Ztracen v hudebním vesmíru

Před třemi lety vystoupil na klavírní Mount Everest. Sedmdesát tisíc not téměř nehratelného Rachmaninovova klavírního koncertu č. 3 podal tak, že rozplakal belgickou královnu Mathildu a stal se vítězem jednoho z nejtěžších klavírních klání – mezinárodní soutěže královny Alžběty. Pak s panovnickou rodinou povečeřel v soukromí jejich bruselského paláce, počkal, až král Phillippe uloží děti k spánku, a nechal si od něj zahrát nějakou triviální skladbičku. Poté se vypravil do světa na jedno dlouhé turné, z něhož se vlastně dosud nevrátil…

„Věci mám uskladněné v depu v Bostonu, na tom se za poslední léta nic nezměnilo. Když hraju stokrát do roka na různých místech, jedu vlastně ze štace na štaci. Ostatně co bych si vůbec počal s vlastním bytem? Přijel bych tam jednou za uherský rok na dva dny, vařit neumím, stejně bych skončil v restauraci – tak k čemu by mi vůbec byl?“

Dětství za klavírem

Shromažďovat statky ho prý nikdy nelákalo. Když byl malý, neměli doma v Opavě televizi ani auto; jeho otec dodnes na synovy koncerty v Česku jezdí stopem. Zato měli tři klavíry. K jednomu z nich ho rodiče, oba hudebníci, posadili ve dvou letech. Trávil u něj tehdy osm deset hodin denně. Do školy chodil nejdřív jen pár dní v týdnu, pak už ani to. V deseti letech podnikl první koncertní turné po USA, ve třinácti letech nastoupil v Ostravě na univerzitu.

„Nebyl to žádný med. Neměl jsem kolem sebe žádné vrstevníky, volného času jsem měl minimum,“ vzpomíná a současně vysvětluje, že si byl už tehdy svých schopností dobře vědom. „Občas jsem si říkal, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Myslím, že mě měl někdo hodně rád, když mi dal tak krásný dar.“ Není to však svým způsobem i dar danajský, ptám se. „To víte, že ano! Je to jako na houpačce. Člověk vždycky chce to, co nemá. Já jsem od malička věděl, že spoustu věcí nikdy nezkusím, protože na to nebude prostor ani čas. Často je mi smutno, ale já ten svůj způsob života mám rád. Bez hudby by byl můj život mnohem chudší.“

Když mu bylo patnáct, slyšel ho hrát tehdejší šéfdirigent České filharmonie, sám vítěz soutěže královny Alžběty, Vladimir Ashkenazy. A rozhodl se vzít ho pod svá křídla. „Jezdil jsem s Ashkenazym po celém světě, už tehdy jsem absolvoval osmdesát koncertů ročně,“ vzpomíná dodnes vděčně.