent, tak jsme z hlediska návštěvnosti v roce 2015, a to by nebylo vůbec strašné,“ říká Aleš Danielis s tím, že je nyní v situaci, v jaké dříve nikdy nebyl: „Když konkurence vydá film, tak já si přeju, aby na něj chodilo co nejvíc lidí a aby se lidi konečně do kin začali vracet.“ 

 

Pobídky a dotace 

Pokud jde o situaci místních tvůrců filmů, ti připouštějí, že proti jiným zemím a ve srovnání s jinými obory kultury jsou na tom ještě relativně dobře. Jednak se díky rychlému šlápnutí na brzdu situace okolo pandemie rychle zklidnila a bylo možné začít znovu natáčet, zároveň měli k dispozici fungující zázemí Státního fondu kinematografie a svých profesních sdružení.

Fond záhy vypsal tři mimořádné dotační výzvy v hodnotě přes devadesát milionů určených na rozpohybování filmu po koroně. Největší část z toho má jít do kin na mimořádné výdaje spojené s opatřeními proti pandemii. Pro šéfku fondu Helenu Bezděk Fraňkovou je nyní nejpodstatnější, aby se v krizi nerozpadlo financování podpory filmového průmyslu v Česku. Většinu z celkových 1,7 miliardy korun určených na filmové dotace a pobídky totiž musí fond každoročně získat ze státního rozpočtu. V době, kdy se vládní schodek šplhá od 300 k 500 miliardám korun, to bude těžší. 

„Já permanentně chodím a vysvětluju, že podpora kinematografie se Česku dlouhodobě vyplatí, výroba filmů je exportní věc. Jakékoli obchody začínají korálky a zrcátky, a pak následuje byznys. Film, to jsou korálky a zrcátka, co při jednáních otevírají dveře,“ říká obrazně šéfka fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková. Na podporu vzniku českých filmů směřuje nyní necelých čtyři sta milionů ročně, půlku z toho musí fond získat z výnosů z kin a televizní reklamy. Tuto část příjmů čeká pokles, paradoxně i kvůli rostoucí popularitě mezinárodních streamovacích platforem, které k placení jakýchkoli odvodů v Česku nikdo nedonutí.

Absolutně největší částka – aktuálně 1,3 miliardy ročně – je určena na pobídky převážně pro zahraniční filmové a televizní produkce. Ty mají možnost získat od fondu zpět až dvacet procent z toho, co v České republice utratí za výrobu filmů. 

Obdobný pobídkový systém funguje ve všech zemích s fungující kinematografií a pandemie zřejmě přetahování mezi státy o filmové zakázky ještě vyostří. „Film v Česku zaměstnává hlavně malé podniky a OSVČ, které teď několik měsíců nevydělaly ani korunu. My nyní třeba jednáme o pobídce pro velký projekt Netflixu s rozpočtem 1,8 miliardy,“ říká Helena Bezděk Fraňková. A pokračuje, že nad takovými sumami směřujícími k místním středním a malým podnikatelům by se tvůrci státního rozpočtu měli zamyslet a pochopit, že podpora výroby filmů u nás má velký smysl. „Reakce by měla být: Pobídky jsou O. K., film dává práci spoustě lidí. Ale to pořád někdo nechápe,“ dodává.

Objem filmové produkce byl díky pobídkám loni v Česku nejvyšší minimálně od začátku tisíciletí. Včetně reklam dosáhl podle předběžných propočtů asociace producentů devět miliard korun. Největší díl na tom mají právě zahraniční produkce a pokračující boom seriálů určených pro online platformy jako Netflix a Amazon.

 

Restart natáčení 

V půlce března muselo téměř veškeré natáčení ze dne na den skončit a zahraniční štáby z Česka odjely. Od června se výroba filmů pomalu restartuje, podle informací od producentů je zjevná snaha dokončit již rozdělané projekty, v nichž uvízly peníze. Z českých filmů finišoval režisér Olmo Omerzu s filmem Admin, Václav Kadrnka dokončoval snímek Zpráva o záchraně mrtvého.

Coby jedna z prvních zahraničních zakázek ožilo natáčení česko-skandinávské koprodukce, historického filmu Margrete – Queen of the North. V půlce června začalo tam, kde v březnu zamrzlo – na hradě Křivoklát. „Jsem moc rád, že jsme mohli jako jedni z prvních začít točit. Je to díky tomu, jak jsme v Česku pandemii zatím zvládali, a díky vstřícnosti úřadů a filmových institucí,“ říká producent Pavel Müller z produkční společnosti Sirena Film, která má výrobu v Česku na starosti. „Byli jsme třeba schopní velmi rychle nechat otestovat všechny lidi a splnit všechny podmínky, což v jiných zemích šlo hůř a pomaleji,“ dodává.

Natáčení se v mezidobí proměnilo; přibyly roušky a respirátory, štáb se rozdělil do několika skupin odlišených barvami, aby se omezil vzájemný kontakt a snížilo riziko plošné karantény, pokud by se přes veškerou opatrnost někdo nakazil. Podle Pavla Müllera to přináší dodatečné výdaje v řádu milionů korun, ale ještě větší část nákladů zůstává skrytá. Například je potřeba změnit systém dopravy, zamluvit si herce na delší dobu, aby se omezilo v průběhu natáčení jejich pendlování mezi projekty, což je jinak u evropských produkcí běžné.

Jaký bude další vývoj a zda se rozjedou přípravy úplně nových filmů a seriálů, si Pavel Müller netroufá moc předpovídat. V půlce července by měli v Sirena Film restartovat druhý přerušený projekt, a to Transatlantic 473 chystaný pro Netflix. „Kdo ještě vůbec nezačal točit, v tuhle chvíli spíš vyčkává. Je to hodně o psychologii, pokud budou přicházet pozitivní zprávy o dokončených projektech, jsem přesvědčen, že to nastartuje i ostatní. Praktická zkušenost s protikovidovými opatřeními bude dalším důvodem, proč projekty dělat v Česku,“ míní.

K nejopatrnějším nyní patří americké produkce. Jde o díla, kde se točí největší peníze. Velký vliv na ně mají různé odbory a pojišťovny, které nedovolí spustit natáčení miliardových projektů s rizikem dalšího přerušení, případně možností „pracovního úrazu“ v podobě nákazy klíčového tvůrce nebo herecké hvězdy – jako se to stalo Tomu Hanksovi v Austrálii.

„My jsme udělali spoustu příprav na nové filmy, ale ty zatím spí a čeká se, až se spolu domluví studia, pojišťovny, odbory a vymyslí, jak často si mají všichni mýt ruce, jak často se bude testovat a podobně,“ říká Robert Mehrle, filmový skaut a lokační manažer z Lokacni.cz. Jeho práce je vyhledávat vhodné lokace pro natáčení a vytváření zázemí pro filmaře. Jako takový má dobrý přehled o tom, co se na trhu skutečně hýbá. Zatím podle něj ožilo především natáčení reklamy, ale vše se řeší co nejvíc na dálku. 

„Lokace prezentujeme na dálku ve 3D, u každé vidíme chat, co píše režisér, co si vybral, co zamítl,“ říká s tím, že půjde o trvalou změnu, a i v budoucnu se bude méně cestovat. Odhaduje, že do Česka se vrátí i filmové produkce s velkými rozpočty. „Ti, co měli už roztočeno, to potřebují dodělat. A myslím, že přijedou i noví. Teď jsme, minimálně podle statistik, jednou z nejbezpečnějších filmařských zemí, kam by vůbec mohli vyrazit,“ uzavírá celkem optimisticky Robert Mehrle.

 

Projekt Obnova českého byznysu po koronaviru podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama